Když jsem v práci zjistila, že se v rámci výměnné rekreace můžu podívat do oblasti 300 km severně od polárního kruhu, bylo mi jasné, kam se letos vydáme. A tak jsme zažili úžasný týden v turistickém ráji, v místech, kam už se sice pronikly vymoženosti civilizace, ale ještě ne její nepříznivé dopady. A snad to tak i zůstane, protože jsme byli ve finské části Laponska, která je chráněná kvůli způsobu života a životnímu prostředí původního obyvatelstva.

Dostat se tam byl trochu organizační oříšek (a přiznejme, že i finanční – letenky do těchhle končin se za hubičku neprodávají). Takže letadlem do Helsink, dalším letadlem do Ivalo, což je nejsevernější letiště (letišťátko) ve Finsku a odtud autobusem do Saariselky, kde jsme měli bydlet.

Saariselkä… to mi připomíná, že musím pohovořit o finštině. Celkově pobyt ve Finsku má jen dvě negativa – drahotu (jídlo veze český turista pokud možno sebou) a finštinu. Což o to, průměrný Fin mluví anglicky jako zcela nadprůměrný, jazykově nadaný a zcestovalý Čech. Jenže když před vámi je jen ten nápis a žádný člověk, je to docela problém – třeba když jsme chtěli umístit odpad do těch správných kontejnerů, nezbylo než je zotvírat a rekognoskovat jejich páchnoucí útroby. Do příště jsme to samozřejmě zapomněli….

Finština se nepodobá ničemu, co můžete znát, a navíc vyniká délkou slov. Chovám silné podezření, že občas se podle jakýchsi pravidel jednotlivá slova shlukují v předlouhé útvary, které si člověk nemá šanci zapamatovat (obzvlášť to oceníte při hledání trasy na místo, jehož název prostě neudržíte v hlavě). Jedinou výhodou je, že je to jazyk, který se vyslovuje a píše stejně, jen zdvojené samohlásky se čtou dlouze.

Vlastně existuje ještě jeden problém, ale ten jsme naštěstí nepotkali. Komáři. Laponsko je jimi proslavené. Jejich hlavní sezona je v červnu a červenci, prý dokážou být strašliví. Ve Finsku dokonce jeden čas existovaly soutěže v zabíjení komárů, než je zakázali ochránci přírody.

Zbývají výhody. Tak třeba Saariselka nabízí přes dvanáct tisíc lůžek, několik obchodů včetně malého supermarketu, infocentrum, pár restaurací… a není to vidět. Přijedete do osady s dřevěnými řadovými domky, které jsou schované mezi stromy. Těch pár větších staveb (hotelů) má maximálně tři patra. Co vidíte, jsou oblé kopce okolo. Působí trochu šumavským dojmem.

Světlo… nepodařilo se mi narazit na noční dobu, kdy by byla tma. Přiznávám, že neručím za období mezi dvanáctou a půl druhou v noci. Ale vím, že ve dvě jsem byla vzhůru, všude světlo (a k tomu snaživě svítily lampy). Fungovalo to asi tak, že někdy kolem šesté večer slunce zapadlo do takového toho oparu, co při zemi bývá…a pak už to tak zůstalo. Ze začátku to člověka mate. Říkáte si, jo fajn, času dost – v domnění, že je třeba sedm. Ovšem ono je dvanáct a garantuju vám, že ráno při vstávání ten rozdíl na sobě ucítíte. Ale pro nás, kteří rádi celý den někde bloumáme, je v neznámém terénu obrovská výhoda, když víme, že se nám cestou domů nesetmí.

Příroda: asi za to můžou Mayovky. Pro mne je kamenitá horská krajina překrásná. Než jsme jeli, hledala jsem někoho, kdo už z práce tady byl. Našla jsem dvě kolegyně, kterým se to oběma líbilo, ale jedna podotkla, že „ty lesy jsou trochu monotónní“. Takže se může stát, že vás ta obrovská hromada fotek prostě nenadchne, každý máme rádi něco jiného.

V téhle oblasti je na výběr buď les nebo… asi je to tajga, možná i tundra. Prostě v nižší nadmořské výšce je borový, případně březový les, hodně řídký. Na kopcích roste vřes, borůvky, brusinky, další bobule, zakrslá bříza a občas soliterní borovice. Všechno to roste z písku a kamení, půda jako taková, tedy hlína, tu prakticky není. Díky tomu písku tu ani nejsou pořádné močály, občas v nějakém dolíku ano, ale nikdy to není moc rozsáhlé, to spíš voda postává na kamení.

Písek je samozřejmě i na cestách, takže tam není bláto. Můžete si vybrat širokou pískovou cestu, která se v zimě přemění na běžkařskou dráhu, nebo přírodní cestu, která je písčitá s kamením (ale lépe schůdná než třeba naše cesty v Krkonoších). Cesty jsou důsledně značené, zabloudit se nedá. Tím, že jsou písčité, vypadají trochu jako cestičky v parku, dojem podtrhuje určitá „úhlednost“ zdejší přírody – nikde žádné roští, přerostlá tráva… prostě se tu neplýtvá silami.

Finové vám nezakazují sejít z cesty, a to ani v přírodním parku. Taky můžete sbírat houby a trhat borůvky, brusinky a jiné berries (některé jsem v češtině prostě nedohledala). Prý jich tu roste 50 druhů… Podél cest jsou nachystané malé chaty, kde se turista může schovat před deštěm, rozdělat oheň, případně přespat.

Většinou jsou u nich záchody (suché, někdy vylepšené pytlem pilin místo splachování). Poblíž bývá voda – obvykle potok. Řekli nám, že z potoků se dá pít, což jsme dělali skutečně bez následků. Když jsem poprvé našla potok, byli jsme celí nadšení z chuti krásně studené vody. Za chvíli jsme potkali v protisměru chlapíka se dvěma velkými, úplně mokrými psy 🙂

Jezdí sem hodně mladých lidí „na čundr“: s krosnou odejdou do lesů a vrátí se za týden nebo za čtrnáct dnů. Kromě letenky to vyjde lacino.

Na různých cedulích najdete (výjimečně vícejazyčná) poučení jak se chovat mimo civilizaci včetně takových lahůdek, jako jak poznáte, že máte omrzliny, co dělat, když se vám z mrazu a únavy chce spát… prostě jak v zimě mimo civilizaci neumřít. Člověk si uvědomí, že příroda je tady méně krotká než u nás.

Sobové: nejsou tak docela divocí, patří jakýmsi organizacím (chce se mi říct JZD, ale to by určitě bylo nespravedlivé). Někde jsem četla, že laponská rodina kdysi k přežití potřebovala 200 sobů. Takže i dnes je jich spousta a lidi jim nijak nevadí, i když je nevyhledávají. Co vyhledávají je lepší pastva poblíž lidských příbytků (lidé sejí trávu, která se ve zdejší přírodě prakticky nevyskytuje). Takže v Saariselce jsme je vídali každý den, mimo ni občas (v přírodě je sob téměř neviditelný, pokud se nepohybuje, tak totálně splyne s pozadím).

Voda: Finsku se říká Země tisíce jezer. Názorně jsme to viděli z letadla, jednotlivá jezera vypadají jako kapičky rtuti rozprsklé po stole a je jí víc než pevné (?) země. V okolí Saariselka velká jezera nebyla, ale malých hodně a všechna krásná. Vlastně nevím, jestli se opravdu má říkat jezero útvaru, který vznikne na potoce jako rybník, jen bez lidského přičinění. Nikde jsme neviděli ryby, ale nakonec proč by se nám měly ukazovat. Neviděli jsme ani moc vodních ptáků, jen v okolí vody pár budek velikosti XXL – tak na slepici. Nevím, komu byly určeny…

Nádherně se tu fotí krajina. To jsem pořádně ocenila až po návratu. Člověk tu prostě namíří objektiv na scenérii, která se mu líbí, a stiskne spoušť. Nikde žádné dráty, cedule, reklamy, stožáry mobilních operátorů… Nikde nikdo 🙂

Fotky: http://1234zana.rajce.idnes.cz/Finsko%2C_Saariselka_-_posledni_tyden_v_cervenci_2011/ (nepovinně lze zkouknout i další tři 🙂 )