Jak jsem se zmínil v minulých zbrojnošových vzpomínkách, tak po propršeném a prosněženém týdnu, kdy jsme více tábořili než lezli po okolních štítech v Batizovské dolině v prvním týdnu měsíce července, jsem neodjel s ostatními kamarády domů, ale zůstal jsem v podhůří Vysokých Tater. Za týden mě mělo přijet šest kompliců, jinak adeptů sapačského sportu, abychom se vydali na čtrnáctidenní toulky po slovenských horách.
Využil jsem pohostinství rekreačního stanového tábora odborářů podniku Ingstav Brno, co stál na pěkné louce, na severním konci malebné osady Štola. Dnes to tam ovšem vypadá zcela jinak. Postupem doby se z místa stala rekreační oblast s příslušnými budovami. Po mocném vichru a následném polomu zmizely krásné hvozdy vysokých smrků. Z romantické a jako ze skanzenu vystřižené osady Štola se stala moderní vesnice. Ano, něco zbylo, ale rustická atmosféra, domečky – udírny a podobně už nejsou. Škoda. Také škoda staré horárně, co stála cestou na Nižné Hágy, kde kraloval horár Król se svojí rodinou. Ten byl velice přátelsky nakloněn nejen mě ale i jiným podobným tulákům. Jestli to bylo tím, že měl dvě pohledné dcérky, vhodné na vdávání to nevím. Ale byly přátelské obě dvě. Asi po tatínkovi, i když trochu nesmělé.
S odboráři Ingstavu Brno jsme měli, tím myslím náš horolezecký oddíl při jednotě Spoj Brno, přátelské styky a dokonce někteří s námi občas lezli po skalách a horách. Postavil jsem si svůj horolezecký stan v rožku tábora vedle pěkných stanů na podsadách. Vypadal tam jako chudý příbuzný, ale já jsem byl přijat srdečně a byl mě nabídnut k používání veškerý komfort, jako latrína, kuchyňka, společenský stan a podobně. Dokonce i teplá sprcha byla v zákoutí, když se rozfajroval oheň pod kotlem, takže nebyla nutnost nořit se do tekutého ledu minijezírka vybudovaném na nedalekém horském potůčku. Celý tábor byl postaven v duchu skautských táborů, tedy i „nábytek“ byl materiálů z nedalekého lesa.
Hned první večer jsem si díky mému vrozenému šarmu získal odboráře svými vypravovánkami příhod z našich podivných dobrodružství. Ve společenském stanu bylo útulno, jídla, piva a cigaret byly spousty. Vypadalo to tak, že si mě pěstují, nebo mě měli za dvorního šaška?? Ale vypadalo to spíš na to prvé. Takže na týden jsem měl postaráno nejen o jídlo, pití a kuřivo, ale po celodenních tůrách po Tatranských vršcích byla i kratochvíle s dospívajícími dcérkami odborářů, kterým to jaksi nevadilo. Tedy těm odborářům. Dcérkám už vůbec ne.
V tehdejších dobách, kdy bylo jednomu 21 let, byl nesmrtelný a měl přebytek energie, nebyl problém vstát za rozbřesku, rychle se vydat na cestu k dolinám a pak už si jen vybrat na který vršek vylézt. Nebo udělat vynášku či dokonce dvě na Térynku nebo Zbojandu. Nosili jsme tehdy bratru 60 kg i více, za kilo jsme dostávali 1.60 Kčs a to byly pro nás už slušné peníze, ze kterých jsme mohli dosti dlouho žít nebo dokonce kouřit. Hulili jsme tehdy vydatně, dokonce i při vynášce nebyl problém vyčudit dvacítku Detev. Ty hřebíky do rakve byly desítka za kačku a tak nebyl problém jich někdy vyhulit i stovku za den. Ostatně mě tehdy, a nejen přes kuřivo, zásobovali odboráři Ingstavu Brno, že ano.
