Ve čtvrtek, 5. července 1962 je ráno neráno. Jaksi se nechce rozednít, je ponuré příšeří, mlha a do celty stanu vytrvale bubnuje déšť. Ze spacáků vylézáme opravdu jen, když musíme, a jinak jsme v nich zavrtaní až po nos a občas jen prohodíme pár slov. Jíme jen sušenky a popíjíme studenou vodu, nikomu se nechce v tom dešti ven a vařit.

Když se do oběda počasí nelepší, tak, si otevíráme krabičku sardinek s chlebem a zapíjíme opět studenou vodou. Pak se všichni slízáme do dvou stanů, kde buď kecáme, nebo při kytaře zpíváme. Rozdělili jsme se na kuřáky a nekuřáky a my, co jsme tehdy báňali jako fabriky, jsme v uzavřeném horolezeckém stanu zanedlouho vytvořili atmosféru, ve které by se normální člověk udusil. Málem jsme na sebe neviděli, jak tam bylo husto.

Navíc to mělo tu výhodu, že se tak celta stanu krásně naimpregnovala dehtem a pak byla více dešťuvzdorná. Cigarety s filtrem tehdy pro normální lidi nebyly. Hulili jsme buď slovenské Detvy, co byly desítka za kačku a nebo Partošky desítka za korunu šedesát. Jen někteří měli výjimečně Lípy, desítka za dvě kačky. Jiné, dražší kuřivo bylo nad naše tehdejší finanční možnosti. Tedy pokud jeden nekouřil dýmku nacpanou Taras Bulbou nebo Tabákovou Směsí, která vydávala aroma jako když doutná kupka sena. 

V této ozdravné atmosféře jsme byli až do večera, kdy konečně ustal déšť. Vylezli jsme ze stanu a čistý horský vzduch nás opojil tak, že se nám z té přemíry kyslíku zamotala hlava. Přesto jsme začali hrdinně vařit večeři, naše první teplé jídlo tento den. Následovaly ešusy horkého čaje. I když nepršelo, tak byla furt kosa kolem 0°C. Večerka vypukla, jakmile se setmělo a ukolébavku nám opět bylo dešťové stacato na celtách stanů.

V pátek, 6. července 1962 se budíme do mrazivého rána, v okolí je bílo, pleso jedna velká bílá pláň a na skoro čisté obloze blednou poslední hvězdičky. Dokonce je klid a nefuní. Po včerejšku jsme všichni nadržení a tak rychle snídáme, balíme a vydáváme se na tůry. Opět si pamatuju jen tu naší skupiny, kam vyrazila druhá skupina, si třeba vzpomene někdo z jejích členů. Tak teda Kazoš, Ježek, Kurýr a Yetti vyráží po umrzlém sněhu dolinou nahoru k Batizovkému štítu. Po pravé ruce máme masív Gerlachu a zanedlouho už míjíme Kostolík, abychom byli pod stěnou Batizovské štítu kolem deváté hodiny. Tato stěna je pověstná svými nádhernými, skoro vertikálními avšak pevnými plotnami. Zvolili jsme si tentokrát cestu na krásné, pevné, rostlé skále, ale je trochu obtížnější, podle Kroutilova průvodčíku klasifikace 5 až 6.

První do stěny nastupuje Kazoš a na prvním jištění dobírá Yettiho. Je zde, asi 30 metrů vysoko, skalní lavička asi na chodidlo široká, tak si na ni sedáme, čumíme po okolí a čekáme, až nás doleze Ježek a pak Kurýr. Druhá délka lana probíhá podobně, ale jak už je v horách zvykem, tak se značně a hlavně rychle zhoršilo počasí. Začalo funět, přihnaly se mraky a začal padat sníh s vodou. Voda si to skotačí se stěny dolů a nám po rukách rovnou do rukávů. Lahůdka pro masochisty. Ono když se leze tak jsou ruce obvykle nahoře, někde nad hlavou, že ano. Navíc, druhému na laně stéká voda po laně jako okapem na úvazek a bundu, kterou hned promočí a tak nám zanedlouho všem čvachtá v pohorkách.

Při pohledu nahoru nevidí Ježek a Yetti, když se jim na brýlích rozplácne mokrý sníh, skoro nic. Na jištění opět čekáme s Kazošem na Ježka a Kurýra. Máme bojovou poradu jejíž výsledek je, že do spáry zatloukáme bytelný slaňovací kruh, navazujeme lana, aby dosáhla až k patě stěny a postupně slaňujeme. Toto je bonbónek, protože lano opět funguje jako okap a je samo nacucané ledovou vodou. Slaňujeme pochopitelně starým klasickým způsobem a tak nejenže se na nás po laně hrne spousta vody, ale lano také ždímáme o vlastní tělo. Po slanění si každý připadáme jako bychom skočili do plesa. Ledovou vodu máme všude. Ještě před slaněním jsme měli jisté pochyby, zda jsme neměli raději cestu dolézt, ale po slanění byly tyto pochybnosti lehce rozptýleny. Byli jsme rádi, že jsme ze stěny dole v bezpečí na svých vlastních nohách.

