ČLOVĚČINY: Co je moc…

Říkává se, že co je moc, to je moc, říká se, že všeho moc škodí, říká se také, že čeho je moc, toho je příliš. V paměti uvízly i zlomky výroků, vztahujících se k prožívané roční době. Teď právě je to pro mne „Léto budiž pochváleno“ nebo „Bylo léto, horké léto, tak jak léto má být…“ a zlobte se na mne nebo nezlobte, dál si to nepamatuji.

 

Ach léto, léto v mých školních letech, rád jsem plaval pomalu a rozvážně, zato dlouho a snad i daleko, přeplavat Vltavu nebo na Máchově jezeře doplavat na ostrůvek uprostřed, což se nemá či dokonce nesmí, nebylo pro mne problémem a připadalo mi to romantické. Několikrát se mně stalo, že jsem byl po tom plavání u vody nečekaně spálený od sluníčka, ač jsem se nikdy úmyslně neopaloval.

Čas ale všechno změní. Přejdou léta, a člověk horko léta, zvláště když byt nemůže v noci alespoň trochu snesitelně vychladnout, vnímá trochu jinak než v nezralém mládí. Poučen životem lituje lidi, kteří v palčivém slunci musí pracovat, lidi na polích, na stavbách, řidiče autobusů a nákladních aut, a třeba i poštovní doručovatelky. Ve dne se teploměr vyšplhá na třicet stupňů ve stínu, horký je i asfalt silnic a plechy pod okny bytu. 

My, kdo právě nemáme možnost užívat si léto u vody nebo alespoň ve stínu lesa na vedro nadáváme, tropické horko nám nesvědčí, čeho je moc, toho je moc. Naši domácí čtyřnozí přátelé o horku nemluví, ale vyhýbají se mu, pokud mohou. Fenka se chladí na dlaždičkách v kuchyni. Kocourek vyhledává chládek chodby, nebo prádelny v suterénu. Ráno se na nás přijde podívat, večer se určitě ukáže znovu, přes den se ale staví jen na chvilku, aby se nakrmil. Má rád teplo, ale nepřehání to. I pro něho čeho je moc, toho je příliš.

Květiny a keře na zahradě rostou s nadšenou bujností, takže na podzim přijde den, kdy budeme muset ten bujný růst nůžkami a pilkou trochu omezit. Letní horko teď občas vystřídá bouřka a déšť. Je to dobře, pokud nemají lidé tu smůlu, že je bouřka nebo přívalový déšť ohrožují. Radost z deště mají ale na zahradě slimáci. Na ploše několika desítek čtverečních metrů jich po ránu nacházíme i přes třicet, a zas lze opakovat, že co je moc, to je moc.

Máte rádi květiny v bytě? Já ne, přiznávám. Mé nadřízené, tedy paní a dcera, mají na věc jiný názor, a tak jediné okno, před nímž netrůní květiny, je okno v místnosti, kde bývám já a počítač. Jinak jsou květiny a různé zelené rostliny, známé i méně známé, nevinné i opatřené trny, všude, v bytě, na chodbě, je jich plná veranda a jsou i v prádelně.

Během let některé exempláře výrazně vyrostly a z jejich květináčů se staly menší, zato náležitě těžké soudky. Radost z toho nemám, ale zvykl jsem si, neprotestuji a myslím si své. Co? No přece to, že čeho je moc, toho je příliš.

Po schodech před domovními dveřmi dojdu k poštovní schránce. Něco se v ní najde, a to každodenně. Dopisy, kterými nás různé instituce vybízejí k podpoře a dobročinnosti, nevím kde ty různé spolky a nadace vzaly naši adresu, asi si ty adresy předávají, protože je těch, kdo apelují na naše dobré srdce, čím dál víc, teď už přes dvacet. Kromě vzkazů od prosebníků jsou v domovní poštovní schránce reklamy: reklamy zasílatelských společností, katalogy zboží, hlavně textilu, nabídky potravinářských obchodů, hlavně těch, do nichž nechodíme. Je to hezké, uvědomit si, kdo všechno na nás v dobrém myslí… Jenže zase tu platí stará a prostá poučka, že všeho moc škodí… 

Kousek našeho každodenního života je věnován televizi. Nejsem proti ní zaujat, slyšel jsem několikrát v německých diskusních pořadech, když jsem na ně náhodou narazil, mluvit o televizi jako o „té blbé bedně“, ale já si myslím, že tomu tak být nemusí. Je možno si přece vybírat, pokud ovšem je z čeho. Sám mám někdy dojem, že vysílacích kanálů je dost, řekl bych až dost, zato ale solidních programů velice málo. Já sám skoro všechny programy vídávám jen z nahrávek. Proč? Protože v televizním vysílání je spousta reklam, podle mého názoru nejednou dryáčnických nebo stupidních. Vlastní nahrávky mně umožní se takovým vložkám do programů vyhýbat. Těch reklam a upoutávek je totiž opravdu nechutně moc, a čeho je moc, toho je příliš…

S tou kvantitou mám ale ještě jeden osobní problém: je spojen s naším černým, všemi milovaným kocourkem. Má Lepší Polovina musí po operaci páteře dost odpočívat a to vleže naznak. A pokud není příliš velké teplo, přichází za ní kocourek, vyleze si po ní až tak daleko, aby se mohl pohodlně dostat po pérované hrudi až k bradě nebo až k ústům, a pak paničku opatrně olizuje a je k ní velice něžný.

Kdybych si lehl na pohovku já, mně by nic takového neudělal. Vím, že bych v mých letech měl být rozumný a neměl bych na kocourka žárlit. Jenže já ten pocit beze zbytku v sobě potlačit nedovedu. Dost možná to je proto, že co je moc, to je moc, a čeho je moc, toho je příliš…

 

 

Aktualizováno: 19.7.2011 — 20:48

62 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Pane Pavle, vzdycky si vase clanka rada prectu; neco mioeho z nich na mne dychne. nekdy drive dnes se mi v hlave tvorila jakasi myslenka, kterou jsem chtela s vama a Zviretnika sdilet, ale v tomhle pocasi (ano, ceho je moc….) myslenkove procesy nefunguji jak by mely. (whew)

    1. Smarja Josef, ono uz ani ty prsticky po klavesnici nekmitaji, jak by mely. Chtela jsem rict, ze neco mileho, atd….. Ja vim, proc dnes jen tak bezcilne posouvam v praci papiry z jednoho konce stolu na druhy….

  2. Hezké zamyšlení, pane Milane, a ještě hezčí dvojka na schodech 🙂 Moc hezky jste vystihl, jak člověk své okolí vnímá podle toho, na jakém konci, resp. v jaké části svého života se právě nachází. To, co mě nadchlo v pubertě, mě dnes občas pěkně rozhodí a naopak. Doby, kdy jsem deštivé léto považovala za osobní příkoří, vystřídal věk, kdy mi občas vůbec nevadí, že zaprší, protože pak nemám výčitky, když si o takovém víkendu zalezu někam s knížkou a čtu a čtu a čtu….. No a mé předvčerejší miklíkování na nevrátivší se kočičku mé kolegyně pomohlo, dnes ráno dorazila a napucla se za všechny zmeškané snídaně (chuckle) zřejmě byla někde omylem zamčená.

    1. Hlavně že všechno dobře dopadlo.
      Myslím, že Vás dokážu pochopit. U nás letní den začíná tím, že ze zahrady přijde pan kocour. Když se náhodou trochu opozdí, máme o něho strach. Naštěstí je většinou dochvilný…

  3. Jak je možné že moje kočinda i pejsek jsou na vašich schodech ?Vždyť jsme u vás nebyli a schody máme jiné, zvířata stejná ? To jsou záhady.

    1. No mně se tady na Zvířeníku taky podařilo najít na vizuálně identickou dvojnici naší Beckynky, a sice Ioannininu hopsinku pesinku Pennušku 😉

    2. Ne, zvířátka nemáme stejná, jen podobná, ale máme je asi stejně rádi.
      A že jste u nás nebyli? Třeba ještě někdy budete…

  4. Co je moc, to je moc … moc jste tu nadavali na vedro … je tam desna kosa. Bejt pes tak by me panicek ven nevyhnal.

    1. To je určitě odkoukáno od naší Polči, protože v Brnisku už máme taky monzun a Polča ráno vystrčila čumec ze dveří, zatáhla se zpět a její pohled zcela jasně sděloval, že když už tak nemožně prším, tak ať se jdu klidně vyvenčit sama…. ale mušíla, hojčička, mušíla (headbang)

  5. Máte pravdu, pěkně jste to napsal, čeho je moc toho je příliš. Slimáci hnusní jedni hnědí cizáci, je jich tolik, že není kam šlápnout a to ještě vypadají jako enono, tak mně řekněte kde nám přes tu trávu chodit. Mám ráda vše živé,chápu i komáry , že se musí zrovna u mně občerstvit ale ty slimáky něžně kopu do potoka a očekávám, že se nevrátí. Marně. Nedovedu ty slizouny zapicnout.
    Jo a deště už je taky dost, v sobotu máme letní slavnost s tanečky, tak už dešti přestaň, nehledě k tomu, že řeky stoupají,takže fakt čeho je moc…. etc.
    Uvítací výbor je krásný, tohodle může být i příliš. 🙂

    1. Jo jo, zrovna jsme s MLP koukali na stavy na českých tocích. Zatím jsou červené puntíky jen na dvou místech, ale ještě pršet nepřestalo. Tady sice už neleje jako včera, ale prší pořád. Budu ovšem ráda, když se to aspoň nezhorší, protože nám dneska přivezou materiál na stavbu skříně a sprchovat bychom je fakt nemuseli. Gratuluji si, že jsme si zapalatili dopravu náklaďákem a nevezli jsme to na střeše, což byl původní plán.
      Jinak povídání pěkné, jako od pana Milana vždy.

    2. Ano, slimáci jsou odporní, zvláště ti tzv. portugalští, jsou ale také žraví, a to dost. Nám loni sežrali afrikány a jiřiny. Sbíráme je po každém dešti. Naneštěstí pro nás i pro ně kolem naší zahrady neteče potok…

    1. Krásná fotka, viď? Jinak je pravda, že kdyby se držela zásada „přiměřeně, přiměřeně“, tak by se na tomto světě žilo líp. Jenže z nějakého důvodu dělá lidstvu toto prosté pravidlo neuvěřitelné potíže. Přírodu bych do toho netahala – ta má svá vlastní měřítka a my do nich vidíme asi tak, jako mravenec vidí celého člověka, když je nad ním jeho podrážka. 🙂

  6. No ano, aj tu sme vzdychali, že hrozné sucho a že by sa zišlo popršať, ale to čo je tu teraz, to už naozaj až trochu príliš! Za oknami nám zavíja meluzína, dážď sa leje po kýbloch, november sa môže schovať. Nezávidím nikomu, kto musí byť vonku a ľudia, ktorí tu dovolenkujú napr. na takých Seneckých jazerách, tak tí to teda tiež nevyhrali …
    Pekné zamyslenie od pána Milana. Na kocúrika radím nežiarliť, myslím že lieči – prikladá sa ako obkladík (nod)

  7. Hezké zamyšlení. Ano, v životě by mělo být všeho tak akorát.
    Já v parných dnech nejvíce lituji ty, co mají kožich (hlavně tmavý) a nemůžou si ho odložit, a finišerovou četu. Proč zrovna finišerovou četu? Představte si stavbu silnice – kvůli zachování platnosti zákona schválnosti určitě vede otevřenou krajinou, kam ze všech stran praží (sun) , a musí pracovat s horkou balenou (kolem 160 stupňů CELSIA) a nějaké zkracování kalhot apod. není z bezpečnostních důvodů (už kvůli nebezpečí odstraňování trošky asfaltu z kůže – velmi nepříjemné) příliš vhodné.
    P. S. A co si pořídit ke kocourkovi ještě kočičku? Ta by si možná našla jiného oblíbence. 😉

    1. Naši černí kožiši snášejí léto dobře. Ale musí jet na vodní chlazení – za procházku tak 25x ve vodě. Naštěstí tady mají vody všude dost.

    2. Kočičku už jsme také měli, nebyla ale zdaleka tak přítulná, jako je kocourek. Zřejmě tak jako lidé, i kočky nejsou všechny stejné.

  8. Ano milý Milane, můj manžel takové a další přehnané životní situace přirovnává k polévce. Říká, že aby polévka získala tu správnou chuť, potřebuje přisolit. Ovšem, když se to se solí přežene i ta nejlepší polévka se pokazí a nedá se jíst.

    U vás na zahradě si nad slimáky povzdechnete „co je moc, to je moc“ a u nás naopak letos nejsou vlastně žádní. Tedy ty velké, tlusté a oranžové slimáky tady nemáme, ale letos nejsou ani ti „naši“ obyčejní malí slimáčci. Přilepšuji jimi želvám, kterým velice chutnají. Nacházím je pod kameny, kbelíky a prostě tam, kde se drží vlhká hlína, stačí věc zvednout a bývají jich tam chuchvalce. Ale letos jsem jich našla snad všeho všudy 5, možná ani tolik ne. To se mi ještě nestalo. Měli jsme tu skoro celý květen děsná sucha (a vedra), takže to jsem chápala. Ale teď pomalu dva týdny denně nebo ob den zaprší, ale slimáci stále nikde. Je mi to záhadou.

    1. Maričko, kdyby to šlo, tak bych ti hned poslala velikou krabici plnou slimáků. U nás už je moc nechtějí ani kachny.

    2. Tatánek říká, že celá kráva do polívky je taky moc….
      Kdyby tak všichni znali míru. Nemyslím Míru. 😉 To by bylo.

    3. jsme se byli kolem šestý chvíli projít (to zrovna pršelo jenom málo). Tolik slimáků najednou jsem snad ještě neviděla :O .
      A vzala jsem si na to zavřený boty…asi jsem je ještě v dešti nevenčila. Takže jsem zjistila, že to jsou botky na Saharu (nebo do rakve, jak podotknul Franta 😛 )

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN