Prosím vás, kde se vlastně bere STRACH? V dítěti i ve zvířeti ho spolehlivě vypěstujeme, když si s tím dáme trochu práce (počkej, sežere tě bubák, co bydlí ve sklepě nebo doktor s injekční stříkačkou nebo napřažená ruka, co udeří…). Kde se ale bere sám od sebe? Bez špatné zkušenosti?
Náš stařičký bytový Pan Kocour, letos mu bylo 15 let, se NAUČIL bát na balkóně a u otevřeného okna, a to už jako koťátko. Nejdřív jsme se my doma báli, že vypadne z balkónu, když si poskočí za prolétávajícím hmyzem nebo ptáčkem. I vzali jsme milé malé koťátko za kůži na krku a vyvěsili ho na chvilinku z balkónu a z otevřeného okna. Výsledek se dostavil: pěkně poškrábané ruce a zvíře se hbitě otočilo a přiškráblo se nám ke krku. A domů, do bezpečí. Důsledkem je, že ani dnes ho nemůžeme vzít do náručí na balkóně a když se kocour kouká z otevřeného okna, nesnese, abychom byli u toho i my. No nešť, je to cena za to, že nikdy nevyskočil a nevypadl a jsem tomu ráda.
A taky se bojí vysavače. A ví, kdy se bude vysávat, nesnáší tu řvoucí příšeru, která mu šmejdí i v jeho skrýších a koutech. Jakmile se otevřela skříň, kde bydlel vysavač, velký Pan Kocour zostražitěl a přikrčil se do placata. Když jsme vzali do ruky díl vysavače, odplížil se a dokonce jsme to i využili třeba při čištění masa, kdy jeho přítomnost na stole v kuchyni fakt nebyla žádoucí. Teď vysavač bydlí jinde, tak se naučil tolerovat ztichlou potvoru, ale stačí na vysavač sahnout a kocoura nevidět. Jaký kocour? Nikdy tu žádný nebyl, chichi…
Naše čubizna, česká stratá slečna Bony, neměla z vysavače strach ani jako malinká štěňová. To byla výzva, aby se s tou řvoucí věcí vypořádala a je to paráda, dodnes, když se jeden statečný pes může postavit takové obludě. Panečku, to je adrenalin! Čubizna chytá vysávací hlavici a pak samotnou hadici. A když vysavač chcípne, statečný pes kňučí a dokonce chodí kňučet za námi, ať se tam vrátíme a něco s tím uděláme, aby byla zase sranda. To si neumíte představit, jak může být vysávání sedaček u auta perpetuum mobile. Vysajete jednu sedačku, z druhé útočí statečný pes, co šťastně mlátí ocasem jako větrník a rozhazuje chlupy na všechny strany. Pak jdete z druhé strany a přes tu vysátou sedačku nastoupí chrabrý bojovník s vysavačem… a zase znovu. Pokračujte, dokud vás to nepřestane bavit, psa seřvete a pak vysáváte pod uraženým psím pohledem a připadáte si jako vyvrhel, co nepopřeje trocha zábavy ubohýmu malinkými pejskovi.
Naše Bony se nebojí sekačky, nebojí se motorové pily a jiných pracujících strojů. To se zas bojíme my, takže přijde-li řemeslník, já s ní odcházím na vycházku, protože ta pitomá čubizna by si klidně ublížila a řemeslník by s její asistencí nic neudělal.
Ale STRACH tu je a je čím dál tím větší a my jsme z toho nešťastní. Naše čubizna se bojí hromu a ran z ohňostroje a střílení všeobecně. Blesknutí je jí podezřelé, za svých sedm let žití se naučila, že pak to obvykle bouchne a to ona fakt nesnáší. Jako půlroční štěně se klidně koukala na ohňostroj a vůbec jí to nevadilo. Jak jí táhlo na druhý rok, zostražitěla a kolem třetího roku věku se fakt začala bát. Když to bouchlo, tak se rozklepala.
Nejdřív jsme jí všelijak konejšili, poplácávali, tulili se k ní – no nic moc, ona strachy pouštěla chlupy a takové rozklepané zvíře, které na vás nechá kožichu tolik, že by se morče obléklo… Pak jsme si načetli, že se máme chovat normálně, jako by se nic nedělo a rozptýlit ji třeba hrou, obvyklými povely a tak. No tak jsme to zkusili a taky nic moc. Pravda, neklepe se, když si bere mlsek, ale jakmile to spolkne, zas začne dýchat jak po maratónu a klepat se.
A ta předvčerejší bouřka, která se točila dokola nad naším domem, ta jí dala zabrat. Když přešel první nápor hromů-blesků, začala kňučet u dveří, že chce ven. I vyběhl s ní páníček na čůračku, ale zřejmě šlo jen o to, že doma to tak práská, takže odsud zmizíme a venku bude líp. No – nebylo, naopak, ještě na pejska zákeřně pršelo. Takže bez čůrání, bez bobku zas domů. A ještě jednou to zopakovala. Nakonec skončila v koupelně zapasovaná mezi vanou a umyvadlem, s odcházející bouřkou odešel i třas a přerývané dýchání.
Co s tím? Přeci ji nemohu krmit po celou dobu, co hřmí? Přeci ji nebudu cpát uklidňujícími pilulkami, jakmile se začnou stahovat mraky? Ono zahřmí u Tábora, čubizna se rozhlídne po čistém nebi na okraji Prahy a lup, je pod gaučem… Když v lese práskne výstřel, je to taky důvod ke skoku pod postel, ach jo.
Máte na to někdo nějakou v praxi ozkoušenou radu?
Zdena Jůzlová
I vzali jsme milé malé koťátko za kůži na krku a vyvěsili ho na chvilinku z balkónu a z otevřeného okna.
TAK ZA TOHLE BYCH VYVĚSIL MILÉ PÁNÍČKY A MOŽNÁ I PUSTIL !
SAKRA, CO KDYBY TO MILÉ MALÉ KOŤÁTKO PŘI TÉ CHVILINCE CUKLO A SPADLO ?
NIC ? MĚLO VÁM OČI VYDRÁPAT !!!!
No jo, co se strachem? Zkusit převést pozornost jinam. Se říká. Otázka je, zda se to podaří u každého jedince. Třeba u mě se to teda nepovedlo až tak úplně 😀 😀 😀 doma mi buřina neva, už jsem se naučila i nepanikařit , když je buřina dál. ale řeže-li mi to přímo nad makovicí a jsem-li venku, tak teda to už problém je. Teď minulý týden jsem složila bobříka odvahy, byli jsme se koupat v lomu a tak jako to pobublávalo, pak to pobublávalo blíž a přestože ostatní tvrdili, že bouřka tady nehrozí, tak jsem věděla svý. A udělala jedině dobře, že jsem je přinutila dopočítat raky a mazat zpátky, páč bouřka mazala za náma po lukách a k autu jsme došli přesně ve stejnou dobu, jako ona, brrrrr.
