Jak mnozí z vás vědí, 12. 7. 2011 náš milovaný Micánek přešel Duhový most a potkal se se svou mámou Micinkou i konkurentem Zrzečkem, se kterým je již v míru. Už opět může jíst a tak mu snídani i večeři dává náš táta, jak byl celá léta zvyklý a od tety se nechá pohladit. Koneckonců se naučil jí věřit do té míry, že nezalézal a nechával se hladit. Jen měsíc chyběl do jeho patnáctých narozenin.
Pro každého je jeho kočička jedinečná a pro nás byl jedinečný Micánek a samozřejmě i Micinka, jeho maminka. Micánek se u nás narodil a prožil s námi celý svůj život. Možná i proto jsme si nakonec tak dokonale rozuměli. Micánek byl naprosto jedinečný kocourek, který si s námi povídal, rozuměl a dokonce i poslouchal, někdy v situacích, kdy bych tomu nikdy nevěřila.
Například, soused měl na zahradě pod poklopem z pletiva králíky, které nechal pást se na trávě. Micánek je viděl a skočil na poklop. Ublížit jim nemohl, na to byla oka pletiva příliš malá, ale vyděsil je velice. Králíci začali splašeně běhat po vyhrazeném prostoru, což se ovšem Micánkovi náramně líbilo. O to více je honil. Táta to ovšem zjistil a úplně klidně mu řekl: „Micku, pojď domů!“ 
Micánek sice utrousil něco evidentně velmi nezdvořilého, ale nechal všeho a přeskočil plot k nám domů. Táta byl pro Micánka vůbec autoritou. Jako mladý kocourek samozřejmě lezl po výškách a tak vyskočil i na náš starý bufet po babičce. Když jsem to viděla, snažila jsem se ho přesvědčit, aby slezl dolů. Přikazovala jsem, nadávala, pokřikovala. Kocour se královsky bavil. Očička mu jen svítila a byla v nich jen velká lumpárna. Tak jsem vzala židli, že za kocourem vylezu. Micánek se téměř svíjel smíchy nad mou neohrabaností.
Najednou přišel táta a zahlédl kocoura nahoře. Loupl po něm očima a jen řekl: „Micku, co to vidím?“ Černobílá čára sjela na zem jako blesk. Venku v domečku Micánek běhal volně, tak byl nejšťastnější, ale někdy nám to připravilo horké chvilky. Jednou přišel zraněný, zpočátku to nevypadalo vážně, byla to jen malá ranka, ale rána se podebrala, dostal otravu krve a veterinář mu zachraňoval holý život. Na zadní noze měl potom otevřenou kulatou ránu do živého masa o průměru tak 5-6 cm. Nakonec se rána zatáhla a vše skončilo dobře.
Ještě jednou přišel celý pomlácený, ale odpočinul si a zase bylo dobře. Nějakou dobu chodil za kočičími dámami, z širého okolí vyhnal všechny kocoury. Však byl na místní poměry pěkně narostlý. Žádný místní Don Chuán nebyl tak veliký jako on. Měřit by se mu býval mohl pouze jeho perský děd, ale ten nešťastně zahynul. Táta dlouho nechtěl o Micánkově kastraci ani slyšet, ale pak už nebylo zbytí, plánovaný pobyt v Praze byl kvůli mámině operaci dlouhý a pro plně dospělého kocoura by to bylo jen trápení.
Přišlo to v pravý čas, o něco později by se našel jiný silnější kocour a Micánka by možná i vyhnal. V bytě kolikrát v noci pěkně „zlobil“. Měl spoustu energie, kde ji měl vybít? Tak běhal a skákal. Jeho oblíbenou zábavou bylo se rozběhnout a plnou silou narazit do dveří. Dveře byly prosklené a tak sklo pěkně drnčelo. Myslím, že se mu to velice líbilo, jen spát se nedalo.
Ale vlastně jsme se měli všichni sebrat a jít kocoura bavit. S Micinkou společně čekávali na návrat našich. Přesně věděli, kdy výtah staví v našem patře a to chodili ke dveřím. Jak otráveně si lehali, když slyšeli odemykání zámku u sousedů. Celá léta žil Micánek v tomto poklidném rytmu. Od jara do podzimu v domečku, v zimě v Praze. 
Pak ale přišly smutné a dramatické události a zůstali jsme s mámou a Micánkem sami. Micánek to dlouho nemohl rozdýchat, trpěl evidentní depresí. Pohled na nehybně ležícího bezvládného kocoura v koupelně byl strašný. My s mámou jsme na tom nebyly o nic lépe. Potom jednoho dne zčistajasna vlezl mámě na klín, což za předchozích 11 let svého života nikdy neudělal. Předtím se vždy jen k člověku přitiskl a nechal se hladit, ale prosím, žádné omezování osobní svobody. Od té doby vytvořili s mámou nerozlučnou dvojku.
