Ahoj ahoooooooj, to jsme my: melíšek, Zrzínek A Ríša. Chceme se s Vámi podělit o naše poslední zážitky a tak vůbec. Napsat, jak žijeme. Pokud Vás to zajímá, čtěte dál, pokud ne, no, tak to teda nevíme, co s tím budete dělat.

MELÍŠEK: no, co bych tak novýho řek´? Já sem zdravej kocourek. Nemám žádný zdravotní trable, jen sem tam mám prej řidší stoličku, ale už z toho máma není tak vykolejená. Sem spokojenej, baštím, hraju si, dovádím, akorát žárlím. Žárlím, jak můžu nejvíc. Kde sou ty časy, kdy sem tu byl sám, a maminka mi věnovala veškerou pozornost? No, kde??? To bylo řečí, že potřebuju parťáka na hraní, tak přišel do domácnosti Zrzín, stejně si se mnou zpočátku vůbec nehrál a pak taky moc ne, sem tam, ale to jen tak, aby udělal radost mamince, ale přes den sme spali každej zvlášť a nic. Večer a v noci taky každej měl svůj pelíšek a nic…

Na co sem vlastně přišel? Připravil mně o pozornost mamči, která se mu věnovala, protože ho pořád měla za chudáčka opuštěnýho a handikapovanýho a zatím von toho využíval, aby se jí vetřel pod kožich. Jo, vona vlastně žádnej nemá, no, tak pod kůži, to je jedno. No a co teď máme? Postelovýho zrzavýho povaleče. Jak může, hned tam vlítne. Jak může, hned okupuje polštář a nechá se drbat a tváří se jako král postele. Sem z toho hotovej. Pískne, on totiž neumí mňouk, vyskočí a je na polštáři doma! A přitom já sem tam byl první a jedinej, teď mi zbylo jen místo po boku mamči, na polštář už nejdu, když tam je ten zrzavec. 

Ale lezu do postele denně, to by tak hrálo, abych mu jí úplně přenechal! A pořád mám to privilegium, že si mamče lehnu na záda, to když spí na pupíku a tam se uvelebím nebo se jí připlácnu na břicho, když se přetočí a nechám se drbat, jo, to si užívám. Že jí to někdy překáží a brní jí celá Karolína? No, to je ovšem její problém! Jinak sem byl vždycky drbanej jen já, teď se to soustřeďuje na Zrzína i Ríšu, no, a tak občas trpím! Trpím, protože už nejsem ten středobod světa, no, já sem vlastně šťastnej/ nešťastnej kocourek…

Ríša si taky už našel cestu do postele, ležíme tam spolu, ale ten mi tak nevadí, jen ten Zrzín, jak se vtírá na polštář… to Ríša ne, ten je pěkně stočenej v nohách, tam je mu dobře. Zase na druhý straně měla asi mamča pravdu, když nás tu rozmnožila na tři kocourky – hraní s Ríšou je úžasná adrenalinová záležitost.

Víříme prostorem a děláme chaos a honíme se a kočkodo a kocourování… supeeer, to mi chybělo. Ríša je takovej skromnej kocourek, to se s tím náfukou Zrzínem nedá srovnat. Sem rád, že mám Ríšu. Je fajn, i když byl nemocnej, tak si se mnou hrál a já se snažil ho opečovávat, pomoct mu, mám ho moc rád, nechci, aby měl problémy.

Vždycky sem trpěl, když mamča přišla domů a připravila přenosku a někam ho nesla… měl sem pocit, že už se mi nevrátí, byl sem strašně nervózní a strašně vystresovanej, když přijeli, tak sem cítil doktora a divnej smrad, co nemám rád, ale byl vždycky v pořádku a mamča nám dala mňamky, tak sem se zklidnil a šel si ho ošetřit po svým. Co kdyby to ten doktor odfláknul! Pěkně sem mu to očíčko olízal a vyčistil a dával sem fakt pozor, abych mu neublížil při našem dovádění. A taky si myslim, že očičko jsem mu vyléčil jenom já! Pečlivě jsem ho pucoval a pucoval… No, vidíte, jak to dopadlo. Kdepak nějakej doktor přes oči, prej beránek, co má nějakej beran společnýho s kocourama? Já sem ten léčitel! No a ty peníze bych měl dostat já. Aspoň ve formě dobré mňaminky!

Jo a Ríša je děsně ukecanej. Furt kecá, furt má něco do diskuse, to je někdy děsný. Ale mamča se pořád směje, že prej jí vypráví co sme zažili a co chceme a co se nám líbí… nevím, prostě kecá! Chodí a kecá! Jo a taky strašně baští! Když nám něco až tak moc nejede, Ríša to spolehlivě z mističek vyluxuje. Taky pěkně ztloustnul! Pardón, maminka říká „zmohutněl“. No, dobře, tak zmohutněl! A teď tak rozvažuju, on ten Zrzín vlastně taky není špatnej parťák. Když se tak na to dívám jinak, tak ho mám vlastně docela rád. A taky už se snaží zapojit do našeho kocourování, takže nemám výhrady, vlastně pohodička, rozumíme si.

ZRZÍNEK: Melda si myslí, že tu byl první a tudíž ten nejdůležitější a tudíž ten nej nej nej… jo, chlapče, to už neplatí od doby, co sem sem nastoupil službu já! Mamča se moc snažila mně dostat zpoza postele a rohu šatny, pak mi vysvětlit, že nějaký ty bouchance a rány a hluky patřej k domácím zvukům, všechno sem si v hlavě probral, trvalo to, ale už sem si zvyknul. Puštěná mikrovlnka už mi nevadí, fén taky ne, už ignoruju vyvážení kontejnerů, dupání po schodech, hluky za dveřma, akorát ten vysavač, ten teda fakt nemusim! 

Ale jinak je to čím dál lepší, mám spoustu aktivit při hrách, už sem si i řek´ že se zapojím, tak občas je proženu, aby viděli, že tu sem taky s nimi. Jo, a objevil sem kouzlo postele. Úúúúúúžasná záležitost. Polštář! To si písknu, vyskočim si, párkrát si ho našlapu jak správnej stepní kocour a plácnu sebou. Přivalím zádíčka na mamči obličej, pěkně jí těma chlupama zacpu dejchání a začnu vrnět a nastavim pupíčka. Potřebuju ho nutně drbat. A vrním a spinkám, když je mi teplo, slezu se ochladit, ale jakmile se mamča pohne, zase jí zacpu ty dejchací otvory, no, co kdyby protestovala? Jenže ona neprotestuje, naopak mi drbe pupíček a něco k tomu taky vrní. Po svým.

Meldu mám rád. Ríšu taky, i když je to poslední přivandrovalec. Ale zase je skromnej a milej kocouř, tak proč by mi měl vadit? A hlavně si Melda s Ríšou hrajou a já mám klid. Když měl pocit, že mi tu bude něco nařizovat, dostal do chlupů a bylo mezi náma rázem jasno. Teď se obejdem, občas si k němu přičuchnu, když ho obcházim na parapetu, protože se chci dostat k čerstvýmu vzduchu, on mi uhne, ale není nijak vlezlý, prostě vyhoví. Já taky, když chce napít z mističky s čerstvou vodou, kterou tolik miluju a trvám na její výměně aspoň 3x denně.

Uhnu mu a nechám ho, proč ne, musíme si pomáhat. Byl nemocnej. Melda ho opečovával, já sem přihlížel. Já tohle neumim a učit se to nebudu. Proč taky? Od toho je tu ošetřovatel Melíšek. Já ho ale taky nedám a budu ho bránit, kdyby mu chtěl někdo ublížit. Neni to na mně vidět, ale já ho mám fakt rád. A chci, aby byl v pořádku. Asi to jeho očičko nebylo dobrý asi měl ten problém větší, protože když ho mamča dost často naložila do přenosky a odvážela, tak Melda byl strašně nervózní, to se přenášelo i na mně, nemám to rád.

Já mám rád svůj klid! A svý jistý! A vždycky divně smrděl, když se vrátili. Tak sem ho chvíli obcházel, ale pak sem mu tak šel vyjádřit svojí podporu. Čumákovkou, to sem si k němu přišel a čumáček na čumáček… no, patří přece k nám! Ale dál teda v důvěrnostech s těma dvěma nejdu. Jinak mi připadá, že Melda děsně žárlí. Na mně, na Ríšu, na všechny… To je jeho problém. Mamča nás má všechny stejně ráda, tak o co mu jde? Jen to cestování kdyby nebylo!!! Sice jen občas, ale jak já to nemám rád!

Když už tam dojedeme, tak se mi to líbí, je tam spousta místa, skříň, kam si zalezu, když nechci být s ostatními, ale nejen skříň, tam je takových koutků, kde nejsem vůbec vidět, ale já všechno vidím, jo, to mi vyhovuje. A taky parapet v pokojíčku, kde mi svítí sluníčko do kožíšku a to já rád, pohodlný polštářek v posteli, to já taky rád, nejsem neskromnej kocour, ale v tom bytě je mi fakt dobře. Jen kdyby to nebylo tak daleko od Prahy a mamča tam s náma mohla bydlet trvale.

RÍŠÁNEK: No, co mám povidat? Já toho normálně nakecám spoustu, prej sem ukecanej kocour. Já vim, ale aspoň se ze všeho vykecám. I když teda občas netušim, co vlastně kecám. No, to sem se zakecal. Tak vážně: sem rád, že sem konečně doma. Kdybych tady totiž doma nebyl, tak nevim, jak by to se mnou dopadlo. Já sem totiž od prvního měsíce doma u své nové rodiny měl nějakej problém. Ne že bych já byl problém, ale furt mi něco bylo. Očkování sem přežil a ani sem nekvík, když sem dostal díru do kožichu, jenže pak se to zanítilo a k tomu přišla alergická reakce, to řikala máma, takhle to já říct neumim. Bylo mi blbě, ale nějak sem to přežil. 2 dny mi bylo zle. Pak zase pohoda. 

Teda než se vyléčila díra, co se mi po tý injekci udělala. A pak sem dostal tu šílenou rýmu. Nudle, nejdřív řídký, pak zelený sople, zase to řikala máma, zánět horních cest dejchacích, no, lidi, nebylo to příjemný. Těch dírek do kožuchu! Jéje. Asi celkem 10, no, některý teda fakt bolely. Chudák Melda to chytil taky, ale ten měl tu imunitu nebo jak se to jmenuje, lepší, takže to tak neodskákal. Já jo. Melda pak ani neměl ty prášky. To byl taky zážitek.

Dostával sem asi 6 prášků denně rovnou to tlamky, no, věděl sem, že to je pro mý dobro, tak sem držel, ale moc příjemná procedura to teda nebyla. Ale máma řikala, že sem hodnej kocourek, co si nechá všechno líbit. To sme jezdili na veterinu co obden a já už to fakt neměl rád. No a pak byl chvíli klid, já se zase honil s Meldou, to je takovej „hrací parťák“, takže príma, baštil sem, no – a začalo mi bejt zase blbě. Začalo mně bolet levý oko a najednou sem ho měl jako kdybych ho neměl. Jenže to tak vypadalo zvenčí, ale mně to děsně bolelo, tlačilo, svědilo, řezalo, tekl mi z něj hnis…. No nic moc, to vám teda povim.

Tak se zase jelo na tu veterinu. A začalo to! Mastičky, kapičky… 2 měsíce mně máma trápila kapičkama, furt sme někam jezdili, pak už to tam ale smrdělo jinak a taky tam v čekárně byli samí psi a já sem prej byl ten potížista, co vadí nějakejm pejskům, copak já za to moh´, že tam zrovna byli jen psi? A jeden páníček si dovoloval na maminku a řek jí, že má se mnou jít ven z čekárny, protože znervózňuju jeho psa! No chápete to? Tak sem se k ní tulil eště víc, aby viděla, že jí nedám! A ona se taky ozvala, až ten pán šel radši s tím psem ven sám.

Ale bolelo mně to. Bolelo, když mi tam pan doktor cpal nějaký proužky na zjištění slz, že mám prej ucpaný slzný kanálky, že mám nějaký onkologický změny na třetím víčku, který můžou vést i k tomu, že bych asi o to oko přišel, rozkapával mi to nějakým sajrajtem, pak mi tam svítil a tvářil se vážně a další věci jsem slyšel… Copak já věděl, co to všechno znamená? Hodně sem posmutněl. A máma brečela, když mě nesla poprvé z ordinace a já byl strašně nejistej, co se vlastně děje, ale řekla, že mně nedá! A do kožíšku mi brečela, že i když budu jednovokej, budu pořád její, byl sem z toho tumpachovej! Jednovokej? Proč???

I když to oko bolelo tolik, že by mi to snad ani nevadilo, kdybych se ho zbavil. A začalo kapání a léčení. Denně 3x kapky, mazání, léčení tý díry, co se mi pak nad okem udělala, což prej bylo dobře, tím prej se to všechno vyčistilo. Ale nebylo to hezký a bolelo to moc moc! Když máma nemohla, někdo na to kapání přišel, to sem teda neměl rád, občas sem i zalez pod postel, ale většinou sem to prostě musel přežít. Když to byla chůvička, tak sem ještě chvíli spolupracoval, ale i pak sem se dekoval pod postel i před ní. A lákala mně, mlsky dávala, nic! Byl sem tvrdej! Věřil sem jen mámě. Ta si se mnou mohla dělat co chtěla.

A pak přišla poslední návštěva u pana doktora a mamča se usmívala a pan doktor se taky usmíval, tak jsem se taky usmíval a šel jsem ho krásně pohladit tlapkou a říct mu, že je asi dobrej doktor, když mi tak pomoh. A byl sem taky pyšnej, když totiž vylez ven z ordinace a požádal o „Richarda III.“ To čuměli ti psí rejpalové, jakej sem „fon“. A máma se nesla jak milion do záložny s Richardem III! Prej že už tam půjdu jen jednou.

No, je mi to šumák! Věřim jim, vidim líp, sice mám pořád ten zákal a to už asi napořád, ale nic mně nebolí, prej o to oko nepřijdu, už mně nic nesvědí, neruší a hlavně už nekapemeeeee… No, zase sem spokojenej. Snad už sem si to vybral do budoucna. Tak si to teď užívám. Spím denně s ostatními parťáky v posteli, objevil sem to labůžo, to je fakt príma ta postel. Honím Meldu, honím občas Zrzka, on občas honí mně, Melda je ovšem super parťák, s tím to fakt funguje bezchyně, hrajeme si a hlavně mám apetit.

Lidi, jak mně chutná. Teď jen aby mi máma nenaordinovala nějakou tu dietu! Pupík teda mám, to musim uznat. Na druhé straně, když se kouknu na tu domácnost, tak Zrzík na tom je téměř stejně a o mamince se nezmiňuju, je to dáma. Mezi námi kocoury – ten pupík má taky! Tak co? Sem zase spokojenej kocourek. Už mám oko skoro normální a prý ani o něj nepřijdu, ale hlavně – já totiž už vidim líp, to je znát i na mých úžasných hrách a výstupech na horní polici, kdy už se nebojim skákat dolů. To sem se fakt bál. Jo, už toho nechám, jdu si hrát s Meldou. A třeba se Zrzík taky přidá, kdoví? Změnil se! Melda teda dost žárlí, ale Zrzínek už začíná být taky docela príma parťák do her.

JÁ: miluju je! Jsou úžasní, milí, mazliví, hraví, hebcí, jsou moji! Nelituji ničeho! Snad už je všem trablům na chvíli konec. Ríša bude zase zdravý a šťastný kocourek, Melíšek je srdíčko moje sladké, první moje chlupaté děťátko, Zrzínek je mazel mazlovitý a přítulnější a přítulnější. Dávají mi svojí lásku, důvěru a svůj život a já se jim budu snažit vytvořit ten nejšťastnější domov, protože i oni jsou moje štěstíčka. Zní to strašně kýčovitě? Možná pro někoho ano, ale já vím své!

Další fotky najdete zde: http://kmz.rajce.net/radoby_letni_dovolena_v_Marsove