Bylo, nebylo. Naskytla se natolik odborně zajímavá možnost stáže v Americe, že jsem já, coby milovnice cestování stylem „dám si k svačině Rozcestník“ začala vážně uvažovat o tom, že bych tam jela.

Váhala jsem dlouho – moje angličtina má k dokonalosti hodně daleko, letadlem jsem dosud nikdy neletěla. Nakonec jste mi s tím sebráním odvahy docela dost pomohli.

Tak jsem tam podala přihlášku, přežila telefonickou konverzaci s jedním z tamních profesorů (účel – zjištění motivace a stavu mojí angličtiny) a dlooouho se nedělo nic. Tak jsem tak trochu doufala, že to třeba nevyjde. Ale pak mi přišlo, že je stáž schválená, takže začalo zařizování. Nejdřív to vypadalo, že na měsíc do Ameriky nebudu potřebovat vízum vůbec, nakonec to (vzhledem k tomu, že na část nákladů jsem měla stýpko od američanů) vyšlo na poměrně komplikované vízum.

Kolem toho jsem si kupodivu nejvíc užila s byrokracií českých a nikoliv amerických úředníků – například naprosto nepřekonatelný problém bylo napsat potvrzení o zůstatku na účtu (kterej mám pochopitelně v korunách) s dodatkem, kolik to vychází v dolarech (ano, jsem v současné době majitelkou zcela zbytečného dolarového účtu). 

Nakonec se poměrně těsně před plánovaným odjezdem vízum přece jen podařilo zařídit,takže se věc začala rýsovat jako neodvratitelná. A opět jste mi pomohli s informacemi o letištích apod. Tenkrát psala HanaW památnou větu o tom, že mě hodně věcí překvapí, tak protože jsem toho moc nenacestovala, tak bych vám napsala trochu něco o těch překvápkách.

Podnebí
Když jsem odjížděla, tak u nás bylo tak krásně rozkvetlo – trnky, ovocný stromy – vůbec se mi z té krásy nechtělo. Přijela jsem do Arizony večer a zapadla do hajan. Ráno mě vzbudilo sluníčko, otevřela jsem okno a zjistila, že je kupodivu docela chladno (byla jsem připravena na to, že v Arizoně jsou v květnu teploty tak kolem 35 až 40 °C) a cvrliká tam spousta vrabčáků.

Z okna jsem koukala na řadu krásně rozkvetlých keřostromů – první, co mě napadlo, bylo, že to jsou šeříky, pak mi došlo, že to je blbost, a šla jsem se na ně kouknout zblízka – byly to oleandry (a jako jedna z mála věcí vydržely kvést celou dobu, co jsem tam byla). Nádherné ráno. A já pomalu začínala chápat, co je to rozkvetlá poušť. Kvetlo tam tou dobou skoro úplně všechno. Jeden den najednou vykvetla spousta stromů žlutými drobnými květy (jak kdyby byly u nás třešně žlutý 🙂 ), bohužel stihly odkvést během dvou tří dnů, takže jsem se na ně ani nestihla podívat zblízka, ani je nafotit.
Další překvápko (možná víc pro místní než pro mě) bylo, že tam jeden den pršelo, údajně to je tam v květnu krajně neobvyklé. Jinak asi, když tam začne pršet doopravdy, tak není o co stát. Takovýho něco jako příkopy kolem silnic tam bylo dimenzováno na vody zvíci většího potoka až menší říčky a bylo vidět, že to nejsou jen takový naše příkopy, ale s rozmyslem postavenej povodňovej systém.

Angličtina
Vyjela jsem do světa se slušnou znalostí odborné angličtiny a s bazálem znalostí školní (tj. britské) angličtiny. První humorná situace se naskytla už v New Yorku na letišti. Chvíli před tím, než se mělo nastupovat do dalšího letadla, jsem vyrazila hledat WC. Několikrát jsem minula ceduli „Restroom“ s údivem nad tím, kolik tam mají odpočívadel (pro neangličtináře – rest je odpočívat, room je místnost nebo prostor), když tam nemají ani záchody… až jsem nakonec našla tuhle ceduli s obrázkem panáčka a panenky a svitlo mi, že restroom nebude odpočívadlo :). 

S angličtinou to nebylo vždy zrovna humorný – nějak jsem tak žila v domnění, že buď anglicky umím a rozumím, nebo anglicky neumím a nerozumím – skutečnost vypadala tak, že někomu rozumím a někomu nerozumím (a to celkem bez ohledu na téma hovoru a s nepříliš velkým vlivem toho, jak se dotyčná komunikující osoba snaží mluvit srozumitelně). Ale musím říct, že všichni byli stran toho dorozumívání neobyčejně trpělivý.

Další dost nečekaný bylo, že nerozumím bez brejlí – zrakovej vjem byl kupodivu v rozumění docela dost podstatnej. A musím říct, že obdivuju lidi, který se do ciziny vypraví na trvalo (hlavně dřív si myslím, že se tam z různých důvodů asi dostali i lidi, který nemuseli mít zrovna nejlepší jazykový vlohy). Asi to neřeknu úplně nejhezčejc, ale člověk, jak se nedokáže hned vyjádřit, si přijde jako hroznej debil (a asi nejen přijde – mám dojem, že jeden z lektorů si ze začátku moje anglický nedostatky vyložil jako odborný neznalosti, a musím říct, že jsem velmi kvitovala s povděkem změnu jeho chování, když si to uvědomil).

Opravdu obdivuju lidi, který se s tou jazykovou bariérou dokázali vyrovnat.

Lidi
Musím říct, že jsem potkala lidi velmi ochotné a vstřícné, byla jsem až překvapená, jak byli lidi trpěliví s mojí angličtinou, jak například bez jakéhokoliv údivu nebo nevole odpovídali na mé naprosto bazální dotazy na letišti. Pokud už byl někdo spíš neochotný, dělo se to v duchu přísné asertivity (jak ji nemám ráda, tak jsem byla ráda, že mi aspoň nikdo nenadává).
Další pro mě překvapivá věc bylo jásání. Přišlo mi, že tam lidi jásali každý ráno, když se potkali s kolegama na pracovišti, jak kdyby se neviděli kdoví jak dlouho. Jásali nad tím, že už je pátek, polední pauza a vůbec nad spoustou věcí, který by mě nenapadly. Například jednou, když jsem měla dojít něco zařizovat s jedním z lektorů, tak jsem se jeho halasné reakce až lekla, že jsem něco vyvedla špatně, nicméně to byl jásot nad tím, že jsem přišla na minutu přesně.

Dost mi to všechno jásání vrtalo hlavou, pak jsem si říkala, že to má něco do sebe. Když přijde u nás člověk do práce (protože jsme všichni přetažení a přepracovaní), tak někdy sotva pozdraví i lidi, se kterejma je opravdu v přátelském (nikoliv jen pracovním) vztahu, že to tak nějak tý energie do života moc nepřidá. Pak jsem ale byla náhodně a nechtěně svědkem situace, kdy mi z tohohle přístupu vůbec nebylo dobře. Seděla jsem v nemocniční jídelně u oběda vedle dvou paní, který (jak to z hovoru vyplynulo) se dlouho neviděly, ale dobře se znaly (asi spolu dříve někde pracovaly), probíraly, jak se má kdo ze známých apod. až se jedna zeptala druhý, jak se má manžel, a druhá paní se jásavě rozpovídala o tom, jak je manžel šťastnej a spokojenej v hospicu, a jaký to tam je děsně skvělý.

Chvíli jsem si myslela, že je hospic něco jinýho než u nás, ale pak z dalšího hovoru vyplynula manželova diagnóza… Tak jsem si tak říkala, že jásání má sice něco do sebe, ale na druhou stranu možná bude o to těžší najít opravdu dobré přátele, se kterými si člověk může popovídat i o věcech, který ho trápí. I když těžko říct, ono za tak krátkou dobu nelze soudit…

Pejskové a jiný zvířátkové
Pejsků jsem viděla hrozně málo (vlastně skoro žádný), ale asi tam lidi zvířátka chovají docela hodně, protože skoro na každým rohu tam byla veterinární klinika. To že pejsky moc nebylo vidět, bych přičítala hlavně tomu, že jsem tam vídala spíš jen okolí hlavní silnice, kam asi nikdo moc na procházku s pejskem nepůjde.  
Potkala jsem tam dvě paní pejskařky, obě vykládaly o svých pejscích se zjevným nadšením. Jedna z nich tam měla na klinice funkci někde mezi laborantkou a sekretářkou a nás coby stážisty tam měla trochu na starost (nasměrovat nás, kde je jakej seminář apod.), byla to docela rázná žena a vypadala trochu jako JarkaF. Vzhledem k téhle podobnosti mě ani moc nepřekvapilo, že byla majitelkou dvou velkých psů (rasu jsem jí nerozuměla), ale předpokládám, že nebyli tak chlupatí jako Nastěnka, to by jim tam asi bylo taky tak horko jako mně.
Druhou psí paničkou, kterou jsem poznala, byla manželka jednoho z profesorů. Byla to velice milá dáma asi tak kolem šedesátky, křehkého vzezření. Měla několik vnoučat (a možná z toho důvodu nacvičenou nádherně jednoduchou angličtinu) a dva malinké pejsky. Hodně a ráda vyprávěla o tamní přírodě, bylo vidět, že se do ní zamilovala.

Vyprávěla o chřestýších (že jí o nich pejskové dají vědět dřív, než si sama všimne) a dalších tamních pouštníchzvířatech (a ocenila jsem její schopnost zjednodušení angličtiny, protože to byla zajímavá povídání, i když zrovna v tomto oboru je můj slovník hodně omezenej) a mimo jiné taky o tom, jak jednou zachraňovala své malé pejsky před místní variantou divokých vepřů, jak skončila s pejsky v náručí v kůlně úplně cizího domku, celá odřená, poté co někde uklouzla po oblázcích.
Jinak podobně jako jsem nečekala takovou spoustu květeny, tak mě překvapilo i kolik tam bylo ptáků, drobných hlodavců i ještěrek.

Výuka
Další, co mi přišlo zajímavý, byl tamní přístup k výuce. Jak byli všichni profesoři velice milí stran obecně lidských věcí (například jsem velice ocenila rady, jak se co nejlépe srovnat s časovým posunem), tak byli poměrně tvrdí po pedagogické stránce. Tamní pracoviště je asi největším americkým konzultačním pracovištěm pro určitý druh nemocí, odhadem tam chodilo každý den zhruba stejné množství vzácných případů, které u nás vidím tak asi za měsíc.

Člověk se může z knížek naučit hodně, ale medicína (jako ostatně celá biologie a vlastně i život vůbec) se ráda v konkrétních případech těm modelovým situacím v knížkách dost vyhýbá, takže pro mne bylo hrozně fajn vidět na tamních sbírkách případů, co všechno se ještě dá zařadit pod určitou diagnózu, a hlavně bylo fantastické, mít možnost se s takovými odborníky pobavit nad jednotlivými případy a zjistit, jak interpretují určité nevyhraněné případy, co z nálezů je nejdůležitější pro další terapeutický postup u pacienta – prostě ty věci, které obvykle v knížkách nejsou.

Na jednu stranu byli v těchto konverzacích velice vstřícní (nebyl problém se na cokoliv zeptat), na druhou stranu jsem někdy chodila z konzultací docela zkrouhlá – i když byly třeba moje úvahy nad případem správný, tak po četných dotazech typu: „a tuhle separátku znáš?“ a „tenhle autor o tom psal to a to, to nevíš?“ jsem obvykle potřebovala trochu času se dát zase dohromady a říct si, že se v tomhle poměrně úzkém oboru pohybuju nepříliš dlouhou dobu, tak prostě nemůžu umět to, co oni s jejich přísunem případů a třiceti lety zkušeností. 

Ještě jedna věc byla zajímavá v obecně lidském přístupu. Jednou jsem řekla o případu, že nevím, jaká je správná diagnóza, v tom významu, že vzhledem k tomu, o jaký materiál jde, tak bohužel tu diagnózu na 100 % říct nelze, a věci, který přicházejí v úvahu, jsou bohužel stran další péče o pacienta velice rozdílný. To moje „nevím“, bylo spíš vyjádřením frustrace nad celou situací pacienta (tj. přestože pacient podstoupil dost velkej zákrok, tak mu nikdo neřekne, jak na tom vlastně je, a nikdo neví, jak ho léčit), než tím, že bych neuměla popsat, co tam vidím.

První reakce na to moje „nevím“ byla dost typu „jak to, že nevíš?“, a poté, co z dalšího hovoru vyplynulo, jak jsem to vlastně myslela, následovalo značné překvapení, asi tam to „nevím“ sedí trošku v jiné významové rovině, než ho chápeme my tady.
Na druhou stranu i já jsem byla jednou překvapená přístupem jednoho z profesorů (a o to víc si ho vážím) – probírali jsme případ, kdy já bych preferovala méně obvyklou prezentaci poměrně běžného nádoru, on jednu velice vzácnou jednotku, o které pak obšírně povykládal, a následně s námi probral ještě několik dalších případů.

Nicméně nakonec když odcházel, tak se tak otočil ve dveřích a pravil, že o té mojí diagnóze celou dobu přemýšlí (vyjmenoval stejné důvody, jaké jsem pro ni měla já) a že ten výsledek ještě neodešel, tak že ji tam ještě dopíše jako další možnost. Neznám moc (ale nějaký naštěstí jo 🙂 ) velevážených pánů profesorů, který by tohle udělali.

Medicína
Co mě mile překvapilo, bylo to, že (alespoň v intencích mého oboru, který má tu výhodu, že je relativně málo finančně nákladný) jsme, co se týká technických možností diagnostiky, na srovnatelné úrovni jako v Americe. Opravdu to bylo milé zjištění, protože před takovými deseti patnácti lety ten rozdíl byl opravdu dost zásadní (měli jsme přístup k archivnímu materiálu, takže bylo i vidět, jaké možnosti byly na tomto pracovišti v minulosti).

Bylo vidět, že tam je celkově víc peněz (třeba přístroje, který máme v práci v jednom exempláři, tam měl na stole každej z doktorů), ale myslím, že stran kvality diagnostiky z pohledu benefitu pro pacienta se opravdu nemáme za co stydět (a z pohledu toho, s jakým množstvím financí to zvládáme, už vůbec ne). Viděla jsem teď v poslední době dost věcí na to, abych o stavu našeho zdravotnictví (hlavně po lidské stránce) neměla moc velké mínění, tak mi aspoň povědomí o naší slušné odborné stránce přišlo docela vhod.

Závěr
Musím říct, že to byla obrovská zkušenost a doufám, že ji budu umět dát dál pro naše pacienty.
Ale nejvíc ze všeho jsem stejně ráda, že jsem nakonec v pohodě dorazila domů a moje cestovací plány jsou toho času zase svačiny s kocháním se rozcestníčkama.

PS. pro Ešuska: nemají tam tatranky (teda je fakt, že udělat zajíce jsem nezkoušela), kdyby se náhodou panička chystala tímto směrem, tak dohlídni, ať Ti nějaký nabalí.

Fotky najdete zde http://hcho.rajce.idnes.cz/