KOČKY: Pozor na cestách, prosím…

„Co to bylo za ránu?“ „Ale nic, táto, jen nějaká kočka, jeď prosím tě, spěcháme“

 

Ahoj všem lidem, panička říkala, že vám mám něco nadrápat o sobě, tak jsem se jí ptala, proč by vás to mělo zajímat, říkala, že bych se možná divila, kdo všechno se nad mým příběhem zamyslí…

Začalo to jednoho dne – už ani nevím, jestli bylo ráno nebo odpoledne nebo něco mezi tím, vlastně to ani takhle nezačalo, ale to je první, co si pamatuju – o svém předchozím životě vám nemůžu nic říct. Tak tedy pamatuji si, že jsem se nějak ocitla ve škarpě u silnice. To je taková ta hladká cesta, po které jezdí ta velká, smradlavá a hlučná zvířata, co se od nich vždycky lidi nechají dobrovolně sežrat a na konci cesty je ta příšera zase dobrovolně vyplivne. Nechápu, já bych třeba mouchu nikdy dobrovolně nevyvrhla…

No a u té silnice je to taky hodně mlhavé. Nevím, jestli jsem byla vyděšená nebo jenom radostně lovila ptáčka nebo můru. Co vím úplně jistě, byla rána a velká, VELKÁ bolest. To zvíře nezastavilo, uhánělo dál a já nemohla na nožičky, nemohla jsem bolestí skoro dýchat, dělaly se mi mžitky před očima, byla jsem hrozně vyděšená, rozšířily se mi zorničky a já nevěděla, co se se mnou děje, proč mě zadní nožky neposlouchají, zadeček jenom leží a nechce se zvednout. 

Ještě před chvílí jsem přece normálně běhala, tak proč to po tom setkání s tím velkým tvrdým zvířetem najednou nejde a strašlivě to bolí? Bylo hodně otázek a hodně bolesti tam u té hladké cesty a já ani nevím, jak dlouho jsem se marně snažila zvednout se, kolik pokusů jsem absolvovala a výsledek byl pár centimetrů, než mě úplně opustily síly a já jen bezmocně a bezvládně ležela na té hladké cestě a čekala na další plechové zvíře nebo nějakého člověka, až mě dorazí a já se vydám za Duhový Most.

Všechno už bylo v mlze, když jsem uslyšela kroky a pak na mě někdo sáhl… Ženský smutný hlas se mě ptal, co se mi stalo, moc mě litoval, že mě to musí bolet a že mě nemůže nechat se takhle trápit. Neměla jsem sílu, abych odpověděla na měkký hlas a soucitná slova, bolest byla tak ohlušující, že jsem ani pořádně nevěděla, co mi to vlastně všechno říká. Cítila jsem jen teplé ruce, které se neštítily rozbitého těla a zvedly mě ze studené země.

Cítila jsem, jak mě zabalily do nějaké látky a jak se snažily vyrovnávat otřesy kroků, aby mě to nebolelo ještě víc. Pak kroky ustaly a já v hadru jsem se ocitla v nějakém lidském doupěti s jasnými světly, paní si mě opatrně položila na klín a čekaly jsme. Mlha nechtěla odejít, ale já se snažila jí prohlédnout, chtěla jsem všecko vědět, být zase ta zvídavá kočička jako před tím, tak jsem se moc snažila! Jen jsem uslyšela další milý ženský – tedy spíše asi dívčí hlas: „Další, kdo je na řadě“ a já cítila, jak se moje tělo vzneslo a podpatky paní dělaly hrozně hlasitě cvak, cvak, cvak…

Pak už jsem to nestíhala vnímat, bolest byla silnější a já usilovně myslela na to, že si moc moc moc přeju, aby zase zmizela pryč. Pryč ode mne. Chtěla jsem ducnout hlavičkou tu paní, co mě nesla takovou dálku, aby věděla, že jí mám za to ráda, aby věděla, že VÍM a že umím být hodná a vděčná kočička. Proč to proboha nejde? Vím, že paní něco říkala „zkrátit trápení“, „přejetou na silnici“, „uspat“, „bolí“, „hlavně, ať se netrápí“ a mužský hlas odpovídal „vyšetřit“, „položte ji“, „dalo by se“, „zkusíme“.

Do ouška mi přes ten hovor celou dobu zněl ten milý mladý hlásek, který mě přemlouval, ať se nebojím, že všechno bude v pořádku a že jsem trpělivá a statečná holka. Injekci jsem necítila, proti tomu, co se odehrávalo tam vzadu, kde jsem kdysi mívala silné zadní nožky, které mě dokázaly přenést přes zeď, to bylo úplně nicotné…. 

Když jsem se probudila, bolest byla menší. Moje nynější panička říká, že mi určitě dávali léky na bolest, to fakt nevím. Už jsem neslyšela ten měkký hlas, co mě sem přinesl, bylo slyšet jen známý mužský hlas a ten milý mladý hlásek, jak si spolu povídají. Povídali si o mně a já špicovala uši, jak to v mém stavu jen šlo, abych porozuměla, co se to se mnou vlastně stalo?

Slyšela jsem dobře, že mě porazilo auto, že jsem měla několikrát přeraženou pánev a polámanou nožičku. Mužský hlas zněl dost sebejistě, když tvrdil, že se mu operace povedla a já to přežiju na svůj stav poměrně v dobré kondici. Řeknu vám rovnou, že jsem stejně ničemu nerozuměla, ale z tónu hlasů jsem vycítila, že Duhový Most na mě ještě chvilku počká. Pak jsem zase usnula.

Když jsem se probrala, byla jsem ve svém klecovém příbytku v tom doupěti s jasnými světly, ve kterém jsem pak strávila ještě dlouhou dobu. Moje panička říká, že jsem tam byla několik týdnů a že to bylo nutné, abych nenamáhala své tělíčko pochodováním a také, abych třeba nechytla nějakou infekci, která by mi mohla přidat komplikace.

