Asi dva týdny poté, co jsme se přistěhovali z Anglie, jsme vyrazily s Berry na místní cvičák. Cvičitel je pořád stejný, ale se zájmem jsem zjistila, že metody se změnily – aspoň v začátcích výcviku.

Motto:

„Berry, k noze!“

„Proč?“

S Nazgúly jsme kdysi začínali na vodítku a pořadovým cvičením, tentokrát byli mladí psi na volno a učili jsme se fixovat jejich pozornost na hračku nebo kousacího peška, a tím jaksi i na sebe. Berry zpočátku fixovala pohledem všechny psy okolo a hračka ji nezajímala ani náhodou.

Poté, co v Anglii vyrůstala mezi množstvím přátelských psů všech velikostí, tak u nás na vsi trpí vlastně samotou. Psi jsou sice řekněme u každého třetího domu, ale pouze za plotem, a pokud jdou ven, tak jsou na vodítku – obvykle aby neutekli nebo se neporvali. Přestože máme z jedné strany zahrady knírače Šerika a z druhé létajícího křížence Maxe a skorolabradorku Sáru, tak nemít Berry Kazana, tak by psa nepotkala. Nebylo divu, že na cvičáku z nich byla celá divá. 

Ale jen chvíli – poté, co na ni vyjela jedna nervózní fenka německého ovčáka a většina psů nejevila zájem o nic jiného, než o harašení, tak se radši stáhla. Kamarádem zůstal jenom mladičký československý vlčák Feron, který ještě byl ochoten s naší holčičkou lítat zcela nezávazně a měl větší zájem ji za ocas pořádně chytnout, než ji nemravně očuchávat.

Pokud jde o práci, tak mohu i to krátké období, které jsme tam strávily, rozdělit do dvou odlišných období: a to před Berryiným háráním a po něm. Rozdíly byly především v jejím přístupu k cvičiteli a ostatním psům.

Zpočátku jsme byly chváleny, přestože „vybuzení kořistického pudu“ nám šlo pomaleji – Berry nechtěla bojovat o věc, kterou jsem držela v ruce. Pomohlo jednoduché zařízení, a to hůlka s kusem šňůry, na kterou se onen pešek přivázal. Jak lítal vzduchem, tak byl báječná kořist a Berry ho lovila jedna radost. Je zajímavé, že doma jsme narazily stejně – o věc, kterou jsem měla přímo v ruce, nebojovala nikdy, musela být na šňůře.

Potom docházelo k legračním situacím, kdy jsem dráždila Berry, ta lovila a potom jsem na svém konci šňůru pustila, aby Berry mohla kořist „usmrtit“ a vyhrát. Jenže tou dobou se obvykle šňůry zmocnil Kazan a nastalo přetahování. Ty první dny to obvykle končilo tak, že si Kazan Berry zakousnutou do kořisti klidně na šňůře odtáhnul domů, jakmile usoudil, že ho už výcvik na louce nebaví. Musela jsem sice potom „oficiálně“ ukončit hru, ale stejně mě Kazan vždycky rozesmál. Fixace na hračku se nám ovšem povedla.

Potíž byla v tom, že Berry jaksi přišla jen do toho prvního stupně – hračka ji fascinovala, moje současné pokyny nikoliv, protože jí přes to nadšení prostě nedorazily do mozku. Výsledkem bylo, že jsem neměla psa, který by mi oddaně vzhlížel do očí a toužil mě sledovat až do pekla za příslib lákavé hračky, ale psa vlajícího mi kolem uší. Berry se opět změnila v klokana, na hračku skákala (najednou jí nevadilo, že ji mám v ruce) a já se ji marně snažila umravnit. 

Ono se sadou působivých tesáků poletujících kolem vašeho obličeje se těžko soustředí a Berry se odmítla soustředit úplně – dokud jsem hračku neschovala. Potom cvičila celkem hezky, ale onen žádoucí nepřetržitý oční kontakt tam prostě nebyl. Když jsem se ptala, co mám dělat lépe, aby neskákala, tak jsem rozumnou odpověď nedostala – jen významný pohled. Když si ji vzal cvičitel, tak Berry koukala a neskákala, takže bylo zřejmé, kde se onen slabý článek výcvikového procesu nachází.

Právě tehdy jsem mohla občas vidět, jak by Berry pracovala, kdyby ji dostal někdo, kdo chce a umí psa cvičit. Když si ji tehdy vzal cvičitel, tak mu, ač nezkušená, chodila moc pěkně a v té chvíli namouduši vypadala jako správný německý ovčák! Já jsem byla pokárána, ostatně stejně jako před deseti lety s Nazgúly, že nevelím, ale doporučuju a to jsem prosím dělala, co jsem mohla.

Potom začala Berry hárat, já si v té době zranila nohu, a na cvičáku jsme nebyly šest dlouhých týdnů. V té době jsem dosáhla pro mě fantastického úspěchu ve výchově – několikrát za sebou jsem odvolala Berry rozeběhnutou za srnami, naposledy na můj povel ani nevyběhla. A to prosím bez použití pamlsků! Ostatně neznám pamlsek, který by byl sladší než pořádná štvanice 😀 Byla jsem na ni nesmírně hrdá a s tímto vědomím jsme se dostavily znovu do vyučovacího procesu.

Další fotky najdete zde http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_doma_-_Kazan_a_Berry_-_prvni_vycvik_se_snurou_a_uzlem_unor_2011/