No jo, co se strachem? Zkusit převést pozornost jinam. Se říká. Otázka je, zda se to podaří u každého jedince. Třeba u mě se to teda nepovedlo až tak úplně 😀 😀 😀 doma mi buřina neva, už jsem se naučila i nepanikařit , když je buřina dál. ale řeže-li mi to přímo nad makovicí a jsem-li venku, tak teda to už problém je. Teď minulý týden jsem složila bobříka odvahy, byli jsme se koupat v lomu a tak jako to pobublávalo, pak to pobublávalo blíž a přestože ostatní tvrdili, že bouřka tady nehrozí, tak jsem věděla svý. A udělala jedině dobře, že jsem je přinutila dopočítat raky a mazat zpátky, páč bouřka mazala za náma po lukách a k autu jsme došli přesně ve stejnou dobu, jako ona, brrrrr.

S pesanem bych v tu chvíli doma začala něco podnikat, myšleno jednoduché cvičení cviků které zná. Bojí se? chce vlézt za wc mísu?Pojď sem, a tady místo. A trvat na tom, že na tom místě prostě chvíli zůstane. Ne moc dlouho, aby se to nepokazilo, ale chvilku, aby se musela soustředit na to, že musí poslechnout a postupně to prodlužovat. Jo ono to zní trochu krutě, když chce pes zalízt sto sáhů pod zem a já si tyransky trvám na tom, že zrovna bude tady, ale soustředění na to, že musí poslechnout nějaký povel jí pomůže se přes to postupně dostat. Pak pochválit – Šikovná, tak pojď ke mně, šikovná, tady si sedni u mě a budeme sedět, o nic nejde, udělat nějaký ze sranda cviků, kde o nic moc nejde, já nevím, třeba Podej pac, přines papučky, nebo něco, aby se soustředila na to že pracuje a ne že to venku bouchá.
Praktikuju tohle s Ešusem s hmyzem. Tam je ale proti bouřce jedna obří nevýhoda. Vždycky, vždycky, když se mi ho podaří trochu srovna (že třeba spolu sedíme u altánu obrostlýho psím vínem, kde to bzučí jak o život), tak ho při jeho smůle vždycky, ale doopravdy vždycky pak něco štípne a já jsem kde?? Jo, tam kde jsem byla prve. To u tý bouřky nehrozí. Plus jak píše Petra a Barry na rány uvykat. Postupně, tzn. nejdřív procházet (a myslím i třeba cvičit už naučené) z velké vzdálenosti a snažit se aby se pes soustředil na mou maličkost a pak tu vzdálenost po malinkých krůčcích zkracovat a pak naopak zase prodlužovat dobu, kdy pesan musí v nějaké vzdálenosti od hluku fungovat.

Přeji hezký zbytek neděle.

Nám už tady od rána vytrvale prší a konečně se i ochladilo (tak máme „jen 27“, což je o dvacet méně než ještě předevčírem). Ale komáři se rzomnožili něco děsného. Když stojím v želvím výběhu při krmení, mám těch prevítů kolem sebe celé hejno. Včera jsem jela za kamarádkou (kůli rakovině jí před dvěma týdny odřízli levé ňadro – uf ta jizva ale je). A do auta se mi dostal komár. Ten otrava mi lítal nad volantem, bzučel kolem hlavy, lechatal na čele. Jsem řidič, který se bojí za jízdy i kejchnout, abych nestrhla řízení. Nejela jsem daleko a po prázdné silnici, tak jsem se ho dvakrát pokusila alespoň připlácnout na sklo – ale netrefila. Vedle na sedadle jsem měla talíř čerstvě upečených tvarohových šátečků a tak jsem nechtěla riskovat, že je vrávoravým řízením sesypu na zem. Když jsem dojela, komár se ukryl. Ale sotva jsem vyrazila na cestu domů, zase se vynořil a otravoval až domů. Jestlipak by snaha zabit dotěrného komára byla dostatečnou omluvou při autonehodě?