Moc tomu nerozumím, ale mně to nevadilo, brzy jsem dokázala hezky zaostřit a tak jsem konečně uviděla tu mlaďoučkou slečnu s milým hláskem, která se o mě chodila starat, dávala mi moc dobré papání a mazlila mě a pokaždé mě ubezpečovala, jak jsem šikovná a statečná kočička. Důvěřovala jsem jí a tak, když mi zase píchli injekci, přijala jsem ji bez jediného záblesku nedůvěry. Po probuzení mě trošku bolelo bříško, ale během dvou tří dnů mi bylo zase fajn. Moje panička říká, že mě prý museli vykastrovat. Nevím, co to znamená, ale jsem teď klidnější a vyrovnanější, i když jsem prý pořád zvídavá mrška.

Tak jsem se vám dala celkem do kupy a začalo se mluvit o tom, že bych teď potřebovala prostor k rehabilitaci a že si mě doktor ani ta mladá dívka vzít domů na stálo nemůžou. Jedním uchem tam, druhým ven. Kdyby na mě mluvili marťansky, vyšlo by to stejně. Jenže jsem TO cítila ve vzduchu. Něco se bude dít. Jenže já jim věřila, tak jsem se nebála. Pomohli mi, proč by mi teď měli chtít ublížit?

Jenže mě začalo pobolívat zase tam vzadu a tak jsem jednoho dne dostala injekci třetí. Když jsem se probrala a chtěla si umýt strašně svědící ocásek, zjistila jsem, že někam zmizel. Není. Byla jsem zmatená. Ocásek mi sebrali, nožky mám sice čtyři, ale používám jen tři, protože ta čtvrtá se mi najednou nějak nehodí do počtu a nechce mě moc poslouchat… Co bude ještě? 

Na rekonvalescenci – nebo jak tomu říkali – si mě ta mladá slečna vzala domů. Trochu jsem se bála, protože tam byly ještě další kočky a já nevěděla, jak moc jsou pro mě nebezpečné. Po pár dnech jsem zjistila, že to půjde. Tak jsem se seznámila s divným zvířetem, které mluvilo opačně než já!!!! Když mělo radost, tak vrtělo ocasem, když mělo vztek tak divně mňoukalo.

Po nějaké době jsem mu ale začala rozumět. Moje panička říká, že to byl pejsek. Taky jsem měla velkou radost, že jsem se domluvila s mojí čtvrtou nožičkou, že mě bude aspoň trošku poslouchat, takže chodím po čtyřech – i když trošku nemotorně, ale stejně jsem hrdá na své diplomatické schopnosti. Evidentně se dokážu asi domluvit s každým. Dokonce si dokážu vyskočit na židli a odtud i na parapet.

Mladá slečna měla pravdu, když mi říkala, že jsem šikovná a statečná a moje úcta k ní ještě zesílila. Když jsem se začala cítit opravdu dobře, tak mě ale najednou naložila do přepravky a nechala sebe i mě sežrat tou smradlavou příšerou podobnou té, co mi způsobila tolik bolesti, To hrozné zvíře nás pak někde vyplivlo a já jsem teď tady.

Moje panička říká, že už asi napořád. Hned jsem to tu prozkoumala, zjistila jsem, že je tu taky ten pejsek, jen trošičku jiný, a další kočičky, z nichž některé čekají na svojí šanci na nový domov. Konstatovala jsem, že se mi tu líbí, mají tu něco, čemu panička říká balkon – tam jsem moc ráda a sleduju zpoza sítě cvrkot dole na chodnících. Všecko je tu zatím nové, ale panička nemá strach, že bych si nezvykla.

Nevím, co vám ještě napsat, do budoucnosti nevidím, dokonce ani moje panička ne. Jen jsem vám chtěla říct, že se nevzdám a budu dál šikovná a statečná kočička. Panička by vám ještě také chtěla něco říct, tak jí to přenechám, abychom to vzali hezky jedním vrzem. A vy si dávejte velký pozor, abyste se nepotkali s tím velkým tvrdým zvířetem, věřte mně – zkušené – že není o co stát!

Vaše Tonička

 

 

Myslím, že povídání Tonči je naprosto vyčerpávající – jistě budete souhlasit, že po všech stránkách, a tak bych jen velmi ráda dodala naše velké poděkování lidem, kteří našli Toničku na silnici a kterým nebyl lhostejný osud jedné neznámé, obyčejné černobílé kočičky. Že jim stála za námahu odnést ji na veterinu.

Tím se dostávám k druhému poděkování, a to veterinární ordinaci v Horoměřicích, kde Toničku z jednoho sponzorského daru složitě operovali a zachránili jí tím život. A můj osobní velký dík patří Kristýně z horoměřické ordinace, která se Tonči dočasně ujala, aby zajistila další děj v jejím životě. VÁM VŠEM VELKÉ DÍKY!

Poslední dík patří všem lidem, kteří se zamyslí nad Toničky osudem a budou dávat pozor. Pozor za volantem, pozor před volantem, pozor na to, co se děje kolem nich. Nejdůležitejší je prevence a bohužel také nejvzácnější…

Tonička je momentálně ve virtuální adopci pražského depozita v rámci OS Kočičí Naděje. Kočičku je možné virtuálně adoptovat případně poslat na její léčbu jednorázový příspěvek na číslo u. 4906049001/5500 v. s. 1515306

Markéta M. depozitum Kočičí naděje o.s.

www.kocicinadeje.cz

 

 

Markéta M

Aktualizováno: 17.7.2011 — 14:16

163 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. ;( Málo je takových lidiček ,kteří si všímají koček a i jiných zvířat na silnici .Řidiči jsou tak bezcitní,jedou přes vesnici tak hnusně rychle ,kočku vidí ,ale nesnaží se přibrzdit-bezcitně ji přejede a ostatní?-bezcitně přejíždějí dál.Kdo zastaví ,a i když už není pomoci -aspon dát na stranu -málokdo-spíše nikdo.Bydlíme na vesnici u cesty a jezdí tu tak rychle ,srážejí tu srnky ,ježci ,kočky ani nemluvím……..co se s takovýma bezcitnýma řidičema dá dělat?

    1. nevím, s těmi už asi nikdo nic nenadělá 🙁 … snad působit nějakou osvětou – jako je např. i tento článek – aby ti další už tak bezcití nebyli (y)

  2. Děkuji všem za krásná přáníčka – jsem tu s vámi, i když nejsem vidět, a moc se už těším do Podmitrova, kde se s většinou z vás setkám osobně (I když třeba Bláža a Zana mi tam budou moc chybět – tak snad někdy příště…).

