Úplně nesprávný název pro německého ovčáka, ale v češtině snad nejrozšířenější slang. No napadlo by vás říkat topince třeba smaženka? A u vlčáků nám to ani nepřijde divné. Tak prosím o shovívavost, když budu zástupce NO nadále titulovat po česku.
Nikdy jsem s vlčáky neměla žádný nepříjemný zážitek, ale pár jich z doslechu znám, ovšem o těch to dnes nebude. S nostalgií vzpomínám na psici našich kamarádů, vlčandu Dinu, kterážto byla chytrý a přemýšlivý a starostlivý pes do rodiny s malými dětmi (konec 80., začátek 90. let minulého století). Měla perfektní výcvik, jednak díky ranému služebnímu mládí, o kterém toho ale víc nevím, jednak díky důslednosti páníčků.
Podezírám ji, že jí cvičení velice bavilo, ale při povelu nešla hlavou proti zdi, jako policejní pes-samec, co plní úkol, tak ho laskavě nerušte nějakým přemýšlením. Dina u toho myslela, ať už to bylo o setrvání na vyhrazeném místě (tam přeci nemusí být celý pes, stačí kousek, že) anebo o překonání obtížné překážky.
Neměla to Dina s páníčky jednoduché. Když měla štěňata, přimotalo se k bedně s psíky taky batole dalších kamarádů, a co čert nechtěl, malý Martínek žuchnul oplínkovaným zadečkem rovnou mezi štěňata a matku. Tak ho Dina taky olízla, mrně jako mrně, a štěňatům se nic nestalo. 
No, a když šla panička z místního krámu a měla plné ruce tašek, taky se stalo, že Dinu zapomněla na vyhrazeném místě. Doma panička kouká, kde je sakra zase ten pes?! Jo u krámu… Tak musela zpátky a vydat Dině povel. „Tak vyčítavej pohled jsem v životě neviděla a ani už vidět nechci“ vzpomíná dnes paní E.
Jednou se nám Dina ztratila, na běžkařské túře v neznámém terénu. Vraceli jsme se z výletu, šli jsme po silnici v lese a najednou fena pryč, chytla stopu. Ona dojde, povídá páníček. Došli jsme do vesnice, do hospody a pes nikde. Tak páníček vyběhl a psa si přivedl – Dina ležela na silnici, u kraje, přesně na místě, kde nás opustila. Podle stop páníček dovodil, že se vydala za námi do vesnice, ale pak stopy překryly jiné stopy a pachy, tak se Dina vrátila a čekala. No napadlo by vás to, kdybyste se ztratili?
Jednoho vlčáka, pěkně přerostlého halamu, s chutí péruje naše čubizna, česká strakatá slečna Bony. Když byly Denáčkovi dva roky, seznámil se s naším štěňátkem, čuchl si k čubičce a je nadosmrti ztracen. Majitel psa, pan K., měl obavy, aby ten halama čubince neublížil – jó měl se strachovat o svého psa. Naše štěně mu viselo na uších, na pyscích a krom přístupu k misce mohlo všechno.
Dneska? Když přijedou na návštěvu, halama Denáček už čtvrt hodiny před zahradou funí a dusá po autě, jak se těší. Vyletí z auta a v závěsu za čubiznou prolítá zahradu, což mu v jeho devíti už tolik nejde, takže vpředu letí strakatá čmouha a za ní dusá poštěkávající pes jak stodola, packy se mu smekají, drny odletují a čubizna se mu směje, ale nepočká.
Doma je pánem čubizna, Denáček sice smí do pokoje, kde spí s páníčkem, ale v kuchyni je potřeba, aby ho čubizna měla pod dozorem, protože co kdyby se něco rozdávalo? Potká-li čubizna Denáčka u lednice, obvykle ho vyžene s vyceněným chrupem, tady se nebude žádnej přerostlej hafan roztahovat, v ledničce jeou přeci mlsky pro Bonynku!
Posledně si s námi Deny vyšlápl do patra, to je docela výkon u psa, který nesnáší schody, protože se na nich bojí. Má zas, myslím, důvod ke strachu – čubizně se nějak nelíbilo, že se Denáček pohybuje v jejím území a tak ho hnala po schodech dolu… Nechápu to, kdyby Deny rozevřel svou tlamu takřka krokodýlí a pak sklapl, má čubizna po noze. Ovšem Deny je charakter, který ví, že na ženské se musí zlehka, a když se ženská naštve, i jeden velikánskej pes udělá nejlíp, když se potichu vytratí a schová za páníčka. 
