Nejen prací živ je člověk. Manžel na jaře letošního dostal od spolupracovníků k padesátinám jako dárek poukaz na let balónem. Tato aktivita mě dlouho lákala, ale na druhé straně, kromě finanční stránky, jsem nenašla odvahu proto, že jsem nikdy nevlezla ani na řetízkový kolotoč, na houpačce nebo lodi se mi spolehlivě dělá špatně od žaludku a v letadle jsem také ještě neseděla. Ovšem různé rozhledny a rozhledy z vysokých skal vyhledávám ráda. Takto bylo rozhodnuto za nás.

První pokus nevyšel, v době letu se zvedl příliš velký vítr.

Nedávný páteční večer, právě když jsme umístili poslední z 36 balíků sena na půdu stodoly, manžel si otevřel pivo a já ulehla na rovnou podložku, abych si napravila záda, zazvonil mobil s nabídkou, zda bychom nemohli během půl hodiny letět. Rozhodla jsem. Vyrazíme, alespoň nebude moc času na obavy.

Již při přípravě balónu k letu nás naši průvodci začali zásobovat různými historkami, jednou z nich bylo například konstatování, že dnes asi nepřekonají rekord ani v rychlosti startu ani v rychlosti sbalení balónu po přistání, který prý mají 4 minuty. To když přistáli na nějakém poli a opravdu nerudný zemědělec se rychle blížil.

Před startem

Stavovská čest mi nedala, abych se zemědělců nezastala: „To se na ně nesmíte zlobit, když ochrání úrodu před holomrazy, suchem nebo naopak lijáky, kroupami, houbami a plísněmi a živočišnými škůdci a pak jim to zválí nějací turisti, taky byste byli rozezlení“. Byla jsem ujištěna, že se velmi snaží nezpůsobovat škody, a už jsme byli vyzváni k nástupu do koše.

Start byl klidný, pluli jsme ve výšce 200 metrů nad důvěrně známou krajinou, zamávali dceři na dvorku našeho domu, v balónu bylo teplo, ani to nehoupalo. Byla jsem nadšená, i když přenést váhu z nohy na nohu jsem se odvážila až po deseti minutách letu a záda stále bolela. Půl hodina rychle minula a naši průvodci začali hledat místo na přistání. Prý támhleta loučka nebo i přímo na té úzké silničce.

Místa byla na dohled a my stále ve dvěstěmetrové výšce? Překvapeně jsem konstatovala: „Tak rychle klesnout přece snad nemůžeme?“ Když se mi dostalo odpovědi: „Chcete to vidět?!“, rychle jsem v sobě potlačila další nutkání vyslovovat nahlas své pochybnosti. Dostali jsme se ale blízko řeky, zvedl se větřík, takže první louku jsme rychle minuli. Tak prý na tu loučku za silničkou. Už jsme byli ve výšce stromů, když doprovod z auta zahlásil: „Bacha, tam jsou včelí úly“.

Okamžité spuštění hořáku nám pomohlo přeletět hradbu stromů a pod námi byla řeka. Překrásný pohled, ale jak to už u řek bývá, hluboké zalesněné údolí, za řekou jeden rozměrný statek, všude okolo pastviny se skotem a hned za tím zas prudký zalesněný kopec. Nejhorší však bylo, že údolím vedly dráty, snad ne přímo vysokého, ale vyššího napětí určitě. Vítr ustal a my s balónem stáli přímo nad elektrickým vedením.

„Hlavně udržuj hladinu“, radil zkušenější průvodce tomu druhému. To jsou rady – když začnete klesat, samozřejmě logicky je třeba spustit hořák, ale ohřátí vzduchu v balóně chvilku trvá, takže stále klesáte, abyste pak najednou vystřelili vzhůru.

Místo přistání

„Třeba nás to sfoukne nazpátek“, snažili se nás uklidnit naši průvodci. Jo, zpátky nás to sfoukávalo, ale po drátech. Vtip, že jsme jako tramvaj, držíme se trolejí, jsem příliš neocenila. Nedokážu souhlasit s názorem jednoho z dárců, že zážitek nemusí být za každou cenu příjemný, hlavně když je silný.

Elektrické vedení bylo to nejhorší, mám z elektřiny velké obavy, ale vůbec nic z okolí se nezdálo příznivé. Že by nám zvířata ublížila, kdybychom přistáli na pastvinách, toho jsem se až tak nebála, i když tam byl určitě i plemenný býk a krávy s malými telaty, spíš jsem se obávala, že je strašně poplašíme, oni protrhnou elektrický ohradník, rozprchnou se do okolí, tma je za chvilku, okolo chatové osady, máme na krku obecné ohrožení.

Na dvoře statku přistát nejde, tak snad na tamto malé políčko pšenice. Ale hanbou se propadnu, hospodáře na tomto statku jsem znala, byla jsem u něj na kontrole. Ze všeho nejvíc bych preferovala řeku, ale to se samozřejmě nelíbilo balonářům.

Ve chvíli, kdy jsme se odklonili deset metrů od vedení a byli nad asfaltkou širokou na jednou auto, ozval se povel. „Jdeme na to!“ Teď??! Půl metrů od silničky vedl na dřevěných kůlech elektrický ohradník, po silničce jela skupina čtyř turistů na kole.

„Prosím, prosím, můžete nám pomoc?“ zazněla otázka z koše a až jsme seděli na asfaltu. Jeden z balonářů vyskočil z koše ven (my měli přísný zákaz, museli jsme dělat závaží), uchopil provaz z vrcholu balónu a stahoval ho na silničku. Cyklisté dostali za úkol ručkovat po těle balónu a skládat ho na cestu a tak se snažit zabránit jeho zachycení na kůlech.

Díky, cyklisté, díky! Stalo se neuvěřitelné, skutečně naši průvodci byli schopni přistát a složit ten obrovský balón na uzounkou vesnickou silničku.

Po přistání

A už přichází hospodář se svým psem. Přehlédl situaci a pochválil profesionální práci. Pak jeho pohled padl na mě. Samozřejmě, že mě poznal!

„Ježíš, paní doktorko, kontrola přímo z nebes?“ Cítila jsem trochu ostych, ale snažila jsem se žertovat: „To víte, státní správa je stále sofistikovanější, ale musíme šetřit, tak letadlo jsme nedostali“.

Závěr? Bylo to překrásné a budeme dlouho vzpomínat, pokud mohu vyslovit doporučení, pak:

1. Pokud vás let balónem jen trochu láká a je ve vašich finančních možnostech, leťte.

2. Vezměte si s sebou místně příslušného veterinárního inspektora nebo oblíbeného soukromého veterinárního lékaře, který má zde obvod, případně nějakého hodně oblíbeného soukromého zemědělce, protože pravděpodobnost, že přistanete na soukromé zemědělské půdě je víc než devadesátiprocentní a klientelismus se někdy hodí 🙂