  3. O.T. Alča má dnes narozeniny a tak jí srdečně přeju všechno nejvíc nejlepší! 🙂 🙂 🙂

    1. Jemine, tak to se rychle připojuju a přeju naší zlaté, nenápadné a děsně šikovné Alče všecko nej a hlavně hodně zdraví jí a všem kolem – a pak to štěstí, spokojenost a tak vůbec 🙂
      (h) (rose1) (h) (rose1) (h) (rose1)

    2. Blážo, díky za připomenutí. (inlove)

      Milá Alčo, všechno nejlepší, hlavně pohodu a zdraví a radost a hodně sluníčkových dnů. (h) (sun) (f)

    3. Díky Blážo, že sleduješ 🙂
      Alčo milá, hodně zdraví a štěstí a pohody celé rodině a tobě splnění třech příní. (sun) (^) (d) (inlove) (rose1)

    4. Milá Alčo (inlove) , přeju všechno nejlepší, hodně zdraví a radosti – ať ti úsměv nikdy nechybí (h) A děkuju za všechno, co pro Zvířetník děláš (f) (sun)

    5. Milá Alčo – krásné narozeniny – hodně štěstí, zdraví, spokojenosti a splň si aspoň jedno tajné přáníčko. (rose1) (d)

  4. OT – mně je to sakra divný….
    Od včerejška všude čtu, jak rotvajler utopil ženu. Někde píšou, že se s ním ve vodě srazila, jinde, že ji utopil úmyslně.
    http://www.novinky.cz/krimi/239438-na-melnicku-se-po-stretu-se-psem-ve-vode-utopila-zena.html

    Já jsem snad v životě neslyšela o psu, který by někoho úmyslně topil. Zakous, poranil, to ano. Ale mírnyx dýrnyx skočit do vody a jít utopit cizí ženskou…. to je nějak na hlavu …
    Srazit se ve vodě … no stát se to snad může, ale také je to „akési čudné“.
    Nevím o tom nic víc, než co píšou v novinách, ale tak nějak mnou cloumá podezření, jestli ji ten pes omylem nešel zachránit …???

    Si tak vzpomínám na Blesana, když poprvé uviděl v Lužnici „plavací hlavu“ a strašlivě jí vynadal. Slušný hlavy přece neplavou po vodě, že ano! Jestli se tam ta paní nějak „plácala“, mohl mít ten pes klidně dojem, že se topí a vyrazil na pomoc.

    1. určitě ji „nešel“ utopit. Kdyby ji chtěl napadnout, tak ji kousne (i ve vodě – to mu v zákusu nevadí). Ale ani nevěřím, že ji chtěl zachraňovat, ale spíš si chtěl na ní najít „pevný bod“ … Psi (pokud nejsou trénovaní) nejsou vytrvalí plavci, rychle se vyčerpají a hrozně rádi si odpočinou… a je jim jedno, že ten člověk nestojí pevně na dně… Spousta pejskařů má blbé zážitky se svým vlastním psem, co jim vlezl na záda či na hlavu… a zbavit se ho je těžké, speciálně pokud obě strany začnou zmatkovat… Většinou to skončí šrámy na těle člověka – tentokrát to dopadlo výrazně hůř.

      1. Taky bych řekla. Pes si chtěl odpočinout a paní se vyděsila. Když s Ankou plavu dál, taky chce na mně odpočívat. Musím jí vždycky kus jí uplavat pod vodou – směrem ke břehu. A pak ji třeba i párkrát odstrčit.
        Musím přiznat, že mě nikdy nenapadlo, že by si na mně chtěl ve vodě odpočinout cizí pes.

      2. Jo, to mě nenapadlo s tím odpočíváním – nejspíš to tak bude.
        Ovšem urban-legend, jak pes utopil ženskou, už nikdo nevymaže….

      3. Abych pravdu řekla, velice mě překvapilo že (bat) se mě ve vodě pokusila vlézt až na hlavu., já to prostě nečekala.Myslela sem (naivka) že doplave ke mně, tam se vesele otočí a poplave na břeh.Modřiny mám po dvou týdnech ještě pořád viditelné.A to sem ve vodě stála po zadek (mám 155 cm i s botama, takže žádná hloubka:D)

      4. Máš pravdu Xerxová,takhle mě málem utopila Šarikova máma Bára…záda jsem měla zrytá jak po hluboký orbě….a taky si chtěla jen vorazit..
        nejlepší je se potopit a pod vodou odplavat o kus dál směr břeh..pes se nepotápí…
        ale když zpanikaříš a ten pes je tahle velikej a těžkej..a nevíš,co máš dělat, je to moc zlý….

    2. Určitě ji nešel naschvál utopit, to je podle mě nesmysl – chápe vůbec pes, že člověka lze takovým způsobem zabít? Silně pochybuju. Těžko říct, co se stalo, ale že na idnes byl článek napsaný hloupě a tendenčně, to byl. Nechci vidět ty následky.

          1. To je totéž v bleděmodrém – hledá se kauza (devil) Lidem se dá příležitost řádně se pohoršit, rozohnit se a zaujímat nekompromisní stanoviska bez jakékoliv zodpovědnosti. Jako informace je to k ničemu, poučení z toho taky neplyne žádné, jde jen o to nažhavit emoce a získat dostatečný počet kliknutí 😛

        1. Vokurková letní sezona a žádný senzace na obzoru..tak udělají senzaci z tohodle, je to jako hon na žraloky poté,co proběhly Čelisti.. byli z nich stroje na zabíjení a proto se začali likvidovat…. ;(

      1. 🙂 Moc se mi líbí, jak píší „žlutý PES“ či „žíhaná FENA“ – a zatím jsou to štuclíčci, kterým musí na focení přidržet hlavičku. Ťuťuňuňu. 🙂 (h)

        1. no – štuclíci to pak zvládnou rychle… Beta měla na jedenácti měsících 63 kilíček (chuckle)

  5. Z mrtvého zvířete na silnici je mi vždycky hrozně, z té mrtvé nehybnosti i z toho, že další auta jakoby nebohé zvíře zabíjela znovu a znovu a znovu. Naštěstí nejezdím po trase, kde je to tak časté, ale i tak mi to bohatě stačí. Vždycky mám nutkání vystoupit a tělíčko někam ukrýt, uchránit …
    Naštěstí jsem nikdy žádný střet s živou bytostí neměla a doufám, že mít nebudu.

