Náš horolezecký oddíl při jednotě Spoj – Brno se už zkonsolidoval, přibylo pár nových členů a mnozí ze zkládajícího jádra oddílu už měli kvalifikaci cvičitelů. Měli jsme nyní dva vedoucí. Zdeňka Kašpara, zvaného Kaspr, pod jehož taktovkou jsme prožili v posledních pěti letech nesčetná dobrodružství už jako turisti zatížení na hory a tvrdé podmínky. Jakýsi klub masochistů.

A pak nového příchozího, Ing. Mojmíra Ticháka, řečeného Kazimír, který k nám přestoupil z jiného horolezeckého oddílu, tuším, že Slávie Brno nebo Lokomotivy. Tento byl zkušený horolezec a měl za sebou i expedici na Kavkaz. Oba byli kolem čtyřicítky a tehdy pro nás už vlastně staří dědci.

Po zimním horolezeckém extempore v okolí Téryho chaty, kterého se zúčastnili pouze 3 členové pod vedením Kazimíra, jsme se rozhodli uspořádat letní pobyt ve Vysokých Tatrách. K pobytu jsme si vybrali Batizovskou dolinu a základní tábor naplánovali u Batizovského plesa. Tehdy to nebyl z ochranářského hlediska problém, spíš to byla obvyklá rutina. Jen pro pořádek, o koho tu tentokrát šlo. Tak předně naši dva vedoucí, Zdeněk Kašpar, zvaný Kaspr a Ing. Mojmír Tichák zvaný Kazimír či Kazoš. Další účastníci byli: Míla Staněk zvaný Ježek, Jiří Šteflíček zvaný Kurýr, Jan Kryštof zvaný Jenis, Jarek Ventruba, Petr Rampl, Michal Kryštof, mladší brácha Jenise, Honza Rusňák, Kračmar a Jiří Švehla zvaný Yetti. 

Takže k obvyklé výbavě, zásob jídla a paliva na týden přibyly i stany. Když se to dalo na kupu, tak to zaneřádilo půl obýváku a nabalená krosna pak připomínala almaru. A tak jsme se každý se svojí almarou objevili v sobotu kolem desáté večer, 30. června 1962 na „roli“ jak se v Brně říká hlavnímu nádraží, abychom se pak už tradičně narvaným vlakem vydali do Popradu, kam dorážíme nevyspalí časně z rána, v neděli 1. července 1962. Zde se potkáváme s Ježkem, co jel ze Znojma. Nyní už v plné sestavě nasedáme na električku, která nás doveze do Tatranské Polianky.

Zde se trochu posilníme a pak už to je pro každého s almarou na zádech po zelené značce prudce nahoru do Velické doliny pěkný záhul. Po probdělé noci ve stoje v narvaném vlaku to je pochoutka pro masochisty. Ve strategických místech se občas zřítíme na zem či na balvan a odpočíváme. Nikdo kupodivu do kroku nepěje. Ve Velické dolině u tehdejší chaty Sliezsky Dom, co později vyhořela, jsme skoro až v poledne. Jde nám to pomalu. Odtud si to štrádujeme po Magistrále do sousední Batizovské doliny. Prakticky obcházíme masív Gerlachu, jeho pověstný Kotol.

Kolem třetí hodiny odpoledne, patřičně zničení, dosahujeme za deště naše místo určení. I v nevlídném počasí to je místečko přívětivé. Od Magistrály je odděleno čelní morénou, takže na tábor není vidět a máme tak soukromí. Směrem k dolině se rozprostírá Batizovské pleso. Mírně zvlněný terén je porostlý sporou horskou travou a tato zatravněná místa mezi balvany přímo zvou k postavení našich příbytků na příští týden. Ostatně jak celá dolina, tak i tábořiště je dnes krásně vidět na Google Earth a nebo Google maps. Přesvědčte se sami.

Jsme rozděleni do dvojic nebo trojic. Jak k bydlení a sdílení stanu, tak ke společnému vaření a stravování. Vaří se pod širákem na vařičích. Vedle každého stanu si z kamenů postavíme jakousi kuchyňku, kde pak vytváříme naše vysokohorské kulinární zázraky.

Jak už tehdy bylo mezi námi zvykem, tak jsme všichni neodjeli na vrcholu zdraví. Zdeněk Kašpar pokašlával, měl nateký krk ve kterém ho bolelo. Však vynáška do základního tábora ho patřičně zřídila. Toho, který byl vždy dynamem a honil nás. Jakmile jsme postavili stany, tak byl rád, že se může natáhnout a zalézt do spacáku. Také nám už přestalo pršet a tak si každá dvojka vaříme večeři, čumíme po nejbližším okolí, kde je ještě dosti starého, zimního sněhu který se odráží v hladině Batizovského plesa. Díky přeháňkám a celkově nevlídnému počasí, teplota kolem nuly a vítr, zalézáme brzy do stanů a jdeme patřičně utahaní spát. Doháníme minulou probdělou noc. 

V pondělí 2. července 1962 se probouzíme do mrazivého a sychravého rána. Na hladině plesa je čerstvá krusta ledu a kolem je stříbrná jinovatka. Prostě typické tatranské letní ráno ve zhruba 1880 metrech nad mořem. Vidět nic moc v okolí není, dolinou se válí mlha a občas z hustých mračen drobně sněží. Vaříme si snídani a pak se vydáváme na poznávací procházku dolinou směrem nahoru směrem ke skalní špičce zvané Kostolík, která ční z doliny jako velký pomník před jejím závěrem tvořeným Batizovským štítem. Počasí nic moc, výhledy taktéž a tak jdeme pomalu a doufáme, že se to trochu vybere. Toto velice vyhovuje nemocnému Kasprovi, který každý odpočinek bere s povděkem. Když jsme došli k patě Kostolíku, tak se počasí trochu umoudřilo. Dokonce místy prosvitlo i slunko. Tak jsme se rozhodli, že si na Kostolík vylezeme. Kaspr se na to ale necítil a pomalu odchází zpět do nedalekého tábora.

Na Kostolík jsme se vydali čtverkovou cestou západní stěnou a komínem. Ve spodní části byl terén nepříjemně lámavý, čili rozchrastaný, aby v horní části byl už pevný a pěkně exponovaný. Když jsme pak seděli na vrcholku jako vosy na bonbónu, tak nám Kazimír nezapomněl připomenout, že bezpečnosti není nikdy dost. Jak jeden výborný polský lezec se na vrcholku odvázal z lana a přezouval se, převážil se, a pak se dole rozpleskl. S vrcholu pak asi dvě délky lana slaníme a dál to už je pohodlný sestup. Aby to však bylo zajímavější, tak na zpáteční cestu do tábora padla hustá mlha a začal padat sníh s vodou.

V táboře zalézáme do stanů a bavíme se, Kazoš brnká na kytaru a zpíváme horolezecké balady. Venku je stále nechutně a večeři si pak vaříme za mrholení a mlhy. Psa by jeden nevyhnal a tak zalézáme do stanů a máme brzo večerku.

Úterní ráno 3. července 1962 nás vítá čerstvou sněhovou pokrývkou na okolních svazích. Ve vzduchu stále poletuje sníh smíšený s kapičkami vody. Je krajně nevlídno a díky čerstvému sněhu i nevhodno k lezení. Nikomu se nechce z teplého spacáku ze stanu. Jen Kaspr se rozhodl, že to zabalí a pojede domů, je mu čím dál hůř. Už si nepamatuju, jestli šel dolů na vlak sám, nebo s ním někdo šel. Každopádně v táboře moc zábavy není. A tak do jednoho horolezeckého stanu pro tři se nás narvalo osm i s kytarou a do mlhy Batizovské doliny se neslo vyřvávání, tedy zpěv různých, placama i méně slušných písní. Večeři jsme vařili za deště a nálada byla pod psa. Jak se zešeřilo, tak jsme zalezli do spacáků a upadli ve spánek spravedlivých.

Ve středu 4. července 1962 nás ráno vítá mrazivý dech velehor, čerstvým sněhem ozdobené bílé svahy a šmolková obloha. Nevěříme vlastním očím. Hladina plesa je bílá pláň jak na led napadl sníh. Nálada je rázem výborná, Jenis poletuje jen v trenkách a dokonce provokuje rozcvičkou. Málem jsme ho za tuto provokaci hodili do plesa. Na sluníčku si vaříme snídani a pak se vydáváme na ranní procházku kolem plesa. Počasí je stále pěkné a tak kolem půl deváté jsme se rozhodli vydat se na tůru. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a vytyčili dvě cesty. Náš cíl je vrchol Malé Končisté, pouhých 2475 metrů vysoký. Naše skupina jsou dvě lezecké dvojky. Na každém konci lana jeden dobrodruh. Ježek s Kurýrem na jednom a Kazimír s Yettim na druhém. Vedl Kazimír. Kam šla druhá skupina pod vedením Honzy Rusňáka si už nevzpomínám.

Zvolili jsme si trojkovou cestu po hřebeni ze sedla pod Drúkom. Ovšem cesta do sedla je díky sněhu „zajímavá“. Cepíny a mačky jsme v létě nechali doma a na strmých polích umrzlého firnu si vyrábíme stupy horolezeckými kladivy. Postup to je „delikátní“. Kdyby jednomu uklouzla noha a svezl se dolů do suti, tak by byl tak akorát k sesbírání. Na takovém strmém sněžném poli se velice rychle nabude značná rychlost a pak se už sešup nedá kontrolovat. Však každý rok bývalo v letní tatranské sezoně několik případů těžkých úrazů neznalých turistů, co se chtěli na sněhu svézt. Pod sněžným polem skončili mezi balvany, o které se nepěkně potloukli a někdy i zmrzačili.

Jak stoupáme do sedla, tak se nám otevírají nádherné pohledy na okolní štíty. Za zády máme masív Gerlachu. Když se při odpočinku otočíme, tak po levici je Kačí a Batizovský štít. Ze sedla, do kterého se sápeme, vede doprava pěkný hřeben na Popradský Ľadový štít a doleva ten „náš“ kudy polezeme na Malou Končistou. Sice trochu fouká, ale je furt azuro a čerstvý sníh oslnivě září. Konečně jsme se doškrábali do sedla pod Drúkom a odtud se nám otevřel nádherný pohled na západní část Vysokých Tater.

Po obloze se už zase začínají honit mráčky, fouká čím dál tím víc a my se po krátkém odpočinku vydáváme po krásném skalnatém hřebenu místy ozdobeném až osmicentimetrovou námrazou. Horko nám rozhodně není. Cesta to je relativně lehká, jen trojka, ale impozantní. Jak pro výhledy do kraje, vhodné pro krále, tak pro svůj exponovaný charakter, kdy se mnohdy mezi nohama díváme přímo na dno doliny. Hřeben vede na Drúk, pak do Vyšného sedla pod Drúkom, přes Vežu nad Ľadovým, štrbinu nad Ľadovým, štrbinu pod Malou Končistou na vrchol Malé Končisté.

Jak se tak pomalu suneme k našemu cíli, tak se postupně zatahuje a sluníčko mizí, vítr sílí a na vrcholku se už zrovna opalovat nedá a výhled už také není to, co byl ještě před hodinkou. Proto se zde zdržujeme jen krátce a sestupujeme opět hřebenem. Pokračujeme dále na Východní vrchol Malé Končisté a odtud dolů do Kahulské štrbiny a odtud nepříjemným, vlhkým a lámavým žlebem, který nad dnem Batizovské doliny přechází v suťový kužel na dno doliny. K táboru už jdeme opět mlhou a drobným deštěm. Večeři si vaříme za deště, větru a povšechně počasí, do kterého by ani psa nevyhnal. Tak je opět časná večerka, nic jiného než zalézt do tepla spacáku a spát se nehodí.

Další fotky najdete zde: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Batizovska_dolina_cervenec_1962/