Má Mont Everest nadmořskou výšku 8848 nebo 8850?? Je nejvyšší horou Evropy Mont Blanc s 4810 metry nebo to má být správně Elbrus, který je podstatně vyšší (5642)?? Je složitější lézt na naši nejvyšší Sněžku (1602) nebo třeba na Milešovku, které má „jen“ 837 metrů? A je vůbec důležitá pro horu výška, když slavný Říp je mrňous jen 456 metrů vysoký???

Uváděná výška hor se v čase mění přírodními vlivy i přesnějším měřením. Hranice států i světadílů se posouvají. Není důležité kolik metrů se vystoupá, ale jaká je cesta, nálada, počasí… a i maličký kopeček může být ten nejúžasnější vrchol.

Ale lidi rádi zdolávají překážky. Vrcholky hor je lákaly a lákají. A tisíc metrů nadmořské výšky už je docela kopec. Navíc nic vyššího v Čechách ani na Moravě nemáme, a tak nám prostě tisícovky stačit musí :o) Mimochodem podívejte se na www.tisicovky.cz. Zjistíte, že existuje řada nadšenců, kteří mají zvláštního koníčka – snaží se vystoupat na všechny vysoké vrcholy u nás.

Beta a Jizerky

My měli skromnější cíl – zdolat všechny tisícimetrové vrcholky Jizerských hor. Na výše uvedeném webu píší, že mají 14 hlavních tisícimetrových vrcholů a jeden vedlejší tisícimetrový vrchol. No a hned vyplývá otázka – co je to hlavní a vedlejší vrchol??

Doporučuji sestudovat na uvedeném webu, mají to hned na prvním místě pod tlačítkem „časté dotazy“. V krátkosti – na jednom kopci může být více „hrbolů“ a stále je to jeden kopec a počítá se výška toho nejvyššího hrbolu. Pokud jsou to dvě hory, jsou jednak kus od sebe a jednak je mezi nimi výrazný pokles výšky. Pokud to tak úplně není splněno, je ten nižší vedlejším vrcholem, ten vyšší hlavním… Prostě je to věda.

Ale dost teorie, nastala praxe. Některé hory jsou turisticky známé a hojně navštěvované. Jiné známé nejsou, ale vede na ně turistická značka. A na některé vede cesta neznačená a na některé ani ta nee… Jsou kopce, které jsou pěkně umístěny v blízkosti záchytných parkovišť a jiné jsou nepřátelsky umístěny „v divočině“.

Jednotlivé vrcholky jsme zdolávali při následujících výletech:

Bukovec (1005 mnm)

Je to krásný kus Jizerek. A zcela netypický – Bukovec je totiž z čediče. Takže na něm třeba rostou i jiné kytičky než všude kolem. Pod ním se rozkládá osada Jizerka – „srdce“ hor. Na vrcholek se dá dojít snadno, vede tam naučná stezka, parkoviště „Mořina“ je na jeho úbočí.

Polední kameny (1006 mnm)

Spousta krásných žulových útvarů, dvojviklan, horolezecké terény, daleké výhledy. Po značených cestách se dá navštívit ze Smědavy (to jsme zvolili my) i z Hejnic.

Černý vrch (1026 mnm)

Ano – to je ta hora, co měla být úplně jiná :o) Zmatení smyslů a pojmů jsem popisovala v prosincovém čertovském povídání. Tak tedy – Černý vrch není na značené cestě a nepatří k známým cílům. Ale podzimní průseky plné zlaté vysoké trávy, zbytky mrtvého lesa, impozantní Čertův kámen, první námraza, setkání s jelenem… prostě tenhle výlet se moc vydařil. Start byl na Smědavě, cestou jsme navštívili ještě nižší Zelený vrch.

Jizera (1122 mnm), Na knaipě (1013 mnm), Smědavská hora(1084 mnm)

Jizera

Jizera není oficiálně nejvyšší, ale určitě je nejkrásnější. A je to nejvyšší žulová hora. Stoupá se na ni po značené cestě od parkoviště na Smědavě. Na vrcholovou skalní hradbu vede kovový žebřík, na vrcholku od roku 2002 je opět vztyčen kříž. Když se řekne „na knajpě“ tak se každému vybaví jedno z mála občerstvovacích míst v horách. Málokdo ale tuší, že táhlé nevýrazné stoupání nad kioskem vede na stejnojmenou tisícovku. Je tak trošku ukryta ve stínu majestátních sousedek – Jizery a Smědavské hory.

Je to taky jediná tisícovka, na jejímž vrcholu jsme fakticky nestanuli. Její plochý vrcholek tvoří rašeliniště… pro jistotu ještě oddělené od cesty oplocenkou. Smědavská hora je celá opásána pohodlnou vrstevnicovou cestou. Jen na samotný vrchol se musí jít „za nosem“ – cesty tam nevedou, jen lovecké průseky trošku usnadní cestu. Není to snadné ve vysoké trávě a mezi padlými kmeny a žulovými balvany držet směr. Ale výhledy z Příčné skály i z vrcholové skály stály za tu námahu. A pěkně tam foukalo.