  6. malé OT – šla jsem si vzít z parapetu u okna na chodbě sluneční brýle a místo brýlí jsem tam našla…http://kavalirbobes.rajce.idnes.cz/ptica . Chvilku jsme na sebe koukali, pak jsem ptáčka opatrně přemístila do krabice a šup s ním do záchrané stanice. Jak se k nám dostal nevím….

    1. loni jsme měli stejný nález – jen ten náš seděl pod keřem s rybízem a čučel na Betu (a Beta na něj) . Taky jsme jeli směr záchranná stanice Archa

        1. Součástí projektové dokumentace ke všemu možnému je stanovisko k výskytu rorýse obecného 🙂 Mně se na tomto (chybějícím) bodu podařilo rozzuřit dodavatele odfláknuté dokumentace téměř k nepříčetnosti – a to dodavatel zatím nezjistil, že jsem ženská a dokonce i blondýna (rofl) Pro pořádek musím dodat, že chyb v projektu jsem našla mnohem více a mnohem závažnějších, jako například chybějící statika 🙂

        2. U nás jo. Každý rok ve vedlejší ulici vyvádějí mladé. Každý rok nám tu lítá celé hejno a každý rok minimálně jedno mládě zvedáme ze země, neboť jak se dostane na zem, není schopen vzlétnout. Většinou stačí pozvednout, občas je třeba vysadit na plot nebo strom (to když je moc zmatené). Zatím vždy samo po chvilce odletělo.
          Rorýsi jsou nádherní!

    2. EPULKO, TOHLE JE RORÝS A STAČILO BY TŘEBY, ABYS JE MĚLA NĚKDE VE STUPAČKÁCH ČI V E VĚTRACÍM OTVORU NĚKDE VE SPÍŽCE. NĚKOLKRÁT JKSEM VLASTNORUČNĚ VYSVOBOZOVALA RORÝSE Z NAŠÍ STUPAČKOVÉ ŠACHTY NA WC, ALW I ZE ŠPAJZU, KAM SE SHORA Z HNÍZDA ÚPROPADL. RORÝS VŠAK NENÍ PROBLÉM, BO JAKMILE SI SEDNE NA ZEM NEBO I NA STŮL ,UŽ SÁM , BEZ TVÉ POMOCI NEVZLÍTNE. RORÝSI MAJÍ MOC DLOUHÉ LETKY, TAKŽE DO VZDUCHU SE JIM MUSÍ POMOCT. A UPOZORŇUJU, ŽE DOCELA NEVDĚČNĚ ŠTÍPOU DO POMOCNÝCH RUKOU. MĚLA JSEM STÁLE A CELÉ LÉTO PO RUCE DOCELA SILNÉ PRACOVNÍ RUKAVICE. RORÝSI SE DO BYTU DOSTÁVALI ČASTO, TAKŽE JSEM JEN NAVLÍKLA RUKAVICI A RORÝSA VYHODILA DO VZDUCHU Z OKNA. U NÁS RORÝSI BYDLÍ A TEN JEJICH PÍSKOT POSLOUCHÁM VELICE RÁDA. A NADÁVAJ MI NA MÉM VLASTNÍM WC. JAKMILE SI UPORSTŘED NOCI TROUFNU ROZŽNOUT SVĚTLO, UŽ DOSTANU SPRDUNK, ŽE MÁ M RYCHLE ZHASNOUT A,VYPADNOUT A NERUŠIT .

    3. to je rorýs a mladej, jen byl unavenej, stačí ho spustit z výšky on pak letí…mladý ještě odstartovat z místa neumí……tak to dělají jako kluzáky bez motoru….teda pokud na něm nebylo vidět nějaký poranění, to bych ho odnesla taky…

      1. letošní mládě by to být nemělo – to mě vloni poučili ve stanici, že rorýsové vylétávají z hnízda až velmi pozdě a v červenci tady vylétnutí být nemůžou. Ten „náš“ loňský se vysvobodit vyhozením do vzduchu nedal – vypuštěn z balkónu chudák spalchtil velmi nedokonale a dost tvrdě přistál opět na zemi. Proto cestoval k odborníkům…

  7. Tonička maličká, mala veľké šťastie v nešťastí, kiež by sa jej už len dobré držalo …
    No, nepoviem nič nové, všetci čo viac než sem-tam musíme niekam autom to poznáme. Vonku v otvorenej krajine, v lese, na diaľnici, tam je to vyslovene o šťastí, v niektorých zvlášť vypečených prípadoch je to zabiť zviera alebo seba … Mám veru aj ja pár takýchto obetí, najmenej jedného zajka mám na svedomí z diaľnice a raz mi skončila v maske chladiča lastovička – kaskadérka, vyberať ju odtiaľ veru nebolo nič príjemné, chjo (sweat)
    Srnky som raz s neskutočným šťastím minula medzi Modrou a Budmericami, je to veľmi pekná cesta s výhľadmi na Karpaty, hrad Červený Kameň a tak, ale aj dosť zveri sa tam pohybuje. Srnky prebiehali cez cestu v rade za sebou, snáď 5 – 6 ich bolo a mne sa nejakým zázrakom podarilo vyhnúť sa poslednej myškou do protismeru, ale bolo to o fúz.
    Ale myslím že v obci alebo v meste, v uličkách, tam by naozaj nemal byť problém zabrzdiť a zrážke sa vyhnúť. Snažím sa o to koľko to ide, brzdím aj kvôli vrabcom, holubom a hrdličkám. A často za to schytávam nadávky a trúbenie od tých za sebou, ako už Karolína píše dolu. Čo sa mňa týka, môžu si všetci obsedantní náhlivci trhnúť, radšej pomalšie, ale bez obetí.
    Mám na rováši ešte jednu tesnotku – a to nie so zvieratkom ale rovno s dieťaťom – malý školák mi vybehol rovno pod auto spomedzi hlúčika ľudí na autobusovej zastávke. Blížila som sa k semaforom na červenú, takže som našťastie nešla rýchlo, ale myšlienky mi kdesi lietali mimo. Ľudia, ja som brzdila všetkým, čo mám, celým telom zapretá do dlážky auta, na druhý deň som mala aj svalovicu. No ubrzdila som, tašky a zvršky lietali po aute zo zadných sedadiel až dopredu, ale chlapec prebehol bez úhony, spôsobiac rovnaký problém ešte ďalšiemu šoférovi v protismere. S tým sme si mimovoľne vymenili pohľady – obaja sme mali oči navrch hlavy.
    Strašne dúfam, že snáď nič horšie nespôsobím, ale nad všetkým človek naozaj nemá kontrolu, je to ruleta (shake)