Že prší a padá moký sníh nám už jaksi neva, jsme tak mokří, že to nevnímáme. Zrovna tak nám neva, že je hustá mlha. Stačí jít furt s kopce dolů a dojde se k plesu a to obcházet tak dlouho až se narazí na stany. Takže žádný problém. Akorát by nemuselo tak funět. 

V táboře zalézáme každá dvojka do svých stanů, kde se převlékáme do suchého a mokré oblečení věšíme ve stanu na šňůru co vede od tyčky k tyčce. Tehdy byly horolezecké stany ve tvaru áčka s rukávovým vchodem. O prostorných, dómových stanech se nám ani nesnilo. Jsme dost promrzlí a tak si ve stanu vaříme na vařiči čaj. Také teplota ve stanu se tak stane více obyvatelná, vařičem vytopená, a z mokrého oblečení jen vystupuje pára. Zrovna to tam nevoní, ale hlavně že je teplo a relativní sucho. Horký čaj nás zahřeje a pak se dokonce odhodláváme si ve stanu uvařit večeři. Takové vaření ve stanu na benzinovém vařiči bylo tak trochu dobrodružství, při kterém někdy stan shořel. Nám s Kazimírem se to zrovna nepodařilo a střechu nad hlavou jsme měli po celou dobu pobytu. Takže v suchu a teple na nás brzy přišla únava a při bubnování deště do celty stanu usínáme.

V sobotu 7. července 1962 se budíme do stejného bubnování deště do celty stanu, za kterého jsme minulý večer usínali. Mokré oblečení na šňůře je stále mokré, příliš nevyschlo a navíc má teplotu ledu. Vrtíme se ve spacákách a ven vylézáme jen, když už to musí být. Opět se krmíme studenou stravou a válíme se, kecáme a pak zase pějeme při kytaře. Dokonce padl návrh všecko sbalit a odejít do nížin a odjet domů, ale neprošel. Skalních optimistů bylo více. Věřili jsme, že si ještě něco vylezeme.

Výhra optimistů byla prdlajs platná. Celou sobotu bylo psí počasí. Chvíli pršelo, chvíli sněžilo a funělo furt. My jsme vegetovali ve stanech a kuřácký kroužek pilně impregnoval celtu svého stanu. Být uvnitř normální člověk tak jedině za pomoci kyslíku. Ovšem my jsme razili teorii, že kyslík je jedovatej plyn a je nutno ho patřičně ředit. Takto jsme přečkali další mokrý a studený den. Spát se šlo s myšlenkou, že zítra dopoledne jen sbalíme naše saky paky a vydáme se do nížin. A tak se i stalo.

V neděli 8. července 1962 pršelo vytrvale a funělo stejně. Takže do Tatranské Polianky docházíme na električku a z krosen nám crčí voda. Když je odložíme na zem, tak se kolem vytváří pěkné kaluže vody, jako by v každé bylo puklé akvárko. Tak nám skončil týden v letních Vysokých Tatrách. Propršel, prosněžil a skoro nic jsme nevylezli.

Yetti s kamarády domů nejede, přesunuje se k malebné osadě Štola, kde nedaleko horárni je na louce tábor odborářů Ingstavu Brno, se kterými jsme měli přátelské styky a dokonce někteří od nich s námi někdy lezli. Zde si postavil svůj horolezecký stan, usušil se, vypral si a týden pak sólo poletoval po horách a po večerech se kamarádil s dcérkama odborářů a místního horára Króla. Čekal až mu o dalším víkendu dojede skupina horolezeckých adeptů, aby se s nimi vydal na menší vandr po krásách Slovenska. Ale to je jiná historka.

Za ten týden stačil Yetti v podstatně lepším počasí mimo jiné vylézt kolem těch 60 – 70 metrů na Batizovský štít a vytlouct si ze skály ten krásný slaňovací kruh co tam ve stěně nechali když za deště z cesty utíkali. Pak si ten štít dolezl sólo za sluníčka a klidu. Ten kruh měl pak dlouho schovaný na památku. Možná, všem zúčastněným, co ho použili, zachránil život.

Tehdy jsme ještě netušili, že jsme byli se Zdeňkem Kašparem, naším Kasprem, naposledy venku. Po svém předčasném odjezdu z této akce šel doma ke kamarádovi doktorovi. Ten ho hned poslal do špitálu, ze kterého už neodešel. Oteklý krk a pokašlávání byla už sekundární rakovina hrtanu a plic. Primární měla být na slinivce. Po návratu z Tater jsme chodili Kaspra ve fakultním špitále „U Sv. Anny“ navštěvovat. Jenis s Yettim byli za ním ještě 25. října odpoledne. Yetti mu stačil donést ukázat fotky z této jeho poslední akce. Kaspr byl už na kyslíku a velice těžko dýchal a často kašlal, ale na fotky se se zájmem díval. Druhý den, 26. října 1962 Zdeněk Kašpar umírá ve svých 40 letech.

Pro nás všechny zúčastněné to byl šok a uvědomění, že nejsme nesmrtelní, jak jsme se tehdy v našich zhruba dvaceti letech cítili. Ztratili jsme kamaráda, který měl lví podíl na tom, jak se tehdy naše charaktery formovaly. Smutnili jsme ještě hodně dlouho.

Další fotky najdete zde: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Batizovska_dolina_cervenec_1962/