Když nám nedávno zahynul náš jedinečný kocourek Micánek, začala jsem i na popud milých drahých Zvířetnic a Zvířetníků přemýšlet o nové kočičce. Ano, myslím, že k životu potřebujeme zvířátko a z mnoha důvodů to nemůže být pejsek. Tudíž opět kočička. Jenže jaká?
Začala jsem přemýšlet nad našimi podmínkami a hlavně nad tím, jak se u nás změnila situace a jak strašně špatně to snášel Micánek. Naše kočičky žily celá léta v klidu a míru, čas se střídal na zimní pražská období a zbytek roku v domečku v Jižních Čechách. Jenže události nás doběhly a hodně traumatizujících událostí zasáhlo nejen nás, ale i našeho kocourka.
Najednou mu zmizel páníček, vzápětí jeho máma a životní velitelka Micinka. Bez ní byl dlouho úplně vykolejený, ale nakonec našel oporu v mé mámě, se kterou vytvořil sehranou dvojici. Jenže změnám nebyl konec. Bratr si se svou přítelkyní opatřili po smrti předchozího pejska přítelkyně nového francouzského buldočka. Jedna z neteří potom potřeštěného bígla. Naivně si všichni mysleli, že to Micánek akceptuje, že si zvykne. Naprostý opak byl pravdou a pro Micánka se návštěvy pejsků staly doslova můrou.
Navíc se tento vždy na sebe opatrný kocourek uzavřel a nedůvěřoval lidem, to ani těm, které dříve dobře znával. Důvěřoval pouze mé mámě a mně. Před ostatními prchal. Do toho všeho se neteřím narodily dvě krásné děti, které jsou ovšem nyní ve stadiu „pytle blech“, běhají všude, ale ještě nekoordinují samy sebe. Pokud byl kocour v Praze, zavřela jsem ho při návštěvě do svého pokoje, aby měl klid.
V domečku ovšem odcházel sám a zvláště, když se v domečku pohyboval pes, vracel se až když byl naprostý klid. Přítelkyně bratra i neteř se naučily pejsky večer zavřít, aby měl Micánek šanci vylézt ze svého úkrytu, najíst se, napít a přiměřeně vyměšovat. Bratr toto vůbec nebral v úvahu, přičemž jeho největší aktivity jsou pozdě večer a v noci, kocour tudíž domů vůbec nemohl. Jsem přesvědčena, že toto sice nebylo bezprostřední příčinou poslední Micánkovy nemoci, ale přispělo j jeho nepohodě a urychlilo konec. Pro mě bylo trauma toto jen bezmocně sledovat, přece nemohu mámě zakázat přítomnost jejího syna a dalších milovaných lidí.
Maminka řekla, že po Micánkovi další kočičku nechce, ale když si ji opatřím já, nebude proti. Prostě jak chytrá horákyně, kočičku nechce, ale přitom vlastně chce. Je mi jasné, že se bojí hlavně dalšího velkého citu a možného citového otřesu. Proto se bojí s kočičkou navázat tak velký citový vztah, jako to bylo u Micánka. Z toho ovšem vyplývá, že kočička asi bude muset více času trávit v Praze, asi bude více cestovat, a to zřejmě i vlakem, nejen autem.
Kardinální otázka proto zněla: Jakou kočičku opatřit, aby takovou situaci vůbec snesla? Není možné přinést domů bázlivé zvíře, které nesnese dotyk člověka. Musím být schopna kočičku popadnout, dát do přepravky a převézt. Musí si zvyknout na změny prostředí – někdy Prahu, jindy domeček. V Praze nemůže ven, v domečku naopak je nereálně ji nikdy nepustit, někdo vždy nechá otevřené dveře nebo okno. Zavřít ji tedy lze jen na nějakou dobu. Na toto si tudíž také musí zvyknout.
Měla by snášet společnost jiných lidí a neděsit se. Musí si zvyknout na pejsky, pokud možno z nich nemít strach nebo je alespoň tolerovat. Neměla by se děsit křiku malých dětí, hlavně jim ale neublížit a třeba decentně odejít. Už totiž vidím naše opatrné mladé maminky, jak reagují na kočku, která zrovna poškrábala jejich děti. Co na tom, že ji třeba tahaly za ocas? Výchova dětí a jejich maminek bude také nutná. Navíc kočička musí být zdravá, kvalitně živená, pokud možno relativně dlouhověká. Stručně řečeno ji chceme mít dlouho, nejsme s maminkou schopny snášet v krátké době další ztráty.
Kočička musí, musí, musí, musí, musí… Musí opravdu? Která toto snese?
S těžkým srdcem jsem opustila myšlenku na kočičku z útulku. Když jsem si představila traumata kočiček, kterými již prošly, došla jsem k názoru, že si zaslouží mnohem klidnější prostředí, než jaké jsem schopna jim poskytnout já. Nejsou povinny snášet časté změny prostředí ani jiné rušivé vlivy. Vlastně ani já nemám na nervy drásající situace, které jsme s maminkou zažívaly s Micánkem. Kotě z útulku? To by byla lepší varianta, ale vím, jak se může povaha kočiček lišit a jak na malém kotěti poznám, zda ho na danou situaci navyknu nebo ne? K čemu ho vychovala jeho máma kočka, která také má za sebou různá traumata a mohla být sama podtržena ve vývinu i výživě? Jak se to na kotěti projevilo?
Kočička typu Micinky by pejsky srovnala tvrdou tlapkou a před lidmi se ráda předváděla. Její pravý syn se od ní lišil jako den a noc. Jak mohu vědět, zda si beru kočičku povahy Micinky nebo Micánka? Já vím, v depozitech se jim jejich opatrovatelky věnují s láskou a dávají jim vše, co dokážou, ale je to dost pro to, aby kočička naši situaci zvládla? Došla jsem k názoru, že nemám nejmenší právo kočičku s prožitým traumatem vystavovat takové situaci.
Rozhodla jsem se na to proto jít jinak, protože rozhodnout jsem se koneckonců nějak musela. Začala jsem na webu pátrat po kočičích plemenech a jejich povahách. Chci mít totiž alespoň základní představu, čeho je daná kočička schopna, a co je na ni příliš. Některá plemena byla pro mě vyloučena předem. Především kočka má vypadat jako kočka a neměla by být zmrzačena přehnaným šlechtěním. Tudíž z výběru vypadly peršanky s krátkými nosy (promiň Terro), díky kterým mají spoustu problémů. Ostatní dlouhosrstá plemena vypadla pro nutnou stálou péči o srst.
Ano, vzpomněla jsem si na Micinku, která nesnášela nutné česání. Když jsem si představila třeba krásnou tureckou angoru (mimochodem má kolikrát nepříliš snášenlivou povahu), která prošla nějakým zvlášť hustým křovím a nabrala do srsti kdeco, řekla jsem si, že toto není varianta. Siamky a podobná plemena vypadly nejen kvůli zjevu, který už také přestává připomínat kočku, ale i kvůli jejich povahám, které nemusí být snášenlivé. Navíc, jak jsme byly s maminkou zvyklé na Micinku s Micánkem, tak jí každá drobnější kočička (tak tříkilová) připadá jako koťátko.
Tak dál, která kočka může být přiměřeně velká, klidná a snášenlivá a péče o ni bude v únosných mezích? Která dokáže snášet psy? Která snese děti a společnost? Zkrátím to. Nakonec mi zůstala dvě plemena – britské kočky a mainské mývalí. Ani jedno plemeno není pro mě úplně dokonalé, ale obě jsou velmi přijatelná.
Britky mají oranžové oči (Bingo! Micánek měl zlaté), jsou krátkosrsté, tudíž péče o srst je jednoduchá, jsou klidné, přátelské, přiměřeně velké, barev, co si vzpomenu. Mainské jsou polodlouhosrsté, ale necuchají se, mají rády společnost, děti a prý dobře snášejí pejsky (Bingo!). K tomu jsou to krásné kočky s rysími štětičkami na uších. Jenže kocour se dorůstá 10-11 kg, kastrát ještě více. Uf, jak ho vozit vlakem a potom vláčet pěšky?
Vlastně už jsem vybrala, protože jsem objevila jednu chovatelskou stanici, kde kromě koček mají i obrovskou fenu leonbergra a jestli kotě snese tohle, tak snad i ty naše potřeštěné pejsky. Tak se nechte překvapit.
dobrý den, nevím kam to napsat, snad mi tady někdo poradí, mám dva kocourky, které někdo vyhodil, sotva otvírali oči, prožili hodně utrpení, vypěstovala jsem z nich dva krásné fešáky, jsou nesmírně vděční a mazliví, ale jak dospívají, tak by chtěli žít …
nevíte o někom, kdo by hledal opravdu jen vážně a jen do dobrých rukou ? chápu, že nabídky překonávají poptávky, ale třeba je někdo zrovna tady, kdo by to pochopil, děkuji velmi za přečtení a za ten kousek prostoru.