I předtím si velmi rozuměli, ale nedalo se to srovnat s jejich vztahem v posledních letech. Micánek už rozuměl opravdu všemu. S mámou snídal vždycky, ale nyní si tlapičkou jen velmi jemně vyprošoval další soustečka sýrečka. Na slova: „Micánku, půjdeme od postýlky?“ se kocour zvedl a se vztyčeným ocáskem vedl mámu do postele spát. Jednou jsme měly s mámou velmi nepříjemný telefonát, tak jsme ho zapíjely do tří do rána becherovkou.
Micánek už tak od 11 večer stál mezi dveřmi a byl celý jeden velký otazník: „Paničko, už je přece čas. Jde se do postýlky. Ty nejdeš do postýlky? Proč nejdeš do postýlky?“ O papání si Micánek vždycky dokázal říci velice hlasitě. Vlastně se hlásil tak douho, dokud jsme mu nevyhověly. Stačilo ale říci: „Micánku, tohle nedělej. Ne!“ kocour odešel. Příkaz „Dolů“ vlastně neznamenal tak úplně dolů, ale spíše „Zmiz z tohoto místa!“. Takových míst ale bylo opravdu málo – kuchyňská linka a jídelní stůl.
Micánek v posledních letech věřil pouze mámě a mně. Všechny ostatní bral jako své nepřátele a v míře stonásobné to platilo pro pejsky. Kvůli mamince ale nebylo možné zakázat návštěvy příbuzných a tím i přítomnost jejich pejsků. Ale srdce mi usedalo nad Micánkem, který tím vším evidentně trpěl. V domečku se vždy ztratil a objevil se, až když už byl naprostý klid.
Nevím, zda toto postupně nepřispělo k jeho nemoci, se kterou už jsme si nakonec nedokázali nikdo poradit. Ale je fakt, že kolikrát nemohl jíst tak, jak by chtěl, nemohl pít, jak by chtěl a určitě nemohl vyměšovat, jak by chtěl. Letos do domečku odjížděl ve vynikající kondici, dokonce by se dalo říci, že měl nadváhu. Už tenkrát jsem uvažovala, zda je dobře ho nechat odjet, zda by neměl být se mnou v klidu v Praze. Ale věděla jsem o jeho úzkém vztahu s mámou, že ji jinak neustále hledá, a to mě přesvědčilo. 
V domečku se jeho chuť k jídlu postupně zmenšovala, až nakonec téměř přestal jíst. V posledním týdnu tam byl i jeden z pejsků a Micánkův zdravotní stav se tím pádem téměř nedal kontrolovat. I tak naši dojeli k veterináři (já byla na služebce mimo), ten to nijak katastroficky neviděl. Prý slabé srdíčko a zánět žaludku. Měl mít šetrnou dietu na žaludek a prášky na srdíčko. Píchl mu nějaká antibiotika.
Čert ví, co Micánkovi doopravdy bylo. Kocour odešel při jedné naší oslavě na poslední výpravu, v noci se vrátil, vyšplhal po kládě, kterou měl do okna a zhroutil se. Tlapičky ho už nenesly. To už jsem byla i já v domečku. Když jsem Micánka zvedla, vyděsila jsem se. Dříve dobře živenému kocourkovi trčela všechna žebra a páteř mu lezla ze zad. Pokoušela jsem se ještě dát šanci práškům a injekci od veterináře, aby zabraly a do Micánka jsem se snažila dostat nějakou energii v podobě jídla.
Marně. Pomoc už byla jen jediná… Ta poslední, kterou musíme poskytnout milovanému zvířeti. Pomoci mu přejít Duhový most, ať už nás to bolí jakkoli…
Micánku, byl jsi naprosto jedinečný kocourek s nesmírně milou a hodnou povahou, dal jsi nám spoustu své lásky a my na tebe nezapomeneme.
Přesně taková oslava kočičího života a úcta k němu i po smrti je to, co není běžně zvykem – díky …
Milá Apino, moc hezky jsi napsala o Micánkovi. Byl to stejný filuta, jako většina jiných kočiček a kocourků. Měl u vás krásný život a to je důležité.
Moc krásné vzpomínání na kocouřího bohatýra. Postavila jsi mu internetí pomníček, kam je možno aspoň pomyslně položit květy. (rose1) (rose1)
Milá Apino, sice jsem to už psala, ale musím to zopakovat ještě jednou – že totiž pokaždé, když jsi psala o Micánkovi, byla Tvoje slova plná lásky a pochopení. A takové je i Tvoje dnešní rozloučení s milovaným kocourkem. Až se u vás dříve či později objeví nějaký ten chlupatý kožíšek, bude se mít královsky!