S pesanem bych v tu chvíli doma začala něco podnikat, myšleno jednoduché cvičení cviků které zná. Bojí se? chce vlézt za wc mísu?Pojď sem, a tady místo. A trvat na tom, že na tom místě prostě chvíli zůstane. Ne moc dlouho, aby se to nepokazilo, ale chvilku, aby se musela soustředit na to, že musí poslechnout a postupně to prodlužovat. Jo ono to zní trochu krutě, když chce pes zalízt sto sáhů pod zem a já si tyransky trvám na tom, že zrovna bude tady, ale soustředění na to, že musí poslechnout nějaký povel jí pomůže se přes to postupně dostat. Pak pochválit – Šikovná, tak pojď ke mně, šikovná, tady si sedni u mě a budeme sedět, o nic nejde, udělat nějaký ze sranda cviků, kde o nic moc nejde, já nevím, třeba Podej pac, přines papučky, nebo něco, aby se soustředila na to že pracuje a ne že to venku bouchá.
Praktikuju tohle s Ešusem s hmyzem. Tam je ale proti bouřce jedna obří nevýhoda. Vždycky, vždycky, když se mi ho podaří trochu srovna (že třeba spolu sedíme u altánu obrostlýho psím vínem, kde to bzučí jak o život), tak ho při jeho smůle vždycky, ale doopravdy vždycky pak něco štípne a já jsem kde?? Jo, tam kde jsem byla prve. To u tý bouřky nehrozí. Plus jak píše Petra a Barry na rány uvykat. Postupně, tzn. nejdřív procházet (a myslím i třeba cvičit už naučené) z velké vzdálenosti a snažit se aby se pes soustředil na mou maličkost a pak tu vzdálenost po malinkých krůčcích zkracovat a pak naopak zase prodlužovat dobu, kdy pesan musí v nějaké vzdálenosti od hluku fungovat.
Neutěšovat, nekrmit, nenechat schovat. Chovat se NORMÁLNĚ (cpeš ji snad normálně piškotama jen tak?) a vyžadovat totéž i od psa. Posadit doprostřed místnosti a trvat na daném povelu. Neděje se nic neobvyklého. Neškrtit obojkem, naopak když strachy přestane dýchat tak vymyslet něco co ji donutí nadechnout – šťouchnout, zatahat za ocas,… Pokud jste někde venku, hlídej si aby se karabina vodítka nedostala za uši – pak se dá skoro každý obojek svléknout. Opět platí neškrtit – raději prudce přicuknout a chytit rukama za tělo.
Koupit krabici petard a cvičně práskat každou chvíli, zezačátku v dálce, postupně přibližovat. Chodit na procházky kolem střelnice. Při všem vyžadovat co píšu výš – naprostou poslušnost, neutíkání a neschovávání.
Zezačátku je to občas drsné, ale stojí to za to a funguje to.
řešila jsem podobný problém, potřebovala jsem řipravit pejsu na loveckou zkoušku, bo máme souseda, co si sem tam odpaluje na zahradě ohňostroj a díky tomu náš pejsa reagoval na střelbu… dělala jsem vše velmi podobně jako popisuje Petra, pokud jde o reakci na střelbu, nakoupeno hafo petard…jeden jde se psem na vodítku “ na procházku “ a druhý jako záškodník se plíží za nima a sem tam odhodí petardu …pes nejdřív málem zešílí…následuje umravnění sedni, co blbneš, děje se něco troubo? k noze jdeme…postupně se to zlepšilo, pak už jen přibrzdilm na to už stačilo jen připomenout že se jde zrovna k noze… no trvalo to měsíc… zkoušky jsem složily za plný počet bodů z této disciplíny, ani brvou nehnul… , rachejtle a bouřky řeším podobně… pokud vzniká nějaký pocit že jako bych se bál… většinou se začnu smát a s dotazem co blbneš, děje se něco, připínám psa na vodítko a jdem na tu nádheru ohňostrojovu koukat… a pocházíme si zahradou…viz. akce střelba… a bouřka…miluju pozorování bouřky za oknem…nádherné divadlo a pejsy sedí se mnou a dělají totéž.., zase,pokud plašili, dostali povel sedni a smála jsem se jim, že jsou trdla… myslím, že je potřeba sám být v takové situaci v klidu a užasle se divit, proč ten pes plaší…nic se neděje, nic, co je třeba jakkoliv řešit…. pokud pejsa někam zaleze, vytáhnu z úkrytu, cvaknu na vodítko a držím na gauči, u okna, uprostřed místnosti… momentálně žádný pejsa neřeší bouřky, petardy, střelbu a ohňostroje… ale je to o trpělivosti:-)
Zdeno, asi tušíš, že ti neporadím, i když bych vám moc přála, abyste to dokázali srovnat (dog)
Byli jsme o víkendu v Brdech, avizovaná wifina neběhala, ale bylo tam krásně, krásně…teplo, ale ne tak děsný vedro… a vůbec to tam máme rádi.
Dodatečně k svátku přeju všecko nejlepší Xerxový (d)
Maričko, ten dort, ten bych si dala (y)
A jdu na komentáře 🙂
Ehm, pardon…synek o víkendu přeinstaloval pecko – a to jsou ty konce 😛
ještě hlášení o počasí: už asi dvě hodiny je tu předbouřkovo, duje vichr, tma jak v pytli…a nic. Ani nehřmí. Teda ochladilo se, to jo…
no a podle radarů má víc pršet na severu než na moravském jihu … tak uvidíme, jak to dopadne… (rain)
Tak to teda, Xerxová, neračiž říkat ani z legrace, dyť se tu udusím!!!!
O.T.Přednosta všem moc děkuje za palce a pozdravy, po dvaasedmdesáti hodinách kapaných atb a kortikoidů střední zdravotnický personál poznamenal „vono to snad zabírá???, ale to se uvidí až zejtra, paní! a neříkejte doktorům, že jsem to řekla.“ Od pohledu to není taková katastrofa, jako ve čtvrtek, ale furt nic moc. Takže komu by zbyl paleček…
Určitě palečky a tlapky pro takové případy zbývají. Držíme ! (y) (h) (f) (y) (hug) (y) nejsou tam tlapky.
Milá Baty – pro přednostu i pro tebe (y) (y)
(y) (h) (y) (h) (y) (h) (y) (h) (y)
Co to? Můj comp mě zapomněl?
Pridržujem!!! (y) (y) (y) (y)
Dočítám zas o kus později, ale mám dojem, že tohle palcodržení ještě vydrží. Tak posílám něco pro noční bdění (music) (music) (music)
No jo, strach… někdy na základě špatné zkušenosti, jindy zcela iracionální. Naše dlouhý ušatý holky jsou naštěstí bouřkoodolné, ale samy o sobě jsou poměrně plaché. Teda dokud nezjistí, že by eventuálně mohly dostat nějakou dobrotu. Horší je to s koníkama, tam člověk nikdy neví, kde ten bubák vyskočí. (bat) Pokud jde o vysavač, toho se šíleně bojí Frodo. Jdu pro vysavač a on už ječí a mizí na skříň. Ovšem zabodoval v pátek – večer jsme koukali na televizi, papouši samozřejmě s námi. Najednou Frodo zdánlivě bez příčiny s vřískáním vystartoval a zajel mi za krk, ostatní se samozřejmě lekli jeho, takže nastal totální opeřený zmatek! Příčina? V televizi někdo luxoval (whew)
…………Najednou Frodo zdánlivě bez příčiny s vřískáním vystartoval a zajel mi za krk, ostatní se samozřejmě lekli jeho, takže nastal totální opeřený zmatek! Příčina? V televizi někdo luxoval……………..
:D:D:D:D:D:D:D
pozorný to divák 😀
Přeji hezký zbytek neděle.
Nám už tady od rána vytrvale prší a konečně se i ochladilo (tak máme „jen 27“, což je o dvacet méně než ještě předevčírem). Ale komáři se rzomnožili něco děsného. Když stojím v želvím výběhu při krmení, mám těch prevítů kolem sebe celé hejno. Včera jsem jela za kamarádkou (kůli rakovině jí před dvěma týdny odřízli levé ňadro – uf ta jizva ale je). A do auta se mi dostal komár. Ten otrava mi lítal nad volantem, bzučel kolem hlavy, lechatal na čele. Jsem řidič, který se bojí za jízdy i kejchnout, abych nestrhla řízení. Nejela jsem daleko a po prázdné silnici, tak jsem se ho dvakrát pokusila alespoň připlácnout na sklo – ale netrefila. Vedle na sedadle jsem měla talíř čerstvě upečených tvarohových šátečků a tak jsem nechtěla riskovat, že je vrávoravým řízením sesypu na zem. Když jsem dojela, komár se ukryl. Ale sotva jsem vyrazila na cestu domů, zase se vynořil a otravoval až domů. Jestlipak by snaha zabit dotěrného komára byla dostatečnou omluvou při autonehodě?
Na ale protože se ochladilo, zkusila jsem ráno „seznámil“ naši Smoky s garážovou Indy. Bohužel neúspěšně. Smoky se chová normálně, se ztrátou Dixie se buď vyrovnala, nebo jí to ještě zcela nedošlo. Občas sice přijde ze zahrady a více než jindy žalostně zamňouká, jakoby nám naznačovala „šla jsem Dixie hledat, ale ona ani tam není“. Ovšem to jí možná jen já vkládám slova do pusy. Smoky je jako vždy mazlivá, hravá. To spíše nám je stále líto Indy, která neztrácí touhu dostat se do domu a vždycky na mne vyčítavě kouká, když jí zavřu dveře před nosem. V garáži se nemá vůbec špatně, nic jí tam nechybí, nás vídá často, ale asi si pamatuje, že jednou také byla „vnitřní mazel“ a my bychom jí rádi vyhověli. Jenže kočky se prostě nemají rády. Zažila jsem to už jedou před lety, kdy ještě nebylo dostatečné oplocení a Indy se dostala na zadní zahradu. Tam na ní vyrazila Smoky, bylo z nich bílo-šedé vřeštící, nebezpečné klubko, že jsem do nich musela praštit násadou smetáku, abych je rozehnala – Indy bleskově utekla. A i dnes, když Smoky vidí Indy skrze okno na předním trávníku, zalehne, zalomí uši dozadu a sleduji Indy, dokud jí nezmizí z očí. Proto jsem Indy nechtěla jen tak pustit „na zkoušku“ do domu, pak by jí teprve bylo líto, kdybychom jí zase vyšoupli do garáže. A jen tak volně nechat kočky v garáži – to by také mohlo skončit ošklivou rvačkou. Tak jsem Indy (kupodivu bez protestu) dala do přenosky, spustila vrata garáže a do garáže přinesla Smoky. Obě kočy začaly vrčet, prskat a mručet. Smoky chtěla utéci, ale já jí chytla, přinesla kousek k přenosce a tam si s ní sedla na zem. Seděla jsem tam asi 5 minut, ale Indy nepřetržitě mručela a syčela a Smoky se nenechala zahanbit. Pak Smoky přestala, tak jsem se odvážila přistrčit ji k mřížce přenosky. Ale Indy na ní s prskáním vypálila, skrze mřížku protáhla packu a málem Smoky jednu ťafla. A duo mručení začalo znovu. Tak jsem to vzdala. Smoky se doma hned běžela schovat za postel, ale naštěstí po chvíli vylezla a chovala se ke mně zase normálně – mazlivě. Ani Indy mi ten pokus nezazlívala, šla jsem jí tam pro uklidnění dlouze kartáčovat. Možná to někdy po čase zkusím zopakovat, ale jistá si tím nejsem. V domě jsem už jednu ošklivou šarvátku zažili a nemáme zájem jí opakovat. Možná by to chtělo dvě přenostky v každé jedna kočka, postavit blízko sebe a nechat je tam samotné, ať si to spolu vyprskají, vymručí a vysyčí.
chudák psíček a malilinkatý Kvílík jsou parádní dvojka (toivo)
Jenomže ten smajla je obráceně 😉 Psíček má býr proporcionálně kapku výraznější, než Kvílík. Asi o 2x2m. (dance) (inlove)
http://www.drporkert.com/dogy/images/beta/0711/index.html
deníček našeho malého chudáčka psíčka vyšel…
Každý album je jiný, ale to se nedá nic dělat, páník nestíhá… Fotky hudební jdou odklikat, je jich tam víc, než jen páník. Celá kapela je zcela rodinná, jsou schopni odehrát i celý ples… Prostě si hrajou a jde jim to. Já hluchoň jsem od hlídání psů a dětí (rofl) Za týden je velemajdan, neboť dědovi bude osmdesát a tak budou hrát všechny (dvě) jeho děti, všechna (tři) jeho vnoučata a jeden pravnuk… Jediný „dědovi nepříbuzny“ je „kapelník“ – Vilíkův tatík…
Milá Xerxová, fotky jsou jako obvykle parádní (pochvala páníkovi 🙂 ) a Kosatka s Kvilíkem nemají chybu – brouček to zalomil parádně (inlove) Myslím, že nikdo jiný nemá tolik fotek tak akční dogy, jak máte vy – to je ta povaha, kterou si zamilujete (chuckle)
bezva fotky, s Vilíkovým vystrčeným zadečkem a chůvičkou Betkou. A to jsem koukala, jak máš hudebního mužíčka s rodinou. Trefné jméno kapely – Nemelem 🙂 Třeba bys z té veleoslavy mohla nahrát a dodat nějaké hudební mini videjko.
on s tím vystrčenm pozadím spí… A často a rád. Pak jsem přes něj hodila alespoň ubrus ze stolku (chuckle) , neboť jsem u sebe neměla žádnou dečku a nechtělo se mi od těch dvou odcházet. Přeci jen je raději mám pod dozorem – Beta si totiž snaží lehat co nejblíž k němu… tak aby ho nepřitlápla (tmi)
Deka na trávníku je Bety – mlaďaska se ani nenamáhá přivézt Vilémovi jeho… prý proč, když ho Beta pustí (nod) Prostě fakt chudák zvíře 😉
Krásný fotky, Beta se tváří starostlivě jako hodná teta. Ta by na Vilíka asi nenechala sáhnout od cizího, přinejmenším by mu pěkně vynadala.
