Minule jsem se tu mimo jiné zabývala otázkou, jací psi jsou vlastně němečtí ovčáci. Sama mám prvního a navíc fenku, takže se teprve snažím své teoretické úvahu konfrontovat s postupující praxí. Jaký vlčák je vlastně naše Berry?

„Jsem strašlivá fenka! Vlčák!“

„Jsi.“

„Venku je tma a zima, vítr skučí a duchové pláčou. U tebe je teplo a hezky.

„Tak pojď.“

Pokud jde o praxi, tak jsem jen na začátku a experiment je omezen tím, že mám fenku a ne psa, který se obvykle vychovává přece jen hůř – s testosteronem člověk prostě musí počítat 🙂 Mohu samozřejmě ledacos jaksi extrapolovat; vždyť všichni moji ostatní psi byli samci, tedy nějaké zkušenosti mám. Radši se ale budu držet faktů.

Jako vychovatel jsem poměrně trpělivá, pokud to není nezbytně nutné, tak na psy nekřičím. Už proto, že mám špatné hlasivky a jedno pořádné zařvání sice setřese veverky ze stromů, ale já pak dva dny jen šeptám.

Nemám ráda násilí a nepoužívám ho, což ovšem neznamená, že s nezvedencem pořádně neškubnu, pokud se to jeví jako nejrychlejší řešení. Musím říct, že žádný z mých psů mě k tomu nenutil příliš často a jediný opravdový exces, na který si vzpomínám, byl výprask, který dostal Kazan mrtvou slepicí na sousedově dvorku poté, co jich devět zakousnul. Od té doby (a je to už osm let!) má Kazan konto naprosto čisté a slepice prostě radši nevidí. 

Díky tomu, že Berry vyrůstala na laskavém anglickém venkově, kde jsou přátelští psi, kolem se nepotulují šílení myslivci s flintou, a podél silnic jsou neprostupné živé ploty a nehrozí tak vběhnutí pod auto, byla odmalička venku na volno. Učila se mě následovat a hlídat – když se někde zapomněla nebo mi utekla za psy, mohla jsem se s klidným svědomím schovat a nechat ji, ať si mě najde. S tím, že po okolí nestrašily zástupy vysoké jako u nás doma, to byl v podstatě ideální terén pro výchovu psa.

A Berrýška vyrostla do psí slečny ochotné slyšet na zašeptání, jako pokárání nebo upozornění stačí normální důrazný tón hlasu. Nechá si ode mne všechno líbit, včetně různého ošetření, ale nesmím použít násilí nebo ji znehybnit – to se potom snaží utéct. Snaží se být se mnou pořád nějakým způsobem v kontaktu, dokonce i na vycházkách, pokud to kolem není zrovna vzrušující, tak se drží blízko u mě a velmi často mi sama od sebe vsune čenich do dlaně. Jestli chce ujistit mě, že je u mě, nebo sebe sama, že jsem s ní, to nevím, ale je to milé.

Neznamená to, že by Berry byla naprosto vzorný pes – to se ví, že kolem ní došlo k všelijakým škodám a drobným nehodám. Občas páře plyšáky, kouše míčky a ukusuje šňůrky z těch házecích. Jako malá vydatně zahradničila – tedy přesněji pletla se do všeho, na co jsem položila ruku já. Hloubí jámy, roztahuje po zahradě polena a bedlivě sleduje kompost, jestli tam není něco zajímavého. Několikrát mi podrazila nohy, párkrát mi samým nadšením vyšplhala tlapami až do obličeje, po návratech z delších cest jsem byla obvykle poskákaná až na hlavu.

Ale musím uznat, že nikdy nedělá škodu naschvál a vždy se snaží vyhovět, i když někdy dost překvapivým způsobem. Zatím existuje jediná situace, kdy mám chuť jí zakroutit jejím něžným krčkem – a to když se v noci, či spíš nad ránem, oddává hlasité meditaci. Zatím jsem se omezila na to, že z okna ložnice na ní zařvu „tichobuď“ nebo „držhubu“ – to podle toho, kolik jsem stihla do jejího meditování naspat. Někdy to pomůže, jindy ne. Ale to je na jiné povídání.  

Pochopím, když někomu takový pes přijde nudný. Ale po akčních letech se svérázným jezevčíkem a dvěma malými kluky mám pořád dojem, že pes, který se snaží vyjít svému pánečkovi vstříc a vyhovět mu, je spíš poklad, než suchar. Pořád mi připadá, že i za těchto podmínek má Berry radost ze života a dostatek podnětů, aby jí svět připadal zajímavý.

Co žijeme na naší vesnici, tak mi připadá, že je ve vztahu ke psům plašší, než byla v Anglii. Nesnáší pátravé čuchání psích milovníků a myslím, že i proto oceňuje Kazanův protekcionismus, který zase musím hlídat já. Kazan ji bez problémů nechá si hrát s jinými psy, ale běda, když má nějaký psí Don Juan snahu změnit hru v něco důvěrnějšího. Tehdy já bleskově chytám naježeného Othella a jeho načuřený pohled obvykle přiměje pánečka nyjícího milovníka si svého psa ukáznit.

Přitom si nemyslím, že by mu vadilo a priori ono neslušné chování, protože on má první a nejjasnější pohled na to, jak na tom Berry s případnou plodností je. Hlavním spouštěčem ochranitelského chování je v tomto případě podle mě její nelibost a strach, protože ona ty psy nechápe a ještě si je neumí zpacifikovat sama. No, je jí právě rok a čtvrt, na spoustu věcí teprve musí přijít. Zatím to za ni řeším já, aby Kazan nemusel a nestal se nějaký průšvih.

Popravdě Kazan nikdy nejevil ani náznaky agresivity, spíš by se našla potměšilost a provokace. To je něco, co on dělá rád, ale jen směrem k velkým psům. A to mu zase zatrhnu já. Když mu ale o něco jde – a jeho psí holčička nějaké něco opravdu je – tak se úplně změní. Z toho na první pohled nebetyčného trouby je najednou nepříjemně ostrý pes. Jsou chvíle, kdy právě takového psa potřebuju mít vedle sebe, ale jsem moc ráda, že to většinou není nutné.

No, a pokud jde o Berry, tak cítím, že je to v ní také. A podle mého názoru silněji než v Kazanovi. Možná jednou bude mít svůj „práh naštvanosti“ podstatně níž, než ho má Kazan nyní. Zatím je mladičká, dost nesmělá, drží se hlavně mě a Kazan je jejím velkým vzorem. To něco je občas vidět v jejích očích, v jejím postoji, když vidím, jak se snaží vyhodnocovat situace kolem sebe.

Pořád je důvěřivá a já moc doufám, že ani člověk ani pes její důvěru v dohledné době nezklamou. Protože tuším, že přestože je anglická a dlouhosrstá, lehává na gauči a ráda se mazlí, tak v ní ten poměrně nekompromisní strážce je. A já bych byla radši, kdyby zatím zůstal opravdu jen uvnitř.