No, doufám, že to není nevhodné, když teď napíšu, že vím o koťatech. Nejsou u mě, ale u mamky mé snachy. To je osoba, kterou má CD ve zvláštní oblibě a stále ji zásobuje kočkami. Jeden kocour k nim přišel od sousedů (tam se sice neměl nijak zvlášť špatně, ale usoudil, že nová rodina je sympatičtější), kočku získali od stavebních dělníků, na jejichž ubytovně bydlela a hrozilo, že bude bezprizorná, když se dělníci stěhovali pryč. Další kočka byla jako kotě přinesena z boudy na psím cvičišti a poslední prostě přišla a zabydlela se. Právě ta poslední se zpočátku tvářila jako kocour, takže dostala jméno Boris, ale buď přišla už s outěžkem anebo si ho stihla pořídit hned v prvních dnech po příchodu. Teď tedy má 4 krásná koťátka, zvyklá na pobyt v domě i na zahradě, mazlená dospěláky i dětičkami (Anička je koťátky nadšená), pro které se hledají nové rodiny. Bydlí v Hradci Králové, ale není problém kotě (koťata – tady bych umístila mrkajícího smajlíka) dovézt do Prahy. Kdybys měla zájem, mohu poslat fotky. Moc bych přála těm mrňousům, aby se dostali k lidem, kteří by je milovali – proto je nabízím právě Tobě.
P.S. Už to píšu podruhé, první příspěvek skončil někde na smetišti, když jsem se srazila s radanovou, tak snad to není znamení, že jsem měla raději mlčet.
Hančo, děkuji moc za krásný a citlivý vzkaz. Micánek byl pro nás opravdu vším, to mi můžeš věřit. Pokud jde o nové koťátko, bude to tu vysvětleno, potom o všem můžeme mluvit více. Ono to totiž není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Také potřebuji chviličku k nadechnutí – pro dobro všech.
Apina, ani nevieš, ako Ti rozumiem. Aj keď ja som svoje rozlúčenie s Bonym nedokázala napísať. Začala som, ale doteraz mám len torzo a už je to rok a pol. Ale napísala si to krásne.
Milá Apino,rozloučení s Micánkem je napsáno s láskou a něhou, jako měkké pohlazení kočičí tlapkou. Měli jste spolu krásné spolužití a Micánek je v dobrých rukou Tvých milých za duhovým mostem. (h)
Milá Apino,znovu opakuji, že moc dobře vím, jak vás s maminkou ztráta Micánka bolí a je moc dobře, žes o tak hezky napsala. Mně takhle pomohly fotky Dixie, tobě hezký nekrolog. Manžel říká, že kdyby Dixie byla žila ještě několik dalších let, byl by více připraven na její smrt, že by chápal, že prostě zemřela stářím. Já si ale myslím, že by to „později“ bolelo stejně jako teď. Ale za 15 let Micánkova života se vám s maminkou nahromadila spousta vzpomínek „pamatuješ mami, jak Micánek….“. Tak si právě tyhle vzpomínky připomínejte a snad vám to trochu pomůže oslavit jimi jeho život v lásce a porozumění.
Apino, krásně jsi se s Micánkem royloučila!
Tak ať vám to pomáhání CD klapne (h) (cat)
Milí zlatí, děkuji za krásná slova. Cítila jsem, že se s Micánkem potřebuji nějak rozloučit a tak jsem to napsala. Vím, že 15 let je krásný věk pro jednoho malého kocourka, ale člověk vždycky doufá, že to může být 16, 17, 18, 20 a více let, protože některé kočičky mají prostě naděleno ještě více. Člověk potom sobecky doufá, že to potká i jeho milovaného tvorečka. Dal nám mnoho své lásky a doufám, že jí také hodně dostal. Vím, že život zvířátka je o mnoho kratší než ten lidský, ale toto jsou momenty, kdy to člověku přijde strašně nespravedlivé. Něco bylo tentokrát skutečně v zásadním nepořádku a Micánek by asi opravdu moc šancí neměl. Člověk si ale pořád říká co by, kdyby… V každém případě věřím, že se Micánek měl s námi dobře a vím, že my s ním až moc dobře. Chtěla jsem i sama sobě připomenout některé krásné a zábavné momenty s naším kocourkem, ale život se starou kočkou má také své neopakovatelné kouzlo. Prostě už jsme si spolu navzájem rozuměli a to je něco, co se musí budovat celá léta. A CD v tomto případě trochu pomáhám, protože jsme specifický případ, ale o tom zase jindy.
To zní dobře „CD trochu pomáhám…….“ (clap) (y)
Apino vzpomínám si, jak jsme po Pražení ve Ferdinandě zůstaly samy se Šárkou, Bedou, EvouH jako poslední mohykáni a kecaly a kecaly a Ty jsi vyprávěla krásně o Micánkovi, mamince…. Je mi líto, že tak rychle po našem setkání umřel, ale život měl určitě krásný a Vy všichni máte krásné vzpomínky. Já si to neumím představit, že jeden z mých kocourků odejde, že jednou nebude ani jeden z nich……. ale je to realita a, bohužel, k ní jednou dojde. Bolí to stále, to je mi jasné, ale věř, že CD pracuje a už pro Tebe něco chystá. Teď jen aby maminka moc netruchlila a byla schopná přijmout nového člena rodiny. Hladíme Tě s Melíškem, Zrzínkem a Ríšou po tlapce a fouky fouky n bolístku.
Krásné povídání o kocourkovi. Moc si uvědomuji co mě čeká mám 16.letou kočičku MŇnajdu a vím že mě tyto bolestné chvíle neminou, snažím se na to nemyslet a užívat si všechny její lumpárny , nikdo kdo nežije dlouhou dobu se zvířátkem si nedokáže představit jak se za ta léta zžijí a jak si rozumí. To jsou ty dary co nám naši miláčkové dávají a za které jsme jim tak vděčni. Krásné kočičí nebíčko Micánkovi a tobě CD určitě pomůže.
Milá Apino, moc jsi mě potěšila, že jsi napsala také něco o tom, jaký byl Micánek jako kotě a rozpustilý adolescent – moc hezky se to četlo (inlove)
Patnáct let je pro kocoura, který navíc trávil půlku každého roku venku, velmi slušný věk a já si nemyslím, že by sis měla dělat nějaké výčitky. A přestože jeho ztráta bolí, je prima, že ses odhodlala o něm tak hezky napsat (h)
Micánek u vás prožil krásný život. Byl milovaný a opečovávaný kocourek.
Také mám doma 15-ti letého kocoura Honzíka.Vzali jsme si ho v jeho 9-ti letech z útulku.
Zatím je v dobré kondici, tak doufáme, že tu s námi ještě pobude.
Patnáctiletej kocourek! Tak dlouhej a krásnej život měl, Apino a teď, jak dobře víš 🙂 , je zase se svým milovaným páníkem. Posílám mu pohlazení za Duhu.
Micánkovi odchod do domečku určitě neublížil. Kdyby zůstal bez tvé maminky v bytě, mohl by si stýskat hůř. Prostě už to byl starší pan kocour a dorazil na konec své cesty. Měl s vámi krásný život. Co víc si kocour může přát?
Myslím, že Micánek sám věděl, že je na konci své cesty a proto se sám rozhodl odejít. Musel to být úžasný Pan Kocour a jsem rád, že jsi o něm napsala. (y)
To je dobre, že si sa podelila o tie krásne spomienky. Hladím packu (hug) a veď ona CD už možno niečo plánuje …
Milá Apino, díky tomu, že naši kamarádi chlupatí mají kratší život než my můžeme na oplátku poskytnout lásku více chlupatým kamarádům. Našla jsi v sobě i sílu na přátelskou službu poslední i na hold Micánkovu dlouhému životu. Teď už jen utřít slzy a otevřít náruč.
Jedna moje sestra skautka si šla do útulku pro Garfielda a přišla domů s Žofrejem. Já jsem jela pro pejska – kterého mimochodem opět nabízejí k prodeji i když vědí, že už před rokem byl na svou paničku silně fixován – a domů přivezla Majdu. O skřetovi momentálně Batmanovi se raději ani zmiňovat nebudu…….
Apino, konec našich miláčků je vždy smutný, ale určutě nezavinil jeho odchod přesun do domečku. Zřejmě bylo něco zásadně v nepořádku a odešel by stejně. Takhle byl do konce s vámi, spokojený a v úctyhodném věku. Dá se říci, že zemřel stářím. Tak truchli, ale neobviňuj se. Hladím po tlapce.
(u)
Krásně jsi to napsala (nod)
Mila Apino, dik za sdileni vzpominek. I milovany kocourek musi mit svuj nekrolog a ty jsi to pro nej udelala. Je to, devce, kolobeh zivota – a to odchazeni k tomu patri. Boli, ale patri. Ted uz jenom cekat, s cim pro tebe a maminku prijde CD. (h)
MMCH – jsem moc rada, ze jsem te v Praze videla. Vzdy si rada pridam skutecnou osobu ke jmenu.