V ležmo-kleč 😉 spala moje cdera dlouhé roky. Jen jsem řešila úborky na spaní. Kalhotky a punčocháče byly nepohodlné, tak jsem jí šila spací košilky, dlouhé, předlouhé, které měly zašitý spodek. Později to byl jen pytel s kšandami. Ale princezna měla záda v teple.
I moje děti spaly v poloze startujícího zajíce (rofl)
Skvělé fotky! Kvílíček v rožku gauče s Betynkou nemá chybu, jakož i hračkový piknik. 🙂
Bezva Betíček, pochvala a poděkování autorovi. (y) (f)
To jsou úžasný fotky (clap)
Hezkou neděli od žabek s pražícím sluncem a modrou oblohou. Nechci být rejpal, ale trocha deště by se hodila. Ne bouřka, jen déšť, prosím….. 🙂
Neboj, na jižní Moravu je už vydána výstraha na silné bouřky ;D , tak třeba pár kapek spadne
Přeju všem krásnou neděličku neděli. :o) Tady v Praze je trochu pod mrakem a na mě se vrhla nějaká letní viróza. Chudák zahrádka, odplevelená je jen z části, ten příšera jetel a nějaká divná tráva se roztahuje všude. 🙁
Přeju všem krásný den. (h)
hezkou neděli všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Mám pocit, že na dnešní noc plánují další várku bouřek. Tak ať to všichni bouřkobojci přežijí v co nejlepší náladě (nod)
Se přilípnu bouřkobojcům pevný nervy a ať nás blesky minou.
Martinám kytičku a pacitřes ( s dovolením Dane) a na Moravu kde voda chybí pošlu mraky ze severu tady je mokro dost a dost, plesniví houby a sušáí se mi všechny boty, jdu na couračku v gumákách
hezkou neděli všem
dneska jsem uspávala Viléma u příbuzných ve velké posteli … jasně, že se mu moc nechtělo, ale když viděl, jak rychle to vedle něj zalomila Beta, tak usnul taky. A já dvě hodiny u nich seděla a četla… aby mladík nežuchnul dolů, až se probudí (postel vysoká, prkenná podlaha, všude schody – inu starý statek)
I venku byl s Betkou nerozlučná dvojka – prostě jsme si to zase užívali (wave)
Xerxová, to ti přávidím, oáza na duši, Vilík a Betynka ! (h) Nádhera. (clap)
Nomálně závidím, fakt (nod) (nod) (nod)
Jen jestli nakonec nebudeš muset jet s Betynkou s sebou s Vilémem Udatným. 🙂 Protože taková šikovná a veeeeliká chůvička mu bude za vodou chybět. Mohla bys – stejně máte školu rozbouranou. (chuckle)
U blabladhaunda mi pomáhá ne litovat či uklidňovat, ale přátelsky si z něho utahovat: Vendo, ty seš posera! V té chvíli zapomíná že se má bát, páč její závity mozkové se začnou divit proč nebojí panička.
R. Desenský vysvětluje tu:
http://www.psycholog-psu.com/bojky.html
Pročetla jsem článek i komentáře a je to jasný Zdeni, strach prostě provází lidi i zvířata furt a furt. Dá se na něho jen zvyknout. Dá se to i vyrobit. Taky se dá využít jako to udělala pan doktorová. Dá se na něho někdy zapomenout.
My s bouřkou trable máme jen, že lidi lítaj a odpojujou přístroje z elektřiny a psi si v jednom chumlu klepou na ramena jaký jsou hrdinové. Dokud se nejde spát, pak zvednu deku vlezem se tam všichni a dobrý. U nás se bojíme bzuků. Argo měl lapálii s vosama jak malej a pak o chorobě s mouchama a tak se bojí, přenesl hysterii na ostatní a taková moucha je tu zdrojem veselí dokud není ulovena a sežrána nebo jí já plácačkou nevysměruju z okna ven. Posbíráme podpadané židle, hrnky, knihy a do další mouchy jsem zase borci. Já bych Bony zřídila pár jiných schovek než je koupelna. Šmudla si v případě že něco vyvedl a já držkovala zalízal pod židli u PC, mám na ní přehoz. Asociovalo mi to boudu úkrytku, tak už tradičně mají v bytě několik schovek tu s polštářem tu s dekou, aby se jim líp leželo.
Pár dní potom co štěnís Argo v lese vlezl do vosího hnízda a každej jsme nějakou koupil, já při ometání vos z psího hřbetu, jsme šli stejnou cestou a najednou slyším bzukot, nervozně se vometám rukou a co to! bzunčení na noze ! vlítla mi do nohavice! tak rychle jsem kalhoty dole nikdy neměla. Pohled pro bohy. A on to novej mobil v kapse. Ještě jsem nebyla zvyklá na zvuk vibrace co vydával při vypnutým zvonění. No, natáhla jsem si kalhoty a zavolala zpátky.
S tím mobilem jsem to měla taky tak ale horší. Já jsem si ho dala do kapsy u riflí a jela jsem autem na nákup. Ten příšerný pocit, když se ti začne vrtět a klepat kapsa, sedíš za volantem a nevíš co to je – jestli myš nebo co se děje, ještěže to nebylo zrovna ve městě. Zastavila jsem a se strachem jsem sáhla do kapsy ale mezitím to už začalo taky cvrlikat – no hrůza!
Taky dobrý (chuckle)
Nu, já jsem se také ještě před pár lety bouřek nebála a v posledních letech ano. Sice nelezu pod vanu, ani pod stůl, ale obavy mívám. Asi od té doby co nás na koních chytla příšerná bouře v lese daleko od vesnice a možnosti se schovat. Koně okovaní, rozjančení, my mokří včetně prádla a dokonce se potom rozklížila sedla a musela do opravy k sedláři. Bala jsem se aby do nás neuhodilo. Měli jsme štěstí, neuhodilo.
Až teď čtu komentáře (včera jsem nakupovala a Bětuška ví, že na kočičím tácu je mnoho kočičích klobásek a tak žumrá a žumrá a já ji odháním a odháním, od včera vyžumrala ČTYŘI! Ta holka za den prožere víc peněz, než já za víkend!); tohle je moc zajímavé téma a žasnu, kdo všechno a jak „strachy“ zviřátek řeší. Vida.
No, Zdeno, rozhodně v tom s Bonynkou nejste samy, když už nic. 🙂
ja mam taky zkusenost jako dede, nas mrni se jednou prosel kolem vosiho hnizda kdyz byl jeste maly, a nekolik vos ho pobodaly, a od te doby se zacal bat litajiciho hmyzu, coz by bylo logicke, ale potom se zacal bat i vsech bzucicich zvuku, a potom prenesene vseho co by dalo i vzdalene popsat jako bzucici zvuk, takze mixery a roboty v kuchyni, a potom i vysavac a vsechny jine hlucne pristroje, a to vsechno pro par vos.
a vsichni nasi psici se bali hromu a rachejtli, a nikdy se nam nepovedlo to nejak vyresit, jenom jsme si museli poridili vanu pod kterou se neda zalezt, protoze se tam nekolikrat zasekli.
Proti strachu z bouřek zabrala až nahluchlost. Penny teď přijde, zamyšleně na mě koukne a ptá se: Je venku opravdu bouřkovej pes, nebo se mi to zdá? Mám se bát? Pak mi preventivně ulehne k nohám.
Tu poslední bouřku ale slyšela dobře. 😀 Jen ji považovala za malou a celkem krotkou.
mám bohaté skúsenosti so strachom z búrky,
16 ročný border je z toho už vonku, ale len tým, že je hluchý ako peň – čím som zistila, že blesky mu vôbec nevadia, 11 ročná Kamela má extrémne prejavy. Keď k nám vo 2 rokoch prišla, mala doslova panický strach – zmätené pobiehanie, tras, ťažké dýchanie a prevrátené oči (boli vidieť len beľmá) a pokus vyškriabať sa mi na hlavu. Dnes jej zostal len tras a ťažšie dýchanie a leží poblíž človeka, ak sa človek príliš hýbe, zalezie si do sprchového kúta.
moja jediná neviem či účinná rada, správať sa normálne, psovi ponechať voľný pohyb a ukľudňovať jedine bežným príkazom na skľudnenie, napr. ticho, kľud… určite nekŕmiť
u našej Kamely sa strach nezmenšil, prežíva ho rovnako intenzívne, len vonkajšie prejavy sú podstatne miernejšie, vie s ním trochu pracovať a je to jej zásluha, my sme jej len vytvorili kľudné prostredie bez signálov, že sa deje niečo nezvyčajné
Jinou radu, než čas, neznám. Bětuška se zprvu vyděsila i při zařinčení pokličky, nešikovně položené na hrnec, tak, že jsem ji tři hodiny nenašla. Natož papiňáku, když začal funět. Vody proudící do vany, zarachtání klíčů v zámku. Dnes poodejde o dva metry a z prahu sleduje, kdy papiňák dofuní a hlavně, CO z něj vyndám. Už ví, že v něm často funí kuře… 😉
Dnes holkám pomáhá bejt spolu, takže při hřmění nebo kvílení travní sekačky pod oknem kouknou po mně, po sobě, plácnou se pod gauč nebo rozestaví kolem prahu a trpělivě čekají, až to přejde.
Co je spolehlivě postaví do pozoru, je tón telefonu nebo domovního zvonku a nemusí ani nikdo zvonit na mne, stačí televize. Blesk a šup a už tu nejsme. Za deset minut začneme vykukákovat z ložnice, jestli ten, kdo zvonil, přišel. (Běda, když film obsahuje vícero návštěv a tudíž zazvonění po sobě.) 🙂
Zbyl nám jeden velký strach, a řekla bych, že je skoro obřadní, že ho holky skoro VYHLÍŽEJÍ, a ten se koná každou středu ráno mezi 4 a 5 hodinou. Popeláři. Většinu střed mne spolehlivě vzbudí vytřeštěná Babetka nebo Pusinka, která mi skočí s nezataženými drápky na rameno v lepším a na hlavu v horším případě, a hlásí celou kočkou, že jedou popelnicoví lidé. Pokusila jsem se jednou Babetce ukázat z otevřeného okna, že je to jen hlučné autí, které brzo přejede, a to byl sakra špatnej nápad, završený šrámem na nose. (chuckle)
u nás je to různé staříček Honásek se bouřek a petard a vysavačů nebojí, klidně spí. Zato se bojí jít s námi na balkon. U něho je to myslím fobie z toho, že by zase žil venku na ulici. Ten je nejraději doma, ven ani za zlaté prase.
Hepinka se od koťátka velice moc bojí vysavače a bouřek. Na vysavač sice syčí ale dekuje se. Bouřek se bojí moc a moc. Když je bouřka, zaleze si mezi křeslo a sedačku a zhadrovatí. Tato naše dominantní příšerka, je v tu dobu milá a velmi mazlivá. Tiskne se ti na hruď a snaží se býti neviditelnou.
Tak Bonynka je dobrá řemeslnice a bojovnice s úklidem,mnó a co s bouřkou, to je na pováženou. Náš Daník,co si nás našel, se třepal a vyváděl až donedávna,metody utěšování ani pamlsků nezabíraly. Nastoupila tedy metoda ignorování bouřky ze všech stran, nekomentujeme blesky jako dříve,neprcháme s pokřikem zavřít okna a tváříme se ,že se nic neděje, hlavně si nevšímáme pesa. Pomohlo to, už se netřepe, nelítá po bytě, zaleze si do pelíšku ale raději ke mně a spíme dál. Trvalo to tak tři až čtyři bouřky a je to stále lepší. Pokud jde o rachejtle, odchází Daník do koupelny a tam zalehne.