Vynášky jsme měli vymakané, v příhodných vzdálenostech po cestě jsme měli vyhlédnuté příhodné balvany, kde jsme si opřeli krosnu ke krátkému odpočinku. Těmto jsme říkali „štonty“. Při cestě do velkého svahu (hanku) na Térinku jsme obvykle báňali a denním turistům, co do kopce funěli, jsme připadali jako lokomotivy. Nechápali, že tam kde se jim v řidším vzduchu nedostávalo kyslíku, i když nic nenesli tak my s nákladem si ho ředíme čuděním.
Do večera zpět do pohostinného tábora kde pak následovaly večerní vypravovánky, hodování a jiné kratochvíle. Takže týden utekl jako voda. Za ten týden stačil Yetti mimo jiné a v podstatně lepším počasí vylézt kolem těch 60 – 70 metrů na Batizovský štít a vytlouct si ze skály ten krásný slaňovací kruh co tam ve stěně nechali když za deště z cesty předešlý týden utíkali. Pak si ten štít dolezl sólo za sluníčka a klidu. Ten kruh měl pak dlouho schovaný na památku. Možná, všem zúčastněným co ho tehdy použili, zachránil život.
Již za úsvitu v pátek 13. července 1962 si Yetti sbalil svoje saky paky a klusal z tábora do Vyšných Hágů na električku a tou pak do Popradu. Tam už bylo na nádraží šest nevyspalých postav s velkými batohy. Jmenovitě, Jiří Trnka – Čiki, jeho mladší bratr Pavel – Pitýsek, Pavel Rubina – Docek, Buřt, kterého jméno si už nepamatuju, Jarek Kozel – Farao a Mirek Gloser – Miki. Byli to tehdy jinoši o 4 až 7 let mladší než já. Dělal jsem jim jakéhosi fýrera. Navíc měli prázdniny a tak mohli přijet už koncem týdne.
Vyšli jsme z nádraží a dali se k autobusu ČSAD, který nás za mírný poplatek dopravil z Popradu přes Vernár a Stratenú do Dedinek. Zde je pěkné přehradní jezero, u kterého jsme se hodlali utábořit a trochu se zrestaurovat.
Přistání v Dedinkách se kupodivu podařilo bez zádrhelů, počasí přálo a my jsme se vydali i s našimi almarami na zádech na jakýsi ostroh, kde se do přehrady vlévající Hnilec vytváří pěknou zátoku. Zde jsme si na malé loučce pod vysokými smrky postavili stany a hoši si šli po probdělé noci dát chrupnu. Já jsem zkoumal okolí, a jak jsem posléze zjistil, nejlépe se to zkoumalo s nedalekého vysokého smrku, do jehož vršku jsem si vylezl. I s foťákem. Ano, tuto moji „Leicu“ na kinofilm jsem tahal skoro všude. Slula jménem Vega a byl to výrobek Druopty Praha. Následné vyvolání filmů a dělání fotek byla záležitost okupované koupelny a zajímavých diskuzí Yettiho s rodiči, u kterých tehdy stále bydlel. Avšak nebýt této „Leicy“ a chuti Yettiho všecko dění zaznamenat a pak zpracovat, tak by nebyla žádná alba černobílých fotek ke vzpomínkám starého zbrojnoše na Rajčeti.
Zbytek dne byl věnován odpočinku a rekreaci u vody, která byla náležitě osvěžující.
V sobotu 14. července 1962 nás ráno uvítalo polozatáhlou oblohou. Nikdo neprovokoval s ranní koupelí v jezeře, jak se někdy dělo. Nikam jsme nespěchali, v klidu jsme si udělali snídani a pak se vydali na průzkum osady Dedinky. Osada tehdy stále malebná, i když trochu poznamenaná ruchem co zde vládl, když se stavěla nedaleká přehradní zeď. Nad osadou ve svazích kopce se bělaly vápencové skalní stěny, které lákaly, ale my jsme zde nebyli lézt. Navíc jsme neměli potřebné nádobíčko a tak jsme se vydali kolem jezera. Došli jsme k přehradní hrázi, kterou jsme si prohlédli, pak i obec pod hrází, Palcmanskú Mašu, podle které se nyní přehradní nádrž jmenuje. Další cesta nás vede více méně podél železniční trati po břehu jezera ke vtoku řeky Hnilec. Jsme u zátoky, na protějším břehu než máme tábor. A tak nám nezbývá než sledovat trať dále, kde se zátoka uzavírá a kde přes vodu vede železniční most. Pouze železniční, vybavený výstražnými tabulemi že chodit se zde zakazuje.
To bylo ovšem něco pro nás! Most železný, asi 50 metrů dlouhý s možností tak akorát hópnót do vody kdyby náhodou nějaký vlak jel. Než jsme vyrazili na cestu zakázanou tak jsme jako indiáni přiložili sluchy ke kolejím a poslouchali, zda něco nejede. Uklidněni jdeme přes most a mezi kolejemi se díváme na vodní hladinu pod námi. Skok by to byl zajisté zajímavý, pasírovat se dírami konstrukce mezi kolejemi, protože boky mostu tvoří železné pláty kolem dvou metrů vysoké, fungující také jako ohrada. Přechod mostu se uskutečnil bez dramat. Nyní nám už zbývá dojít po břehu, místy dosti skalnatém, nějakých 250 – 300 metrů zpět k táboru.
V táboře zjišťujeme, že k nám přišla návštěva. Mezi stany se pase malé stádo krav, které nám bez rozpaků zanechávají svoje navštívenky hned vedle stanů. Příroda je mocná čarodějka, že ano. Po zbytek pobytu v tomto místě si musíme dávat zatraceně pozor, kam šlapeme a vzduch zde byl opravdu omamný. Na zbytek odpoledne se přesunujeme na skalnatý břeh jezera, kde lenošíme, koupeme se a přemýšlíme, zda se vydat na nedaleký skalnatý ostrůvek nebo ne. Nevydali jsme se, voda zrovna ohřívaná nebyla.
Fotky najdete zde http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Toulky_po_Vysokych_Tatrach_cervenec_1962/
Georgi, díky! Moc ráda se potuluju horama se starým zbrojnošem 🙂 .
Hmm, nevím, jestli se mi to jen zdá, ale mám dojem, že dnes už se skoro nezakopne o trampy. Převažují masňácky zhýčkané pivní atrapy… Spíš sem tam nějaký osamělý starý vlk.
Na Dedinky taky vzpomínám, byla jsem tam s odboráři s přerovských strojíren, fungoval tam dobrý turistický oddíl. Prochidili jsme tiesňavy, úžasné vzpomínky, ještě bych se tam ráda někdy vrátila.
Jiří, dnes to nebylo z vražedné zimy, fotky jsou úžasné,díky Tobě můžeme vzpomínat na dřevní doby ověnčené mládím,kdy vyhulené cigárko v roztažených plících bylo to pravé potěšení. Jen stále nechápu , jak se mi tenkrát mohlo všechno vlézt do kletru,včetně jídla. 🙂 (wave)
Jooo, to jsou záhady. Já začala nejdřív s vodou. Od deseti roků. Když se mi narodila malá proncezna, tak jsem vyměnila vodu za suchou stezku a počkala, až jí bylo 3,5 roku, tak jsme jezdily suchou stezkou. Balila jsem pro princeznu velmi odpovědně, ale stajně jsem to všechno nacpala do usárny. Zlí jazykové tvrdily, že to nebyla usárna, ale tovární komín 😉
Jirko, uměls a umíš furt. Dodatečně všechno nejlepší a ať ti vyjde ještě hodně parádních výletů, fotek a povídání! (y)
Dnes to bylo moc pěkné odlehčené čteníčko, žádné masochis. Už dávno jsem si uvědomila, že máš krásně vybudovaný foto archiv. Je to ohromné. Budu se muset také pustit do skenování černobílých fotek. Ty foťáky jsou podobné tatínkově Etaretě, se kterou jsem také jako holčina fotívala. Mám ji ještě schovanou!