Na ale protože se ochladilo, zkusila jsem ráno „seznámil“ naši Smoky s garážovou Indy. Bohužel neúspěšně. Smoky se chová normálně, se ztrátou Dixie se buď vyrovnala, nebo jí to ještě zcela nedošlo. Občas sice přijde ze zahrady a více než jindy žalostně zamňouká, jakoby nám naznačovala „šla jsem Dixie hledat, ale ona ani tam není“. Ovšem to jí možná jen já vkládám slova do pusy. Smoky je jako vždy mazlivá, hravá. To spíše nám je stále líto Indy, která neztrácí touhu dostat se do domu a vždycky na mne vyčítavě kouká, když jí zavřu dveře před nosem. V garáži se nemá vůbec špatně, nic jí tam nechybí, nás vídá často, ale asi si pamatuje, že jednou také byla „vnitřní mazel“ a my bychom jí rádi vyhověli. Jenže kočky se prostě nemají rády. Zažila jsem to už jedou před lety, kdy ještě nebylo dostatečné oplocení a Indy se dostala na zadní zahradu. Tam na ní vyrazila Smoky, bylo z nich bílo-šedé vřeštící, nebezpečné klubko, že jsem do nich musela praštit násadou smetáku, abych je rozehnala – Indy bleskově utekla. A i dnes, když Smoky vidí Indy skrze okno na předním trávníku, zalehne, zalomí uši dozadu a sleduji Indy, dokud jí nezmizí z očí. Proto jsem Indy nechtěla jen tak pustit „na zkoušku“ do domu, pak by jí teprve bylo líto, kdybychom jí zase vyšoupli do garáže. A jen tak volně nechat kočky v garáži – to by také mohlo skončit ošklivou rvačkou. Tak jsem Indy (kupodivu bez protestu) dala do přenosky, spustila vrata garáže a do garáže přinesla Smoky. Obě kočy začaly vrčet, prskat a mručet. Smoky chtěla utéci, ale já jí chytla, přinesla kousek k přenosce a tam si s ní sedla na zem. Seděla jsem tam asi 5 minut, ale Indy nepřetržitě mručela a syčela a Smoky se nenechala zahanbit. Pak Smoky přestala, tak jsem se odvážila přistrčit ji k mřížce přenosky. Ale Indy na ní s prskáním vypálila, skrze mřížku protáhla packu a málem Smoky jednu ťafla. A duo mručení začalo znovu. Tak jsem to vzdala. Smoky se doma hned běžela schovat za postel, ale naštěstí po chvíli vylezla a chovala se ke mně zase normálně – mazlivě. Ani Indy mi ten pokus nezazlívala, šla jsem jí tam pro uklidnění dlouze kartáčovat. Možná to někdy po čase zkusím zopakovat, ale jistá si tím nejsem. V domě jsem už jednu ošklivou šarvátku zažili a nemáme zájem jí opakovat. Možná by to chtělo dvě přenostky v každé jedna kočka, postavit blízko sebe a nechat je tam samotné, ať si to spolu vyprskají, vymručí a vysyčí.

Přeju všem krásnou neděličku neděli. :o) Tady v Praze je trochu pod mrakem a na mě se vrhla nějaká letní viróza. Chudák zahrádka, odplevelená je jen z části, ten příšera jetel a nějaká divná tráva se roztahuje všude. 🙁
Přeju všem krásný den. (h)

Až teď čtu komentáře (včera jsem nakupovala a Bětuška ví, že na kočičím tácu je mnoho kočičích klobásek a tak žumrá a žumrá a já ji odháním a odháním, od včera vyžumrala ČTYŘI! Ta holka za den prožere víc peněz, než já za víkend!); tohle je moc zajímavé téma a žasnu, kdo všechno a jak „strachy“ zviřátek řeší. Vida.

No, Zdeno, rozhodně v tom s Bonynkou nejste samy, když už nic. 🙂

Proti strachu z bouřek zabrala až nahluchlost. Penny teď přijde, zamyšleně na mě koukne a ptá se: Je venku opravdu bouřkovej pes, nebo se mi to zdá? Mám se bát? Pak mi preventivně ulehne k nohám.
Tu poslední bouřku ale slyšela dobře. 😀 Jen ji považovala za malou a celkem krotkou.

Jinou radu, než čas, neznám. Bětuška se zprvu vyděsila i při zařinčení pokličky, nešikovně položené na hrnec, tak, že jsem ji tři hodiny nenašla. Natož papiňáku, když začal funět. Vody proudící do vany, zarachtání klíčů v zámku. Dnes poodejde o dva metry a z prahu sleduje, kdy papiňák dofuní a hlavně, CO z něj vyndám. Už ví, že v něm často funí kuře… 😉
Dnes holkám pomáhá bejt spolu, takže při hřmění nebo kvílení travní sekačky pod oknem kouknou po mně, po sobě, plácnou se pod gauč nebo rozestaví kolem prahu a trpělivě čekají, až to přejde.
Co je spolehlivě postaví do pozoru, je tón telefonu nebo domovního zvonku a nemusí ani nikdo zvonit na mne, stačí televize. Blesk a šup a už tu nejsme. Za deset minut začneme vykukákovat z ložnice, jestli ten, kdo zvonil, přišel. (Běda, když film obsahuje vícero návštěv a tudíž zazvonění po sobě.) 🙂

