Když jsme dorazily po dlouhé pauze dané Berryiným háráním a mojí zraněnou nohou opět na plac, tak jsem zjistila, že všichni už přešli z hraní do práce. Cvičilo se na vodítku, většinou klasické sedni-lehni-vstaň a obraty. Berry se na cvičák hnala s nekritickým optimismem a okamžitě se jí podařilo nás znemožnit. Lákali ji psi, koně, nové prostředí a vláčela mě na vodítku způsobem, jaký normálně neznám.

Motto:

„Jsem tvoje, viď?“

„Jsi.“

„A nedáš mě.“

„Nedám.“

Uši jí nepořádně vlály a zjevně ji těšilo, že psi na vodítkách si k ní mohou jen čuchnout, ale nemohou ji obtěžovat. Ona nervózní fena NO byla laskavější (rozuměj, nepokusila se Berry prokousnout hrdlo 🙂 ) a naše juniorka měla pocit, že svět je její. Cvičitel měl ovšem jiný názor. Pes, který měl vzorně kráčet u nohy, zastavovat se, dělat obraty a případně vedle mne klusat, mě tahal jednou dopředu, jindy za nějakým psem a bylo mu úplně jedno, že něco velím.

Když se už na nás cvičitel nemohl dívat – a já se mu ani nedivila – tak si vzal Berry na vodítko a čekal, že se zase změní v poslušnou fenku, správnou představitelku svého služebního plemene. Ovšem tady jsem mohla vidět ohromnou změnu proti minule. Berry se bouřila. Odmítla dělat cokoliv, a když s ní cuknul, tak o tom díky svému superpohodlnému obojku ani nevěděla, takže se chvíli nechala tahat jako dřevěný kůň. On není žádný sadista, takže když viděl, že fenka nespolupracuje, tak mi ji dal zpátky s poznámkou, že tahle čuba netuší, co to chůze u nohy je…

Na cvičáku - Berry a Feron

Berry na mě koukala a já jí četla v očích: „Nedáš mě tomu chlapovi, že ne? Já ho nechci!“ A byla i trochu vystrašená. Ujistila jsem ji, že ji nedám, a rozhodla se. Věděla jsem, že Berry není nevychovaná, ale asi nám nesedělo to vodítko – nějak na něj nejsme zvyklé, moje chyba. No, a protože se pozornost přenesla na dalšího psa v kruhu, tak jsem prostě pustila vodítko na zem a rozešla se směrem od psů. Berry zareagovala okamžitě. Jakmile mě neměla na vodítku, tak bylo třeba dávat pozor – co kdybych se jí ztratila?

Nebylo to předpisové, ale bylo to velmi slušné. Občas byla napřed, ale stačilo zasyčet a srovnala se, vedle nohy si nesedala rovně, ale mírně šikmo, aby na mě líp viděla, co si jako vymyslím příště. Naklusala vedle mě, zastavila jen s mírným zpožděním, protože mě zase trochu předběhla. Lehla si a čekala, přicházela na zavolání. Vzorně přešla kladinu, i s nařízeným zastavením. Neutíkala mi ke psům. Když jsem ji k nim pustila, tak se potom nechala snadno odvolat. Prostě tam nesmělo být to vodítko…

Jenže pes musí umět chodit pořádně na vodítku, takže jsme přece jen doma přitvrdily v tréninku. Ona je to potíž – bydlíme tak daleko od všeho, jen louky, pole a lesy, že to vodítko opravdu normálně nepotřebujeme, snad jen když jdu do vsi do pekárny, tak na těch posledních sto metrů. A to proto, že pekárna je u křižovatky dvou silnic, a u silnic já psům ze zásady nevěřím.

Na cvičáku - Berry a Feron

Ověřila jsem si, že když jde na vodítku „na volno“, tak netahá, snad jen ve chvíli, kdy ji něco hodně zaujme – třeba kočka 🙂 Chůze u nohy byla ale skutečně mnohem horší. Tak jsem nakonec přece jen koupila obyčejný řetízkový obojek, aby Berry snáz cítila pokyny, které jí prostřednictvím vodítka dávám. A vyrazily jsme do Hradce Králové, protože chůze u nohy po louce je tak trochu buzerace, zatímco ve městě je to nezbytnost. Aspoň tak to cítím já a ona to nebezpečně dobře chápe.