Už dlouho se stydím napsat, že Jiřího archivace je pro mne v říši nedostižných snů. (blush)
Ano, Zdeni, primo ze srdce jsi mi promluvila.
Georgi (inlove) , obdivuju Tvé vzpomínky a archiv – psal sis deníky? A pokud ano, je stejně obdivuhodné, že se Ti podařilo je uchovat až do dnešních dnů.
Jsem ráda, že píšeš. Tohle je něco, na co už se zapomíná. Děkuju a přeju Ti, aby Tě dochtoři zase dali do pořádku. (y) (h)
Georgi, máš krásný fotky! A ty vzpomínky, co k nim patřej, taky. Tak ať tě doktoři trochu poštelujou, abys nám mohl zase někdy napsat o výšlapu aktuálním (y)
Jiri, ta fotka „Horní část Svišťové doliny s Prielomu“ je primo fantasticka. Moc mne mrzi, ze Vysoke Tatry nemam prochozene. Nasi nas tahali na tury – Jeseniky, Beskydy, Rychlebky; jeste tak Sulovske Skaly na Slovensku a neco Nizkych Tater a Slovensky raj. I kdyz tam jsem mela pocit, ze zemru padem do propasti – ale to otec nevedel, do ceho jdeme. U Vysokych Tater se muj otec bal, ze tam po tech sutrech nekde uklouznu, coz nikdy nebyla dobra idea v mem stavu i v mladsich letech. Ale mi rodice to maji prochozene na dost dlouhych turach… Hele, ja jsem dneska rada a vdecna, ze muzu jit kazdy den plavat a nemam pocit ze spadnu ze schodku do bazenu, a ze muzu chodit delsi cesty a ze jsem udelala par vychazek v Jesenikach s takovym strednim stupnem obtiznosti, a vyslapla v Praze Nerudovku a Jansky Vrsek a Strahov a ruzne schodove ulice kolem Hradcan. Pravda, musim si u toho odpocinout, postat – kochat se, ale je to neuveritelne zlepseni. 🙂
Hani, su moc rád, že ti tak bezva vylepšili ten tvůj kyčel. Třeba mě taky tak vylepší vobratle. Sype se mě to vo patro výš než tam kde mě to úspěšně sešroubovali.
To je mi líto, že se páteř nechce umoudřit. Tak držím palce, ať se to tentokrát už povede opravit definitivně a dál to nezlobí.
Já jsem nestihla popřát k narozeninám, tak to napravuji dodatečně dneska. Všechno nejlepší, hodně zdraví a mnoho procházek v buši s Habsburky a radosti s vnoučaty.
Z Vašich horolezeckých článků na mě dýchá romantika a touha po dobrodružství, ale zároveň pocit méněcennosti. Mě tak drsné podmínky nějak nedělají dobře. Nechápu, že moji rodiče taky jezdili na vandr ještě po napadnutí sněhu a neměli ani pořádný spacák. Ale podezírám své kyčle, že za to mohou ony, protože po chladné noci na tvrdé zemi jsem vždycky strašně kulhala. Ovšem na artrozu mi přišli „až“ ve 23, dřív ji nikdo nehledal.
Přeju dodatečně všechno nejlepší k narozeninám a hlavně aby doktoři umravnili tu zlobivou páteř. Drž se.
Obdivuju foto archiv a deníky.
Georgi
ta úvodní fotka
DruoptaII ? tak z roku 1953 ? Úžasné, taky jednu podobnou vlastním 🙂
Áááno, Drupta Vega, stačí se podívat na Rajče. Už ji velmi dávno nevlastním….