Byla jsem ten den v Hradci a potřebovala kupit něco zahradnického. Bylo strašně horko a před obchodem byl vysunutý vozík s růžemi určenými na prodej. Stály tam v sálavém žáru rozpáleného betonu, listy žízní svěšené, květiny k politování. S uspokojením jsem si uvědomila, jak dobře je mým růžím na zahrádce, skýtající vedle slunečního žáru i chladivý stín a životodárnou vodu.

Okamžitě mě napadlo, že bych pro ty růže měla něco udělat. Jenže… pak jsem si začala připadat hloupě. Kolem chodili lidé, okukovali květiny, studovali ceny, někteří se k nim snažili přivonět, a nikdo nevypadal znepokojeně. Ha, mám tě! Přistihla jsem se, že už zase chci zachraňovat svět a trápím se s tím, že nevím jak.

Se záchranou světa to má totiž jednotlivec těžké. Tedy abych to řekla přesněji – jediný člověk nemůže zachránit svět, i kdyby moc chtěl. Přitom na nás média chrlí katastrofy všeho druhu a jeden pak má pocit, že když už mu to říkají, tak asi chtějí, aby se k tomu nějak postavil, ne? Něco s tím udělal?

Ale co já mohu udělat s hladomorem v Africe, sebevražednými atentátníky v Iráku nebo zasypanými horníky v Chile? Nic. Dokonce nemohu řešit ani většinu našich lokálních katastrof a bolestí.

To ale není důvod pro to, aby člověk zůstal strnule stát a nechal se utopit v moři bezmoci a rezignace – stačí se přeci jen rozhlédnout po svém bezprostředním okolí a vždy se najdou věci, se kterými se něco udělat dá. Kolikrát už stačí projevit upřímný zájem, trpělivě naslouchat, nabídnout úsměv a povzbuzení. Tedy alespoň pro začátek – a člověk se hned nemusí cítit tak bezmocný.

Růže u fjordu Foto: Marta B., Norsko

Tak tohle jsem napsala a namluvila pro rozhlas předtím, než došlo k masakru v Norsku. Shodou okolností tento příspěvek slyšela moje norská kamarádka Marta, kterou z už mých článků znáte. A právě uplynulý víkend mi na jeho základě napsala tento mail:

Ahoj Dede,

tak krásně jsi promluvila v rozhlase o růžích. Opravdu mne to dojalo. Pro nás v Norsku jsou růže právě nyní velikým symbolem. Celé město je zaplaveno růžemi na všech možných i nemožných místech nalezneš tisíce, stovky nebo i osamělou růží. Dokonce i na záchranářských autech i policejních.

Jelikož víš, že cesta k Ellen patří k mým nejoblíbenějších, hrozně jsem se obávala za ní jet, protože nyní se jezdí kolem ostrova Utøya, protože tunel je už spoustu měsíců uzavřen. Ellen se také bála a tak navrhla, že si trasu projedeme spolu. K Ellen jsme přijely jinou cestou, natrhaly růžičky v zahrádce a vyjely.

No, byl to silný zážitek, ale pomohlo mi to, a jak sama říkáš, měla jsem pocit, že alespoň něco malého jsem mohla vykonat. Zastavily jsme u fjordu a růžičky zapíchly do mokrého břehu, aby alespoň chvíli vydržely. Našly jsme si tiché místo, neboť kousek dál u Utøya byla spousta aut a lidí, které se sjíždějí ze všech koutů země.

Všichni jsme stále v šoku a hluboce dojati, nyní se začínají zveřejňovat fotky obětí, a hrůza nabývá konkrétní podoby. A začínají první pohřby… Heslem je nyní: Odpovíme na nenávist a zlo ještě větší láskou.

Samozřejmě je Breivik nenáviděný a budou ho muset dobře hlídat, protože i vězni protestovali proti tomu ho mít ve svém vězení, ale to je už jiná stránka věci.

Tak to jenom, že jsi tak krásné mluvila o těch růžích a potřebě něco, třeba malého, udělat.

Růže u fjordu Foto: Marta B., Norsko

Martin mail mě potěšil a řekla jsem jí to. A potom jsme si povídaly dál. O tom, jak je nyní lidem v Norsku, jak mají k sobě lidé tváří tvář tragédii tak nějak blíž. O potřebě dialogu o příčinách a následcích celého neštěstí, stejně jako o nečekané podpoře veřejnosti vrahově mamince, která o šílených plánech svého syna neměla tušení, a svým činem jí zničil život. O takřka neuvěřitelném gestu Adama Bjørhovde Manafa, který na její podporu založil skupinu na Facebooku.

A píše tam:

Milá maminko Breiviková,

v těchto chvílích, tak těžkých pro náš národ i pro tebe, chce naše skupina (na Facebooku) abys věděla, že na tebe také myslíme, jsi také jedna z pozůstalých. Jsi také těžce zasažená, jsi také jedna z obětí, takže i ty jsi předmětem naší péče, pozornosti a lásky.  

V době, kdy tento článek vyšel, se do této skupiny přihlásilo zhruba  44 tisíc lidí a jen dvě reakce byly zamítavé. Je jasné, že až opadnou zjitřené emoce, tak to s tou láskou mezi lidmi bude stejné jako vždycky, ale je úžasné, že se lidé aspoň v těchto prvních dnech nenechali strhnout nenávistí a zcela pochopitelnou touhou po pomstě.

V takovéto atmosféře bude, doufejme, snazší začít celospolečenskou diskuzi o sporných otázkách, které nyní Nory velmi trápí. Protože mlčet se nesmí.

Růže u fjordu Foto: Marta B., Norsko

A tady bych se ráda zase vrátila k myšlence z mého původního příspěvku. Události v Norsku nejsou jediné, které dnes straší lidi uvažující nad horizont jednotlivých dní. Potíž je v tom, že člověk skutečně s většinou hrozeb nemůže dělat vůbec nic a toto vědomí je nesmírně stresující. Tedy pokud učiníme pro lidi ve svém okolí něco dobrého nebo užitečného, tak prakticky pomáháme také sami sobě. Je to totiž jedna z těch lepších cest, jak se zbavit ustrašené pasivity, která nám nedělá vůbec dobře.

O tom však my na Zvířetníku něco víme a využívám tak této příležitosti, abych poděkovala všem, kdo tu společně v mnoha směrech pomáhají. Možná i to je jeden z důvodů, proč je nám tu většinou pospolu tak fajn.