BTW: Věci dotýkané

Ve Dvoře Králové, nedaleko Šindelářské věže, je dům, který má na domovních dveřích vyřezávané lví hlavy. Tedy abych byla přesná, dnes to jsou už jen ubohé zbytky vyřezávaných lvích hlav.

 

 

 

Už jako malá holčička jsem nedokázala tyto dveře minout, aniž bych nestrčila lvům do huby ruku – nebo je nepohladila po dřevěných čeniších. Jako dospělá žena je míjím se zármutkem. Ty dveře nemají nikoho, kdo by se o ně s láskou staral.

Máte pocit, že přeháním, když je mi líto dveří? Ono nejde jen o ty dveře. Za věcmi s láskou dotýkanými jsou vždycky lidé, vztahy, rodiny či přátelství. Nebo vzpomínky. A mě je líto, že tyto nevšední dveře ztratily kontakt s lidmi, kteří je kdysi nechali vyrobit, s rukama, které je jistě kdysi leštily a napouštěly ochranným voskem. Je mi to líto i kvůli těm lidem. Třeba někde žije někdo, koho osud z tohoto domu odvál a kdo na ty zvláštní dveře vzpomíná. Protože takové předměty jsou pro lidskou duši důležité.

Asi nejvyšším stupněm splynutí s předměty a především s půdou, je vlastnictví domu po předcích. Láskou dotýkanou věcí tak může být třeba i podkrovní okno, u kterého za mlada snila babička, nebo stará jabloň, kterou děda vysadil, když jste se narodili. Mnoho z nás však tuto možnost nemá, a tak vtělujeme své vzpomínky a něhu do drobných předmětů, které s námi mohou být kdekoliv. Není divu, že lidé připravení o domov třeba přírodní katastrofou, si nezoufají kvůli ztrátě nové televize, ale nemohou se smířit se ztrátou rodinných fotografií či sbírky známek po dědečkovi.

Podívejte se teď kolem sebe a zamyslete se – nad kterými věcmi se pousmějete, jaké dokážou odvést vaše myšlenky někam, kde vám bylo hezky? Mně se třeba stačí porozhlédnout už v kuchyni – tady je kafemlejnek po prababičce, růžový skleněný džbán po babičce a plno užitečných udělátek, se kterými na mě myslela moje praktická maminka.

Myslím, že každý člověk nějaké láskou dotýkané věci má. Měl by mít, protože právě ony přispívají k tomu, aby se z prostého obydlí stal domov.

 

 

 

Aktualizováno: 21.8.2011 — 20:18

126 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Dede – se zpožděním, ale to snad nevadí – díky, díky, za milý a pravdivý čtení. Mám křeslo po babičce. Sice jsem jí vůbec neznala, umřela 14 dní před mým narozením, ale mám to křeslo hrozně ráda. Je to křeslo milý a vlídný, dobře se v něm odpočívá.

  2. Téma už vypadá uzavřeně, nicméně…

    Odchází mi maminka. Ne za duhový most, do mlhy. Občas se ještě mlha rozhrne a lze zahlédnout střípek toho člověka, kterého jsem znal a měl rád. No, a její pýchou byly muškáty na nejzamuškátovanějším balkóně na sídlišti. Jednoho dne jsem zjistil, že TO je ta věc, kterou nedám.

    1. Vim, to je tezky. Zazila jsem to uz parkrat. Treba Chetova babicka. Nebo maminky chuva a posleze hospodyne, ktera po r. 1948 nemela kam jit, tak stejne zustala u nas. A ted naposled muj stryc – manzel tatovy sestry.Uspesny novinar, srandista, clovek, ktery vychutnaval zivot. Odchazi mu mysl. A tak mne napada – kam jdou myslenky? Az nebudu, ztrati se to, o com jsem premyslela? Ne ze by to byl narodni poklad (rofl) , ale kam jde ta energie?

    2. Milý Lapile, mnohokrát jsem přemýšlela, jak je to, když člověk čelí konci s bystrou nebo zamlženou myslí. Došla jsem k názoru, že pokud je mysl stále bystrá, je to pomoc pro příbuzné, pokud je mysl zamlžená, obvykle je to úleva pro člověka, který se blíží ke konci své cesty.
      Moc na tebe myslím, tohle jsou těžké časy (h) Ať ti muškáty kvetou (f)

      1. Dede, řekla jsi to úplně přesně. Jasná mysl není dobrá pro člověka, který odchází, dobře to ví a přitom třeba nemá ani poskytnutý čas, aby ten fakt vůbec mohl akceptovat. Vím, o čem mluvím. Nebo, když s jasnou myslí je mnoho let upoután na lůžko a nemůže s tím nic dělat. Zamlžená mysl mu pomůže, ale ne na počátku. Máma měla kolegu, který trpěl Alzheimerovou nemocí, ale zpočátku se mysl zatáhne pouze občas a jsou i jasné okamžiky. V jednom takovém jasném okamžiku se mámin kolega před ní rozplakal, protože věděl, jaká je jeho situace. Až později (a velmi individuálně – rychleji nebo pomaleji) to trápení pro dotyčného přejde a trpí „pouze“ rodina.

    3. Správně, nedej muškáty!!!! (h) Naopak, doporučila bych ti mít jich ještě více a v nejrůznějších barevných kombinacích. A je mi líto, že mysl tvé maminky odchází do mlhy. Drž se (y) (y) (y)

    4. Od včerejška přemýšlím, co k tomu napsat. Je a bude to pro Tebe těžké, ale myslím, že jsi to celé uchopil naprosto správně.
      Maminka Ti předala lásku ke květinám, lásku ke kráse, optimismus a víru v to, že člověk má vždycky najít v sobě sílu, aby pro sebe i druhé udělal kousek něčeho navíc, něčeho zdánlivě neužitečného a zbytečného, ve skutečnosti však nesmírně důležitého. Maminka Ti předala poselství a je moc dobře, že jsi ho pochopil a přijal – a jednoho dne ho předáš zase Ty svým dětem.
      Je vždycky smutné, když někdo odchází, ať tak nebo tak. Když Ti bude těžko, přijď pobejt, Lapile. Tady se vždycky nějaká hladící tlapka najde. (h)

    5. Milý Lapile, jsem ve stejné situaci. Mamince diagnostikovali Alzheimerovu chorobu. Je velice těžké přijmout fakt, že ten člověk, kterého jsme tak důvěrně znali a milovali, se někam vytrácí a zůstává jenom fyzično… A taky jsem, kromě dalšího, skončila u muškátů. Maminka pěstovala hlavně ty vzpřímené, měla je celé léto obsypané ohromnými květy a vysoké i půl metru. Už to umím taky.