Zbyl nám jeden velký strach, a řekla bych, že je skoro obřadní, že ho holky skoro VYHLÍŽEJÍ, a ten se koná každou středu ráno mezi 4 a 5 hodinou. Popeláři. Většinu střed mne spolehlivě vzbudí vytřeštěná Babetka nebo Pusinka, která mi skočí s nezataženými drápky na rameno v lepším a na hlavu v horším případě, a hlásí celou kočkou, že jedou popelnicoví lidé. Pokusila jsem se jednou Babetce ukázat z otevřeného okna, že je to jen hlučné autí, které brzo přejede, a to byl sakra špatnej nápad, završený šrámem na nose. (chuckle)

Tak Bonynka je dobrá řemeslnice a bojovnice s úklidem,mnó a co s bouřkou, to je na pováženou. Náš Daník,co si nás našel, se třepal a vyváděl až donedávna,metody utěšování ani pamlsků nezabíraly. Nastoupila tedy metoda ignorování bouřky ze všech stran, nekomentujeme blesky jako dříve,neprcháme s pokřikem zavřít okna a tváříme se ,že se nic neděje, hlavně si nevšímáme pesa. Pomohlo to, už se netřepe, nelítá po bytě, zaleze si do pelíšku ale raději ke mně a spíme dál. Trvalo to tak tři až čtyři bouřky a je to stále lepší. Pokud jde o rachejtle, odchází Daník do koupelny a tam zalehne.
Posíláme strakaté dáme mocné zamávání tlapkami a zdravíme celou smečku. (wave)

Tak – naštěstí – s bouřkou ani ohňostrojem zatím nemáme žádné problémy. Toya si silvestrovské petardy vyloženě užívá – má přisunuté židle ke všem oknům a chodí kontrolovat, z které strany je to hezčí. A předvčerejší bouřka s obrovskými svetelnými i zvukovými efekty jí nadchla – asi si myslela, že letos je Silvestr už v létě, po dlouhé době jsme ji musela držet z balkonu v náručí a ukazovat ty nejkrásnější blesky.

Brůča k nám přišla v listopadu a tady jsme měli trošku obavy, jak to bude s tím Silvestrem – ovšem jí je to fuk (stejně tak bouřka) – když se za tím nedá lítat do padnutí, tak to není nic zajímavého.

Ziki předevčírem sice jevil ze začátku náznak paniky, ale když viděl, že celá rodina je napresovaná na balkoně a hodnotí jednotlivá světelná čísla a nikdo mu nevěnuje pozornost, tak se na bátí taky vyflákl – proč se bát, když ho nikdo nelituje (rofl) .

Takže neporadím, ale držím palce, ať to bátí strakatá slečna Bony zvládne s elegancí jí vlastní.

Dobrý den, s Donem jsme měli od bání pokoj do devíti let, to jsme s ním chodili všude, na ohňostroj a pod. Bouřky se také nebál. Ale potom, najednou, těch dalších šest let to bylo oživot /jeho/. To jsme vždy říkali, no jo, bouřka je v Pardubicích a ty se už bojíš. Když k nám přišel Luxík tak to zase skoro ustalo, protože štěndo se nebálo. Luxík se bát začal letos ale tak, že mi vlezl až do postele a nevíme proč, zda si to psi řeknou? Když to neřešíme, Lux to přestal řešit také. Ale teď, o té poslední bouřce jsme měli z Dona- z kolie choďáka.. Nevím také co s tím.

Mám výbornou (a na dvou psech odzkoušenou) zkušenost s Bachovými kapkami – protikrizovou esencí. A pokud to nezabere, nebo jen málo, tak velmi doporučuji konzultaci u MVDr. Jiřičky (ordinuje 1x týdně na klinice ve Stodůlkách v Praze) – dokáže s homeopatiky velké věci – také odzkoušeno (1x).
Ať je vám vše k dobru a držíme palce – slečna Bony je úžasná psice.

Střílení s e Borůvka bála vždycky a tudíž nám loni procházky do vinohradu, kde používají zvuková děla na špačky, dávaly dost zabrat- měla snahu v půli cesty odcházet domů, že jako když už potřeba byla vykonána, tak todle teda snášet nemusí. Silvestr byl očistec, kdy několik dní odmítala vycházet na zahradu, protože to tam určitě bouchá- kupodivu předními dveřmi, kde to vlastně bouchalo, vycházela na vodítku naprosto klidně a bez problémů. Poslední bouřka zvící ohňostroje- mno, nejdřív na bouřku zaštěkala, pak zalezla do koupelny, pak jsem ji vzala z koupelny do ložnice, protože vichr v koupelně dělal hroznou meluzínu v odvětrání a chtěla jsme zavřít dveře, tak mi seděla na posteli a funěla, za chvíli si lehla a funěla a pak během bouřky usnula. Neklepala se, to ne. Ale střílení zblízka je prostě problém a znamená vystresovaného psa, co si nevezme ani piškot.