Ilonko, dám odkaz na Vaši nabídku do dnešního článku, to je vždycky lepší, i když je to třeba mimo téma. Takhle zpátky se zabrousí spíš náhodně.
děkuji Vám
Vracím se ještě ke včerejší diskusi, ale hlavně k tomu, že Apina projevila obavy, že mohlo hodně Micánkovi ublížit, když nemohl domů a neměl klid na jídlo, pití, vyměšování a vůbec na život, pokud tam byli psi, děti či jiné rušivé elementy. Já jsem se Zrzínkem docestovala! To prostě nejde. 2 týdny tam prožije spokojený, ale cestu snáší tak strašně, že mám o něj strach. Je vyděšený, pokakaný, počůraný, tlamku dokořán, oddychuje jak přespolní běžec, stress z něj jen stříká do okolí. V pondělí jsme přijeli, ještě včera večer nebyl ve své kůži. Tohle prostě nemá cenu, raději ať zůstanou přes víkend doma a já se k nim vrátím, ale dokud tam nebudu moci žít trvale, tak jsme docestovali!!! Nevezmu si na svědomí, že se mu něco stane, nedej bože rozjede nějaká nemoc, způsobovaná stressem.
Karolíno, nikdo neví, co si ten plyšák protrpěl a proč to nedokáže zvládnout. Máš určitě pravdu. Kdybych viděla, jak se moje zvíře trápí, určitě bych jednala stejně.
Milá Karolíno, strašně mě mrzí, jak Zrzínek špatně snáší transport. Já samozřejmě nevím, co se mu kdy stalo, je mi jen jasné, že si v životě prožil něco hrozného. A transport mu to asi nějak připomíná. Přinejmenším pro něho znamená hroznou nejistotu, když pro nic jiného, tak je v přepravce ze které nemůže uniknout a sám se zaopatřit, a jeho reakce je pak bohužel naprosto nepřiměřená. Ale možná přiměřená tomu, co prožil v minulosti. Naprosto tě chápu, člověk je z pohledu na takto vystresovaného kocoura fakt zničený.
Myslím, že opravdu nemá cenu cestovat s ním pouze na víkend, ale teď jste byli v Maršově 14 dní. TO myslím zase stálo za to. Co bys dělala bez svých broučků a oni bez své maminky? Však to společně zvládnete.
A vidíš, Zrzínek je přesně kočička pro tebe (a CD věděla, co dělá), zatímco u mě by prostě být nemohl, i kdybych ho měla seberadši.
Tak ať je Zrzínkovi brzy lépe, ať se brzy uklidní.
Cesta tam/zpět je dlouhá, přes 2 hodiny. Zrzínek trpí tak strašně viditelně, že trpím i já. Vystresovaní jsme oba – já díky němu, on díky té cestě. Sice 2 týdny jsou dlouhá doba, ale na druhé straně představa, že zase jedeme zpátky mně straší po celou tu dobu pobytu a kazí mi radost z toho, jak dovádějí na sluníčku a ve velkém prostoru. Halt to jinak nepůjde. Ale třeba se to jednou nějak vyvrbí a budeme tam trvale.
Karolínko, myslím, že jsem ti už psala, že naší mladí se svým útulkovým kocourkem jezdí max. k vetovi a to ho ještě mají v takové textilní kabele s pevným dnem, která je ze tří stran dírkovaná, tak je vidí i cítí, protože ho v té kabele drží v náručí. A pokud jsou mimo byt, tak na něho vždycky dohlíží někdo z kamarádů nebo z rodiny, protože on na cestu v autě reaguje úplně stejně jako Zrzínek… takže, pokud máš možnost hlídání, tak ho opravdu raději nechávej v Praze… ze sluníčkové Brna zdraví Laďka
Je pravda, že si musel prožít něco strašného, pak ta karanténní klec mu taky nepomohla. Teď se naučil spát se mnou, když ho hladím, dívá se na mně tak důvěřivě a tak oddaně, ale když ho honím, abych ho naložila do přenosky, v tom momentě jsem nepřítel. Je to strašný boj mně samotné se mnou! Prostě jsem nabyla dojmu, že jinak to nepůjde, nežli bez nich. Ríša sice kňourá a špatně to prožívá, ale už to není tak strašné, jako při první cestě. Melda je v pohodě. Ale Ríša po opuštění přepravky oklepe dojmy a jde se shánět po nějaké baště. Zrzínek nejí min. celý den! Ríša se nabaští a jde si hrát. Zrzínek zaleze za postel nebo do skříně a nechce nic a nikoho vidět, slyšet……. Nemám na to nerv a mám o něj prostě a jednoduše strach.
Karolíno, přiznávám se bez mučení. Přesně na takové situace také nemám nerv už ani jeden. Dovedu si dobře představit, jak ti je. Teď buďte hlavně všichni v klidu a pomalu to vydýchejte – ty i Zrzínek. A zase bude dobře.
Už je mnohem lepší, už se přišel i pomazlíkovat na polštář, vzal si z ruky mlsek, neutíká, netřese se, normálně chodí na záchůdek a pije a baští…… ale pondělní večer jsem měla pocit, že se zblázním strachy. A to vylezl zpoza postele až hodně pozdě večer. No, je to jasné – prostě je vystresovaný, cestování nee. Tak mu nebudu ubližovat, nechtěla bych mít za sebou to, co on, proč mu to připomínat a proč ho týrat nějakým transportem? Doma je mu nejlíp a jakou má radost, když se mu zase vrátím!
Náš Ferdík byl to samé, ale pak jsme mu do přepravky vždycky dali kousek uzené makrely, kterou těžce miloval, po cestě ho pochválili (hodnej kocourek, šikovnej Ferdík, pojď, podrbeme cejšku) a po cca šesti týdnech pro něj přepravka přestala být problém. U Vás to bude spíš o tom, že pokud vozíte víc kočiček současně, tak se jedna od druhé ,,nakazí“. Dokud jsme měli kocourky dva a vezli jsme oba současně, nadávali vždycky. Jeden začal, po dvou minutách (max) si dal pauzu a začal druhý. Další dvě minuty a znovu střídání.
Milá Karolíno, cestování se Zrzi jsi vyzkoušela a prostě to nejde, nemá cenu ho stresovat a trápit. Asi z cesty má fobii, jako měla naše Dixie. S ní jsme cestovali jen 3x a pak to také vzdali(radost jsme z cesty pak neměli ani my, ani ona). Napoprvé jsme jí do auta na dlouhou jízdu přichystali “pokoj“ (naše zavazadla na zadním sedadle, a v úložním prostoru kombi Forda deka, klec, záchůdek – mohla si vybrat). Dixie se ale během prvních pár minut narvala pod manželovo sedadlo, kde to tedy muselo být děsně nepohodlné, tvrdé a vrčet. A také fičet klimatizace, ale nehnula se odtamtud celou cestu od nás až do Virginie. A i na místě vylezla až po určité době. Za pobytu se uklidnila, ale cesta zpět byla stejná. Přesně stejně se chovala při dalších dvou cestách na jižní Floridu a tak jsme to nakonec vzdali a ona byla spokojeně doma. Nejprve jsme začali jen s jednou nocí pryč, ale Dixie byla tak v pohodě, že jsme pak už bez starosti jezdili na 4 dny a 3 noce, delších cest jsme se prostě vzdali. A když k nám přišla Smoky zvládly to doma obě. Měli k dispozici celý dům, svůj klid, dvoje záchůdky a jídla na dva týdny.Pak se nabídla na hlídání švagrová a nám jedna delší dovolená za rok stačíla.Tak si osobně myslím, že ses rozhodla správně.
Maričko zlatá, Tvůj vztah ke všemu živému jsem vždycky obdivovala a rady i zkušenosti jsem si ukládala v paměti. Ty dlouhé maily ohledně Zrzínka i Ríši jsou uloženy v počítači a já vím, s jakou láskou byl psány. Co se mne týče, je to jasné: cestování s nimi nejen omezím, ale stopnu, chůvička bude v plném nasazení, pokud budu pryč a já zkrátka dám přednost spokojenosti svých čtyřnohých dětiček. Ublížit některému z nich je to poslední, co bych měla v úmyslu. Teď tu Zrzínek leží vedle počítače a oddaně na mně hledí, už je v pohodě, pupíček mi strká k podrbání a já si prostě neumím představit, že bych mu ublížila, i když by to bylo míněno dobře – aby oni byli se mnou a já s nimi. Nejde to, tak se nedá nic dělat. Přizpůsobím se tomu, co jsem si zvolila dobrovolně. Díky moc!
