Říkává se, že co je moc, to je moc, říká se, že všeho moc škodí, říká se také, že čeho je moc, toho je příliš. V paměti uvízly i zlomky výroků, vztahujících se k prožívané roční době. Teď právě je to pro mne „Léto budiž pochváleno“ nebo „Bylo léto, horké léto, tak jak léto má být…“ a zlobte se na mne nebo nezlobte, dál si to nepamatuji.

Ach léto, léto v mých školních letech, rád jsem plaval pomalu a rozvážně, zato dlouho a snad i daleko, přeplavat Vltavu nebo na Máchově jezeře doplavat na ostrůvek uprostřed, což se nemá či dokonce nesmí, nebylo pro mne problémem a připadalo mi to romantické. Několikrát se mně stalo, že jsem byl po tom plavání u vody nečekaně spálený od sluníčka, ač jsem se nikdy úmyslně neopaloval.

Čas ale všechno změní. Přejdou léta, a člověk horko léta, zvláště když byt nemůže v noci alespoň trochu snesitelně vychladnout, vnímá trochu jinak než v nezralém mládí. Poučen životem lituje lidi, kteří v palčivém slunci musí pracovat, lidi na polích, na stavbách, řidiče autobusů a nákladních aut, a třeba i poštovní doručovatelky. Ve dne se teploměr vyšplhá na třicet stupňů ve stínu, horký je i asfalt silnic a plechy pod okny bytu. 

My, kdo právě nemáme možnost užívat si léto u vody nebo alespoň ve stínu lesa na vedro nadáváme, tropické horko nám nesvědčí, čeho je moc, toho je moc. Naši domácí čtyřnozí přátelé o horku nemluví, ale vyhýbají se mu, pokud mohou. Fenka se chladí na dlaždičkách v kuchyni. Kocourek vyhledává chládek chodby, nebo prádelny v suterénu. Ráno se na nás přijde podívat, večer se určitě ukáže znovu, přes den se ale staví jen na chvilku, aby se nakrmil. Má rád teplo, ale nepřehání to. I pro něho čeho je moc, toho je příliš.

Květiny a keře na zahradě rostou s nadšenou bujností, takže na podzim přijde den, kdy budeme muset ten bujný růst nůžkami a pilkou trochu omezit. Letní horko teď občas vystřídá bouřka a déšť. Je to dobře, pokud nemají lidé tu smůlu, že je bouřka nebo přívalový déšť ohrožují. Radost z deště mají ale na zahradě slimáci. Na ploše několika desítek čtverečních metrů jich po ránu nacházíme i přes třicet, a zas lze opakovat, že co je moc, to je moc.

Máte rádi květiny v bytě? Já ne, přiznávám. Mé nadřízené, tedy paní a dcera, mají na věc jiný názor, a tak jediné okno, před nímž netrůní květiny, je okno v místnosti, kde bývám já a počítač. Jinak jsou květiny a různé zelené rostliny, známé i méně známé, nevinné i opatřené trny, všude, v bytě, na chodbě, je jich plná veranda a jsou i v prádelně.

Během let některé exempláře výrazně vyrostly a z jejich květináčů se staly menší, zato náležitě těžké soudky. Radost z toho nemám, ale zvykl jsem si, neprotestuji a myslím si své. Co? No přece to, že čeho je moc, toho je příliš.

Po schodech před domovními dveřmi dojdu k poštovní schránce. Něco se v ní najde, a to každodenně. Dopisy, kterými nás různé instituce vybízejí k podpoře a dobročinnosti, nevím kde ty různé spolky a nadace vzaly naši adresu, asi si ty adresy předávají, protože je těch, kdo apelují na naše dobré srdce, čím dál víc, teď už přes dvacet. Kromě vzkazů od prosebníků jsou v domovní poštovní schránce reklamy: reklamy zasílatelských společností, katalogy zboží, hlavně textilu, nabídky potravinářských obchodů, hlavně těch, do nichž nechodíme. Je to hezké, uvědomit si, kdo všechno na nás v dobrém myslí… Jenže zase tu platí stará a prostá poučka, že všeho moc škodí… 

Kousek našeho každodenního života je věnován televizi. Nejsem proti ní zaujat, slyšel jsem několikrát v německých diskusních pořadech, když jsem na ně náhodou narazil, mluvit o televizi jako o „té blbé bedně“, ale já si myslím, že tomu tak být nemusí. Je možno si přece vybírat, pokud ovšem je z čeho. Sám mám někdy dojem, že vysílacích kanálů je dost, řekl bych až dost, zato ale solidních programů velice málo. Já sám skoro všechny programy vídávám jen z nahrávek. Proč? Protože v televizním vysílání je spousta reklam, podle mého názoru nejednou dryáčnických nebo stupidních. Vlastní nahrávky mně umožní se takovým vložkám do programů vyhýbat. Těch reklam a upoutávek je totiž opravdu nechutně moc, a čeho je moc, toho je příliš…

S tou kvantitou mám ale ještě jeden osobní problém: je spojen s naším černým, všemi milovaným kocourkem. Má Lepší Polovina musí po operaci páteře dost odpočívat a to vleže naznak. A pokud není příliš velké teplo, přichází za ní kocourek, vyleze si po ní až tak daleko, aby se mohl pohodlně dostat po pérované hrudi až k bradě nebo až k ústům, a pak paničku opatrně olizuje a je k ní velice něžný.

Kdybych si lehl na pohovku já, mně by nic takového neudělal. Vím, že bych v mých letech měl být rozumný a neměl bych na kocourka žárlit. Jenže já ten pocit beze zbytku v sobě potlačit nedovedu. Dost možná to je proto, že co je moc, to je moc, a čeho je moc, toho je příliš…