Jely jsme vlastně naproti Andymu, měl přijet vlakem. Přijely jsme tam dřív, já ji vzala na řetízek umístěný za normálním obojkem, a vyrazily jsme do pátečního ruchu k obchodům, na náměstí a především potom na to nádraží. Trochu jsem se bála, jak to zvládne, přece jen prakticky celý život bydlí hluboko na venkově, ale byla výborná. Pravda, nebyla to ta chůze u nohy, která se vyžaduje na cvičáku. Berry nekoukala na mě, koukala před sebe a kolem sebe. Nereagovala ani na lidi, kteří na ni lichotivě promlouvali, ani na ty, co před ní uskakovali.

Prostě šla vedle mě, občas malinko napřed, sem tam malinko pozadu, ale plynule. Zastavovala, kde měla, proplétala se mezi lidmi, psům věnovala jen zvědavý pohled, pokud jsem jí nenaznačila, že se může jít seznámit. Takových ale moc nebylo – přece jen je Berry černý vlčák a většina psích pánečků nás radši preventivně obcházela obloukem. Na občasný pokyn vodítkem reagovala rychle a snadno, nejspíš je ten řetízek pro výcvik opravdu lepší.

Na cvičáku - Berry a Feron

Mile mě překvapila na nádraží; nebála se ani lidí ani vlaků, projíždějící soupravy vzorně „vyseděla“. Ovšem když jsme se konečně dočkaly Andyho, tak jsem jí žádné pokyny nedávala a nechala ji, aby si dlouho postrádaného pánečka přivítala podle svého – tedy pořádně ho poskákala a olízala 🙂 Konec konců já jsem ho objímala taky.

Takže jsem nakonec usoudila, že vycvičená kvůli mým vůdcovským nedostatkům asi nebude, ale vychovaná je zhruba tak, jak mi vyhovuje. Musíme ovšem chodit častěji mezi lidi, naše osamělé potulky jsou sice velmi pohodlné, ale bez průběžné socializace a tréninku chůze u nohy v podmínkách, kde je to potřeba, se prostě neobejdeme. Tak jsme začaly častěji jezdit aspoň do Dvora Králové, když už máme Hradec přece jen z ruky.

Momentálně chodí na vodítku pěkně, pokud ovšem není z nějakého důvodu excitovaná. Jakmile v ní vybuchne nadšení nebo neodolatelná zvědavost, tak potřebuje ostře napomenout, aby se vzpamatovala a dala pokoj. Většinou se snažím jí i tak umožnit, aby si mohla prohlédnout to, co ji nadchlo nebo očuchat to, na co je zvědavá – pokud to nikoho neobtěžuje.

Protože tahání na vodítku není způsobeno její touhou se se mnou přetahovat, nebo mi dělat naschvály. Jako děvče ze samoty je ve městě každou chvíli na větvi z nových dojmů a já si jsem jistá, že i tam bude klidnější – až pozná všechno, co ji zajímá, získá zkušenosti a bude to pro ni stará vesta. Kdybych ji teď měla tvrdě ukáznit, tak to bude stejné, jako když malému dítěti zakážete se ptát a rozhlížet, a poručíte mu být zticha a neotravovat. Ovšem stejně jako dítě i ona musí poznat mantinely, za které nikdy nesmí jít, takže třeba už teď ví, že neukázněnost u silnic nebo při přecházení ulic netrpím.

Na cvičáku tedy neexcelujeme, ale je mi jasné, že nějakou činnost pro Berry musím vymyslet. Protože ona je v hloubi duše workholik a já nechci, aby se stala nezdravě závislá na míčcích. A k tomu už má pěkně nakročeno – kdyby bylo po jejím, tak můžu něco házet skoro celý den, jen občas bychom se mohly pro změnu třeba o něco krásně poprat. Jenže já myslím na klouby – moje i její – takže musím vymýšlet další psí zábavy.

A našla jsem – jak zajímavý výcvik, tak jiné způsoby, jak děvence zaměstnat hlavu. Ale o tom zase příště.