Zkuste, jak bude Zrzínek reagovat na cestu veřejnou dopravou. Ferdík, když jsme s ním někam jeli autobusem, metrem, nebo tramvají, nikdy neremcal (nesnášel jen auto), naopak klidně seděl, ve stanici vždycky začal vykukovat přes mřížku a když uslyšel něco na způsob: ,,hele kočička“, začal zvědavě vyhlížet, kdože ho to chválí. Takže pokud chcete problém vyřešit, bude nutno experimentovat, zjistit na co a jak reaguje a podle toho přizpůsobit strategii. Koťata, která jsme od CD vyfasovali na zápůjčku na Slovensku, se bez jakýchkoli protestů nechala zavřít do tašky přes rameno, stačilo jim, že věděli, že jsme poblíž. A to jedno z nich bylo nejspokojenější u mne v rukávu od županu!
Milá Karolino, pro psy existují FEROMONER (neznám český název, feromony?) v různých formách. Psa to uklidňuje, zřejmě odvede jeho pozornost. Chci to vyzkoušet na Garykovi. Někde jsem četla že dokonce existuje vůně kojícího zvířete a to navodí atmosféru jistoty kterou štěně nebo kotě cítilo u mámy. Pochopitelně má každý druh své specifické feromony.
Nevím jestli existují feromoner i pro kočičky, ale bylo by dobré se pozeptat. Držím palce!!! (y) (y)
Jestli se dozvím víc, ozvu se ti.
Ano milá Karolino, našla jsem na internetu že zdejší lékárny prodávají feromony pro kočičky přes internet. Možná že i přímo v prodejně, to ještě zjistím. 🙂
FELIWAY
Nám ohromně pomohl a tak už Kulíšek konečně není sám. Přibyla dvě mrňata – Krňousek Filípek a Verunka Lucinka. Pomohl difuzér a na cestu k vetovi používám sprej.
Feliway jsem také měla – na Bětušku nesnášenlivou až hysterickou k Pusině a dětem. Měla jsem dva (šílená pálka, i když vydržel pár týdnů, to zas jo), ale že by se nějak projevil, nemohu konstatovat. Prostě každá kočka jiná a na každou nezabírá, cituji panídr.
Nám pomohl čas a návyk.
Tady jde o dvouhodinovou cestu jednoho kosourka – to bych možná nárazově, na prodloužené víkendy, kterých by mi jinak bylo líto, použila nějakej malej oblbováček v pilulce. Ale hlavně bych ho nejdřív strčila zkusmo do přepravky s Melíškem. Voni jak by byli natěsnaní na sebe, tak by se jim honily hlavou i jiné myšlenky…
Díky Lásková, ale já už jsem se rozhodla a nebudu experimentovat. Raději budu jezdit na kratší dobu, ale sama a oni zůstanou ve svém prostředí, hlavně pro Zrzínka to bude nutné. Ono už se to nějak utřepe, ale ten stres mu rozhodně neprospívá. Nevím, jestli je stresovaný, když nejsem doma v noci a on je zvyklý spát se mnou na polštářku, ale pořád je ten stres menší, nežli tím transportem. A dát je do jedné přenosky si netroufám, mohli by si fakt ublížit.
Včera som nestíhala, resty v robote ma počkali a bála som sa sem aj nakuknúť, aby som tu (ako ostatne vždy) „nestvrdla“ pridlho 🙂
Api, strašne držím palce. Sama najlepšie tušíš a vieš, čo by bolo pre vás tentoraz najlepšie. Ešte ma napadla aj ragdoll – to by malo byť plemeno úplne kľudné, vhodné k deťom aj psom, povaha doslova ako názov (handrová bábika) .
Ale fakt je, že neviem, nakoľko sa tu v našich končinách chovajú.
Tak tfuj-tfuj-tfuj (to pre šťastie) a (y) (y) (y) (y), nech to určite vyjde!!!
Apino, moc ti přeji, aby se ti podařilo najít takovou kočičku, která by co nejvíce splňovala tvá přání a měly jste z ní s maminkou další dlouhou řadu let hodně radosti.
Čím je zvířátko ,,vyšlechtěnější“ tím víc bude mít problémů, viz zmačkané čumáčky peršanek. Takže raději nějakou pouliční směs a jako ideální bych viděl mix siamky a evropské, nebo britky. Siamské vybarvení a kulatý obličejíček jsou prostě neodolatelná kombinace. Znával jsem dva takovéto kocourky, oba bez problémů snášeli děti i psy, přestože nekastrovaní neznačkovali, a oba byli velice přítulní a mazliví. Bohužel už dlouho jsem nic podobného nikde neviděl.
Krakonoši, někde na tebe určitě čeká tvůj kočičí kožíšek, který bude tak trochu siamka, tak trochu obyčejná kočička tak jak se ti líbí a bude vám spolu jen a jen dobře. Jen ještě o sobě nevíte. A moc ti přeji, abyste se navzájem našli. Ferdíka nenahradí, ale bude to nová osobnost se svým kočičím – nebo asi spíše kocouřím – životem a bude vám spolu fajn.
Kéž by. Za mých mladých let bypy tyhle ,,evropské“ siamky celkem běžné, ale dnes je to, alespoň v ůtulcích, nesmírná vzácnost. A nejen v útulcích.
Krakonoši, nevěděla jsem o Ferdovi, je mi to moc líto. (u)
Držím palce, abys co nejdřív potkal nového parťáka podle svých představ. (y) I když! Člověk míní, CD mění. Stačí se rozhlédnout. Kolik z nás má doma úplně jiné zvířátko, než si původně představoval. 🙂 (h)
Tak jsem konečně tady. Především díky všem za krásnou diskuzi. Ráda bych uklidnila všechny, kdo si myslí, že hledám stoprocentního tvora. Tak to opravdu není. Vím, že i když tentokrát bude kočička čistokrevná, může mít pro plemeno netypickou povahu a s tím pak nic neudělám. I když to bude vymazlené kotě, může později onemocnět a třeba i žít kratší dobu než je obvyklé. Krásně to vyjádřila Vave a hned pod ní Anonymní.
Pro Janu Bu: Chápu, že tě můj výběr mrzí a jsem ráda, že ho i přesto akceptuješ. Koneckonců není všem dnům konec a já své srdce nezavírám. Určitě jsem to nemyslela tak, že by útulková kočička byla něco špatného, jen že si v této chvíli nejsem ani trochu jistá, zda JÁ mám pro ni vhodné podmínky. To je myslím přece jen trochu rozdíl. Samozřejmě si dovedu představit, že se taková sebevědomá kočička najde v některém depozitu, ale prostě tentokrát nemám tu odvahu. Ale není konec všem dnům a já si některá vrátka nechávám pootevřená. Až uvidím, jak to zvládáme…
Micánek mě ale nesmírně vyučil ve svém strachu, stresu, bázlivosti. Myslím, že ke spoustě věcí přišel na svých kocouřích toulkách a udělal si na některé věci a tvory životní názor. Potom, když mu zmizely některé jeho životní opory, bylo vidět, že nové lidi, psy a chaos okolo prostě nezvládal. Já se tentokrát snažím o to, aby kočka měla vůbec šanci situaci zvládnout, protože to bude kamarád a přítel na hodně dlouho. A tak se snažím najít typickou povahu, díkdy které ta šance snad bude vyšší. I když to vůbec nemusí vyjít. Já jí dám pomocnou ruku a pokud bude třeba, uchráním ji i za cenu, že třeba nepojedu do domečku, když tam budou návštěvy.
A o všem jsem přemýšlela, až mě z toho hlava brněla, to mi můžete věřit. 😉
Apinko, přeju ti šikulku, se kterou všechno hravě zvládnete. Pak se podivíš, proč jsi vlastně měla obavu. (Inlove) (sun)
Apino, moc tobě i tvojí mamince přeju šťastnou ruku při výběru (y) (cat)
Apino, znovu opakuji, já tu poznámku nemyslela vůbec proti tobě, ty jsi bytost, které si moc vážím. Já prostě jen reagovala na tu část článku, která – podle mě – mohla jiné lidi utvrdit naprosto zbytečně v tom, že útulková kočka = vystreslá bázlivá kočka. A protože vím, jak se ted špatně umisťují i naprosto úžasné útulkové kočky, tak mi to přišlo líto, že by to mohlo někoho odradit.
