Neexistuje na světě myšlenka, která by měla cenu nevinného lidského života. Stejně, jako nelze boží lásku zvěstovat ohněm a mečem, nelze přesvědčovat svět o politické pravdě vraždou. Jakmile tak někdo učiní, tak s ním končí jakýkoliv dialog – i kdyby v době před vražděním byly někomu jeho myšlenky sympatické. Vražda nevinných zdiskredituje jakoukoliv myšlenku.

Masakr, který v Norsku v pátek 22. července rozpoutal namyšlený pseudospasitel Breivik, jsem sledovala v podstatě velice zblízka. Jakmile jsem našla na netu první zprávu o výbuchu v Oslo, hned jsem volala svým norským přátelům. Naštěstí byli všichni v pořádku a s Martou jsme potom strávily celý večer na skypu, rozebíraly všechny zprávy, dělaly si starosti a pořád tak trochu doufaly, že skutečnost po varovných zprávách z ostrova Utøya nebude tak hrozná.

Byla ještě horší. Představovala jsem si, jak musí být rodičům těch mláďat uvězněných na ostrově se šíleným střelcem. Jak bylo těm sotva odrostlým dětem, které důvěřivě přišly na zavolání domnělého policisty, který je slovy ubezpečil, že je ochrání, aby je vzápětí chladnokrevně pozabíjel. Představila jsem si, že by na ostrově byly moje děti a hned jsem toho nechala, protože bylo to víc, než jsem mohla snést.

Zkoušela jsem přemýšlet o tom člověku. Prý vzdělaný, tichý, slušně vypadající. Propagující názory, které by mohly získat pochopení podobně smýšlejících lidí. Ovšem nejméně dva roky plánující hromadnou vraždu. Teroristický čin.

Byl natolik zbabělý, že se ani nepokusil zaútočit na premiéra, který zosobňoval politiku, se kterou nesouhlasil. Kdyby se pokusil o atentát, odsoudila bych ho také. Ale přece jen – když se někdo stane premiérem, musí počítat s rizikem. Proto má ochranku. Pokud by se onen namyšlený střelec zaměřil na premiéra a riskoval aspoň trochu svoji kůži v boji s ochrankou, tak bych se možná nějak donutila o něm přemýšlet jako o člověku, který hledal zoufalé řešení, protože jiné neviděl.

Jenže on si naplánoval, že vyhodí do povětří pár budov, přičemž si určitě dal pozor, aby ho neofouklo. Pokud tam byli nějací lidé, tak měli prostě smůlu, protože on se tak rozhodl. Potom vyrazil na ostrov, kde byl tábor mládeže. Mohli bychom si třeba říkat, že ti mladí měli špatný politický vkus, třeba neposlouchali své rodiče, chodili za školu, a kdo ví, někteří určitě pili i alkohol. Většinou normální středoškoláci. Pro našeho nadčlověka ovšem pouze prostředek ke zviditelnění.

Ne tak, že by jim zkusil něco kázat, že by je přesvědčoval nebo je třeba rovnou oblbnul. On je pozabíjel. Kluky a holky, jaké třeba právě máte doma a rozčilujete se, že se vám neozvali z chaty, kam odjeli s kamarády. Tím pro mě absolutně zabil jakoukoliv svoji myšlenku, se kterou bych mohla souhlasit.

V diskuzích na některých českých serverech jsem potom četla výroky, které celou akci relativizovaly. Ano, pozabíjel skoro sto nevinných lidí a stejný počet zranil. Zničil život mnoha desítek rodin. Ale, vážení… on měl pravdu! Já tady, na tomto serveru, tvrdím, že neměl a na tom trvám. Pokud s ním někdo souhlasí, tak schvaluje teroristický čin.

V této souvislosti bych ráda připomněla jednu věc. V době, kdy se k činu nepravdivě přihlásila islamistická teroristická skupina, tak bylo odsouzení masakru zcela jednoznačné. Když se ovšem ukázalo, že to udělal bílý Nor, tak najednou ta zbabělá mnohonásobná vražda získala obhájce. Lidi, kterých se to nijak nedotklo, a tedy mohli bezbolestně dodat: Neměl to dělat, ale…

Mohl mít svoji pravdu, pokud by o ní diskutoval. Pokud by vyzval vládu k dialogu –  klidně mohl premiéra i vládu urážet. Mohl pořádat demonstrace, založit politickou stranu a získávat příznivce, s nimi potom sílu a hlas. Ale on vraždil.

Nevím, jestli je šílený, trochu doufám, že ano, protože pak by pomyšlení na ty zavražděné děti bylo malinko snesitelnější. Potom by to bylo podobné neštěstí, jako když vybouchne sopka nebo praskne přehrada. Ale on šílený nevypadá. Patrně je psychopat. I to je diagnóza, ale nijak neomlouvá.

S většinou takovýchto lidí je potíž v tom, že součástí jejich šílených myšlenek bývají i takové, se kterými by lidé mohli souhlasit. Jenže je tady nebezpečí, že když se jim odsouhlasí ta rozumnější část jejich názorů a takový člověk získá podporu, dojde často i na realizaci myšlenek naprosto rozdílných a často nepřijatelných. A to je důvod, proč s vrahem nikdy souhlasit nebudu.