  3. Děkuju vám, moji milí, za moc hezké komentáře. Prošla jsem si s vámi mnoho hezkých koutů, vzpomínek a hlásím, že jsem si taky hrála s váhami a závažíčky, jen jsem nebyla ta šťastná, kdo je zdědil 🙂
    Zdravím Půa a mám velikou radost, že jsi zaskočil (h) Palce držím stále a doufám, že brzy ohlásíš definitivní odchod z nemocnice domů (sun) (f)
    Milá Jenny, když to doktor nepomáhá, je třeba se upomínat nebo hledat jinde. Každý doktor se může splést, ale ty máš život a zdraví jen jedno, tak musíš štěkat za sebe (inlove) Držím palce, ať je brzy líp (h)

    1. Dede, díky za dotýkání, které se dotklo nás všech. Jsi prostě neuvěřitelná! (h) (y)

  4. ;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)

    .(*) „Jean, včera jsem četl v novinách, že žralok dokáže během několika vteřin sežrat člověka. Poslechněte, kupte nějakého, dáme ho lady do postele.“ „Lituji sire, ale žralok je ryba. V posteli by bez vody lekl.“ „No, to je pravda. Myslím, že kdyby viděl lady, tak by lekl i ve vodě.“ .(*)

    ~o) Vinšuju všem přítomným, klidný večer, hezké sny a pěkně se vyspinkejte. 😡

    1. Ta reportáž je tak tendenční, že kdybyby se autor dostal do ruky Kadaňákům, neudržel by foťák hodně dlouho v ruce. Žiju v tomhle regionu víc jak 60 let, ale to , co dokázala samospráva v Kadani v poslední době (imochodem, starosta je ve funkci už třetí období- a nechcete snad tvrdit, že voliči v Kadani jsou „padlí na hlavu“). Stačí porovnat, jak vypadala Kadaň těsně po r.9O a jak vypadá dnes. Autor reportáže by podle mého mínění potřeboval pověsit za k… do průvanu. Ostatně , přijďte pobejt- budete překvapeni. To píšu s plným vědomím, že jako obyvatel sousedního „Řápkova“ jenom Kadaňákům tiše závidíme řadu jiných věcí, které kadaňská samospráva dokázala pro svoje občany a potžmo město doslova vydupat ze země !. Konec konců, zapátrejte- a přijeďte. O víkendu je v Kadani velká slavnost- Císařský den (http://www.cisarskyden.cz/), přijeďte a přesvěčte se sami. Celá reportáž jenom potvrzuje staré známé : V čechách se úspěch neodpouští ! Konec konců, , Tet závist má u nás svoje nezastupitelné místo- nevím odkud je autor, ale jeho páni radní by se měli přijet do Kadaně učit !

        1. Díky Kadlusi za uvedení na pravou míru. A zase jsem narazila na „kvalitní“ novinářskou práci a spolkla to i s navijákem. Kolik takových návnad spolykáme a nikde není žádný Kadlus, který nám protře oči. Díky. Jako bych to neznala.

      1. Císařský den vypadá báječně, bývám v řadách účinkujících na podobných akcích. Podobné výpravné historické dny mívalo i Brno, ale časem je zrušili a zavedli jen den Brna ve stylu třicetileté války. Dřív bývaly historické dny v různých obdobích, s programy v ulicích a na náměstích. Dneska je jedna bitva, pochod městem a malá ulička s krámky. Ale asi to městu stačí.

        1. Tak na doplnění: Právě od nás odjeli pravověrní Kadaňáci- mimochodem, jedná se o novináře, se kterým jsme za Gorbačovovy éry projeli soukromě přes 75OOkm dvěma škodovkama zemi, o které uvažuji napsat parodii na známé “ V zemi, kde ještě dlouho nebude ani předevčírem“, tak doplňuji info. Kadaň byla už za minulého režimu zařazena mezi 5 památkových rezervací v Ústeckém kraji- a současná samospráva tuto výhodu dokázala ve prospěch všech obyvatel využít téměř beze zbytku. Nikoliv ve prospěch vlastních kapes, ale ve prospěch valné většiny obyvatel. Mj. přišla na přetřes i otázka problematiky událostí v Rumburku a Novém Boru. Odpověď v duchu reklamy :“To tu nemamo!“- Nejde o Poděbradku, ale o – řekněme, přísadu jedné z věcí, kterou já mám v paměti jko virtuální „Věc dotýkanou“ mojí babičky- o přísadu do Melty. Pamětníci, šlo o hnědé slisované šestihránky a ranní pochoutka babiččino ranní kafíčko a v něm namáčený včrejší rohlík. Ta dobrota, její jméno si ani nezaslouží využívat ho v dnes používaném významu !

  5. OTIK pro Jenny: Kdyz ti doktor nepoda rozumne vysvetleni nebo mlzi, bez k jinemu. Kdybych ja neposlouchala zkraje toho prvniho chirurga, byt vysoce uznavaneho, tak jsem mohla chodit dobre o nekolik let driv. Nedej se. (h)

    1. Přidám se k tobě Hani. Jenny nedej se. Kdybych se v r. 2000 dala, tak mě začali (možná) léčit, až když jsem byla imobilní. Dg. jsem odhadla vlastně sama a jen to, že jsem byla paličatá, mi dalo šanci chodit po svých. No, aspoň trochu 😉

    2. Díky za pochopení, nedám se. Jsem ale tak umořená z toho vedra, že nevím jak tam zítra dolezu, tedy k tomu druhému. Malinečko se mi zdá, že se to lepší, uvidíme do zítřka. Déky ještě jednou a opatruj se. (wave)

  6. Dede, máš pravdu, člověk se potřebuje nějak zakotvit v čase a k tomu jsou nejlepší věci po těch, co už s náma nejsou (h)
    Taky něco málo mám (třeba litinovou formu na bábovku, v který tvrdohlavě peču, ačkoliv je asi třikrát větší, než potřebuju. Nebo prastarý album fotek po babičce ještě z doby, kdy byla svobodná. Už dávno jsem zapomněla, kdo na těch fotkách je.. ).
    Ale jsou ještě věci jako ty tvoje dveře. Nejsou naše a těžko jim pomoct a člověk se užírá tím, jaká je to škoda…

  7. Dobrý den, nádherné zamyšlení opravdu. Mám pár takových věcí a i když na ně příliš nesahám, dotýkám se jich aspoň pohledem.

    1. Ahoj, to je dobře, že vykukuješ! (y) (h) (y)
      Myslím, že dotýkat se člověk nemusí nutně jen rukou.

      1. Jo, mám teď pauzu před třetím cyklem chmt. (jsem v půlce) tak si užívám volno mimo špitál. Cítím se sice místy všelijak, chůze do kopce mně schvátí, s jídlem potíže (rozvrácené chutě, tlama plná aftů, atd.), ale aspoň neležím ve špitále.

        1. Pu, moc ti drzim palce a tesim se na dalsi povidani o tajemnych vecech. Preju dobrou mysl a silu.

        2. zdravíme (wave) s Betkou Medvídka (hug)
          Rozvrácené chutě znamenají chuť na česnek ?? 😡 ??

          1. To ani ne… 😀 spíš určité nuance necítím nebo cítím velmi špatně a člověk potom v podstatě polyká „hmotu“. Bývá to dost nepříjemný stav protože čich se mi zostřil a „psychická“ chuť zůstává. Ale nezlobí žaludek (částečně ovšem díky lékům) a to je hlavní.