Tím jsem vůbec nechtěla říct, že koupit si čistokrevnou kočku je „špatné“. Snad ti, co mě znají, to chápou tak, jak jsem to myslela.
A já vám opravdu oběma moc přeju, aby to vše klaplo!
Milá Jano, asi jsem trochu vystresovaná i já, to bude tím. A myslím, že to ještě někdy v klidu probereme.
Apino, dobre delas. A preju stastnou ruku a kociciho andelicka straznicka pri vyberu. Tvoje zminka o maineske kocce mne donutila vyhledat to na googlu. A to jsem se teda divila, jak je to velky a impozantni.
Přeju brzy hodně radosti s koťátkem. (cat)
My máme třetí kočku, všechny od kotěte a pouze bytové. První byla Minda, čistoktevná britka bez PP. Krásná, modrobílá, s měděnýma očima. Dožila se dvou let – FIV… Nikdy již kotě bez patřičných očkování.
Druhý byl Noe, modrý kocour s PP a plyšovou srstí, kastrovaný až ve čtyřech letech, neb do té doby celkem neměl značkovací choutky. Povaha – kliďas, žádný mazel, ale byl rád v mé blízkosti – já na jednom konci gauče, on na druhém 🙂 I poslední večer svého života strávil na židli vedle mne, bylo mu 11 let a pár měsíců…
Ideální bytová kočka, neškodil, taky se ho podařilo vychovat, měla jsem na to tenkrát čas.
A teď máme Alfa – britský krémový s PP… plyšový není, spíš drsnosrstý, ale to prý ssebou nese ta barva kožichu. Ovšem ta povaha – tu si zamilujete:-))) Žralůček dravý… strašlivě ukecaný, akční, voprsklý, ale chodí mi, když není dcera doma, spát na peřinu. Znám dost koček, ale tohle je první, která nedrápe, rovnou se vymrští a zakousne. Fakt, do krve. Už si na něj dávám bacha. Jak to začne zkoušet, tak ho ženu…
Přes ušlechtilý původ má jakési zdravotní problémy, ještě jsme nedopátrali, co je příčinou. Je mu rok a půl, od jara kastrovaný a asi zůstane drobnější, nemá tu mohutnou figuru britské kočky.
Voprsklý tak, že jsme koupili elektronického učitele koček – sepne přes infračidlo ultrazvuk – aby si v noci nechodil dělat z opěradla gauče škrabadlo.
Jak psali už jiní, každá kočka je unikát 🙂 (cat)
co to je elktronický učitel koček ?
Moc by mě to zajímalo ?
Api, ať Tě nové kotě jen a jen potěšuje. :*
Historka z Bětuláskova. Když před dvěma roky odcházel Tygřík, dítě Pusinčino a brácha Babetí, přijeli si pro něj noví páníčci náhle, asi o týden dřív oproti původnímu ohlášení, přišel telefonát v neděli ráno a v poledne je to potřeba a basta.
Posléze jsem uznala, že měli pravdu: dobrá, šel sice těsně po 8. týdnu, ale páníček s malým páníčkem jeli to pondělí na tejdenní tábor a Tygřík měl být první týden od rána do rána sám doma jen s paničkou a jen s čivaváčkem.
Takhle si opravdu lépe a rychleji zvykl, však když druhý den při vracení přepravky hlásil páníček, že Tygřík nové paničce usnul během snídaně v klíně (což mně nikdy neučinil), krutě jsem zažárlila.
Jo, první den se syčelo. Druhej fackovalo. Ale po půl roce jsem dostala P.F., kde Tygřík, nyní Čičmunda, stál se svým nejlepšejším kámošem čivaváčkem MEZI NEROZBITÝMI VÁNOČNÍMI OZDOBAMI a pozorně hleděl do objektivu.
Kdepak ňáký navykání dva a půl roku jako u nás doma…
V tomhle případě jsme se prostě všichni společně trefili do černého.
Od té doby se po něm tak dvakrát do roka poptám a páníček přetéká láskou: prej přesně tak úžasnýho kocoura si do rodiny přáli.
Dělají všechno jinak, než jsem jim radila, vozí jej například v autě k veterináři spolu s psíkem navolno (voči k nebi!), ale Čičmunda drží v paniččině klíně a poslouchá. (To mi připomíná, jak jsem v dubnu vlekla Bětu, tedy přepravku s Bětou a černou cestující Babetí – proto VLEKLA – z veteriny a proti mně šel pár a paní měla na rameni úžasně velkého, mrkajícího, mouratého a rozsazeného kocoura. NA VOLNO!! Kousek je silnice a železniční trať. Všude plno hluku. Moje kočky v depce i v přepravce.
Ale MACEK seděl a seděl a já záviděla a záviděla.)
Milá Bětulásková, vždyť jsi rozluštění napsala sama. Tvoje KOČKY a…. jejich KOCOUR. V tom je hlavní tajemství. Většina kocourů tohle opravdu dokáže. Ale naše „plašanky“ ne.
Apino, moc se těším na plyšáčka a hlavně na povídání o něm. Přinese vám domů (sun) a spoustu radosti. Vždyť já ti vlastně závidím (dance)
Zdeni, NEVIM, jestli je to kocourkovstvím, já jen vyprávím, že když mi páníčči tvrdili, že chtějí kocoura, aby poslouchal, aby spal s paničkou (když pejsek spinká s páníčkem) a aby přes den, než přijdou z práce, byl největší kámoš s čivavou – krčila jsem z vlastních zkušeností rameny: hezkej sen, ale kdoví, jaká bude realita.
No a vono jo. U paničky spinkal kocourek druhej den a s pejskem se skámošil do tejdne, a přepravku na kosoura, pokud vím, si ani nekoupili. Pak někomu něco doporučuj, z vlastní zkušenostě. 😉
Milá Apino,jsi zodpovědný chovatel, nicméně si myslím, že si Tě kočička stejně vybere sama ani nebudeš vědět jak. Člověk míní a kočky mění. 😉
Níže jsem se dívala jak Dede chodila s Čitou do hospody, to já chodím s Čitou omotanou na krku místo šátečku. (rofl)
Takhle jsem chodíval na veterinu s Čičíkem. Kocour místo límce a u nohy Filinka – hovík, 60 cm, 35 kg. Když jsme před veterinou vystupovali z auta, všichni zírali. Pak jsme byli v čekárně, hezky v klídku a pak jsem musel u doktora uvázat psa, protože když kocour zavrčel, pes okamžitě útočil. Naopak to naštěstí nebylo. (chuckle) Oba už si spolu hrají za duhou… ;(
Milá Apino, přeju, aby se k Vám dostalo to nej nej kotě, které to všechno Tvoje „musí“ zvládne levou zadní a všeci rodinní psi i děti si něho sednou na zadel…… (y)
já jsem dostala kotě naprosto nevhodně, do paneláku, k dvěma psům, z toho jeden šílený kerrýk, za měsíc jsme se měli stěhovat….Petřík to zvládl a cizí lidi nemusí, před návštěvou prchá a myslím, že je to štastný (cat)
Jsem nezvířecí teoretik, jen pár let jsem prožila s nezapomenutelným Mackem Velikým, původně vystresovaným toulavým kotětem, zachráněným z drsných hrátek na prázdninové studentské koleji. A musím se trochu podivit, proč by nemělo být soužití s kočkou výsledkem racionální úvahy, zvlášť při vědecké profesi a dlouholeté zkušenosti budoucí kočičí poddané? Přece není nic špatného na tom, pokračovat v linii ušlechtilého chovu, právě zvířata milující lidé se tím zabývají tisíciletí. A tahle linie lidského chování ke zvířatům není přece o nic horší, než zachraňování následků lidské bezohlednosti a špatnosti. Je asi radostnější, ale to přece není vada na kráse nebo charakteru té chovatelské činnosti.
Stejně si to kočka doma uspořádá, jak bude chtít, ale její poddaná bude vědět, že nic nezanedbala v ohledech na ostatní členy rodiny a jejich zvířectvo a toje taky neobyčejně důležitý faktor vztahu se zvířetem.
Apino, hledáš stoprocentního tvora, který musí, musí, musí… Takový neexistuje. Jeho přizpůsobení se rodině, at je odkudkoliv, bude tvoje práce.
Přeji hodně zdaru!
S dovolením se sem ještě jednou lípnu. S tím souhlasím.
Apino, v tomhle radostném přemítání a vybírání nové kočičky nemysli tolik na to, co bude muset kočička. Mysli především na to, co budeš muset ty. Z vás dvou jsi to ty, kdo rozhoduje, kdo vytváří podmínky, kdo se stará a kdo může věci měnit. Ta kočička ne, ta nemá na vybranou, může se jen přizpůsobit, ale ovlivnit nemůže nic.
Jani, ale Apinka nehledá stoprocentního tvora, který musí. Ona hledá kočičku-kamaráda pro sebe a pro maminku. A protože ví, že často cestují a jaké mají celkové podmínky, dopředu zvažuje, jaké nároky budou na kočičku kladeny. Dělá to svým důkladným vědeckým způsobem a dělá to, podle mého, naprosto správně.
Když to totiž nevyjde, když se musí zvíře vracet do útulku, je to vždycky bolestné pro všechny zúčastněné. Apina i její maminka zažily v poslední době tolik ztrát, že to prostě nemohou riskovat.
Samozřejmě, ani výchova od kotěte nemusí být stoprocentní zárukou, ale přece jen je mnohem větší šance, že si koťátko na přesuny zvykne a naopak, že příbuzní budou na tak malé zvířátko brát větší ohledy.
Že si Apinka na svou kočičku dohlédne a ochrání ji, o to nemám strach. 🙂
Apina dobře ví, že neexistuje dokonalý tvor. A musí… no každý něco musí. Musí někde bydlet, mít nějaký režim, potkávat určité lidi, případně psy. Protože tohle (dvojí bydlení, bratra, neteř, děti a psy) si Apina ze života neodstraní, tak ZODPOVĚDĚ hledá nejvhodnější řešení. Tak, aby dala kočičce maximum a nemusela maminku zbavit kontaktů s rodinou.
Je přece jedno, jakou kočku si vezme. Prostě se na kočku z útulku necítí, neřekla, že by byly útulkářky horší, jen se bojí, aby neudělala chybu, za kterou by platili všichni – Apina, maminka i kočka. Na tom není nic špatného.
Apino, přeji šťastnou ruku při výběru a hodně radostí s budoucím chlupatým přírůstkem.
Hlavně pro případné jiné zájemce o pořízení minitigra, kteří třeba nemají s kočkami mnoho zkušeností, bych ale k výše uvedenému chtěla připodotknout, že zdaleka není pravidlem, že by si útulkové kočky s sebou nesly trauma, které by jim bránilo žít u nového majitele běžný život šťastné kočky domácí. Některé jistě ano, ale troufla bych si říci, že většina ne.
Z našich tří koček jsou dvě z útulků (abych byla přesná – z domácích depozit). Třetí je sebranec z venkovského dvorku. Kočička se dostala do útulku z důvodu nezvládání péče a zanedbávání s původní charakteristikou nevrlé a zlé kočky, která napadá jiné kočky. U nás je to milá kočička, sebevědomá, ale nikoho nenapadá, přítulná, šťastná a spokojená. Kocour, původně velmi plachý pouliční bitkař, který chodil k provozovateli depozita na zahradu „na jídlo“, se jednoho dne připlazil neschopen chůze s velmi těžkým zraněním (ke kterému přinejmenším velkou měrou určitě přispěl nějaký milovník zvířat). Po vyléčení se z něj ochotně stal bytový kocour, u nás je naprosto pohodový a ze všeho na světě nejvíc ho zajímá plná mistička a klidné místečko na dlouhý nerušený spánek. Kočičku i kocoura jsem si brala z depozit postupně, každému z nich byly v té době 3 roky. Samozřejmě jsem je taky pečlivě vybírala, stanovila jsem si nějaká kritéria a probírala nabídky útulků, zužovala výběr a nakonec jsem se o každé z nich ještě poradila s depozitářem.
Nebojte se koček z útulků, jsou stejně skvělé jako kterékoli jiné! A nabídka útulků je tak široká, že si vybere snad každý.
Melíšek je od JanyBu. Zrzínek z útulku z Jahodnice. Přeražená páteř, uhnilý přeražený ocásek, prosvrabený tak, že neměl skoro žádnou srst. Po vyléčení zůstal v karanténě, kde jsem ho objevila. Po cca 14 měsících je z něj postelový mazlík, který miluje drbání na pupíčku, dobrou baštu, svůj klid a čerstvou vodičku. I přesto zůstal introvertem, který se od her Meldy s Ríšou zdržuje. Ale když má náladu, tak jim ukáže, co je to hra s míčkem nebo koulodráhou! A věřím tomu, že až na to cestování, je u mne dokonale šťastný.
Ríša – zatoulaný kocourek, který si našel terasu penzionu, kde kraluje „kočičí máma“ Markéta. Tam měl svojí zateplenou boudičku, ve které si bydlel, plnou mističku, občas pohlazení. Vůbec se mu nechtělo pryč. Odběhl si vykonat svoji potřebu a okamžitě se vrátil do své boudičky. Nejraději by byl uvnitř a se svými lidmi se mazlil, ale to Standa nedovolil. Dneska je to hravý a živý kocourek, který s Meldou tvoří úžasnou dvojku a se Zrzínkem jsou v pohodě. Za mazlení by duši dal. Je tak neuvěřitelně vděčný za to, že skončil v naší domácnosti, že když přijdu domů, tak mám pocit, že mi uleští nohy, jak se stále mazlí. A furt něco vykládá.
Karolíno vždyť já jsem šťastná, že máš takovou báječnou kocouří trojku. A vím, že u tebe je jim hej. A také, že tobě je s nimi hej (h)
Milá Apino, jsem moc rád, že už nebudete bezzvířecí. Je mi jasné, že velkou kočku ne, ale britka taky není úplně malá. Dcera má dvě a tu druhou pořídili jen kvůli tomu, že ta první je zcela nekontaktní – 2 měsíce jim trvalo, než kočka před nimi prošla přes pokoj. Já ji poprvé viděl asi po půl roce.
A co se týče pso-kočičích konfliktů – když už jsem nevěřil, že si ti naši na sebe zvyknou, to bylo taky samé vrčení a prskání,a pak jsem našel spát psici před dveřmi a kočka spala na ní.
Teda,Apino,to sú krásne starosti!!Ja ako nezvieracia len tíško závidím.A viete čo?Vynárajú sa mi dávno zabudnuté spomienky z detstva.Ako sme mali u babičky vlčiaka-volal sa Lapaj a bol to najmúdrejší pes,akeho som kedy videla.K dokonalosti mu chýbala len reč.A ako mu babi a deduško dali k telu novú Micku a sedeli okolo a učili ho ,ked zavrčal odhodlaný ju zahlušiť:Nesmieš,je NAŠA!! a po týždni Lapaj pochopil.S Mickou po boku chodili po dvore,pili vodu,kradli si beztrestne jedlo.Lapaj naďalej nahaňal susedove kočky.Micka sa na to dívala a mám dojem,že im niekedy ten adrenalín i závidela.
Apino, držím palce, bude to určitě dobré. Jen mě mrzí, že to nebude kočka či kotě z útulku, zvlášť, když jsi byla kdysi u mě na návštěvě a víš, že fungují útulková depozita, kde jsou kočky v dobrých podmínkách srovnatelných s těmi u chovatelů a často se tam vyskytuje i pes – viz moje Dixie kdysi a občas se tam vyskytuje i malé dítě 🙂 . Ne všechny kočky z útulku musí mít špatné zkušenosti.
Ale to píši jen jako povzdech, samozřejmě máš plné právo si vzít kočku odkud chceš, respektuji to.
Sem se lípnu – z depozita od JanyBu mám Melíška. Zlatíčko to bylo, vymazlený, roztomilý, hravý a úžasně kontaktní kocoureček s obrovskýma oranžovýma očima, který mi učaroval a láska na první pohled byla tady! Všechny ty kočičky tehdy ještě v původním domečku před rekonstrukcí byly přítulné, čisté, čistotné a velmi kontaktní. A tím, jak žily spolu, tak určitě žádný problém mezi sebou ani mezi dalšími zvířátky neměly.
Myslím, že tady na Zvířetníku není třeba lidem vysvětlovat, že útulkové kočky nejsou druhořadé. Jen by se mi nelíbilo, aby to dospělo do stavu, aby se člověk, který si chce pořídit čistokrevné zvíře, musel za svoji volbu omlouvat nebo stydět. Já jsem měla jednu kočku z útulku, druhá byla sebranec. Psy mám čistokrevné. Útulky podporuju růzńým způsobem už roky. Nechci, aby společenský úzus – minimálně na tomto serveru – dospěl tak daleko, abych se jednou musela bát napsat, že chci čistokrevnou kočku (ne, že bych se k tomu chystala). Protože právo se množit by neměli mít jen ti zoufalí a opuštění. Pokud si promítnete naše aktivity, peněžní a jiné sbírky, jen těžko lze zrovna Zvířetníky napomínat, aby mysleli na opuštěná a jinak potřebná zvířata.
Tuplem kdyz to clovek srovna s tim jaky je tady zase pro zmenu prevladajici nazor na papirove versus nepapirove psy 🙂
Dede, nezlob se, ale hlavně bys neměla chtít, aby se tady lidé báli napsat něco, co není „všeobjímající“. Já jsem myslím v příspěvku nenapsala nic špatného a ani jsem tím nijak Apinu neobviňovala či něco podobného, to bych neudělala nikomu a tím méně Apině, kterou znám.
Reagovala jsem na část článku, kde vysvětlovala, že kočku z útulku ne, protože ta má za sebou špatné zkušenosti a nehodí se. To podle mě není pravda, k Apině – či lépe řečeno do jejích podmínek by se našla spousta útulkových koček. Jen na to jsem reagovala. A mezi chovateli mám dost přátel, nejsem žádný „útulkový fanatik“.
Milá Jano, potom se omlouvám, ale ty příspěvky tak vyzněly a vím, že i Apina si sama dost vyčítala, že tentokrát nechce kočku z útulku. A mě přijde hloupé, aby zrovna ona, která se snaží vyhovět každému (někdy se mi zdá, že až moc), měla z oznámení, že bude mít čistokrevné kotě, nějaké obavy. 🙂
Znovu jsem si přečetla ty příspěvky – myslím, že tak nevyzněly. Ale lidé žijí v mýtech a jeden z velkých mýtu a omylů je, že útulková kočka = kočka se špatnými zkušenostmi, která se podle toho bude chovat. A to odradí spoustu lidí, ke kterým by se ta kočička hodila. V téhle části článku prostě Apina pravdu nemá. Ale jak jsem psala už v prvním příspěvku, naprosto respektuji její rozhodnutí, taky jsem jí žádnou kočku nenabízela 🙂
Myslím, že jde o tuto formulaci:
„Jen mě mrzí, že to nebude kočka či kotě z útulku, zvlášť, když jsi byla kdysi u mě na návštěvě a víš, že fungují útulková depozita, kde jsou kočky v dobrých podmínkách srovnatelných s těmi u chovatelů a často se tam vyskytuje i pes – viz moje Dixie kdysi a občas se tam vyskytuje i malé dítě 🙂 .
Je tam smajlík a je to všechno pravda a myšleno je to přátelsky, jenže senzitivní osoby mohou to „jen mě mrzí“ vnímat dost osobně a jako skrytou výčitku.
Já sama mám od Tebe Bertíka, pravda, byl ještě kotě, když k nám šel. Jenže jsem chtěla kotě ke kotěti a taky jsem si bez zkušeností na dospělou kočičku netroufla. Ale když vidím Rubinku, Simbu, Alfíka nebo Yettiho, docela jsem se zamilovala do kočenek čistokrevných – což mi samozřejmě nebrání v tom, že jsem dneska málem v pracovní zahradě sebrala krásného bílo-zrzka. Chjo, ale to by mi doma vážně neprošlo.
Co tím vlastně chci říct? Že každý má někde to své zvířátko a vlastně ani nezáleží na věku, pohlaví, rase a náboženské či politické příslušnosti. 🙂 A každý z nás se snaží chovat racionálně, ale nakonec stejně jde za hlasem svého srdce. (h)
MaRi (inlove) , jsem moc zvědavá na Tvůj přírůstek. A dle poslední zprávy od Zdeny b.p. čichám čichám kočičinu i z Polabí. 🙂
Co tím chceš říííct??? To jako napíšu, že vlastně závidím a už jako mám vystaráno na přírůstek? Vždyť jsem nic neřekla, ani nenaznačila (clap) Panejo. To to jde rychle.
CD nikdy nespí – na to musíme stále pamatovat. 🙂
Dede, připomenutí rovnocennosti útulkových zvířat nikdy nezaškodí, protože lidé žijí v různých bludech, a tyto stránky jistě čte mnohem více lidí, než jen ti, kdo se pravidelně podílí na diskusi a jimž, jak píšeš, netřeba nic připomínat.
Přečteš-li si ještě jednou až doposud napsané příspěvky, zjistíš, že tu do této chvíle nikdo rozhodnutí Apiny nijak nezpochybňoval a ani se nijak neotíral o zdejší chovatele „papírových“ zvířat.
Ok, v bludu jsem byla já (blush) 🙂
Čekala jsem, že při tolika plemenech koček se dočtu, že nevíte jaké a on to byl vlastně jednoduchý výběr:-) Já jsem nedávno četla o plemeni burmilla, které si myslím, by vám taky mohlo povahově vyhovovat, ale jestli je dostatečně velké, to nevím:-)
Burmillky jsou vlastně z původně náhodného spojení barmské kočky a perského kocoura (činčily), jsou středně velké a údajně dost tolerantní, přizpůsobivé, ale i temperamentní a kontaktní… Mají velmi atraktivní stříbrné zbarvení po činčilím předkovi – nic dalšího o nich ale nevím.
Prakticky od 1. čísla odebírám časopis Naše kočky. Nedávno v něm o burmillách byl zajímavý článek. Ale také o perských, o mainských mývalích, o britkách apod. Stačí si vygůglit http://www.nasekocky.cz a tam si příslušná čísla časopisů najít. Je tam moc zajímavé čtení a hodně mi to pomohlo, když jsem si domů donesla Melíška.
Já jsem o nich četla na Idnes.cz, v sekci Hobby, mazlíčci. Odkaz nedávám, je strašně dlouhý.
Držím palce,ať máš šťastnou ruku a kotísek vám sedne. (h) (y) (y) (y)
Apino, moc se mi líbil tvůj vědecký přístup ke hledání mňoukálka, který by se mohl stát důstojným nástupcem Micinky a Micánka. (Ne jako u nás chaotiků (chuckle) Až bude trošinku víc látky, napíšu, jak se v sobotu rozrostla naše domácnost (fubar) a co se děje dál.)
Od chvíle, kdy jsem si přečetla tvé povídání, se mi vrací myšlenka, zda je opravdu nutné, aby váš nový kočičáček často cestoval. Nevím, jak často jezdíváš na jih a hlavně na jak dlouho.
Vezmi prosím to, co napíšu, jen jako moje uvažování, zdaleka se necítím oprávněná radit nebo navrhovat, co dělat.
Napadá mi, zda by nebylo řešení pořídit „dvojčata“ a cestování s nimi omezit.
Na dvě kočičky jste byli zvyklí.
V pražském bytě by čičiny jako domácí mohly být sebejistější a psí návštěvy by mohly lépe zvládnout (ostatně v nejhorším případě by je přečkaly jako Micánek v tvém pokoji). Kromě toho by si mohly vzájemně „dodávat odvahu“ a být si oporou před „vetřelci“.
Přes víkend by ve dvou snáz zvládly pobyt bez člověčí přítomnosti.
Je to ovšem jen takové moje uvažování bez bližší znalosti vašich podmínek. Ze srdce tobě i mamince přeju, abyste mohly brzo cítit v ruce hebounký kožíšek a slyšet vrnění.
Ne že by mě toto všechno nenapadlo, ale zatím to budu brát popořadě. Nejdříve musím vidět, jak budu fungovat s jednou kočičkou, pak uvidíme …
Milá Apino – držím palce, aby to vybrané koťátko bylo to pravé (a ono bude!) – taky bych ráda doufala, že to bude ta mainská, ale spíš si myslím, že jsi se přiklonila k britské. A neboj, se psy to bude dobré – pokud to nejsou lovci koček, ale jenom honiči, tak kočka si je vychová – oni psi bývají někdy dost troubové.
A tady je OTéčko – tředí den v Jižních Čechách.
http://yga.rajce.idnes.cz/2011_Jizni_Cechy_den_treti_25.7./
Milá Apino, fakt nemám co promíjet – prostě ty naše chlupaté válečky na krátkých nožkách mám rád a mohu je nechat „zabrat“ celý domek, takže po venkovních dobrodružstvích netouží. A vůbec nemusejí mít potíže s „krátkými nosíky“ a s péčí o srst… Ale jak to tak čtu, myslím, že bych volil mainskou mývalí, norskou lesní nebo sibiřku (já vím, že už máš vybráno….). Mají hodně společného – jsou to „kusy kočky“, ale pokud mohu soudit podle těch, které znám, jsou to kliďasové, suveréni, změny prostředí jim nevadí, jsou hodně vázané na člověka a mají pro strach uděláno. V každém případě si myslím, že jsi vojlila dobře, když jsi se rozhodla pro kotě, a to pro kotě bez negativních zkušeností. Bude toho muset zvládnout docela dost. Jen bych se přimlouval, abyste především ty malé děti nenechávali pouze na něm, dítka se musejí učit, jak se chovat k jiným živým tvorům…A občas jim to zatraceně nejde 🙂 Celá smečka drží palce, abyste si s novým členem domácnosti co nejlépe „sedli“…
Já se s dovolením lípnu k Terrovi, protože moje sousedka v paneláku má sibiřáčka Boríska, se kterým tráví 3 dny v týdnu v Brně a zbytek pak v Plzni, kde „bývá“ u přítele.
Navíc si její rodiče berou v létě Boríska na chatu, kde nemá problém být navolno. Cesty autem snáší výborně, na psy vč. naší Polči kouká jako „his majesty“ a pes může klidně vrčánkovat, Borísek ani nemrkne a kouká skrz něho. Panička mi popisovala, jak se na něj pokoušel vrhnout v té Plzni sousedovic ovčák a Borísek jen nakrčil hřbet a zasyčel a ovčák-údajný rváč, se v polovině cesty zabrzdil a nabral zpětný kurs. Děti mají v té rodině taky, ale Borísek je neřeší – jen když se na jeho vkus moc mezi sebou honí, tak Borísek odkráčí někam, kde je víc klidu…. Apino, držím palce, ať to funguje, ale pokud budeš mít koťátko, tak si myslím, že to bude stejně chtít hóódně času z tvé i maminčiny strany, co se týká jeho výchovy a taky, co se týká „umravnění“ ostatních rodinných příslušníků, kteří vás pouze navštěvují – my to praktikujeme se psy už léta a ti, co s námi trvale nežijí, si prostě postupně museli zvyknout, že pes je živý tvor a ne kus kredence, který mohou kdykoliv odstrčit bokem…
Terro, já vím, že peršanky jsou pro tebe ty pravé, ale já zvažovala vše, co mi prolétlo hlavou, tudíž i krátké nosy. A dětičky bude třeba usměrňovat, protože jsou ve věku, kdy do všeho buší a se vším třískají. Ale beznadějně to nevidím. Holčička od mala žije s jedním z předmětných pejsků, tak už se učí, jak se ke zvířeti chovat. No navzájem si kradou – pes rohlíky a holčička granule. A chlapeček tuhle pejska objímal okolo krku. Takže doufám, že dětičky budeme všichni společně učit, že kočička se hladí a dělá se „malá, malá“ a že se nebouchá, ani netahá za ocas.
Milí zlatí zvířetníčci. Teď tu jsem jen na chvilku, musím za chvíli mimo Prahu a budu pryč celý den. Večer si vše přečtu a budu také reagovat – pokud nebudu úplně zničená.
Jen snad Ivo: Mé představy nejsou naivní. S kočkami jsme teď prožili 17 let, z toho poslední léta s vyloženě bázlivým kocourem. Nemám nejmenší iluze o vzájemných sympatiích koček a psů. Na to jsem toho viděla dost včetně psů vycvičených trhat kočky. Proto jsem se snažila najít kotě, které bude SNAD mít předpoklady situaci zvládnout. A já ho budu chránit před psy trhany. Vím, že domácí leonberger je něco jiného než naši ztřeštěnci. Prostě jsem u kočky hledala ty vrozené vlohy, o kterých nám tu tak báječně vypráví EvaŽ u svých fletek. Nemíním kotě vypustit před našimi psy, aby dělalo, co umí a současně psy nechat bez dozoru. Nečekám nic lehkého a budu ráda, když dojdeme ke klidu – kočka se nemusí s našimi psy pusinkovat a oni z ní nemusí být nadšení. Úplně mi bude stačit, když postupně dosáhnu toho, že si jeden druhého nebudou všímat – a rozhodně to nečekám IHNED.
Dede děkuji.
Už mě volali, musím jít. Nashledanou večer
Já jsem to nemyslela nijak zle, ale zdálo se mi, že máte zaděláno na velké zklamání a jen jsem popsala vlastní zkušenost. A ještě jedna věc – poté, co jsme si vzali Dirka, tak k nám přišlo kotě (nyní kocočkour Bertík), které spolu se setřičkou někdo vyhodil v dědině a pár dnů se chudáci potulovali po ulici. Bertík neměl s Fleur ani s Dirkem žádný problém, jeho sestřička skončila na konci ulice u lidí, kteří mají psa a taky bez problému, obě koťátka byla asi tak vděčná, že dostala najíst a našla domov, že neměla čas se ani bát 🙂
Milá Apino, moc ti přeju šťastnou ruku při výběru nového kamaráda a ničeho se neboj. U zdravého kotěte hodně zvládneš svým přístupem, z přenosky mu udělej jeden z pelíšků a začněte s ním jezdit co nejdřív. Hrajte si s ním a socializujte ho – kotě zvládne hodně sociálního otužování a lidi mají tendenci být z koťat na měkko, což taky pomůže. Já jsem ani na okamžik nezapochybovala o tom, že moje kočky budou cestovat a cestovaly. Čitu jsem jednou měla na klíně i v hospodě (veterinář otvíral o hodinu později než jsem si myslela, bylo horko a měla jsem s sebou celou smečku na očkování) a ožírala Markovi šlehačku ze zmrzlinového poháru a tvářila se, že jí hospoda patří. Servírka si myslela, že jsme od varieté 😀
A nijak se netrap tím, že si bereš kočičku z čistokrevného chovu. Pro kočky v nouzi děláš tady na Zvířetníku dost, vaše Micinka byla taky kdysi odnikud, a čistokrevné chovy nejsou jen způsobem, jak odírat lidi o peníze a odvracet je od záchrany potřebných (jak se leckdy soudí), ale svým způsobem jsou i kulturním dědictvím, které se tímto způsobem zachovává.
Dede, tohle mi nedá (rofl) „servírka, která si myslela, že jsme od varieté (rofl) Gerrard Durrel v knížce „O mé rodině a jiné zvířeně“, popisuje,jak byla jeho maminka při návratu z Korfu do Británie velmi pohoršena, když celník při pohledu na jejich rodinku napsal do pasu „potulný cirkus“, a to díky Gerryho smečce psů, ukřičených strak,gekonů, žab atd. atd.
Mám teraz dve britské mačky, z jednej chovnej stanice, z jednej krvnej línie a líšia sa neuveriteľne. Simba je od prvého momentu kráľ s náhľadom na svet: Ja idem, uhnite. Yetti je ako prízrak miznúci v lese resp. za nábytkom. Keby som čakala, že bude ako Simba, bola by som sklamaná.
Bony a Benji boli bratia z jedného vrhu, od jednej matky a otca, žili v rovnakom prostredí a ich vzťah k cudzím ľuďom bol diametrálne odlišný, Bony ich neznášal, Benji sa rád predvádza.
Bez ohľadu na plemeno, mačka je individualita, s tým treba počítať. Dúfam, že to vyjde, pretože nároky máš vysoké.
No hurá, alespoň takhle, Editko. (inlove) Doufám, že se o Yettimkovi brzo dozvíme víc, i obrázky že budou. 🙂
A s těmi nároky … nedávno sem Jovásek dával takové ty předkočičí zásady: kočka nesmí tam a tohle. Chicht! Ono se to utřepe a kotítko opečovávané s láskou toho zvládne hodně.
Samozřejmě, maminka stojí o návštěvy syna, ale syn musí respektovat jiné živé tvory v rodině, zvláště pak maličké kotě. To si budou muset ujasnit a jistě si to ujasní, určitě nikdo nedopustí, aby jakýkoli pes honil takového drobka. 🙂
Podle popisu nahoře ten syn vypadá jako hodně natvrdlý …nebo spíš hodně bezohledný, asi máčo
Jéééé! EditoK., tak Yetti už je doma (cat) Musím říci, že kdybych měl britky soudit podle Ruby, tak jsou to kočenky kontaktní, upovídané, svižné a pohyb milující (Ruby je první kočka, která se docela vážně pokouší rozebrat šplhací strom na atomy – zatím marně). Ruby se asi víc podobá Simbovi. Jen vedle neotřesitelného a o půl kočky těžšího Ebonyho přece jen není až takový suverén…
Zkrátka musím posílat kratší texty, pak to jde!
Myslím, že je dobře, když se k pořízení zvířátka přistupuje zodpovědně, protože je to živý tvor a zaslouží si to. Je to velký závazek a na dlouhou dobu. Musím v tomto případě ale souhlasit s níže napsaným názorem Ivy. Možná by se stejně dobře adaptovalo kotě z útulku, které je zvyklé na kočičí společnost a na psí si zvykne určitě také. Kromě toho by se pomohlo zase jednomu nešťastnému zvířátku. Ale to je jen a jen na Tvém rozvážení, do toho nemá právo nikdo z nás zasahovat.
Kruci už to píšu počtvrté!!!
Co jen mi to Tvoje vyprávění připomíná? Jasně – mně! Když jsem se rozhodovala, zda Melíškovi pořídit kamaráda nebo ne. Co já se naotravovala paní Janišovou z útulku, kde byl Zrzínek v karanténě, Bedu a další kočkomily. A co teprve při rozhodování o osudu Ríšánka. Nebylo to jednoduché a rozhodně jsem nechtěla nikomu ublížit – ani sobě ani těm drobečkům chlupatým.
Apinko (inlove) , je skvělé, že jste se tak brzo rozhodli pro novou kočičku. A jsem moc zvědavá, jaký kožíšek nám příště představíš. (h) (Což mi připomíná, že nemáme zprávy od Editky, která by měla mít kotěcí dovolenou!)
Myslím, že když si kotě zvyká na pejsky od malička, že k nim má úplně jiný vztah, než měl Micánek. Určitě to zvládnete. (nod) (y) 🙂 A já se těším na příští vyprávění.
To, že kotě snese leonbergra samozřejmě neznamená, že se bude snášet s vašimi psy, to je jen vaše zbožné přání a s prominutím trochu naivní představa. Pro to kotě to budou naprosto cizí a tudíž nebezpeční psi, na které si teprve bude muset zvyknout a bude to trvat poměrně dlouho, zvlášť jestli ti čoklíci jsou zvyklí honit kočky, to se může stát, že se s nimi nesmíří nikdy. Vím o čem mluvím, už jsem to absolvovala v posledních třech letech dvakrát – Dirk byl od narození zvyklý na choďáka, Fleur byla zvyklá na kocourka, ale prvních čtrnáct dní mělo do idylky hódně daleko – kocourek věčně naježený, syčel, prskal a hlavně sekal packou, takže občas Fleur nějakou koupila přes čumák. Pak, když nám Dirk umřel, pořídila jsem Jamieho, ten byl zvyklý na kavkazáka a zase stejný scénář – načuřené kotě a dvě nešťastné choďandy, které se o něj chtěly starat, zlomilo se to tak po měsíci. A to jsou naše holky hodné, zvyklé na kočky od mala a hlavně byly s těmi koťaty denně v kontaktu, takže si to tak nějak postupně sedlo. Takže být vámi, tak si to moc na růžovo nemaluju, snadné to určitě nebude.
Já cci taky kočku, (cat) musím ji mít a musím si na ni počkat. jen ta toua je moc silná a musím to napsat. Chci kočku pro její hebký kožíšek, a ten kožíšek se nesnese s alergií mé dcery, poměrně silnou alergií. Když jsme hlídali kocoura mamince, když rekonstruovala, tak při zapomenutí prášku se dusila dost, takže dokud alergie neustoupí, nebo dokud neodejde na vysokou školu, tak musím počkat (jo a je jí devět, takže si počkám)
Milá Zuzucho, víš jak dlouho jsem čekala na hebký kočičí kožoušek já??? A dočkala jsem se, sice za cenu značných obtíží, ale mám své 3 chlupaté chlapečky a dělají mi radost. Tak si pořiď zatím plyšovou a počkej si, však ono to taky přijde. Teď už jsou mí němí plyšáci odstaveni, protože v posteli mám ty živoučké, heboučké. Dneska se mnou spinkali všichni 3. Stulení, uvrnění, relaxovali po tom včerejším návratu po 2 týdnech, oni opravdu to auto nemusí! Tak zase až někdy mezi Vánocemi a Novým rokem vyjedeme, teď už je do konce roku nebudu cestováním trápit. Zvláště Zrzínek je z toho vždycky úplně vyřízený až mám o něj strach.
Milá Apino, přeji hodně štěstí a hlavně šťastnou ruku při výběru nového chlupatého kamaráda. Je to dobře, když si někdo vybírá zvíře zodpovědně.
A neboj, vrozené vlohy jsou jedna věc a výchova a přizpůsobení prostředí druhá. Zvíře se do značné míry přizpůsobí tomu, v čam vyrůstá. On Micánek, kdyby neměl dominantní matku, by možná byl také trochu jiný. Nové otě se sžije. Já mám zkušenosti s odchodem několika pejsků. I když jsem se snažila nesrovnávat, vždy chvíli trvalo, než si vztah se štěnětem „sedl“ a zvykli jsme si jeden na druhého a oba se přizpůsobili. Po nějaké době je zvířa jako dobře vyšláplé boty – nikde nic nedrhne, víš, co si můžeš dovolit. Nové je – no prostě jako nové boty. Tak věř tomu, že se ten vztah „vyšlápne“. A z tvého kočičáka se stane ten „dokonalý(á)“, alespoň ve tvých očích. Přeji ti to z celého srdce.
Téda, to se dělá, takhle člověka navnadit a nic? Víme, že už máš vybráno, ale CO?
Proto doufám, že to napětí a zvědavost budou příště odměněny i fotečkou nového chlupáče.
Samozřejmě přeji hlavně, abyste byli s novou Mickou spokojeni a ona s vámi… (h)
No jdeš na to přímo věděcky – to ti chválím. Jen tak, vzhledem k těm maximalistickým požadavkům, co na nebohého kočičáka máš :), uvažuju, zda-li bys neměla své rozhodnutí revidovat. Ono to, i přes veškerou snahu, nemusí vyjít – a co pak?
Což si takhle pořídit papoucha? Třeba tohodle: http://www.asistentka.cz/node/11746
S papouchem pokecáš, před demoliční četou lidskou i psí prostě hodíš klec na almaru, klec je lehká a tudíž snadno stěhovatelná ať už autem nebo vlakem, je dlouhověký, maminka ho může učit mluvit, hoďku, aby se prolítal určitě dokážeš ohlídat a kdyby měl náhodou moc řečí, tak přes klec hodíš deku. 🙂
(sun)
Jen decentně nepíšou cenu 😉 , žakové nebudou nejlevnější. A také by mě varovalo, že je vhodný pro zkušenější chovatele.
Evo, já ho tam dala, protože bych takového brala z fleku – jasně, že není levný. Ale jsou i jiní, třeba ne natolik inteligentní, ale snažší na odchov a levnější.
Žako Kongo je tedy jen příklad – za těch podmínek, které Apina má, by mi to připadalo jaksi „praktičtější“. A mimís odchovaný rukou od chovatele by splňoval i nároky na mazlení.
hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Moc se těším na další povídání. Tuším, že už bude o novém hebkém huňatém kotěcím kožíšku. Držím palce, aby výběr klapnul na jedničku (nod)
Apino, je úžasné, jak pečlivě a zodpovědně jsi zvážila všechny okolnosti, nutnosti a nároky. O co lépe by bylo na světě, kdyby tak uvažovali všichni, kteří si chtějí pořídit chlupatého ( nebo nahatého) přítele čtyřnohého.Bohužel, připadá mi, že mnohdy se lidé rozhodují na základě povrchní touhy…zahlédnou fotku kotěte, jééé, to je tááák ložtomilé…já to chci! a bez rozmyslu kotě koupí…pak se diví, že ten „ložtomilý“ mazlík čůrá, ba dokonce kaká ( a nevoní, no), občas drápne o kožené sedačky, ba i chlupy pouští… Důsledkem ukavpeného rozhodnutí bývají ty inzeráty, nabízející roční kočku, obvykle s chabým zdůvodněním alergií. No. Nebudu se rozčilovat … nemá to smysl.
Jen ti chci Apino říci, že držíme s kočkosmečkou všechny tlapky, aby tvá volba byla úúúúplně ta nej nej. K tomu drobná poznámka…pokud vím, britky jsou skutečně klidné, a právě mají rády svůj klid, na malé děti reagují celkem neradostně a také časté změny ( přesuny) je zrovna netěší…prostě konzervativní britky. Tak možná ta mainská, která je hodně vázaná na svého člověka, by byla lepší… A doplním, že jsem s pobavením zjistila, že tvé představy by splnily i naše tečkatky…změny prostředí ( přejezdy z bytu na chalupu a zpět nebo stěhování) zvládají skvěle, k psům mají přátelský přístup, tady na chalupě se spřátelily s yorkšírkou a kníračkou a na malé děti reagují s nadhledem…nechají se pohladit a když by malý pytlík blech chtěl podnikat nějaké nepravosti, tečkatky prostě zmizí…bez náznaku jakékoliv agrese. Ale to jen tak na okraj, vím, že už máš vybráno…a moc se těším, až tu bude o tom další vyprávění.