Poslední dobou se nám náš byt zdál pro nás tři (rozuměj my s manželem a 5-ti kilový kocour Felix) malý, a tak jsme se začali dívat po domcích. Chtěli jsme zůstat v naší čtvrti, máme tu zázemí a přátelé, a chtěli jsme typický anglický řadový domek.

Tady se tomu říká „3 up 2 down”, tj má 3 ložnice a koupelnu nahoře v patře a obývák, jídelnu a kuchyň dole. A se zahradou. Dali jsme náš byt na trh a chodili se dívat na domky v okruhu asi 2 km od nás. Trvalo to dlouho, protože jsme nemohli koupit, dokud neprodáme náš byt, ale nakonec se poštěstilo a my se letos 4. března stěhovali.

Stěhování tu většinou probíhá metodou kulový blesk – ty se odstěhuješ a noví nájemníci / majitelé se přistěhují ve stejný den a často než jsi pryč už stojí s dodávkou přede dveřmi a čekají. Ráno jsme dobalili poslední věci, ve 12 dorazili stěhováci a začali nakládat do dodávky a my čekali na telefonát realitky, kdy si můžeme přijít pro klíče.

Naštěstí byl náš nový dům celkové zrekonstruovaný a hlavně prázdný, takže jsme ve 2 odpoledne dostali avízo, že jdem na to. Manžel odjel pro klíče, stěhováci na novou adresu a zůstala jsem já s kamarádem Seanem a přepravkou, kde seděl úplně užaslý Felix. Už týden nechápal, co znamenají všechny ty plné kufry, krabice a plastové pytle s oblečením, když se pořád nikam nechystáme. Miloval po nich lozit a schovávat se v nich, ale teď byl celý být prázdný.

Naposledy jsem za sebou zavřela dveře, uronila slzu a vydali se na cestu k novému domovu. Felixovi přepravka nevadí, 1x ročně ho autobusem dovezeme na kontrolu na veterinu a tak si myslel, že jdeme tam. Jak se divil, když jsme zabočili do neznámé ulice k neznámému domu. A vešli dovnitř a s námi ti cizí lidé a všechny ty krabice a kufry.

Felixe jsme pořád zavřeného v přepravce odložili do kuchyně a dirigovali vykládání našeho majetku. Za hodinu bylo hotovo. No hotovo – všude krabice a bedny a pytle. Snažili jsme se aspoň vybalit to nejnutnější do kuchyně, nachystat naši postel a najít Felixovy misky, jídlo a hračky.

Pustila jsem ho z přepravky a on se chudáček okamžitě schoval. Nechali jsme ho být, věděli jsme, že ven neuteče a objeví se, až bude chtít. Když konečně vylezl, zdál se být spíš udivený, než vystrašený. A taky zmatený.

Původní byt byl v prvním patře a do zahrady se šlo po schodech, tady byla podlaží najednou dvě a do zahrady se šlo z kuchyně v přízemí. A kde jsou kočičí dvířka? A co ta plovoucí podlaha v obýváko-jídelně? Tam se vůbec může? A ta zahrada, tak krásné zarostlá, dřevěný plot a STROMY! Vypadal nadšený a brzy se odvážil na průzkum i do cizích zahrad.

Nám to trvalo asi měsíc se zabydlet, vybalit a hlavně dokoupit nábytek a ještě není všem dnům konec. A Felix? Ten se zabydlel dokonale. První týden se rozkoukával a pak pochopil, že je to vše opravdu jeho. Ne naše, ale jeho. Takže nám úspěšně rozcupoval fungl nový koberec v obýváku, polámal orchidej, několikrát počural koberec na schodišti a rohožku u vchodu. Všechny záhonky mám rozryté a poseté hromádkama.

Odmítá spát ve své vlastní posteli (však jsme si kvůli němu pořídili tzv king size – tj větší než normální letiště), nesmíme před ním zavřít žádné dveře jinak na ně škrábe a nejraději pořádá dostihy z kuchyně přes jídelnu a obývák, kde na plovoučce vybírá ostrou zatáčku, chodbou do patra a do naší ložnice a zase zpátky.

Dupe u toho jak stádo slonů a nejraději v 5 nebo 6 ráno. Manžel hudruje, já hudruju a vyhrožujeme mu útulkem, ale on moc dobře ví, že jen vyhrožujeme. Je to nás mazel mazlivý, kocour chundelatý a my ho milujeme a ani za nic nedáme. Manžel mu říká 4F – Felix, our furry feline friend (Felix, nás chlupatý kočičí kamarád). 🙂

Fotky najdete tady https://skydrive.live.com/?cid=91fa2436b560f65c&sc=photos&client=wnf&id=91FA2436B560F65C%212710