Posíláme strakaté dáme mocné zamávání tlapkami a zdravíme celou smečku. (wave)
Hm, asi tě milá Zdeno, taky neuklidním. Do strachu se dorůstá a strach se přenáší. Daník se začal bát výstřelů poté, co na něj v lese někdo střílel. S tím přišel strach z rachejtlí a posléze z bouřek. Kazan se nejdřív nebál, ale jak šly roky, bál se s Daníkem. Při bouřkách chodili a hledali úkryt, při rachejtlích se klepali, strašně neklidní hledali místo, kde se schovat. Jak byli starší, tak mě to klepání víc znepokojovalo. Zkoušela jsem nakonec i nějaké léky (v Anglii jsme mívali profesionální ohňostroje hned za domem celý rok – to kvůli svatbám), ale v podstatě bez úspěchu. Loni Daník umřel, Kazan se pořád bojí rachejtlí a přestal se bát bouřek. Berry se nebála rachejtlí, velmi ji zajímaly a piškotkování během rachejtlí nebo bouřky (dávám jednoduché úkoly a bohatě odměňuju jejich plnění) ji naplňovalo nadšením. Bouřky neřešili až do té poslední, co přišla v noci na středu o půl čtvrté ráno. Začala znenadání a strašně, mimořádně silně. Okamžitě jsem vstala a pustila psy domů, ale asi bylo pozdě, protože se už bála i Berry. Skončili u Andyho postele (spí dole v Domě), ale ne v posteli – to by se už Andy nevešel 🙂
Takže můj závěr je, snažit se rušivých vlivů nevšímat (především ty se nesmíš znepokojovat), pokud je pes schopen vnímat, tak zkusit ednoduché cvičení a hojné odměny. Léky se mi neosvědčily, ale neznám ty Bachovy kapky, co dole zmiňovala Bukinka… pokud u jejích psů fungovaly, mohly by i u Bony 🙂 Každopádně držím palce, vím, jaké to je trápení pro psa i pro tebe, co se na to musíš dívat a nejsi schopná s tím něco udělat. (h)
No hlavní je společenství, společnost. Bětuška se bála bouřek a rachejtlí strašně, opravdu mi tu první rok několikrát plakala strachy, ale když přišla Puska a její děti, přizpůsobila se jejich „menšímu“ strachu. V každém případě hluk mi holky spojuje; jak začne nějaký nečekaný randál (vrtání komína, sbíječka v dolním opravovaném bytě), ony se tak nějak nakupí k sobě a to je to, co jim pomáhá ještě víc, než má přítomnost.
Takže bych řekla, že aspoň v našem případě, se spíš přenáší klid (či zvídavost), než strach. Ale může to být i tím, že zejména Babetka vymazlenka je vůči hlukům psychicky odolná a než se schovat, jde spíš zkoumat – a tak to druhé dvě kočky někdy dělají podle ní také.
Máš pravdu, u nás také přítomnost klidné Berry jednoznačně uklidňovala Kazana při rachejetlích. popravdě by mě zajímalo, jestli by to platilo i na Daníka, který byl u nás vedoucím plašanem 🙂 V bouřce potom byli oba v pořádku (opět vliv klidné Berry), až do té poslední mimořádně hnusné, kdy to vypadalo, jako by starý Kazanův strach přešel na Berry. Doufám, že příští bouřka bude ve dne a já budu moc těm dvěma ukázat, že o nic nejde 🙂 Jinak to, cos dokázala s Bětou, je prostě skoro zázrak, milá Lásková (inlove)
Rok a půl, než Běta přestala na Pusinu syčet při každém potkání. Rok a půl zavírání dveří i jen při odskočení na záchod.
Rok a třičtvrtě trvalo, než ulehly spolu na gauči – každá na jiném konci. Dva roky trvalo, než se Běta s Pusí nebo Babí pohonila pro radost a ne ze špatné nálady.
Dva roky a pět měsíců trvalo, než Pusinka olízala Bětě hlavu (a kdo ví, jestli vůbec kdy Bětku, kotě ze Žižkova, někdy někdo olíznul).
Nevím, jestli je to má zásluha – první rok jsem měla strašně špatné svědomí, že mne Štětinka varovala, že jiná kočka nemá přijít Bětě do cesty – ale Pusinka byla potřebná, nemocná, honem potřebovala domov – no ale vyšlo to. Teď mám doma tři poměrně zdravé a poměrně spokojené kočky. Které se mají navzájem poměrně rády.
Když čtu stížnosti majitelů koček, že si kočka na jinou kočku nezvykla ani po třech týdnech, ježí se mi srst.
Každý pokrůček zaznamenávám do pomyslného deníku.
Nic se nevyrovná tomu, jak Bětuška chodí se mnou spát (ještě nedozhasínám a nedovypínám a už čeká na posteli) a nic se nevyrovná Pusinčinu buzení: kolem sedmé ranní přijde Pusinka a líbá mne.
No kdo z Vás to má?!
No, ja to mám.
ALE SI SKVELÁ. (h) Schválne veľkými písmenami, pretože ja to mám tak bezbolestne, prirodzene, ale Ty si na tom trpezlivo pracovala. (y) Chcelo to čas, trpezlivosť a lásku a to všetko si im dala (h)
Tak – naštěstí – s bouřkou ani ohňostrojem zatím nemáme žádné problémy. Toya si silvestrovské petardy vyloženě užívá – má přisunuté židle ke všem oknům a chodí kontrolovat, z které strany je to hezčí. A předvčerejší bouřka s obrovskými svetelnými i zvukovými efekty jí nadchla – asi si myslela, že letos je Silvestr už v létě, po dlouhé době jsme ji musela držet z balkonu v náručí a ukazovat ty nejkrásnější blesky.
Brůča k nám přišla v listopadu a tady jsme měli trošku obavy, jak to bude s tím Silvestrem – ovšem jí je to fuk (stejně tak bouřka) – když se za tím nedá lítat do padnutí, tak to není nic zajímavého.
Ziki předevčírem sice jevil ze začátku náznak paniky, ale když viděl, že celá rodina je napresovaná na balkoně a hodnotí jednotlivá světelná čísla a nikdo mu nevěnuje pozornost, tak se na bátí taky vyflákl – proč se bát, když ho nikdo nelituje (rofl) .
Takže neporadím, ale držím palce, ať to bátí strakatá slečna Bony zvládne s elegancí jí vlastní.
Bohužel, máme tutéž zkušenost, nepomáhá nic, dokonce naše Bára nevezme ani pamlsek. Protřepe a prodýchá celou bouřku, ohňostroj cokoli hřmí, bouchá a blýská. Dokonce jsme jednou zkoušeli pilulky na spaní při ohňostrojích v Brně. Nic to není platné, usne s posledním hromem či výstřelem.
Takže to chce jen nechat u vany a umyvadla dost prostoru k ukrytí:-)
Alena
Dobrý den, s Donem jsme měli od bání pokoj do devíti let, to jsme s ním chodili všude, na ohňostroj a pod. Bouřky se také nebál. Ale potom, najednou, těch dalších šest let to bylo oživot /jeho/. To jsme vždy říkali, no jo, bouřka je v Pardubicích a ty se už bojíš. Když k nám přišel Luxík tak to zase skoro ustalo, protože štěndo se nebálo. Luxík se bát začal letos ale tak, že mi vlezl až do postele a nevíme proč, zda si to psi řeknou? Když to neřešíme, Lux to přestal řešit také. Ale teď, o té poslední bouřce jsme měli z Dona- z kolie choďáka.. Nevím také co s tím.
Tak zase žiju v bláhové domněnce, že jsem příspěvek odeslala. Neodeslala, něco ho sežralo. Tak znovu.
Ance naštěstí rán nevadí, dřív se na Silvestra ráda koukala z okna, teď na to kašle a spí. Kočenky jsou za bouřky trochu rozhořčené a shlukují se.