  8. Jak se to dobře čte, když se všechno tak krásně nakonec podaří (h) Já dnes od rána miklíkuju na kočičku mé spolupracovnice, která ráno nepřišla z nočních toulek ke snídani, zatímco její družka ano, tak snad se jen někde zdržela (y) (y) (y) A mám už podruhé třináctku, což bylo pro mě vždycky šťastné číslo!!!

  9. od Apiny:
    Milá Toničko,
    jsem ráda, že už je ti mnohem lépe a že máš šanci na další dobrý život. Všichni okolo tebe udělali hodně pro tvé uzdravení a to je moc fajn. Tak doufám, že budeš mít hodně dlouhý pohodový život a na tuhle příhodu s autem brzy budeš moci zapomenout. Tak ať je jen a jen lépe a opravdu moc doufám, že už jsi si všechnu životní smůlu vybrala.

  10. je to smutný čtení, naštěstí tentokrát s ne úplně smutným koncem. Musím říct, že masakéro na dálnicích a silnicích je něco, na co si nikdy prostě nezvyknu. A jak říká Karolína, ne vždy se tomu dá zabránit. My jsme tuhle kličkovali v úseku řevničovskéh lesa kvůli malé veverce, milionkrát už jsme měli „skleněné čelo“ kvůli ptícám na silnici či poštolce co si špatně odhadla dráhu, v Kérkonoších velitel vozu prosíravě předpokládal, že jelen co cválak korytem Úpy nám bude křížit cestu a taky jo:

    http://img4.rajce.idnes.cz/d0404/2/2429/2429961_58e64d0d7b4af8aab9d2311eb0af4f93/images/P1010860.JPG

    zatím to vždy vyšlo. Moc si přeju, aby to vyšlo pokaždý.

    1. Někdy se zvěři na silnici prostě nevyhneš, ale věřím, že rozumný člověk dělá všechno pro to, aby zbytečně nezabil. Pak jsou ještě bohužel ti druzí, kterým je všechno jedno. Bohužel každou chvíli vidím u silnice mrtvou kočku nebo rozjetého zajíce nebo ježka. Pokaždé je mi to strašně líto.
      Vzpomínám, že kdysi dávno táta na silnici velmi zpomalil, pak se i zastavil. Byla tma a naše reflektory zřejmě mátly zvěř. Báli jsme se je ale vypnout, aby do nás něco nenarazilo. Scéna byla následující – laň přešla silnici, ale na původní straně zůstal její kolouch. Ti dva na sebe koukali a naše auto bylo těsně před nimi. Táta si nakonec dodal odvahy a projel to krokem mezi nimi, přičemž do poslední chvíle netušil, zda některé ze zvířat neskočí do vozovky – kolouch za laní nebo laň ke kolouchovi.

        1. jo přesně, pokaždý je mi to líto, vím, nejde to vždycky, ale pořád mám před očima toho idiota, kterej měl ten prostor tomu ježkovi se vyhnout a neudělal to (devil)

      1. v autoškole říkají,když běží zvíře, brzděte přirozeně, někdy střetu nezabráníte,dupnutím na brzdu nebo stržením volantu můžete způsobit mnohem větší katastrofu..pokud na autě nejsou stopy po srážce se zvířetem, pojiš´tovna se k tomu postaví po svém….
        jednou to do dveří mojí škodovky narvala srnka, strašilo mne to ve snech hodně dlouho, umřel ami v náručí,pískala bolestí a já řvala a řvala..zavolala jsem policajty, ti myslivce..srnku odnesli…jak jsem dojela domů nevím, dvěře vyklepal autoklempíř…nikomu tohle nepřeju…

  11. OT: od Apiny: Kamarád má po operaci ledviny konečně výsledky histologie. Mohlo to být lepší, ale také mnohem, mnohem horší. Ta horší zpráva je, že 20% naděje na benigní nádor se nepotvrdila a je to maligní adenokarcinom. Při té smůle ovšem je nadějné, že to má histologický grading G1 – čili dobře diferencovaný a velikost označenou T1, čili omezený na ledvinu do 7 cm (kamarádovi naměřili 4 cm). Dopadlo to tak jen díky preventivnímu vyšetření. Další informace zatím nemám, ale snad kromě té ledviny nikde nic dalšího není, alespoň podle dosavadních výsledků. Měl kliku, že se na to přišlo včas, vlastně jen náhodou. Ještě nevím, co všechno ho čeká, ale doufám, že to operací skončilo. Já strašpytel pořád ale vidím nějakou tu bloudící buňku, jak se usazuje jinde. Kéž by bylo všechno v pořádku.

    1. Držím palce, mám žijícího známého s 8 cm ve chvíli operace (před asi sedmi lety? Tak nějak. Nádor šel dobře odebrat a ledvinu nechali a funguje normálně.).
      Kamarád přišel o nádor nebo o celou ledvinu? Ať tak či tak – naděje tu rozhodně je veliká, to máš recht. (y)

    2. Možná si Apino vzpomeneš můj děs než šel táta na operaci s horším..a k tomu už měl těžký spánkový apnoe, je to za chvíli 5 let. Ten děs tak nějak zůstane, nesmíš se mu poddávat, co ty! hlavně kamarád. Tátovi operace dopadla dobře, po operaci vyhřezla jizva, kýla , byl silnej a asi došlo k užití špatného matroše na sešití, pak mu popraskaly 4obratle asi i od podávaných léků se rozjela osteoporeza, tak nejmíň půl roku jen seděl a nemohl se hnout bolestí. Dnes spí s mašinou a chobůtkem co mu pomáhá v noci dýchat, celý dny tráví u zvířat nebo na rybách, nezastaví se než na oběd, chová kozu a z jejího mléka dělá sýr pro celou rodinu, pořídil kobylku a učí sebe i jí spolužití, postavil skleník a záhony tak aby se nebylo třeba ohnout k jejich obstarání, vše mu trvá mnohem déle než kdyby byl zdravý ale obstará i dům a jeho opravy, zůstala mu bolest, k tomu závislost na lécích na bolest a sem tam proleží celý dny, chodí na pravidelný kontroly. Pracovat v profesi se mu už nejspíš nepoštěstí ale žije, umí si udělat radost a dá-li bůh a všichni svatí bude ještě dlouho vše alespoň takto. Na bloudící buňky zapomeň a doufej v lepší víc nezmůžeš.

      1. Apina: Přeji tvému tátovi, ať ještě hodně dlouho může takto aktivně žít – chodit na ryby, vychovávat kobylku i kozu, dělat sýra a všechno, co chce. Je báječné, že se při všech potížích dokázal sebrat a žít plnohodnotný život. Když tohle vidím, doufám, že to i v případě kamaráda bude v pohodě. Ledvinu má zachovanou, rostlo to z ledviny ven, tudíž do vlastní ledviny zasahovat nemuseli.

          1. No to máš tak, člověk doufá, věří, přeje si, na pokroky kouká jak na svatej obrázek. A u toho se pořád bojí. Aby to nevzalo blbej obrat. Aby se osud nevysmál za zajásání. Aby ta špendlíková hlavička na rentgenu byla jen tukovej smotek, od RTG do CT nebo MR proklínáš termíny a jen si drmolíš modlitbičky. Aby to otékání nohou bylo jen od slunce a námahy, aby zase ta blbá rýma byla jen alergie. Ať u kámošky tak u rodiče. A tak. Nechce se Ti hlásat, abys třeba nerozlobila štěstenu.

            1. Ale zase vím že v dobách nejhorších nejvíc pomohlo vědět, že něco podobného někdo ustál.

              Tak a dost dneska se pěkně flákám. Sic jeden projekt dodělán a druhý jen doupravuju. Odkládám myš a jdu dělat meruňkové knedlíky dojeli kámoši z Brna a přivezli 2přenosky to zas bude jamování. Páček Zvířetníku

    3. Apino, je mi líto, že to musím napsat, ale ať to kamarád nepouští ze zřetele a nechá se sledovat onkology. Nádor na ledvině se dobře odstraňuje, výborně se hojí a pacient je brzy po operaci v pořádku. Ale je to velký prevít, rád moc nebezpečně metastázuje. Lékař by na to měl Tvého kamaráda upozornit, ale bohužel tomu není vždycky tak. Mám s tím zkušenost z vlastní rodiny.
      Samozřejmě mu přeji, aby všechno bylo OK a nic dalšího ho už nepostihlo.

      1. Sledování by se opravdu nemělo zanedbávat, ale jak to Apina píše – T1 a grade1 – to je docela slušně vychovanej nádor, kterej by opravdu metastazovat nemusel.
        Držím palce.
        A když už zase jednou píšu (nějak nic nestíhám) – tak palečky i pro Půa a Baty (resp. manžela… ), Radanově na práci a určitě jsem na spoustu lidí zapomněla …
        (wave)

  12. OTík: Kdo ještě nehlasoval pro fotky ke kalendáři nechť tak bzo učiní. Uzávěrka se blíží: 22.7.

  13. Onehdá jsem jela z Lanžhota po staré cestě – úzké, klikaté, díravé, neprůhledným roštím na „strategických místech“ a z zatáčkou se tam popelila kočka – ještě že jsem jela tak pomalu a proti mně nikdo nejel, takže jsem se jí stačila vyhnout a ona se odloudala do příkopy.

    Mám štěstí, ještě jsem nic živého nepřejela (mohutně klepu do dřeva), ale Jenda jednou srazil štěně, které se vyřítilo mezi parkujícími auty u silnice – byl z toho moc špatný hodně dlouho – říkal, že si nedovede představit, kdyby místo pejska vyběhlo znenadání děcko. Bohužel, pejsek byl na místě mrtvý – navíc to byl sousedových děcek (které ho našly na hrázi) – moc smutná příhoda.

  14. My tady máme spoustu srnek, nepřejte si vidět kolik je jich kolem silnice přejetých. je to nepříjemné, nikdo to neuklízí. Na všechna auta služební i firemní jsme koupili tzv. plašiče. /50 Kč/ věnovala jsem ho i sousedovi, kterámu se podařilo nabrat už 3x srnu. Zdá se, že to pomáhá. Je to taková píšťalka, která vlípne někam mezi žebrování přední masky. Já neumím dát odkaz, možná se to někomu podaří.

    1. Milá Marsko, to je zajímavá myšlenka! my tu taky žujeme obklopeni zvěří a hlavně za šera je problém. Já jsem za všechny roky, co řídím, srazila své první zvíře – zajíce, asi před týdnem. Moc mě to mrzelo, ale vyletěl mi před auto takovou rychlostí (asi ho něco honilo) a tak blízko, že se s tím nedalo nic dělat. Byla jsem z toho špatná, předtím jsem nikdy nezajela ani toho ježka, ale na té okresce to byl on nebo my, nebylo kam uhnout a brzdit už jsem ani nestihla.
      Jednou mi přeběhly před autem trochu v dálce dvě srny. Říkám si, jsou dvě, třeba tam další nebude, ale přibrzdila jsem. No, třetí tam nebyla, ale ta druhá si asi zapomněla kabelku či mobil a otočila se, a z příkopu mi hupla zpátky na silnici a tou dobou prakticky pod auto. Protože jsem už měla přibržděno, tak jsem si prostě stoupla na brzdu a nechala abs, ať s tím udělá co může. Zastavila jsem tak, že jsem jemně klepla nárazníkem zmatenou cestovatelku zhruba do plece. Ani ji to neshodilo s nohou a vrátila se opět do příkopu. Asi se bez té kabelky nakonec obešla 😀 , ale já to rozdýchávala ještě pár minut.