Černá hora (1085 mnm) a Sněžné věžičky (1070 mnm)

Tak na tuto výpravu jsme se vydali z Nové louky. Cesta přes Kristiánov je značená, značené jsou i odbočky k vrcholům. Opět parádní skalní útvary – ať už jednotlivé skalní věže Sněžných věžiček nebo čertova sedátka na Čertově odpočinku kousek od vrcholku Černé hory. Velmi zajímavé je i vrchoviště mezi těmito dvěma tisícovkami – nejvýše položené rašeliniště Jizerek.

Zámky(1002 mnm)

Rosnatka

Zcela neznámá hora. Leží vlastně blízko Bukovce, je podobně vysoká. Kdysi na ni vedla značená odbočka, značení je dávno vybledlé a zničené… dalo nám dost práce nalézt samotný vrchol. Je ukryt ve vysokém nepříliš přehledném lese. Od parkoviště pod Bukovcem se k ní dá dostat Umrlčí cestou. Kde ta vzala své jméno jsem zatím nezjistila…

Milíře (1003 mnm)

Další vrcholek, na který jsme si museli cestu nalézt sami. Nevede na něj značená cesta, šli jsme z Antonínova přes Mariánskohorské boudy. Na mapách se píše, že má 999 metrů. Nová měření ho zařadila do „klubu tisícovek“. Zatím rozsáhlý vrchol kryje jen mladý les, který nebrání výhledům. Opět spousta žulových krás – skalní hřib, okno, viklánek…, prostě zase výlet, který stál zato. Navíc cestou zpátky jsme si našli „náš viklan“ :o)

Věžní skály (1018 mnm)

Věžní skály se jmenuje vrchol Jelení stráně nad osadou Jizerka. Vede na ně značená cesta, jsou při cestě na známé Pytlácké kameny. Několikrát jsme šli kolem rozcestníku, ale protože jsme nezdolali vrcholek, páník nám je odmítl započítat. A tak jsme to museli napravit a na vrcholovou skalku vylézt.

Ptačí kupy (1013 mnm), Holubník (1071 mnm), Sedlo Holubníku(1007 mnm)

Sněžné věžičky

Taky vydařený výlet. Z Nové louky po značených cestách na Hřebínek a pak stoupat mezi „rozsypanými“ žulovými balvany na Ptačí kupy. Pak odpočinek při focení kvetoucích rosnatek a bílé záplavy suchopýrů v rašeliništi a zase stoupání na vrcholek Holubníku. Vše po červené značce. Sedlo Holubníku je ten jediný vedlejší vrcholek Jizerek, takže jsme ho pochopitelně nevynechali – ono to ani nejde, cesta vede kolem.

Smrk (1124 mnm)

Na závěr ta nejvyšší hora Jizerek. Přiznám se, že se mi na ni vůbec nechtělo – to stoupání po Nebeském žebříku nemám ráda a je to daleko a je tam kolem hodně asfaltu… Je to jediná zdejší tisícovka, která má na vrcholu rozhlednu (ale ne s občerstvením). Svoji nechuť jsem „vědecky“ zdůvodňovala tvrzením, že Smrk „nejsou Jizerky“. Totiž podstatná část Jizerských hor je tvořena žulovou Jizerskou hornatinou.

A rozlohou maličká Smrčská hornatina je geologicky zcela odlišná. Smrk prostě není typický vrcholek Jizerek. Já mám raději rozeklané žulové divoké skály, než kovové moderní rozhledny :o) Ale je nejvyšší. Pochopitelně k rozhledně se dá dojít po značených cestách, ale na vrchol je dost daleko (a hlavně vysoko) od všech parkovišť. My jsme šli za Smědavy.

Žádný z výletů nebyl delší než 20 kilometrů. Pravda, některé cesty necesty nebyly moc schůdné, ale vše se dalo zvládnout. Na žádné vrcholové skalisko se nemusí složitě lézt, dají se zdolat docela snadno. Beta si výletění užívala. Ne, nestanula na všech vrcholech, protože třeba kovový žebřík na vrcholové skalisko Jizery prostě nezvládne. Přesto si myslím může hrdě říkat, že dobyla všechny Jizerskohorské tisícovky. Asi bude první doga, která to dokázala.

Ale určitě je ráda, že nebydlíme na Šumavě. Tam je 180 hlavních a 96 vedlejších tisícimetrových vrcholů… :o) Naštěstí sousední Lužické hory jsou na ni tak hodné, že žádnou tisícovku nemají . A jediný zástupce z Ještědsko-kozákovského hřebene Ještěd (1012mnm) už je zdolán taky.

No, páník pravil, že teď jsou na řadě rozhledny. Naštěstí tu na Smrku už máme za sebou :o)

Zimní výhled