Minule tu ta moje velká spolubydlící Norice psala něco o tom, jaká je hodná a já jsem hodný (to je pravda!) a jak spolu žijeme, a to by teda bylo, abych vám nenapsal něco k tomu já. Lidi, jak já si užíval život!

Panička si mě přivezla z Kostelce u Jihlavy a už cestou domů jsem se ukázal jako charakter, neboť jsem pozvracel od hlavy k patě policejní hlídku a panička pak musela prchat jako v Kobře 11. A doma jsem se hned zabydlel a o maminku jsem neplakal ani minutu.

Mezi moje vrcholné číslo patřilo lítání po bytě přiklopený molitanovým pelíškem (akorát když jsem vrazil do nábytku, tak jsem se zastavil a musel jsem být otočen), jednu dobu jsem se vůbec nezastavoval a spal jsem v sedu a jedl v poklusu, to abych něco náhodou neprošvihnul. Taky mě na sídlišti přepadla kosice a od té doby kosáky nesnáším a hrozně na ně štěkám. 

A protože jsem se jmenoval nějak hrozně nepatřičně (něco jako Ron), tak mi panička začala říkat Tequila. Bohužel začala být brzy považována za alkoholičku (protože já jsem býval pes svobodomyslný pohyblivý a tak jsem musel být často přivoláván a moc jsem… neposlouchal…), protože běhávala po sídlišti a volala Tequilooooooo, Tequilooooooo….tak se jednoho dne naštvala a začala mi říkat Pikáči!

A pak jsme se přestěhovali do vlastního domečku a tam nám bylo ještě víc hej, než v bytě na sídlišti. Jenom se mi stýskalo po mém veterináři, toho jsem měl moc rád a on mě taky, protože jsem byl asi jediný pacient, který se moc těšil na návštěvu a vždycky běžel napřed a všechny vítal, a když jsme měli odejít, tak jsem se otočil a mlátil jim pacičkami na dveře, to aby mě pustili zpátky.

Pravda je, že mi nikdo neprováděli nic horšího než očkování. No a ten doktor od Kladna, toho já vám teda rád nemám! Protože jsem byl nemocný a museli mi uříznout ty… míčky moje. Jo míčky – to je moje úplně nejvíc největší zábava! Teda jako myslím tenisáky. A míč na fotbal! Jenže o něj sem si ubrousil zuby, takže mi ho panička zakázala a bylo po kariéře. Kde já mohl bejt?

Onehdá na mě koukal kamarád (on je z Klokánie a tak prej chodí hlavou dolů nebo co?) a pln obdivu paničce řekl, že jsem hotový Pikáč Baroš! A panička se moc bála, že se po tý kastrolaci změním a nebudu běhat a nebudu veselý a byla moc smutná a víte co? Se mnou to vůbec nehnulo! Žencký mě nezajímaly ani před tím, takže proč bych se asi tak měl měnit, ne?

No a takhle krásně jsme si žili sedm let. Sice byly pokusy pořídit mi sourozence (jeden byl blbý nápad paničky – prej hladkosrstej foxteriér – ale toho naštěstí ukradla starší panička paničky, protože se do toho spratka nosatýho zamilovala, pak CD dohodil jezevčici Blaženu von popelnic, ale do tý se zase zamiloval starší páneček paničky a tak se s nima vídám jenom někdy o víkendech, když panička jezdí za svejma páníkama). 

Já byl zvyklej chodit s paničkou do práce, jezdit na služební cesty, na dovolenou, prostě všude. No a potom si panice klidně přijde a prej že se zamilovala a že budu koukat a to jsem teda koukal! Nějakej spratek lví se ke mně přihrnul zase kousek za Brnem a začal mě vítat a tak jsem na něj vycenil zuby svoje vobroušený a zavrčel a víte co? Spratek mi ukázal, že jsem šéf a že mě bude poslouchat!

To se mi docela zalíbilo (protože s Tondou foxanem se pereme a Blažena mi nikdy neukazuje, že jsem šéf) a tak když to zvíře cestou domů v autě brečelo, tak jsem začal tak výt, že to ztichlo a potom usnulo. No a pak se to nastěhovalo DO MÝHO BARÁKU A MOJÍ KUCHYNĚ A ŠLO TO K MÝ MISCE! To jsem nemohl nechat jen tak být a tak jsem se urazil a s panicí se nebavil!

Jenže panice na to šla od lesa a hodně mi házela míčky a dávala vybrané pochoutky a tak jsem jí to prominul. A taky jsem zjistil, že je to vlastně docela hodná holka, ta naše Norice. Akorát je hrozný hromobidlo (taky jí panička občas říká Hromka, nebo Hromotlučka) a někdy kouká jako mlok (to je zas princezna Mločka). A je nechutně přátelská!

To třeba já se jen tak s někým nekamarádím, ale ona? Ona s každým! A nejvíc mě štve, že se kamarádí s mým nepřítelemnasvětěnejvětším tím odporným bílým čoklounem od sousedů (prej taky nějakej teriér, pche!). Toho já chci vždycky zmlátit (no vždycky – když je za plotem, když se potkáme někde venku, tak děláme, že se nevidíme) a ona k němu klidně chodí a dává mu pusinky pod vratama. To se bude muset odnaučit!

A protože mi pořád ukazuje, že jsem šéf, tak jí mám vlastně docela rád. No rád – rozhodně mi na ní nebude koukat nějakej jinej pes! To se vždycky hrozně rozzuřím a jdu ho prohnat! A je jedno, že váží o devadesát kilo víc! A když se náhodou nebojí, tak radši uteču já, malej pes holt nikdy neví na čem je, že jo? Dokud to nezjistí. A panička se zlobí a nadává mi, ale já stejně vím, že jsem na světě nejsilnější! A nebo nejrychlejší.

Včera jsme byli s paničkou na houbách a panička si vzala nový obojek proti klíšťatům a komárům (je růžovej, smrdí jak čínskej nevěstinec a prej je to náramek) a asi to opravdu funguje – ani jedno klíště a ani jeden komár se nikde neukázali, akorát nás poštípalo hejno vos, které ten čínskej nevěstinec rozběsnil do žluta 🙂

A nejhůř dopadla panička – dostala čtyři žihadla a jedno přímo do prodlouženejch zad. Ještě že je má tak velký, ty záda. Já dostal jedno do prdelinky, Norka asi taky nějaký dostala, ale ona si podobných věcí moc nevšímá, protože je asi neregistruje. No jo, mamutík. Tak se zatím mějte, jdu si lízat rány a loudit piškot, nebo možná vezmu Noře tu její obrovskou kost!

Váš Pikan