            1. Pů, hlavně, že do žaludku něco dostaneš. My loni řešili podobný problém s vnukem (15 r.). V těch nejvypjatějších etapách udržel v žaludku jen zmrzlinu. Tak jsme zakoupili termosku a každý den šla jeho mamina kolem vyhlášené smetanové. Pů, drž se. Moc na tebe myslím. MOC.

            2. Pú,strašne som rada,že si vykukol!!drž sa,bojuj,my držíme palce,myslim na Teba-večer sa za všetkých potrebných pomodlím,si tu potrebný-vieš ešte si nám nedorozprával tie tajomné príbehy-k jednemu s tou studnou/spomínaš?/ si sľúbil vysvetlenie.

            3. Pů – mám radost, že jsi přišel mezi nás. Myslím na tebe a věřím, věřím, věřím … bude to dobré (h) ! Chybíš tady (nod) .

    2. Příteli, jsem rád, že jsi se objevil! Není dne, abych na Tebe nemyslel. Přeji ti, aby se ti chuť vrátila! (y)

  8. Ach jo, já nemám dočista nic. Jen potlučenou, ale krásnou formu na bábovku, nemá ucho, ale úžasný, nevšední tvar. Hodně starých knížek, Hospodářských ročenek, do jedné z nich si můj praděda napsal inkoustovou tužkou a písmem jaké dnes už nikdo neumí. Dne 28.7. začala se velká vojna, dej Bůh, abychom ve zdraví přečkali, ale praděda se už z vojny nevrátil a tak má babička stala se ve věku 4 let polovičním sirotkem. Všechny ty milované věci mám ale v srdci a není to nějaké romantické tvrzení. Mám takové malé videoklipy s věcmi a lidmi co jsem je milovala a cítila se u nic v bezpečí.Babiččina kredenc na statku: snídám u velkého stolu, bílou meltu se suchým chlebem a po hraně té kredence leze myška, malinká a já se vůbec nebojím ! Suchý, ale neuvěřitelně vypulírovaný záchod na konci hospodářských budov, takže mráz, nemráz, pěkně na kryté zápraží, kolem maštale a pak dveře na dřevěnou petlici, odendat dekl jako na hrnci…a … :-), jó že mám dnes atomový hajzlík se samospouštěcím prkýnkem ? Jak já si přeju navštívit ten suchý… statek je zbouraný, stojí tam moderní domek, snad jsou tam ty lidi šťastný, byl to požehnaný kousek země. Já bych Ty dveře odkoupila, nevím, třeba bych se pokusila zachránit ten kousek vzpomínky.Dede, neměla jsem bohužel čas přečíst diskuzi, možná už to někdo navrhl, já bych zachraňovala až bych brečela 😀
    PS : Sam vykastrován, chová se jako kocour azbestový, již druhý den po akci, byl jako kdyby se nic nestalo. Při odvozu- navrácení přepravky si do ní sám vlezl, protože narozdíl od ostatních koček, které považují přepravku za předzvěst problémů, Sam si asi nic nepamatuje. Značkuje stále, ale mnohem, mnohem méněa omezil se na koupelnové koberečky. Je šťastnej. Tak šťastnýho kocoura, aby jeden pohledal…

  9. To je hezky srdíčkové zamyšlení. Já jsem žila prvních dvacet let svého života ve velkém domě rodičů mého otce, ale můj „srdeční“ je maličký domek po mé prababičce přeslicové, který s MLP už skoro třicet let máme jako chalupu a chystáme si ho na „stará kolena“. No a v něm uchovávám spoustu drobností nejen v kuchyni, ale i v dalších dvou místnůstkách generačně zvaných chlívek a sklepík. V chlívku mívala prababička a později i babička kozu, kterou jsem i já jako malá chodila pást, dnes tam mám police se zavařeninami a staré mlýnky, konvice, pětilitrové zavařovačky, které už vlastně nepotřebuji, ale nedokážu se jich vzdát, protože si pokaždé, když jdu do chlívku, vzpomenu (u) No a ve sklepíku jsme zase měli uloženo dědovo nářadí, mého starého houpacího kohouta a bratránkova koně nebo tříkolky a kola… dnes tam máme lýže a taky kola i nářadí od MLP, ale já tam toho dědu stejně občas vidím, protože MLP řadu dědových udělátek používá dodnes… a dodnes máme po dědovi kosu a srp, i když násady se už několikrát měnily (h)

    1. Laďko – pomalu ty pětilitrovky zační stěhovat, na stará kolena tam MUSÍ BÝT tak koza (chuckle) . I když – než ti kolena zestarají (happy) …

  10. Věc dotýkaná: křeslo. V mém rodném domě se vyskytuje jedno křeslo. Má poručky z mořeného dřeva, v místech častého dotýkání vyleštěné na původní odstín. Stojí pod oknem, čelem do místnosti. Moje maminka v něm sedávala, zašívala ponožky, háčkovala, pletla,nebo provozovala jiné drobné ruční práce a přitom jsme poslouchaly rozhlas. Já jsem se na něm učila na maturitu i na některé vysokoškolské zkoušky. Nahoře na křesle spávaly všechny naše kočky a brousívávaly si o něj drápky. Před několika lety prošlo přečalouněním a je opět pevné a stále magicky přitahuje každého, kdo vstoupí do místnosti, aby na něm spočinul.

  11. Já snad ani ty věci dotýkací nemám proto, že jsou spojené s mými předky, ale spíše s mým mládím. U dědy v Nymburce, kde bylo kvantum nádherných starých věcí, u babičky, na chalupě…. Snad ta má láska ke starým věcem a starožitnostem pramení tam, nevím. Miluji ty věci hlavně pro fortel, který je v nich, pro krásu obyčejného zouváku, který je tak zdobený. Život ve starém domě, který pomalu rychle chátral a dnes je plný slunce a tepla. Jak nádherné vaření v kuchyni s kredencema. Všichni ti, kteří se okolo těch věcí a domů mihli, zanechali otisk v paměti té věci. Kuchařky které měly své potřeby složené v jedné kredenci, Bimbova babička majitelka té druhé a vyjímečná kuchařka – jako bych využívala i jeich znalosti a umění.

  12. Nepatřím mezi sběratele, ale jsou drobnosti, které člověku přirostou k srdci – jak už tu někdo psal, i já mám váhu po babičce, i s tou sadou závaží – je úžasná. A občas člověk narazí na něco, co ho vrátí o spoustu let zpátky – včera jsem při úklidu objevila svůj sešit s písničkami ke kytaře a v něm, pod písničkou přátelství na N-tou vlepenou fotku sebe a tří mých kamarádů – dvou kluků a dívčiny. Bylo nám sedmnáct a byli jsme nerozlučná parta…dneska nevím ani o jednom z nich.

  13. O.T. – čím blbější sedlák, tím větší brambory 😀
    Musím se pochlubit chovatelským úspěchem: Zhruba před půl rokem mi Píďa věnovala šestičlennou skupinku miniaturních chameleonků rodu Rhampoleon. Byli dovezení z Indonésie a přes veškerou péči, co jim v obludáriu poskytli, to, chudinky, nezvládali. Takže jako poslední pokus o jejich záchranu se stěhovali ke mě do práce. Do týdne jedna z holčiček snesla 5 vajíček. Ona sama to nepřežila, bylo toho na ní moc, ale i v přírodě je to prý normální. Zatímco odborníci vajíčka pečlivě sledovali v inkubátoru, já jsem je dala do malého terárka a jen udržovala vlhkost, že to nějak dopadne. Dopadlo – po dvouměsíčním čekání se vylíhlo pět asi centimetrových prcků – čtyři se odstěhovali k novému majiteli, pátou holčičku jsem si nechala s tím, že od těch původních už těžko něco odchovám… no a dneska ráno v terárku s dospělými důležitě kráčeli další dva prťousci a našla jsem ještě dvě vajíčka! Tak nevím – že by jim nakonec ta odborná péče vadila a tady jsou rádi, že mají klid? Nebo že by v mé kanceláři panovaly podmínky indonézské džungle? 😛

    1. Lucko, věřím, že je to péčí.Klima takové jak má být a hlavně klidem. Necháváš je žít, nezkoumáš, nepozoruješ. Blahopřeji k úspěchu!

    2. Lucko, někdo má „zelené prsty“ a vykvetou mu hrábě. Ty máš neuvěřitelné nadání pro faunu. Jsem přesvědčena, že tvoje chovatelské nadání je mezi zvířaty profláknuté po celé Evropě. Vždyť si to sečti, Papouch frrrr k Lucce, ježek ťapťapťap k Lucce, Zatoulané štěně? Přece nebude riskovat, hezky si počká na tebe 😀 A další a další. No, a když se to dozvěděli dráčci, tak neváhali a samou radostí, že jsou u tebe, založili dinastii (rofl) Bacha, mohla bys na zahrádce vykopat podchlazenýho mamuta 😉 A to bys konečně byla slavná. (inlove)

      1. No ty umíš potěšit! 😀 Prej mamuta 😀 To domů nechci. Je ale fakt, že široké příbuzenstvo ještě vzpomíná, jak jsem našla zatoulanýho velblouda, co utekl filmařům.To jsem se ale fakt obávala, že mi hráblo – jedu si lesem na koni a proti mě si to hasil velbloud! Než jsem to nějak pobrala, chvilku to trvalo. Naštěstí šel ochotně s námi a majitelé byli nedaleko.

        1. Tedy Lucko, potkat na české lesní cestě velblouda, tak bych asi také pochybovala o své jasné mysli. A ti dráčci, co se vylíhli – opravdu byli jen centimetroví ?

          1. Vezmu do práce foťák a zkusím je vyfotit třeba vedle koruny, aby ta velikost byla vidět. Jejich rodiče měří na délku maximálně deset cm, takže nově vylíhlá dráčátka ani větší být nemůžou 🙂 Ale jsou to urputní lovci, strašně pracují na tom, aby rostli. Mimochodem, ráno byl v terárku další.

            1. Lucko! (h) Jsi úžasná – Tobě by se snad vylíhnul i dinosaurus, kdyby Ti svěřili vejce. 🙂 (clap)
              A velbloud v lese mě nadchnul. Musím přiznat, že s napětím čekám, co najdeš příště. 🙂
              Na fotky se moc těším, takové mrňousky jsem ještě neviděla.

    3. Milá Lucko, věř, že mě to nepřekvapuje! (wait) Protože komu jinému by se to mělo podařit? Zdena bp má naprostou pravdu a s tím velbloudem jsi mě na mou duši dorazila (rofl)

  14. Dotýkané věci, hm. Byli jsme odemigrováni (dovolená v Bulharsku, stop ve Vídni, zavřené hranice, cesta do Norska) s jedním kufrem s bikinami a zbytkem opalovacího krému. Museli jsme si postupně koupit každou lžičku, každý hrneček, mýdlo, kolíčky na prádlo – prostě ouplně všecičko. Dotýkané věci prostě nebyly. Možná proto jsem začala brouzdat po blešácích a nacházela staré, zašlé věci, které už dávno nejsou používané, ale vyhodit je prostě nemůžu. Nejsou dotýkané mojí rodinou, měli je v rukou cizí lidé, ale někdo je z lásky dostal, někdo se z nich těšil když si je kupoval a ted dožívají u mne.

    Když jsem se po dvaadvaceti letech směla vrátit „domů“, bylo všechno už jinak. A tak mám jenom jeden obraz a takovou věcičku, pravděpodobně z poutě, kterou jsem jako malá otevírala s rozechvělým okouzlením. Pod červeným slídovým okénkem byla malinká soška Panny Marie a na mne vždycky dýchlo neznámé tajemno. Sošku jsem opatrně brala do ruky a něžně ji zase kladla zpátky. Tak tu tedy mám, ted už bez tajemna, jsem velká holka, ale semtam si ji ještě otevřu. Aby zůstala dotýkaná.

    Dede, ty to máš za jedna, já za šestnáct 🙂

    1. To je fakt, Jano, takovy divny pocit, ze nekde jses a vubec nic z domacnosti nemas, zadnou duverne znamou vec. Ja si taky vozim z Ceska podivnosti – jak rika nase maminka. Napr. mam smaltovanou konev na mliko, i s vickem, s kterou jsem coby dite o prazdninach chodila pro mliko, ktere se jeste nalevalo do konve naberackou. Sedela u mamy ve sklepe, zaprasena a prislo mi ji lito – tak sup, a uz je v Jizni Karoline na cestnem miste v kuchyni. A kdykoliv se na ni kouknu, tak uplne tu mlikarnu u mlyna vidim a citim i tu vuni. Starou porcelanovou odmerku po babicce. Chet ji jednou pustil a ulomilo se ji ousko, tak jsem to obrecela, ale ousko je prilepene a kazde rano si vodu na kafe do masinky leju jen z te odmerky. Sestrenice mi jednou rano pred odjezdem do USA dala malovanou misticku, do ktere si nase babicka odkladala u postele drobnosti, a pote i sestrenice to takhle pouzivala. To mne taky dojmulo. Uplne ty ruzne babicky drobnosti vidim – zejmena cerveny prstynek. A taky si tam davam prstynky. Toz tak.

      1. přesně se mi ta vůně nalévaného mléka v padesátých letech v mlékárnách vybavila , jak je možné že si člověk vzpomene i na tak specifickou vůni , proč už tak mlého nevoní? I tak vonělo naše dětství

      2. Bratr má na chatě hliníkovou bandasku, s kterou jsme jako děti chodily do vsi pro mlíko (už obchod neexistuje). Také se nalévalo z velké konve na jejímž okraji byly zavěšená půllitrová podlouhlá navěračka na dlouhé držadla. My pak cestou domů otevřenou bandaskou točily, jako důkaz, že existuje odstředivá síla a mléko při dostatečně silném točení nevyteče. Nevyteklo, ubylo ho pouze naším upíjením cestou (a k tomu snězena čerstvá houska).

  15. Já sama moc schraňovací nejsem, ale mám kuchyňské váhy po babičce, takové ty se zobáky a měděnými miskami, podstavec z litiny je jako krajka jemňounký. Je k nim i kompletní sada závažíček, která jsou uložena v dřevěné krabičce a každé má svůj dřevěný vydlabaný ďůlek. Ta váha váží tak přesně, že odmítám nové digitální.
    Jsem spíše na vzpomínky nebo fotografie a videa.

    1. Taky mám takové váhy po prababičce, i ty závažíčka! A fakt fungují dokonale. S mosaznými miskami 🙂

    2. Tak presne takovou vahu, vcetne krabicky na zavazi, ma moje maminka a to ji ma po sve mamince. A vazi presne do gramu a je krasna a byla to moje oblibena hracka – hrala jsem si s ni na obchod. Takovych dobre 80 let vanocniho cukrovi je na ni odvazeno.

    3. Takové váhy máme dvoje – jedny v domečku po prababičce, druhé v Praze – jen pár let. Jsou po tetě a ta je měla po své předčasně zemřelé mamince. Oboje váhy jsou dokonale přesné. Také mám po tetě a její mamince krásný mosazný moždíř. Je dojemné, jak má paličku poškrábanou od drcení všeho možného.

    4. I já je mám po mamině!! Jsou určitě předválečné, ne-li starší. Sic na nich nevážím, ale mají čestné místo nahoře na lince. (inlove)

  16. Mám spoustu dotýkaných věcí po různých babičkách i jiných, žiju s nima a velmi na nich lpím, až si někdy připadám hříšně. Ale nejdotýkanější je kuchařka Santnerka po nejoblíbenější babí, proložená spoustou její rukou psaných receptů, výstřižků z novin a založených seznamů nákupů. Na přední stránce jsem též objevila seznam nejdůležitějších tel. čísel v tomto pořadí důležitosti – Doktor, Vývoz fekálií, Alena. 🙂

    1. Aby, maminčina Sandtnerka také zatížila kufr. Má hřebe slepovaný, uvnitř prokládaná přesně tak, jak popisuješ. Není v ní záznam o vývozu fekálií 😀 , zato na první stránce věnování maminčiných tří sester – daly jí kuchařku v r.1940 jako svatební dar. Před lety jsem od maminky dostala nové vydání kuchařky (v menším provedení), ale teď při hledání receptů budu nakukovat do téhle.

      1. No jo, Maricko a abyt. Tu mam taky. Vydani z konce 20. let a je to po babicce. Poznam z toho, ktere cukrovi nejradeji pekla, protoze ty prislusne stranky jsou krapet promastene a jsou na nich rukopisne poznamky – jako „pridej jedno vejce navic“ nebo „dobre“. Mama ma novejsi verzi, ktera jeste drzi pohromade, ja mam tu puvodni, ktera uz je vypadla z vazby, tak ji drzi pohromade gumicka a pres rok bydli v zipovacim sacku, ale na vanoce jde na kuchynsky stul a pecu z ni. Dodavam i sve poznamky a poznatky na stranky a jednou to po mne dostane moje neter.

  17. Čím mobilnější jsou lidé, tím snáze ztrácejí věci svou hodnotu. Ale protože kořeny potřebujeme, jsou to aspoň „malé“ věci, ke kterým máme až sentimentální vztah. Ta sentimentalita je nutná, jsou to naše kořeny.

  18. Miluju dotýkané věci, ať už rodinné nebo vonící jinou člověčinou. Nějak jsem ale nikdy k žádným moc nepřišla a tak je mám, stejně jako Jenny, hlavně v sobě. Mám pár papírů a fotek a velikánský stesk po sklepech a půdách plných věcí s duší. Dede (inlove) , děkuju. (f)

    Včera jsem se skrzevá přestavbové činnosti k PC dostala až pozdě večer,tak se zpožděním posílám gratulaci Páje (h) (y) a Yze (h) (y) k úspěchům jejich smečky 🙂 a jsem moc ráda, že Rysinka Zuzanka (h) je s maminkou už v rysím doupátku. 🙂
    Přeju všem krásný den. (h)

  19. Dotýkané věci 🙂 Taky by se u mne našly. Skleněný džbán po prababičce, svatební fotka milované babičky a další vzácnosti. Už mnohokrát mě napadlo, jak museli být ukáznění emigranti, aby se neutápěli ve smutku ze ztráty takových předmětů.

    1. Emigranti si to měli aspoň kam schovat, když odjížděli a doufat, že se režim změní nebo že jim to někdo nějakým způsobem někdy dopraví. Nechci vyvolávat diskusi na toto téma, ale spíš musím myslet na ty, kteří s 20 kg museli opustit své domovy. A na ty, kteří předtím, museli své domovy opustit úplně bez majetku a skončit v komoře. Tam to muselo být podstatně horší.

      1. Já vím, ale to je už úplně jiná stránka. Tam nešli dobrovolně a šlo hlavně o život …. I lidé po požáru, nebo povodni maji hlavně vzpomínky, protože věci už nejsou.

      2. Karolíno máš pravdu, ale jsem přesvědčená, že bez těch, kdo skončili v komorách a obecně strašlivých hrůz té doby, by se ti druzí nikdy nestěhovali s 20 kg, koneckonců předtím tu v klidu žili celá staletí, ovšem pár lidí si dalo velmi záležet, aby ten klid ukončili a zfanatizovali davy. Po válce nešlo o spravedlnost, šlo o pomstu vítězů. Obojí bylo strašně špatně, ale kde v té době hledat spravedlnost, když se děly takové hrůzy?

        Jinak jsem se přesvědčila, že lidé spíše oželí skříň nebo postel, ale jejich osobní vzpomínky ne. Když nás vykradli, sesypala jsem se při míjení obchodu se starožitnostmi, protože nám tenkrát ukradli granátový náramek po babičce a já ve výloze viděla podobné (ten babiččin už samozřejmě nikdy). Po povodních lidé na Kampě věšeli na šňůry parte svých známých z Kampy. O vlastní zničené oblečení se starali méně. Snažili se zachránit fotky a podobné věci, které často neměly žádnou materiální hodnotu, ale tu osobní. Sama jsem po stejné povodni brečela při likvidaci zničených vánočních ozdob, které jsem byla zvyklá od dětství věšet na stromeček. Přitom bytu ve 3. patře se nic nestalo, zaplavil se jen sklep. A já místo, abych byla ráda, že, na rozdíl od tisíců rodin, je náš byt v pořádku, jsem brečela nad ozdobami.

        1. Milá Apino, to nebyly přec jen ty ozdoby, to byla jistota, kořeny,zakleté v té barevné nádheře. Všichni máme svoje vzpomínky v baňkách a všem co nám bylo milé.A je dobré si poplakat,vždyť to jsou krásné vzpomínky. To jsi plakala i nad těmi postiženými, jen to ty baňky spustily. (wave)

      3. Vzhledem k situaci, kterou ti, co si mohli vybrat svych dvacet kilo a jejichz cesta neskoncila nekde ve (s prislovecnou nemeckou peclivosti vedene) tovarne na smrt, pomahali vytvorit, byl odsun nejrozumenjsi a prakticky jedinou proveditelnou moznosti. Samozrejme, ze nasi mili byvali spoluobcane si predstavovali, ze se udela tlusta cara, co sme si to sme si, hahaha, ted je mir. Jenze to jaksi nejde. A zahltit soudy na nasledujicich dvacet let milionem soudnich pripadu taky ne.

    2. Já nechtěla vyvolat diskusi na toto téma, to sem nepatří! Jen mi to tak blesklo hlavou.
      Co se týče vyplavených domů, domů vodou stržených a dalších katastrof, kdy lidé přijdou o vše, o všechny vzpomínky, fotky, věci po rodičích….. tak to je věc, kterou si snad ani neumím představit, ale asi se s tím člověk pak musí nějak porovnat. Život jde dál. Musí jít dál!
      Taky mi vykradli chalupu. Byli to tipaři, takže označili pro ostatní, co měli zřejmě přijet s velkými auty, nábytek a cenné věci a protože to byli mladí chlapci, ukradli CD, DVD, kazety a podobné kraviny, ale např. kropenky 250 let staré si nevšimli……… Šlápli přitom do starožitné keramické mísy, která to přežila, ale je trochu pochroumaná. Chytili je. Vše jsem dostala zpátky, ale ten vztek nad tím, že se mi někdo hrabe v mém soukromí, že mi sebere mé vzpomínky a někde je levně prodá ve frcu, aby měl na drogy, tak ten mně pronásledoval ještě hodně dlouho!

      1. Ono to sem svým způsobem také patří, protože všichni ti lidé byli nějakým způsobem vyrváni ze svých kořenů. Ovšem 90% našich židovských spoluobčanů už nikdy nemělo příležitost o tom vyprávět. Blesklo ti to hlavou, protože v Maršově je těch připomínek na naše bývalé sudetské spoluobčany určitě mnohem více než v Praze a museli tu nechat spoustu věcí, které jim byly drahé. Koneckonců i z našeho domečku v Jižních Čechách se dívám přímo na jeden po válce zkonfiskovaný dům. Tahle otázka vždycky zůstane kontroverzní. Musíme s s tím postupně vyrovnávat, odpouštět si. Není mi to až tak vzdálené, protože o náš domeček jsme ze stejných důvodů nepřišli jen zázrakem a hlavně díky velkému úsilí mého dědy, kterého jsem nikdy nepoznala. Takže vím, že ani tenkrát nic nebylo jen černé nebo bílé.

      2. A ten vztek po vykradení ti věřím. Ten pocit, že se ti někdo hrabe v tvých věcech, je příšerný. Nejde jen o ty ukradené věci. Byt už pro mě tenkrát zůstal navždy poskvrněný – i po velkém úklidu a velkém prádle. A dodnes, ač v jiném bytě, se doma necítím úplně bezpečná.

      3. Jeden můj kamarád, mi vyrobil repliku barokní dýky, spolu jsme šili opasek, pouzdro, učil mě, jak zdobit kůži. Pak umřel když vykradli chalupu, co myslíš, že se nenašlo. Dodneška se zlobou v srdci doufám, že při prvním pokusu o páčení čepelí (byla to křehká chirurgická ocel) se dýka zlomila a ten … si pořádně ublížil. Několikrát jsem zkoušel udělat pochvu na nůž – nikdy se ani nepřiblížila té, kterou jsem dělal s Jirkou…

    3. Zdeni, jeste nez jsi to napsala, tak jsem myslela na emigranty, ale na ty stary – tak z 19. stoleti. Cinany na americkem zapade, Iry a Italy, Skandinavce – zejmena Nory – v Minnesote, Zidy z vychodni Evropy, Cechy a Slovaky v takovych podivnych mistech, kam je zivot zaval – jako Nebraska nebo Texas, ci industrialni dzungle Chicaga. V te dobe lidi odesli s nicim a zustali na furt. Casto jedina velmi dotykana vec z domova byla bible, do ktere se pak vpisovala rodinna kronika. Mozna i proto tolik Americanu lpi na vecech nejak s domovem spojenych. Napr. takovy lutefisk v Minnesote je ziv a zdrav… 🙂

  20. Můžete mi říct, kdo je tak blbej, že pohodí zbytky ryby do pole? Někdo ale musí být tak blbej. Já jsem odtud vyhodila Borůvku předevčírem (stihla jsem to), jenže Borůvka si to pamatovala a dneska už jsem to nestihla. Takže nastoupil náš šampón na bílé pudly a Borůvka jen trpně stála ve sprcháči, protože jsem jí ten krásnej parfém zase spláchla. Ovšem Světluši jsme stihla chytit ve chvíli, kdy už k té chcíplině téměř uléhala, takže ta to nestihla a celou cestu domů Borůvce tu vůni moc záviděla.
    Borůvčina vyčůranost nezná mezí. Zjistila, že přivolání už zase trénujeme na piškot (měla pocit, že mazáci nemusí moc poslouchat), a tak je schopna si sednout na polňačku a čekat, až si všimnu, že chybí. Na zavolání radostně přiběhne, protože přece se nechala přivolat, tak by mohl být ten kousek piškotu, ne?

    1. Ty jsi dneska krásně zlá 🙂 Taková vzácnost a ty to těm hafům nedopřeješ. Nevíš, co je dobrý (dance)

    2. Není na dohled od chcíplých rybiček posed ?? Občas myslivci vábí divočáky na podobné voňavé pochutiny a prase je jak známo všežravec… Pak se dá v lese potkat pohozené ledacos… Naštěstí Beta není labužník (ondá v Jizerkách byly poblíž posedu naházené staré koláče a koblihy a housky :O ) ani váleč. Snad jsem to nezakřikla (chuckle)

    3. Mršina se může nacházet na neuvěřitelných místech. Na rozdíl od tebe ji pes vždy spolehlivě najde (a použije). Dnes to Světluška nestihla, počkej příště. A my si už děláme datbázi páchnoucích hnusů po cestě a při přivoání psům říkáme: „já si to ho… taky pamatuju!“
      A zhoršená poslušnost ?! – no jistě- máš druhou, tak si mě pro změnu hlídej ty! Také známe.

    4. Nemusí to být ani člověk – Majda našla uprostřed pole rybku, kterou si tam odložila volavka. Vůně neuvěřitelná…… Onehdá jsem ji bezpečně provedla na vodítku okolo hnojiště aby se mi poté vyválela ve stejném hnoji rozmetaném po poli

      1. Taky jsme loni trefili uprostřed pole zřejmě na nějakou dobře uleželou rybu nebo jinou chcíplinu. Mlaďoška se v tom vyválela, cestou domů umazala i ty dvě starší. Doma byla potupně uvázána u stromu, než jsne nachystali vaničku, hadici a šampon, protože hrozilo, že vběhne do domu a osmradí vše, kolem čeho jen proběhne.

        1. Borůvka je malá a koupelna se sprcháčem je hned vedle vstupu, takže my jdeme rovnou tam. A tentokrát tam ukázněně nastoupila sama bez dalších pokynů, asi věděla, proč tak prskám :))

  21. Pekné, Dede. Mne po mojich babičkách toho veľa nezostalo, rozobrali to iní … Tiež nie som založením veľký starožitník, presuny a nedostatok úložných priestorov ma naučili neškrečkovať staré veci. S mamou ale opatrujeme jeden zošit babičkiných receptov, z ktorého vypadávajú klasické útržky už zahnednutého papiera s jej krásnym písmom. Väčšinu vecí z neho už varíme a pečieme po pamäti, ale občas do neho nakukneme a spomíname…
    Po doterajšom upršanom lete majú byť tento týždeň trópy – tak sa opatrujte a dodržujte pitný režim!!! (sun)

  22. Všecny moc zdravím ! (wave) Už týden po mně nic není, mám nějaké zdravotní potíže a tak nechci otravovat. Lékař byl ale tak nějak jsme se asi netrefili do diagnosy. Bere mi to dech a tak jsem celá ufuněná a přemýšlím co dál.
    Vše za týden budu teprve dočítat, takže mi promiňte, že jsem na Vaše krásná a milá písání nereagovala.

    Věci dotýkané mám moc ráda a čím jsem starší, tím jsem nostalgičtější tak nějak se víc dojímám.
    Dokonce jsem si nechala poslat utopené knížky,o které jsme přišli,tituly jsem našla na nettu. Až z Královýho Hradce mi poslali Ježourka a Pištu, knihu o ježečcích, kterou mi čítávala babička a co mně na té knize dojalo, bylo to, že úplně cizí dítě ji pokreslilo na těchže místech jako v dětství já a poté synátor. Darovala jsem ji vnučce spolu s další utopenou knihou o pravěku s kresbami Z. Buriana.
    Pokud jde o náš dům, který nám kvůli panelákům zbourali, byl tak hluboce mnou dotýkaný, že si dodnes pamatuji každou kachličku, každé okno, prostě vše, včetně dvorku a zahrádky. Jsou věci, které nelze vytěsnit a ani to není třeba.
    Dede, krásné téma, díky. (h)

    1. koukej se zdravit (nod) Těším se, že se uvidíme o víkendu, když už budeš mít Zvířetníky „skoro za humny“ (wave)

    2. Jenny, takové vedro a ty si choříš 🙁 Jestli ono to nebude tím, že jsi už hoooodně dlouho neodpočívala. Pak tě každý virus přepere. (inlove) Myslím na tebe, kéž je líp (sun)

    3. Jenny (inlove) , držím palce, aby dochtoři rychle přišli na to, jaký bacil Tě navštívil. (y) (h)

    4. Jenny…“jsem ufuněná a přemýšlím, co dál“… zajdi si k jinému lékaři. Nebylo by asi dobře, kdybys něco zanedbala. Jinak přeji, aby bylo lépe (h)

    5. Jenny, to vedro jednomu opravdu nepřidá, já přežívám jen díky bazénu. Doufám, že budeš OK na srazu, moc bych se těším. (h)

  23. Maričko, milá Maričko! (blush)
    Zkusila jsem podle Mlsotníku TVOJE KUŘE (žádné „kuře podle lodního kapitána“ u nás to bude KUŘE MARIČKA) a bylo to velmi jedlé. Ty rozinky mi nejdřív přišly trochu moc zvláštní, ale kokos se perfektně rozvařil, živá rajčata taky a druhý den to bylo opravdu, opravdu ještě lepší.
    Dík.
    Tak to budu muset zařadit do jídelníčku, protože co bych jinak dělala s načatým balíčkem kokosu? Já ho nijak moc nemusím, nic s ním nepeču – ale pod kuře, to se hodí.

    1. Mletý kokos lze použít místo strouhanky na kuřecí řízky (kuřecí prsíčka) v trojobalu.
      Do mouky přidat trochu soli and karí koření, a pak postupovat stejně jako u příptavě normálních řízků. Smažit na oleji, ne příliž prudce (kokos se jinak snadno připálí). Výborné s bramborovou kaší.

    2. jejda Zdeno, to jsem opravdu ráda, žes našla odvahu recept vyzkoušet a ještě radši, že chutnal 🙂

  24. Krásne dobré ráno všetkým želáme. Dnes sa ukazuje hic! (sun)
    Dede, super článok ako vždy. Každý máme niečo čo má pre nás nedoziernu cenu a mrzí nás to najviac vtedy, keď to „stratíme“. Ostatne – to je tiež výživné téma – straty a nálezy vecí ktoré podliehajú nejakým podivným zákonom, mne nepochopiteľným! (f)

  25. Ano, věci dotýkané… mám keramickou mísu po babičce, ve které kyne těsto nejlíp 🙂 a dva porcelánové hrnečky, bez podšálku, takové ty nízké čajové- jsou to zbytky ze souprav, jedna patřila mé prababičce a jedna babičce. Nicméně víc se z nich nezachovalo…
    Stále píšu z notebooku- počítač, který mi děťátka včera úžasně zavirovala (přes Facebook přišlo naší mladé video, co nešlo otevřít, tak ho přeposlala bráchovi, tomu se nechtělo do patra, tak si ho otevřel v mém počítači- no, mou práci se podařilo zachránit, ale systém je v kýblu…)
    Jo a hlásím, že Světluška dneska konečně zvládla schody z horní části terasy na dolní, takže už doběhne až na zahradu a ten bobek už neskončí na terase (inlove) Tak ještě průhledové schody v domě…. 🙂

  26. Hlásím se po příchodu z dovolené. Klasika – jdeme do práce a začínají vedra. Odevzdali jsme posledního psa, kterého jsme letos hlídaly. Holky si viditelně oddechly. Snášely se s návštěvníky dobře, problémy nebyly. Ale překvapilo mě, že když zůstaly jen spolu, byly najednou uvolněnější, spokojenjší. Hlaně Ginny, ta moc návštěvy nemusí.
    Dočítám pmalu a dnes ještě budu rozlítaná. Ale sledovala jsem. Neodolala jsem a přečetla o Nastěnce – krásná akční holka. Ostatně – jak dopadli v Bratislavě.
    My jsme v sobotu vypadli na trialu. Ginny přinášela a ještě se neusadila, když padla další kachna. No a jak byla rozběhnutá, šla pro ni bez povelu. To bylo jasné – vylučující chyba. Smůla, ale to jsou trialy. Tentokrát pískali rozhodčí bez chyby. Včem umístěným jsme to přáli. Byla tam bezvadná atmosféra, jen jedna soutěžící neunesla neúspěch a vymýšlela „objektivní důvody“. Bude někdo příští sobotu na výstavě v Mladé Boleslavi?

  27. hezké pondělí všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Zase moc krásný článek. Já nejsem schraňovatelka věcí a pokladů – vím to o sobě. Přesto se pár věcí najde, které bych nedala.