A krmení? Tady psy důsledně oddělujeme, ovšem Denáček se naučil, je-li u nás, si svou misku bleskově vysrknout, protože čubizna se potuluje kolem a to zas jeden velkej pes neví, jestli se náhodou nebude muset dělit… Takže žádné okolky, co Denáček sežere, to mu naše Bony nevysápne. Dost na tom, že vezme-li si hračku bez dovolení, pod Bonynčiným kosým pohledem ji musí pěkně pustit a nechat být…
Naštěstí se Denáčkovy obavy smrskly jen na respekt z naší slečny Bony, jinak je to ostražitý a dobře vycvičený pes. Pan K. s Denáčkem zůstali na chalupě sami, což ovšem netušil jeden pan řemeslník a myslel si, že když vleze do zahrady bez ohlášení, potká se jen s naší přátelskou čubiznou. No potkal se s padesáti kily černého vlčáka a měl unikátní příležitost zhlédnout jeho zubiska pěkně zblízka a pokud se díval, mohl prohlédnout i mandle… pes na vetřelce vylít‘, zastavil ho na místě s řval, dokud nepřišel páníček a z toho leknutí nezačal na ubohého řemeslníka řvát taky.
Naštěstí pan řemeslník měl dost sebezáchovy na to, aby zůstal stát a nepokusil bez svolení psa zahradu opustit. Když pan K. svého velepsa odvolal, pan řemeslník nějak doklopýtal do chalupy, kde pracoval, a bez kafe nebyl k ničemu. A my teď máme o dobrou pověst postaráno, už k nám jen tak někdo nevejde, protože o takovýhle zážitek moc lidí nestojí. Pan K. zase přijede a nebude sám!
Zdeno, to je velmi usmevne povidani. Vcetne tveho dodatku, jak matete sve pejsky, ze jako nekdo prichazi. I vy jedni – takhle jim motat hlavu. (clap)
Mimochodem, tady u nas vlcaku/NO vidim velmi malo. ne, ze by nebyli vubec, ale v zadnem pripade to neni bezny pes.
Přiznám se, že my jsme takhle už dávno zlobili trojici jezevčíků 😀 Jinak těmto slovům říkám slova inicializační a u nás mají hlavní zastoupení slova: panička, mistička, kočička a autíčko… no a „půjdeme ven“, ale to se už nerýmuje (rofl)
Díky, milá Zdeno, za báječný článek (inlove)
Zdeno, tak jsem si ty tvoje vlčáky užila a nasmála se…teda netušila jsem, že je Bony tak nekompromisní dáma (nod)
Viď, vypadá jako velmi pohodová hafuška.
Jmenovkyně, krásné čtení. Nějak z něj na mě dýchla nálada jako z knížky „Měl jsem psa a kočku“ (sun)
Super napísané Zdeni! Ostatne ako vždy. Tú hračku padajúcu Denymu z papuľky pod kosým pohľadom Bonynky priam vidím (chuckle)
Mám jedného strašlivého vlčiaka – kamaráta, na diaľku. Vlastne cez plot. Vlčiak je tiež tak 50 kilový a je doma u nás v záhradkárskej kolónii (ale narozdiel od niektorých iných chudákov tam, o tohto sa dobre starajú, pánici sú tam skoro denne a venujú sa mu). Zo začiatku na mňa poštekával, že akože stráži. Potom som sa mu začala prihovárať, tak ku štekaniu pridal kňučanie a vrtenie chvostíkom a teraz už sme v štádiu, že sa mi oprie celým psom o pletivo a ja škrabkám kam dočiahnem. Len keď sú pánici doma tak som samozrejme hustý vzduch 🙂
Mooc příjemné čtení s hubou roztaženou k úsměvu. Naši goldeni se také zjevovali na místě, kde jsme je podle jejich názoru zbaběle opustili. Ale než jsme na to přišli! Zatímco my lítali, volali, brečeli, hádali se kdo…, rozpačitě tam seděli a uraženě povolili pusu mlaskavku.
Ještě musím připsat, jaká je to legrace, když tak společně s panem K.. sedíme na zápraží, psíci jsou třeba vevnitř či si nás prostě jen nevšímají a najednou někdo z nás hlasitě praví „Dobrý den“. První – eden pes zpozorní a my opakujeme „Dobrý den“. jeden pes pro jistotu štěkně, což přitahne druhého psa, který se nejdřív tázavě točí dokola, okdukd že vetřelec přichází, ale po vzoru toho prvního si pro jistotu taky štěkne.
Načež ten první se utvrdí v tom, že vetřelec je už skoro tu, když štěká i ten druhý pes, třeba má lepší informace, takže začne štěkat. To až druhý pes nepochybuje a přidá se my se válíme smíchy.
Obdobně je tomu s reakcí na slovo „KOČIČKA, KOČǏIČČČA“…
no Zdeno :O (wait) (shake) :@
Soused měl obrovského NO. Hlídacího. Hlídat ho naučil tak, že v hospodě zaplatil pár frťanů a štamgasti toho „málo ostrého“ psa zmlátili klackem. Od té doby byl ostrý tak, že i páníček po 1-2 pivech hóóódně rozmýšlel, jestli půjde domů přes zahradu nebo garáží… Přejelo mu ho auto. Pak si pořídil fenku, ale protože mají malé dítko, nechtěl ji „přiostřit“. Fenka se zaběhla a není. Teď mají pudlíka, panička češe, dcera muchlá a dovádí a páníček je celý rád, že se o psa nemusí starat (a já taky). (whew)
Jistěže není vlčák jako vlčák. Včera jsem na procházce prošla okolo dvora s hlídacím vlčákem. Jenže jak mám brát vážně hlídače, co mává div si ocas neukroutí a snaží se štěkat skrz míček, co má v hubě. Pak pustil míček, vzorně štěknul, sebral míček a zase huhlal.
Moc hezké povídání, při té příležitosti musím stále myslet na Darka, NO sousedů z chalupy. Úžasný pejsek. Měli jsme se moc rádi, už když jsem vyjížděla zespoda z městečka nahoru na chalupu, nějakým způsobem to vycítil a přilepil se na práh jejich domu. Tam vyčkal a když jsem projela a zaparkovala u našeho domu, pomalu se vydal na cestu. Měl to spočítané. Došel akorát v momentě, kdy se otevíraly dveře do chalupy a tam byly připravené piškotky. Ty on měl moc rád. Zbaštil pár kousků, poděkoval podáním packy a šel si zase hrát s míčkem. Poslušný, milý, skvělý pes, už běhá za Duhovým mostem, je ho škoda.
není vlčák jako vlčák (teď nemyslím na československého, myslím klasické ovčáky a jejich víceméněpovedené křížence) Je to jako u jiných plemen – někteří jsou skvělí, jiní nestojí za nic. Někteří jsou perfektní poslušní parťáci, jiní nesocializovaní agresoři… prostě záleží hlavně na páníkách, na prostředí a pak taky na chovu (i nechovu – prostě klika na geny)
Jinak se mi moc nelíbí tvrzení (ne tady v článku, ale obecně v diskuzích o NO), že pes se služebním výcvikem je tupý stroj. Naopak – společná intenzivní práce s páníkem z nich většinou udělá skvělou dvojku. Tupé stroje ze svých psů dělají jen někteří výcvikáři, kteří necvičí pro práci, pro radost… ale pro výsledky. Pak bohužel nastoupí elektrika, ostnáč a hlavně dril bez radosti. Ale to je jiná kapitola…
Jako u každého učení i u výcviku záleží na osobnosti cvičence i cvičitele. Nakonec i u lidí – někdo studuje s radostí, protože ho to baví, někdo chodí do školy, protože musí.
Pokud se výcvik vede správně, psi se na něj strašně těší a moc je baví (on zcela „svobodný“ pes se někdy docela nudí). Jenže je nepředstavitelná škála odstínů výcvivku. Psi, kteří jsou jen v kotcích a pána vidí jen na výcvik se strašně těší, protože po nudě v kotci udělají cokoliv (ale v kotci přece jen trochu zblbnou). Psi, kteří bydlí s pánem se těší, protože budou něco společně dělat. Psi, kteří jezdí na nějaký typ cvičáku už poznají kam jedou a ti, co je to baví, nedočkavě kňučí. Ale jsou psi, kteří kontakt s pánem nenavážou a cvičení je moc nebaví. Pak jsou dvě možnosti. Změnit přístup a pokusit se v psovi vykřesat jiskru zájmu, nebo z něj nechat domácího povaleče. Nejhorší možnost je psa zlomit (kvůli vlastním ambicím, například). To jsou ti, na kterých se demonstruje hrůza výcviku. Myslím, že tvoří nepatrnou část psů ve výcviku (a na stupně vítězů se stejně nedostanou).
Takže jaký výcvik, jakými metodami. Existují tupé stroje, ale naštěstí jich není mnoho. Prostě jako u všeho v životě, nelze paušalizovat. Souhlasím s Xerxovou
Zdeno, ty umíš krásně psát nejen o Bony. Už vidím, jak řemeslník stojí v pozoru před řvoucím Denýskem (rofl) . Máte kliku, že to řemeslník nezabalil a byl i po tomto zážitku ochoten pracovat. Jo, psí smečka je legrace. A ženské, zvlášť domácí, si cizí psy umí pěkně srovnat.
Děkuju, škoda, že jsme to sami neviděli. On je denáček opravdu přesvědčivá bestie,pokud se momentálně nebojí naší čubizny, chichi…