Možná má Marička pravdu, pokud nemá Bonynka panické záchvaty s nežádoucími projevy, tak se zkusit chvat normálně. Nekrmit, ale zaměstnat nebo nechat být. Dopřát Bonynce ten nejbezpečnější prostor, který si najde. Pokud se to nebude zhoršovat, dá se to vydržet.
Psi jsou nesmírně citliví, i když nedáte nic najevo, Bony z vás určitě cítí vaše obavy z toho, jak čubizna bouřku zvládne. Což ji samozřejmě zneklidní ještě víc. Asi to je oblast, kde můžete udělat nejvíc, uklidňovat Bonynku zevnitř.
Přeju všem krásný den!
Mám výbornou (a na dvou psech odzkoušenou) zkušenost s Bachovými kapkami – protikrizovou esencí. A pokud to nezabere, nebo jen málo, tak velmi doporučuji konzultaci u MVDr. Jiřičky (ordinuje 1x týdně na klinice ve Stodůlkách v Praze) – dokáže s homeopatiky velké věci – také odzkoušeno (1x).
Ať je vám vše k dobru a držíme palce – slečna Bony je úžasná psice.
Mám tři psiny a jejich přístup k rachejtlím a bouřce je u každé jiný. Fleur si to úžasně užívá, rachejtle vyštěkává a chce je jít lovit, blesky pozoruje a hromy neřeší. Dcérenka Aira se zřejmě pomamila, nejdřív měla vztah dost neutrální, ale poslední dobou by se i k mamě připojila na lovu. A Ellie je kapitola sama pro sebe – jako štěně sice nejevila bezmezné nadšení z ohňostroje, ale nebála se, za rok už bylo vidět, že je taková napnutá, loňský silvestrovský ohňostroj strávila v pracovně pod stolem (není domácí pes). Před čtrnácti dny tu někdo střílel rachejtle a ještě jsem Ellie neviděla tak rychle běžet do boudy a předvčerejší bouřečku, která u nás byla opravdu malá, strávila na dece v zádveří a odmítla jít do boudy i po jejím skončení. Za chvíli bude chtít jít při bouřce s námi do postele. Hrozím se Silvestra a už teď vymýšlíme, kam ji schováme….
Střílení s e Borůvka bála vždycky a tudíž nám loni procházky do vinohradu, kde používají zvuková děla na špačky, dávaly dost zabrat- měla snahu v půli cesty odcházet domů, že jako když už potřeba byla vykonána, tak todle teda snášet nemusí. Silvestr byl očistec, kdy několik dní odmítala vycházet na zahradu, protože to tam určitě bouchá- kupodivu předními dveřmi, kde to vlastně bouchalo, vycházela na vodítku naprosto klidně a bez problémů. Poslední bouřka zvící ohňostroje- mno, nejdřív na bouřku zaštěkala, pak zalezla do koupelny, pak jsem ji vzala z koupelny do ložnice, protože vichr v koupelně dělal hroznou meluzínu v odvětrání a chtěla jsme zavřít dveře, tak mi seděla na posteli a funěla, za chvíli si lehla a funěla a pak během bouřky usnula. Neklepala se, to ne. Ale střílení zblízka je prostě problém a znamená vystresovaného psa, co si nevezme ani piškot.
hezkou sobotu všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Proč psi „dorůstají do strachu“ řeším už nějaký ten týden. A dokonce jsem si říkala, že se zeptám v Podmitrově na besedě, je-li to normální. Jak vidím, je…
Xerda začal bouřku „vydýchávat“ až v posledním roce života. Do té doby neřešil ani bouřky, ani ohňostroje. Beta začala loni. Letošní velebouřky zatím snáší jen s neklidem (nevydrží klidně spát, ale migruje pelíšky od jednoho k druhému – a všude ta mrcha bouřka bouří) . Ne zatím se neklepe, neslintá, nevyvádí… Ale právě z reakcí v okolí vím, že se strach může zhoršovat… Je to záhada – protože mně se bouřky moc líbí,, páník je taky vůbec neřeší a tudíž strach na ni přenášet nemůžeme.
Já zas znala jednoho zubaře, co se bál myší a taky mu to nikdo nevysvětlil.
To šel jednou takhle Pepíček s maminkou k zubaři a aby se tolik nebál, povolila mu maminka, aby si sebou vzal krysu Vasilisu. Krysa Vasilisa byl kluk a potkan, ale to nevadilo. Prostě to byla laboratorní, bílá a moc milá krysa Vasilisa, která bydlela u Pepíčka v kapse od bundy.
Pepíček usedl na křeslo, sestra mu přehodila slintací pláštěnku a pan doktor se chopil vrtačky. Naklonil se nad Pepíčkem, když v tom se na Pepíčkově hrudi cosi vzedmulo a začalo se hemžit. Pan doktor ztrnul a zíral. Zahemžilo se ještě jednou a zpod pláštěnky vykoukly chvějící se vousky a roztomilé červené očko. „Mně to tam nebaví“, pískla Vasilisa a vyšplhala se Pepíčkovi na rameno.
„Jéééééééé“ písknul pan doktor, upustil vrtačku a uskočil. „Ježíííííííííš“, vřeštěla sestra a snažila se vyskočit na stůl. Vasilisa se lekla a došla k názoru, že kdo uteče, vyhraje. Maminka se rozběhla za ní.
Vasilisa měla toho dupání a honění dost. „Chtělo by to noru“ řekla si, když uviděla nohavici a hupla tam.
Pan doktor zcepeněl. „Leze nahoru“, zašeptal zoufale. Maminka mu zašátrala po noze. „Ne“, sípěl pan doktor přiškrceně, „už je úplně nahoře.“ Maminka mu opatrně rozepla poklopec. A vsunula dovnitř ruku. A v tom otevřely se dveře a vešla paní doktorová ….
Rpuťka rputíííííííí (rofl) (rofl) (rofl)
To mám za to, že ji znám a přesto nedbám! Kafe s mlíkem je všude, kočky vyplašeně vylítly z pelechů, Anka zahání vetřelce a já skočila pod židlí.
Rputííííííí! (y) Ty vopice jedna, strašidlo rputící uprutné rpuťoviny! (rofl) (h) (hug)
😀 Kam na to holka chodíš, to máš ze života? Já jsem málem pod stolem a naši mě nechápou (fubar) myslí, že to mám od boreliozy.
Pábení je moje hobby 🙂 Ty příběhy se všechny skutečně odehrály, i když účastníkům tak komické v tu chvíli nepřipadaly. Chce to jen vypíchnout ty správné okamžiky.
A někdy i něco zamlčet. Konkrétně tenhle příběh dobrý konec neměl – paní doktorová už totiž dlouho hledala záminku k rozvodu. A zkuste u soudu vykládat něco o kryse Vasilise ….
Takže to vlastně skončilo dobře. Pokud už dlouho hledala záminku k rozvodu, tak to s ní nemohl být žádný život.
Coz mi pripomina jak vykladala spanelstinarka, ze kdyz se vdavala, tak ženich, už notně upravený, se v restauraci omezoval na občasné nadšené zvolání „Já su ženich!“ na což mu nějaká náhodná kolemsedící se svatbou nesouvisející odpovídala, neméně nadšeně, „A já su rozvedená!“ 😉
Jendo, s tou odpovědí souhlasím a popisek nadšené rozvedené, mě dostal do kolen (happy)
Kľudne rozprávať pri súde. Aby sa mamička sexuálne harašila s pánom doktorom v ordinácii, v ktorej je sestrička a jej malý syn, tak tomu môže uveriť len mimoriadne natvrdlý alebo podplatený sudca. A súhlasím s Jendom, malo to šťastný koniec.
A jak se má ten soudce ovládnout…??? 😀
Že by z boreli byli takové záchvaty?? Já abych věděla co mě čeká (whew )
Z borelky se můžeš dostat až do blázince (headbang) když Ti na ni nepřijdou včas
Neděs, já myslela že to leze na klouby. Mám to doma ve dvojím provedení (puke)
Nechci děsit, ještě taky nejsem v blázinci ale chodím dost špatně, to je ale můj problém- já mám syndrom bílého pláště, já se neochotně svěřuji do lékařské péče- nemám moc dobré zkušenosti. Ob. lékařka mi nikdy nevěřila, že mi něco je, až jsme přešli do jiné ordinace ale tam je zase pan doktor hodně přetížen protože je laskavý a hodný ale já se přesto bojím jako pes bouřky. (envy)
nedávno na netu http://www.novinky.cz/zena/zdravi/237707-nemocni-po-kousnuti-klistetem-nesmyslne-plni-psychiatricke-lecebny.html
Radanovo, o tom blázinci píšu na základě této informace, mám to stažené a budu pány doktory asi otravovat znovu krevní zkouškou, protože některý den nemohu skoro chodit. Loni jsem ještě toho nachodila s pejsany. Vždycky dostanu atb Sumamed a hotovo. Naposledy jsem po něm dostala takové křeče do hrudníku, že jsem si myslela něco o infarktu. Skoro jsem nemohla dýchat ani sednout, bylo to bezmála na špitál. Druhý den to ale přešlo, atb jsem nedobrala. Snad si ta paní v tom článku nevymýšlí, ono to není vidět a u lékaře si připadáš jako největší simulant.
Šiš, že je to svinstvo jsem věděla ale že až takhle ?! Ale u nás se to asi podchytilo včas a dobře. No i když…u manžela na to přišli náhodně při bolestech kolen,ale přeléčili a zatím 8 let klid a mladej to má asi 2 měsíce, na to jsme přišli poměrně brzy. Tak snad to bude dobrý (whew)
Nedávno jsem slyšela v rádiu, myslím že v Toulkách českou minulostí, že je možné, že Josef Mánes měl boreliózu. On trpěl chudák poslední roky života doslova psychickým rozkladem a přičítalo se to všemu možnému.
Chááááá – jedině Rpuť dovede příběh vypointovat do úplně nejvyšších stupnic. A zas je sobota o něco krásnější (happy)
Rpuť!!!! Budeš ma mať na svedomí!!!! 😀 😀 😀 Nedeľný podvečer, dočítavam debatu v pohode s pohárom vína a naraz toto!!! Ešte že som už skúsená a, čítajúc Rpuť, pohár som preventívne odložila. Mať tramín v notebooku nie je dobrý nápad 😀
To je ale Rpuť non plus ultra (rofl) (rofl) (rofl)
Hlavně je to škoda – jak notebooku, tak tramínu. Taky ráda 🙂
RPUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUTIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII!!
😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 tohle néééééééééééééé!! 😀 😀
Proč zvířata „dorůstají“ do strachu nevím, ale i naše obě kočky se ze začátku bouřek nebály. Smoky dokonce sedávala u okna a s velkým zájmem blesky sledovala. Postupně se ale z neznámého důvodu začaly obě bát (jedna to okopírovala od druhé). Dokud jen pršelo a byly blesky, celkem to šlo, ale jakmile se ozvala první rána hromu, zahučely za naší postel a tam zůstaly dokud nebylo běsnění konec. Za naší postelí je jejich nejjistější schovávačka a my to respektujeme. Když bouřka trvá dlouho, jdu si někdy lehnout na postel a buď si jen tak prozpěvuji, nebo se uvelebím a čtu si – prostě abych ukryté kočky alespň trochu uklidnila, že není zase tak zle. Ale nikdy se je odtamtud nesnažíme vylákat, natož vystrnadit. Ale co nenáviděly (stejně jako panička) byly a jsou rachejtle. Tady se každý rok 4. července (Den nezávislosti) a na Silvestra ztratí a zaběhne spousta psů, většinou k smrti vylekaných petardami. Jinak třeba poklidní psy v zahradách, teď k smrti vystrašení přeskočí či přelezou ploty a hledají někde úkryt. Naše Trixie kupodivu na bouřku nijak nereaguje, i hromy jí nechávají klidnou. Asi jí jako štěněti v jejím prvním domově nic jiného nezbylo, neměla se tam před bouřkou kam schovat a jestli chudinka strachy kňučela, nebylo jí to nic platné. Tak si asi zvykla, aniž by to na ní naštěstí nechalo nějaké špatné následky. Ale z té doby si moc dobře pamatuje jaké to je mít mokrý kožich a nohy a teď když venku třeba jen mírně mrholí, postaví si hlavu a za nic nevystrčí ven ani čumák. A když přestane pršet, ale tráva je mokrá, Trixie se jí snaží všelijak obejít a když to nejde, zvedá vysoko nohy a utíká, aby už zase byla na suchu.
Já osobně bych Bony nechala, ať se klidně bojí. Pokud se strachem nepočůrá nebo nepokaká, nevidím důvod, proč jí strachu z randálu odnaučit. Jestli to nemá jiné následky, než že je po dobu bouřky vystrašená, ale po bouři je zase vše v pohodě a bez následků, nesnažila bych se jí to odnaučit. Je to takový její pud sebezáchovy a pokoušet se jí to „vymluvit“ by se mohlo také zvrtnout k horšímu – mohla by se přestat schovávat a třást, ale začala by třeba vrčet a možná i kousat. Vždyť i odrostlejší děti se při bouřce někdy rády běží schovat „mamince pod sukni“. Moje maminka se bouřky opravdu bála celý život, takže „pod její sukni“ jsme jako děti rozhodně ukryt nehledaly. Maminka sice nijak nepanikařila, ale byla celou dobu nervozní, modlila se a až teprve, když bouřka přešla, vrátila se jí nálada. Když tady u nás prvně zažila jednu z našich jižanských bouřek (a že ty jsou), byla přesvědčená, že se blíží konec světa a moje ujištění, že takovéhle bouřky jsou tady zcela normální jí příliš neulevilo.