      1. U nás se vžilo rčení ,,blbá jak srnka“ 🙂 Asi za to nemůžou, ale větší dement už je snad jen bažant. V autě se jich bojím jak čert kříže, jsou naprosto nevyzpytatelné. Každé normální zvíře běží od nebezpečí pryč, ony se zásadně vrhají před něj. No a v lese… je to krása, pozorovat je zblízka, protože z koní absolutně nemají strach. Ovšem tuhle jedna tahle krasavice, zjevně blondýna 🙂 poklidně stála za křovím a ve chvíli, kdy jsem ji s Ráchel míjela, se rozhodla vyrazit – přímo před nás. Normálně se s námi srazila. Chudák Ráchelka absolutně nechápala, klepala se hrůzou a ta dutohlávka se jen oklepala a úplně v klidu odkráčela svou cestou. (whew)

        1. Na podzim když jedete kolem Konopiště na Neveklov tak tam mají bažanti pěší zónu. Zatím se nám žádného srazit naštěstí nepodařilo , jezdíme tudy dvacítkou a manžel nadává, já naviguji “ pozor z prava, pozor zleva , pomalu ten se teprve rozmýšlí“ no prostě paráda.

          1. To jsou taky géniové! No a na koni je to teprv paráda: Bažant sedí v trávě koně, kůň vidí bažanta, jezdec vidí bažanta, není důvod k panice. Jezdec lehce změní směr, aby bažanta nevyděsil, ovšem ten blb v tu chvíli ,,BLLLLLMMM!“ zaplácá křídlama a proletí koni těsně kolem hlavy nahoru. Velmi často za ním následuje i jezdec, jen bez toho mávání křídel a opačným směrem (rofl)

    2. Jj srny to je něco, jednou jedu Bozkovem nahoru, přejížděla jsem ze Semil k našim, zima a na kopci z kočičích kostek uprostřed silnice srna. Kouká na mě a nic, zastavila jsem chvilku jsme hleděly z oka do oka, pak odešla a já odjela. O srny i z nich mám strach a myslela jsem Marsko, že je lidi berou do mrazáku než by je nechali u cesty.
      Našla jsem nějaký plašič tady http://autodoplnky.megapark.cz/plasic-zvere/

      1. Ještě lepší než srny jsou jeleni, kteří se hojně vyskytují nad Dalmatinovem. Laně chodí tak po pěti kusech, nejraději za soumraku. Všichni místní na krásné, úplně rovné silničce jezdí tak čtyřicítkou a zásadně uprostřed, aby měli čas zastavit. Zato zlatá německá mládež – nejlépe na silných motorkách – číhající nebezpečí nechápe. Po předjetí nějakého toho českého šneka ještě zvednou motorku na zadní kolo, aby si tu krásnou silničku užili. Dovedete si představit, co z takového geroje zbyde po srážce s laní?

      2. No, nevím jak aktuální praxe, správně by se zvěř měla hlásit myslivcům a Ti by si měli přijet. Takhle kdysi přítel sežvejkal srnku pod nárazník (naštěstí jel pomalu, střízliv a řádně se ohlásil s nehodou Policii, jelikož jel z volební kampaně a v autě měl pardubickou primátorku) v noci u Seče – tam je to buď spadnout ze srázu nebo narazit do úbočí – a cajti brnkli myslivcům a ti si přijeli. Pak nám došel přípis o nehodě, že pachatelem je srna. Chuděrka.

        1. Jo a odvoz sražené zvěře domů do mrazáku je nejen zdravotní risk, ale taky krádež – koukám na aktuální povinnostě řidičovy. Nahlásit myslivcům se to nařizuje nadále.

          1. Jo a největší, s prominutím , je bordel, že o zabitou zvěř se myslivci derou, ale ke škodám, které to zvíře (které následně sežerou) způsobilo, se neznají (devil)

            1. Záleží na důraznosti a vytrvalosti při jednání. Mně před pár lety myslivci vlastnoručně srovnali zahradu, rozrytou prasaty. Dodnes mě s úsměvem typu „tys nás ale doběhla, haha“ zdraví 🙂

              1. „Naši“ – tedy tehdy ronovští – myslivci byli taky zdvořilí, prej přijeli, poděkovali, naložili a zmizeli. Pak jsem jednou volala na myslivecký svaz, když jsem v lese na houbách našla srnce (možná také zdechlého po srážce) ještě s parožím a hovořila stylem: „no a když sejdete za hospodou dolů po té šikmé cestě, co je nejvíc z kopce, tak jak se otevře loučka, jděte asi 18 metrů od potoka za takový zetlelý strom a tam Vám tleje“ a to vzali s humorem a přislíbili vykonat. 🙂

                1. Já jsem myslela hlavně škody na autě, po srážce s jelenem nebo divočákem může být auto na odpis a neslyšela jsem nikdy o tom, že by to myslivci zaplatili….

                  1. Mno, to bych, upřímně, ani od nich nečekala. 🙂
                    Nám škodu uhradila pojišťovna – na základě glejtu, že srna = pachatel.

          2. To já vím Lásková a dělám vše bych srny a laně nesrazila, ale se bojím že praxe za teorií kulhá.

            1. Chmm. Když mne něco rozčiluje málo nebo středně, tak to nechám bejt nebo se tomu vyhnu, páč jsem vod přírody nekonfliktní posera.
              Když mne něco rozčiluje hodně – tak s tím taky něco udělám. Zeptám, zavolám, zaatakuju vlivnější známé. Beru dění, jak chodí, předpokládám, že se většina lidí chová podle nějakých pravidel, a také, že nikdo není dokonalej, a sama nejsem dokonalá, a taky jsem někdy nebyla načas nebo v asertivní náladě v práci, ale když nás vytočil lékař od záchranky, podali jsme stížnost (a že jsem se pak šla z výčitek svědomí svěřit svému lékaři, co jsem provedla a on pravil: „dobře jsi udělala, von dávno chlastá a dávno nemá doktora dělat“ – je jiná…) a letěl.
              Podiv: já vim, že myslivci byla zčásti bezpáteřná bolševická sběř, která si hlavně chtěla oblíct uniformu, zastřílet se a vopít se večer v myslivně a nijak nehodlám bádat, kolik takovejch tam zbylo. Když najdu příště zdechlou zvěř, tak se buď zachovají, jak předpokládám já, nebo okamžitě stěžuju na veterině a na městě a podobně a to nejsem stěžovatel. Vlastně jsem si formálně za celý život stěžovala skutečně jen jednou.

      3. Radanovo, to je přesně ono, já to neumím dát do odkazu, jsem stará větev. Ty jezdíš na Semily ? To není daleko od nás. Jezdíš přes Brod? Já jsem tam hodně jezdila se zbožím, teď ubylo sklářů a nám tím hodně zakázek. Ale jednou kolem poledne jsem tam viděla auťák osobák jak srazil divočáka, auťásek byl pěkně pochroumaný. Byla u toho policie i myslivci.

        1. Marsko do Košťálova. Ubylo sklářů? Že se neuživili? Nebo proč? Babička dělala sklářskou, neživila se tím, ale uměla sklo tvarovat a dělávala domácí práci- sestavovala závěsy na lustry nebo navlíkala korále. Mamka taky kdysi. S korálkama i úpravu mačkaných polotovarů. Ale ty asi myslíš přímo výrobu viď. Já mezi školama jsem pobyla v Lučanských sklárnách.

          1. Jo a přes Brod jsem jezdívala Praha Harrachov hafo let. Jinak do Brodu jen na trhy. Je málo.

            1. Radanovo, vozívala jsem krabičky na vyrobené sklářské zboží. Figurky, korálky, skleněné kytičky a pod. Jezdila jsem od Jablonce na Smržovku, Těpeře, Zásadu, Bzí, Ž.B. Jesenný, Bozkov a já nevím už kam ještě. Ten kraj znám velice dobře a moc se mi tam líbí. My jsme kousek od Turnova.

  15. Zatím jsme všemu uhnula, ale občas je to spíš o štěstí. Máme tu bažanty-kamikadze. V určitém období roku prostě sedí na okraji silnice a i když jedete pomalu, prostě do té silnice vlezou ve chvíli, kdy se s tím už nedá nic dělat. Strhávat do škarpy auto nebudu, máme tu už ve škarpách několik pamětních desek.

  16. Tos měla kliku Toničko, drž se a děkuju za ni.
    Snažím se jezdit opatrně, ježkovi jsem zatím vždycky stačila uhnout, kočkám a psům taky. Člověk prostě musí koukat. Zvlášť zkraje noci. Jednou jsem v autě sejmula slepici. Jela jsem pomalu, bylo to u nás ve vsi, vím, že tam bývají volně ložené děti, psi, kočky,… , ale ta slépka byla asi sebevrah. Sebrala jsem ji, zazvonila u majitelů hejna a omluvila se. Nebylo mi z toho dobře, ale uhnout jsem mohla buď do skládané suché zdi nebo do rokle.

  17. Je to smutné, ale někdy se tomu zabránit nedá! Znám řidiče, který brečel jak kubelíkovy housle nad mrtvou kočičkou, která mu do cesty přímo vlítla a s tím už nemohl vůbec nic udělat.
    My máme v Albeřicích 50 jako v obci. Jen pár lidí tam opravdu jede touto rychlostí. Já jsem zaťatá! Jedu od Maršova 40. Spěchálek za mnou troubí, svítí, tak zastavím uprostřed silnice a jdu se ho zeptat, co potřebuje. Řve na mně vlasatý mládenec s čerstvým řidičákem cosi o rohatých užitečných zvířatech a proč se s….. tak pomalu. Ujistím ho, že je v obci, že všude kolem jsou zvířátka a děti u chalup těsně u silnice a že prostě rychleji nepojedu a jestli ho přistihnu, jak se řítí 80tkou, dám jeho SPZ policii a může si být jistý, že se tím zabývat budou, neb jsem tu domácí a se všemi se velmi dobře znám. Tím konverzace končí. Zuřivec když zajedu k sobě na parkoviště projede kolem a dělá na mě vzteklé grimasy co moc slušné nejsou! Ale co s takovými lidmi naděláme??? Když za mnou přišli, abych se podepsala pod petici, že požadujeme novou silnici nebo aspoň důkladnou opravu té staré tak jsem jim tam připsala, že s tím souhlasím, ale za podmínky, že každých min. 300 m bude retardér, že silnice bude odvodněná a že nebude navýšena o dalších min. 20 cm nahoru (kde jsou doby, co vedla těsně kolem vstupního prahu a dneska jí mám nad okny). Koukali na mně jako kdysi na stávkokaze. Majitelé penzionů jedou ráno pro rohlíky a cestu, kterou já jedu 20 min. mají zmáknutou za půl času. No, pak se nemají přihodit neštěstí a mrtvá zvířátka.

  18. Toničce s černým nosem přeju dlouhej spokojenej život, taky posílám díky těm co ji nenechali v prachu cesty pojít.
    Snažím se jezdít opatrně a před jízdou pravidelně požádám zvěř ať mi nevbíhá do cesty. Jsem zle poučená, jednou v noci jsem nestihla uhnout ježkovi, než jsem ho našla umřel. A podruhé na kraji vsi našla kočku v krvavý louži, vezla ji na veterinu, měla páteř přerušenou, nechala jí uspat.
    V Harrachově je místní zvláštnost přes obec všade 30km/h. Je to kvůli turistům. Vídám pravidelně 2 kokry (1 černý a 1zlatý), jezevčíka a dva větší voříšky na samostatných vycházkách. I dost koček. A klepám tu do bukovýho stolu, protože přejetý zvířátko nevidět. Kéž to tak zůstává.

  19. Toničko, to tě sám anděl strážný ochraňoval.
    Vytrpěla jsi si hodně a jsi statečná a úžasná kočičí holčička.
    Posílám Ti nějakou korunku na rekonvalescenci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN