Poté, co jsme s Berry nesplnily očekávání precizní práce na dvorském cvičáku, musela jsem vymyslet, co dál. Nechat naši vlčku pouze šťastně se povalovat na zahradě a lítat za míčkem na vycházkách se nejevilo jako optimální řešení, protože její vrozený workholismus nutně potřeboval nějaké jiné vybití.

Motto:

„Paničko, pojď něco dělat!“

„Co?“

„Cokoliv!!

Nedalo se nic dělat, musela jsem podle vzoru Evy Žampachové uvažovat o vrozených vlohách. Například těch mých. Hledala jsem styčné body, zvažovala možnosti a zkoušela sladit nabídku s poptávkou. Nebylo to jednoduché, protože moje vrozené vlohy se moc nekryjí s vlohami přirozeného vůdce a většina psích činností, tedy s výjimkou těch ilegálních, na schopnostech vůdce tak nějak stojí.

Takže co mě baví a v čem jsem dobrá? Ráda chodím do přírody a jsem nenasytný pozorovatel – především potom svých psů. Mohu procházet tutéž trasu každý druhý den a nenudím se. O to se postarají psi, pro které je ta trasa díky čtvrtému rozměru – v tomto případě pachům měnících se v čase – pokaždé jiná. Dokážu se nadchnout pro užitečnou věc, nemám ráda cvičení pro cvičení. Hm.

Tak to vezmeme z druhé strany. K čemu má vrozené vlohy naše Berry? Jako německý ovčák by měla mít dobrou hlavu, dobrý nos, měla by být přirozeným hlídačem, možná i strážcem. Jako Berrýška má dobrou hlavu, je nenasytně zvědavá, miluje jakoukoliv činnost, která přináší vzrušení, soutěž a hru. Je celá spolupracující, chce být napojena na svoje lidi a každá společná zábava je (zatím) na žebříčku jejích zálib výš než činnost, kterou dělá sama.

Takže co bychom mohly dělat společně, aby nás to bavilo a bylo to aspoň trochu užitečné? A bylo to dostupné z naší vísky uprostřed ničeho? A tady se ukázalo, že ten nahoře na nás byl dobře připravený, protože tu nejvhodnější činnost máme přímo pod nosem. Záchranářský výcvik, stopování za účelem nalezení pohřešované osoby, mantrailing. Starosta naší obce spolu se svou ženou, přítelem a bloodhoundy založili záchranářskou skupinu poté, co jejich psi získali osvědčení na mezinárodních soutěžích. A nevadilo jim vzít do party začátečnický stopařský tým.

Zatím vám nemohu vykládat moudra o tom, jak se liší vyhledávání osob podle zásad mantrailingu od sportovního stopování – na to toho vím moc málo. V zásadě jde o to, že pes nesleduje přímo šlépěje hledané osoby, ale řídí se jejím pachem, který se podle stáří stopy, povrchu a povětrnostních podmínek může nacházet na jiných místech, než jsou šlépěje. Díky tomu může sledovat i osobu jedoucí třeba na kole, na bruslích, nebo třeba nesenou jiným člověkem. Zkušený pes dokáže zaregistrovat dokonce i člověka v autě. Pes by se měl dokázat orientovat i ve městě, kde je plno jiných pachů, stejně jako by měl dokázat sledovat i třeba den starou stopu. Pro mě je to zatím jen mlhavá teorie, ale hodlám se pronikavě zlepšit 🙂

Na spolupráci jsme se domluvili už v květnu, ale u Berry se v době po hárání objevil demodex (parazit využívající dočasně snížené imunity psa) a přestože teorie tvrdí, že se mohou nakazit jen štěňata od své matky, nepřišlo mi fér vyrazit mezi cizí zdravé psy. Člověk si pořád říká… co kdyby. No, a protože léčba demodexe není záležitost dnů, ale týdnů, začala naše spolupráce se stopaři až v druhé půlce července.

První přišel na radu tříhodinový briefing u Paulů doma, kde jsem představila Berry, jaká je a co už umí, a zároveň se pokusila vstřebat pár stovek základních informací o tom, jak pracovat na stopě. Domluvili jsme se na tom, co všechno bych měla mít s sebou, jaký má dostat Berry postroj, a že je třeba ji oblékat vždy těsně předtím, než na stopu vyrazí a svléknout hned poté, co je pochválena za nález pohřešované osoby. Zkrátka je třeba vytvořit návyk, aby naše vlčka vždy přesně věděla, kdy je v práci.

První stopování mělo být snadné. V zásadě šlo o to, aby pes pochopil, co se po něm chce. Takže Berry měla hledat mě. Jaksi se předpokládá, že každý pes je vysoce motivovaný k tomu, aby si pánečka nebo paničku našel. Když jsem Berry chystala na cestu, dostala reflexní vestu. Vytvářím tak náš soukromý rituál, takže ona ví už ve chvíli, kdy skáče do auta, že se jede stopovat. Kazan to už ostatně pochopil také a vrhá na mě popuzené pohledy, protože ví, že zůstane doma. Jenže s jeho bolavýma nohama stejně nemá na vybranou, jsem ráda, když zvládne společné vycházky.

Ve středu 26. července jsme tedy s Berry vyrazily na vzrušující schůzku do lesíka kousek nad naší vískou. Na naši premiéru čekal celý záchranářský tým vybavený tentokrát pouze vysílačkami – GPSku jsme na to motání se po louce ještě opravdu nepotřebovali. Byly určeny dvě trasy – na začátek jedna krátká, vcelku přímá, přes louku a navazující cestu Ležela jsem na kraji pole za příkopem, ohlásila se do vysílačky, sledovala, kolik se v trávě hemží všelijakého hmyzu a živočichů a říkala si, kolik všelijakých blbin je dospělý člověk schopný udělat kvůli svému psovi.

Pro tentokrát mě nic ani nesežralo, ani nepoštípalo, protože Berry byla rychlá jako blesk. Stopu sledovala bez problémů, ale přes cestu nešla tudy, kudy já – jakmile nosem zjistila, kde jsem (vidět mě nemohla), tak to vzala přímo. Zajímavé bylo, že důsledně ignorovala pamlsky – jak ty položené v prvních šlépějích stopy, tak ty, co jsem jí nabídla jako odměnu. Byla nadšená, doslova excitovaná a o nějaké mlsky neměla zájem – piškot jí vypadl z tlamy neporušený! Poskákala mě, několikrát mi přinesla míček a byl čas ji odstrojit. Smotala jsem stopovačku, a vyrazili jsme zpět na začátek stopy. Berry běžela napřed a poctivě si dohledala pamlsky, které prve s přehledem minula.

Příprava na druhou stopu byla maličko obtížnější, protože Berry tušila, že se jí zase ztrácím, a hlasitě vyjadřovala svůj názor na věc. Pokyny jsem měla jasné – přejít louku s terénní vlnou a zase se někde schovat. Navíc padlo upozornění – nepřibližovat se ke spáleništi. Na louce totiž pár dní předtím shořel zbytek stohu slámy. Inu, nejsem nejspíš nejbystřejší jedinec, protože jsem vyrazila hezky přímo… ke spáleništi; jak jsem zjistila hned, co jsem vyšla na terénní vlnku. Inu, co zbývalo. Udělala jsem oblouk, abych se dostala k cestě, mohla přelézt přes kopřivami zarostlý příkop a schovat se na kraji pšeničného pole. Zezadu se stále ozývalo Berryino uražené povykování.

Ohlásila jsem do vysílačky, že jsem připravená a čekala. Nic moc se nedělo, ticho se prodlužovalo. Najednou se ve vysílačce ozvalo – už to má, přišla na to! A chvíli na to jsem uviděla Víťu, jak pádí za Berry, která vzorně našla, kudy jsem zatočila na cestě, a rychle našla ten správný průchod vysokým bejlím, aby mi vzápětí, unesená radostí a hrdostí, skočila na hlavu. Chválila jsem, házela míček a Berry tryskal adrenalin i z uší. Teprve po chvilce jsem se dozvěděla, jak to bylo.

Berry vyrazila na první rovný úsek přesvědčena, že když to byla předtím brnkačka, tak to musí být zase stejně lehké. Jenže já udělala oblouk a sebejistá fenka se najednou ztratila. Zastavila se a rozhlížela se, kdo by jí mohl napovědět. Postupně přišla tázavě hledět na všechny tři zúčastněné záchranáře, ale nikdo se neměl k tomu, aby mě vydal. Jen byla nabádána, aby hledala stopu. Chvíli se bezradně motala okolo, ale nakonec se rozhodla nejlíp, jak mohla – prostě šla zpět na začátek stopy (kde si předtím očuchala moji ponožku – nošenou 🙂 ) a zkusila to podruhé. Tentokrát pořádně. Dala nos k zemi a začala skutečně pracovat. Tento okamžik mi ohlásil onen radostný výkřik ve vysílačce. I proto došla po stopě správně, protože nehádala, ale čuchala.

Dala jsem jí napít, a zatímco jsem skládala výstroj, házela jí Dana míček. Ovšem Berry nebyla natolik mimo, aby si nevšimla jedné zajímavé věci – Daně stačilo míček vyplivnout pod nohy, nemusela jí ho podávat do ruky! Ha! To je příležitost, jakou nelze minout. A výsledek? I když jsem míček hodila já, nosila ho Daně! Rozhodně se tedy nedalo říct, že by prací nějak utrpěl její svobodný duch.

Začátek byl tedy slibný. Ale jenom slibný – to zásadní nás teprve čekalo. Bude Berry ochotná hledat i cizího člověka? No a o tom si povíme příště  🙂