    Dnešek jsem vyhlásila uklízecím dnem. Přeci jen tu zůstalo po mlaďoších dost věcí, které se musí prohnat pračkou a žehličkou… a omýt a uklidit velký kočár a sundat potah z autosedačky… prostě spousta drobností.

  28. Ach Dede, souhlasím s každým slovem (h)

    Koncem března jsem byla v Praze, abychom s bratrem uložili maminčin popel do tatínkova hrobu. Domů jsem se vracela s kufrem navíc – plným právě takových dotýkaných věcí po mamince. Kdyby kufr celníci otevřeli asi by se mi smáli, pro mne ale každá ta „zbytečnost“ měla větší cenu, než starožitnost. Teď mi v kuchyni tikají její keramické hodiny z předsíně, v chodbě visí kříž z její ložnice. Když vařím, oblékám si jednu z maminčiných zástěru, svůj malý digitál jsem přendala s koženého pouzdra do maminčiny háčkované taštičky na kapesník. Sluneční brýle mám ve futrálu, který jsem jí před mnoha lety vyšila na optické brýle. Uložený mám její oblíbený (a patřičně opotřebovaný) pekáček a malou formu na bábovku. A tak bych mohla pokračovat – jak jsem napsala, byl těch dotýkaných věcí celý 25kg kufr. Dost věcí se jen přesunulo od ní ke mně, jsou to opravdu zbytečnosti, ale mamince byly milé. Podobně mám už léta doma modrou litinovou (a místy otlučenou) formu na bábovku po tatínkově mamince. Je velká, na bábovku z nejméně 8 vajec a tak jí používám jen velice vyjímečně. Mám ji uloženou a nedala bych ji zanic. Dotýkala se jí jak moje babička (která umřela dávno před mým narozením),tak maminka.

    A právě proto, že si vážim více věcí dotýkaných, než přímo hodnotných, vždycky se mi moc a moc líbi fotky krásných klik od YGy – kolik doteků každý z nich zažila. Nahromadila jsi YGo už krásnou sbírku a doufám, že v ní budeš pokračovat.

    1. Teď jsem si ještě vzpomněla, že mám někde krásnou knížku krátkých povídek od Jindřišky Smetanové „Domovní důvěrnosti“. A tam je povídka právě o „dotýkaných“ amerických kamnech, jenže už si přesně nepamatuji na detaily. Budu si jí muset přečíst znovu, jen co knihu najdu. Chtěla jsem se juknout, ale v knihovně jí nevidím v „první řadě“, budu jí muset později vydolovat z některé té zadní.

      1. Milá Maričko, Domovní důvěrnosti jsem znovu dočetla mimulý týden. Mám také pár ,,dotýkaných věcí“ třebas pekáče po mamince ve kterých se peče velice dobře jako v žádných nových, po babičce mám polovinu čajového servisu asi z let 1870, druhou polovinu má sestřenice a žádná se toho nechceme vzdát i když se o ně nehádáme. Máme každá po třech šálcích, podšálcích a dezertních talířcích, ona má konvičku a já zase cukřenku a džbáneček na smetanu. A mám uložené babiččiny svatební šaty. Nejsou bílé ale barevné ona se vdávala podruhé když ovdověla, jsou z přelomu 19 století, podještědský kroj po mamince a mohla bych pokračovat jsem asi vetešnice.

        1. Ještě jsem se do hledání knihy nedala – ale najdu ji. Také mám odvezených (už z dřívějška) několik kousků z maminčina svatebního servisu – pár zbylých hrnečky má bratr, já mám tři tvary a velikosti servírovacích mís – moc je nepoužívám, ale právě proto, že v mém mládí to bylo hodně používané, jsou to kousky dotýkané a i proto většina servisu skončila jako střepy.

          1. Maričko, kdybys tu knížku nenašla tak Ti ji ráda pošlu, mám ještě Ustláno ns růžích a pod nebesy

            1. Marsko jsi moc hodná, děkuji za nabídku. Ale už jsem knížku našla a hned vedle ní byla ta „Ustláno na růžích…“. A jsem popleta, povídka, kterou jsem měla na mysli je právě z té druhé knížky. Hned jsem si jí přečetla, jmenuje se „American Heating, Josef Vrkoč, Vinohrady“.

              1. Jo a měla jsem dodat, že právě v téhle povídce je zmínka o „dotýkaných klikách“ (na což jsem zcela zapomněla), přesně jak jsem to měla na mysli u fotek klik od YGy.

    2. I se mnou putovalo za moře pár dotýkaných věcí, bez kterých by mi bylo smutno ještě víc než mi teď je. Forma na bábovku po babičce, vyšívané obrázky, obraz který jsem dostala od manžela k narozeninám a který, jak říká Junior dělá doma, když se pověsí na zeď, sbírka dřevěných koček…. A malé OT: včera jsme si užili akční dopoledne. Manžel vynášel smetí, Kuba se prosmekl dveřmi a najednou ho nebylo… I když má čip a na krku známku s telefonním číslem… MLP na kole objížděl okolí a všude mu říkali, jo viděli jsme malého rezavého pejska, viděli, nakukoval k nám,ale chytit se nenechal. Pak se ozvalo zaškrábání na dveře, otevřela jsem a za dveřmi seděl Kubík s výrazem: „paničko, já se ztratil, ale už to nikdy neudělám, měl jsem takový strach“. Podrbala jsem ho za ušima a řekla mu:“Kubáči, ani nevíš, jak jsme se báli my….:-)…
      a další zábavná příhoda: nákup pomůcek do školy. Ve škole jsme vyfásli seznam, doporučili nám obchod a… no zkrátím to, po 5 minutách jsem odchytila prodavače a ten velmi ochotně skládal do košíku jednotlivé věci. Velké díky jemu, protože jinak bychom byli v obchodě doteď 😀

      1. Tak ať se juniorovi ve škole líbí (nod) Je to pro něj parádní příležitost, tak ať ji využije.

        Kubík je šikula – umí se vrátit. To je dobře, že nezmatkoval a cestu zpátky našel.

      2. Jsem zvědavá, jak se bude juniorovi ve škole líbit a jak nám srovnáš české a americké školství.
        Kubík je šikula- no jo, akční rubínek…

      3. Pro juniora (y) aby to ve škole šlo.
        Kubík je šikula veliký. Asi byly včera nějaké skvrny na slunci, protože byl toulací den 🙂

        1. Ano, Zdeni, byl toulací den, náš kocour Dareček nechtěl jít večer spát domů, a tak musel zůstat venku. Asi hlídal. Ráno se nabaštil a už opět hlídá.

          1. Ani Polárka nebyla v noci doma. Ráno se dostavila s výrazem „Co ten catering dělá, že ještě není naservírováno?“ 🙂

      4. Epulko, Kubík je pašák, že si po tak krátké době zapamatoval kde bydlí !!!

        Je mi líto, že je ti smutno, ale myslím, že se umím vžít do tvých pocitů. Jestli už máte pevnou linku, můžeš mi napsat číslo do mailu na maricka(zavináč)na gmail. Kdybys chtěla, zavolám ti a můžeme si popovídat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN