ROZCESTNÍK: Americká překvapení

Bylo, nebylo. Naskytla se natolik odborně zajímavá možnost stáže v Americe, že jsem já, coby milovnice cestování stylem „dám si k svačině Rozcestník“ začala vážně uvažovat o tom, že bych tam jela.

Váhala jsem dlouho – moje angličtina má k dokonalosti hodně daleko, letadlem jsem dosud nikdy neletěla. Nakonec jste mi s tím sebráním odvahy docela dost pomohli.

 

Tak jsem tam podala přihlášku, přežila telefonickou konverzaci s jedním z tamních profesorů (účel – zjištění motivace a stavu mojí angličtiny) a dlooouho se nedělo nic. Tak jsem tak trochu doufala, že to třeba nevyjde. Ale pak mi přišlo, že je stáž schválená, takže začalo zařizování. Nejdřív to vypadalo, že na měsíc do Ameriky nebudu potřebovat vízum vůbec, nakonec to (vzhledem k tomu, že na část nákladů jsem měla stýpko od američanů) vyšlo na poměrně komplikované vízum.

Kolem toho jsem si kupodivu nejvíc užila s byrokracií českých a nikoliv amerických úředníků – například naprosto nepřekonatelný problém bylo napsat potvrzení o zůstatku na účtu (kterej mám pochopitelně v korunách) s dodatkem, kolik to vychází v dolarech (ano, jsem v současné době majitelkou zcela zbytečného dolarového účtu). 

Nakonec se poměrně těsně před plánovaným odjezdem vízum přece jen podařilo zařídit,takže se věc začala rýsovat jako neodvratitelná. A opět jste mi pomohli s informacemi o letištích apod. Tenkrát psala HanaW památnou větu o tom, že mě hodně věcí překvapí, tak protože jsem toho moc nenacestovala, tak bych vám napsala trochu něco o těch překvápkách.

 

 

Podnebí
Když jsem odjížděla, tak u nás bylo tak krásně rozkvetlo – trnky, ovocný stromy – vůbec se mi z té krásy nechtělo. Přijela jsem do Arizony večer a zapadla do hajan. Ráno mě vzbudilo sluníčko, otevřela jsem okno a zjistila, že je kupodivu docela chladno (byla jsem připravena na to, že v Arizoně jsou v květnu teploty tak kolem 35 až 40 °C) a cvrliká tam spousta vrabčáků.

Z okna jsem koukala na řadu krásně rozkvetlých keřostromů – první, co mě napadlo, bylo, že to jsou šeříky, pak mi došlo, že to je blbost, a šla jsem se na ně kouknout zblízka – byly to oleandry (a jako jedna z mála věcí vydržely kvést celou dobu, co jsem tam byla). Nádherné ráno. A já pomalu začínala chápat, co je to rozkvetlá poušť. Kvetlo tam tou dobou skoro úplně všechno. Jeden den najednou vykvetla spousta stromů žlutými drobnými květy (jak kdyby byly u nás třešně žlutý 🙂 ), bohužel stihly odkvést během dvou tří dnů, takže jsem se na ně ani nestihla podívat zblízka, ani je nafotit.
Další překvápko (možná víc pro místní než pro mě) bylo, že tam jeden den pršelo, údajně to je tam v květnu krajně neobvyklé. Jinak asi, když tam začne pršet doopravdy, tak není o co stát. Takovýho něco jako příkopy kolem silnic tam bylo dimenzováno na vody zvíci většího potoka až menší říčky a bylo vidět, že to nejsou jen takový naše příkopy, ale s rozmyslem postavenej povodňovej systém.

 

 

Angličtina
Vyjela jsem do světa se slušnou znalostí odborné angličtiny a s bazálem znalostí školní (tj. britské) angličtiny. První humorná situace se naskytla už v New Yorku na letišti. Chvíli před tím, než se mělo nastupovat do dalšího letadla, jsem vyrazila hledat WC. Několikrát jsem minula ceduli „Restroom“ s údivem nad tím, kolik tam mají odpočívadel (pro neangličtináře – rest je odpočívat, room je místnost nebo prostor), když tam nemají ani záchody… až jsem nakonec našla tuhle ceduli s obrázkem panáčka a panenky a svitlo mi, že restroom nebude odpočívadlo :). 

S angličtinou to nebylo vždy zrovna humorný – nějak jsem tak žila v domnění, že buď anglicky umím a rozumím, nebo anglicky neumím a nerozumím – skutečnost vypadala tak, že někomu rozumím a někomu nerozumím (a to celkem bez ohledu na téma hovoru a s nepříliš velkým vlivem toho, jak se dotyčná komunikující osoba snaží mluvit srozumitelně). Ale musím říct, že všichni byli stran toho dorozumívání neobyčejně trpělivý.

Další dost nečekaný bylo, že nerozumím bez brejlí – zrakovej vjem byl kupodivu v rozumění docela dost podstatnej. A musím říct, že obdivuju lidi, který se do ciziny vypraví na trvalo (hlavně dřív si myslím, že se tam z různých důvodů asi dostali i lidi, který nemuseli mít zrovna nejlepší jazykový vlohy). Asi to neřeknu úplně nejhezčejc, ale člověk, jak se nedokáže hned vyjádřit, si přijde jako hroznej debil (a asi nejen přijde – mám dojem, že jeden z lektorů si ze začátku moje anglický nedostatky vyložil jako odborný neznalosti, a musím říct, že jsem velmi kvitovala s povděkem změnu jeho chování, když si to uvědomil).

Opravdu obdivuju lidi, který se s tou jazykovou bariérou dokázali vyrovnat.

 

Lidi
Musím říct, že jsem potkala lidi velmi ochotné a vstřícné, byla jsem až překvapená, jak byli lidi trpěliví s mojí angličtinou, jak například bez jakéhokoliv údivu nebo nevole odpovídali na mé naprosto bazální dotazy na letišti. Pokud už byl někdo spíš neochotný, dělo se to v duchu přísné asertivity (jak ji nemám ráda, tak jsem byla ráda, že mi aspoň nikdo nenadává).
Další pro mě překvapivá věc bylo jásání. Přišlo mi, že tam lidi jásali každý ráno, když se potkali s kolegama na pracovišti, jak kdyby se neviděli kdoví jak dlouho. Jásali nad tím, že už je pátek, polední pauza a vůbec nad spoustou věcí, který by mě nenapadly. Například jednou, když jsem měla dojít něco zařizovat s jedním z lektorů, tak jsem se jeho halasné reakce až lekla, že jsem něco vyvedla špatně, nicméně to byl jásot nad tím, že jsem přišla na minutu přesně.

Dost mi to všechno jásání vrtalo hlavou, pak jsem si říkala, že to má něco do sebe. Když přijde u nás člověk do práce (protože jsme všichni přetažení a přepracovaní), tak někdy sotva pozdraví i lidi, se kterejma je opravdu v přátelském (nikoliv jen pracovním) vztahu, že to tak nějak tý energie do života moc nepřidá. Pak jsem ale byla náhodně a nechtěně svědkem situace, kdy mi z tohohle přístupu vůbec nebylo dobře. Seděla jsem v nemocniční jídelně u oběda vedle dvou paní, který (jak to z hovoru vyplynulo) se dlouho neviděly, ale dobře se znaly (asi spolu dříve někde pracovaly), probíraly, jak se má kdo ze známých apod. až se jedna zeptala druhý, jak se má manžel, a druhá paní se jásavě rozpovídala o tom, jak je manžel šťastnej a spokojenej v hospicu, a jaký to tam je děsně skvělý.

Chvíli jsem si myslela, že je hospic něco jinýho než u nás, ale pak z dalšího hovoru vyplynula manželova diagnóza… Tak jsem si tak říkala, že jásání má sice něco do sebe, ale na druhou stranu možná bude o to těžší najít opravdu dobré přátele, se kterými si člověk může popovídat i o věcech, který ho trápí. I když těžko říct, ono za tak krátkou dobu nelze soudit…

 

 

Pejskové a jiný zvířátkové
Pejsků jsem viděla hrozně málo (vlastně skoro žádný), ale asi tam lidi zvířátka chovají docela hodně, protože skoro na každým rohu tam byla veterinární klinika. To že pejsky moc nebylo vidět, bych přičítala hlavně tomu, že jsem tam vídala spíš jen okolí hlavní silnice, kam asi nikdo moc na procházku s pejskem nepůjde.  
Potkala jsem tam dvě paní pejskařky, obě vykládaly o svých pejscích se zjevným nadšením. Jedna z nich tam měla na klinice funkci někde mezi laborantkou a sekretářkou a nás coby stážisty tam měla trochu na starost (nasměrovat nás, kde je jakej seminář apod.), byla to docela rázná žena a vypadala trochu jako JarkaF. Vzhledem k téhle podobnosti mě ani moc nepřekvapilo, že byla majitelkou dvou velkých psů (rasu jsem jí nerozuměla), ale předpokládám, že nebyli tak chlupatí jako Nastěnka, to by jim tam asi bylo taky tak horko jako mně.
Druhou psí paničkou, kterou jsem poznala, byla manželka jednoho z profesorů. Byla to velice milá dáma asi tak kolem šedesátky, křehkého vzezření. Měla několik vnoučat (a možná z toho důvodu nacvičenou nádherně jednoduchou angličtinu) a dva malinké pejsky. Hodně a ráda vyprávěla o tamní přírodě, bylo vidět, že se do ní zamilovala.

Vyprávěla o chřestýších (že jí o nich pejskové dají vědět dřív, než si sama všimne) a dalších tamních pouštníchzvířatech (a ocenila jsem její schopnost zjednodušení angličtiny, protože to byla zajímavá povídání, i když zrovna v tomto oboru je můj slovník hodně omezenej) a mimo jiné taky o tom, jak jednou zachraňovala své malé pejsky před místní variantou divokých vepřů, jak skončila s pejsky v náručí v kůlně úplně cizího domku, celá odřená, poté co někde uklouzla po oblázcích.
Jinak podobně jako jsem nečekala takovou spoustu květeny, tak mě překvapilo i kolik tam bylo ptáků, drobných hlodavců i ještěrek.

 

 

Výuka
Další, co mi přišlo zajímavý, byl tamní přístup k výuce. Jak byli všichni profesoři velice milí stran obecně lidských věcí (například jsem velice ocenila rady, jak se co nejlépe srovnat s časovým posunem), tak byli poměrně tvrdí po pedagogické stránce. Tamní pracoviště je asi největším americkým konzultačním pracovištěm pro určitý druh nemocí, odhadem tam chodilo každý den zhruba stejné množství vzácných případů, které u nás vidím tak asi za měsíc.

Člověk se může z knížek naučit hodně, ale medicína (jako ostatně celá biologie a vlastně i život vůbec) se ráda v konkrétních případech těm modelovým situacím v knížkách dost vyhýbá, takže pro mne bylo hrozně fajn vidět na tamních sbírkách případů, co všechno se ještě dá zařadit pod určitou diagnózu, a hlavně bylo fantastické, mít možnost se s takovými odborníky pobavit nad jednotlivými případy a zjistit, jak interpretují určité nevyhraněné případy, co z nálezů je nejdůležitější pro další terapeutický postup u pacienta – prostě ty věci, které obvykle v knížkách nejsou.

Na jednu stranu byli v těchto konverzacích velice vstřícní (nebyl problém se na cokoliv zeptat), na druhou stranu jsem někdy chodila z konzultací docela zkrouhlá – i když byly třeba moje úvahy nad případem správný, tak po četných dotazech typu: „a tuhle separátku znáš?“ a „tenhle autor o tom psal to a to, to nevíš?“ jsem obvykle potřebovala trochu času se dát zase dohromady a říct si, že se v tomhle poměrně úzkém oboru pohybuju nepříliš dlouhou dobu, tak prostě nemůžu umět to, co oni s jejich přísunem případů a třiceti lety zkušeností. 

Ještě jedna věc byla zajímavá v obecně lidském přístupu. Jednou jsem řekla o případu, že nevím, jaká je správná diagnóza, v tom významu, že vzhledem k tomu, o jaký materiál jde, tak bohužel tu diagnózu na 100 % říct nelze, a věci, který přicházejí v úvahu, jsou bohužel stran další péče o pacienta velice rozdílný. To moje „nevím“, bylo spíš vyjádřením frustrace nad celou situací pacienta (tj. přestože pacient podstoupil dost velkej zákrok, tak mu nikdo neřekne, jak na tom vlastně je, a nikdo neví, jak ho léčit), než tím, že bych neuměla popsat, co tam vidím.

První reakce na to moje „nevím“ byla dost typu „jak to, že nevíš?“, a poté, co z dalšího hovoru vyplynulo, jak jsem to vlastně myslela, následovalo značné překvapení, asi tam to „nevím“ sedí trošku v jiné významové rovině, než ho chápeme my tady.
Na druhou stranu i já jsem byla jednou překvapená přístupem jednoho z profesorů (a o to víc si ho vážím) – probírali jsme případ, kdy já bych preferovala méně obvyklou prezentaci poměrně běžného nádoru, on jednu velice vzácnou jednotku, o které pak obšírně povykládal, a následně s námi probral ještě několik dalších případů.

Nicméně nakonec když odcházel, tak se tak otočil ve dveřích a pravil, že o té mojí diagnóze celou dobu přemýšlí (vyjmenoval stejné důvody, jaké jsem pro ni měla já) a že ten výsledek ještě neodešel, tak že ji tam ještě dopíše jako další možnost. Neznám moc (ale nějaký naštěstí jo 🙂 ) velevážených pánů profesorů, který by tohle udělali.

 

 

Medicína
Co mě mile překvapilo, bylo to, že (alespoň v intencích mého oboru, který má tu výhodu, že je relativně málo finančně nákladný) jsme, co se týká technických možností diagnostiky, na srovnatelné úrovni jako v Americe. Opravdu to bylo milé zjištění, protože před takovými deseti patnácti lety ten rozdíl byl opravdu dost zásadní (měli jsme přístup k archivnímu materiálu, takže bylo i vidět, jaké možnosti byly na tomto pracovišti v minulosti).

Bylo vidět, že tam je celkově víc peněz (třeba přístroje, který máme v práci v jednom exempláři, tam měl na stole každej z doktorů), ale myslím, že stran kvality diagnostiky z pohledu benefitu pro pacienta se opravdu nemáme za co stydět (a z pohledu toho, s jakým množstvím financí to zvládáme, už vůbec ne). Viděla jsem teď v poslední době dost věcí na to, abych o stavu našeho zdravotnictví (hlavně po lidské stránce) neměla moc velké mínění, tak mi aspoň povědomí o naší slušné odborné stránce přišlo docela vhod.

 

Závěr
Musím říct, že to byla obrovská zkušenost a doufám, že ji budu umět dát dál pro naše pacienty.
Ale nejvíc ze všeho jsem stejně ráda, že jsem nakonec v pohodě dorazila domů a moje cestovací plány jsou toho času zase svačiny s kocháním se rozcestníčkama.

 

PS. pro Ešuska: nemají tam tatranky (teda je fakt, že udělat zajíce jsem nezkoušela), kdyby se náhodou panička chystala tímto směrem, tak dohlídni, ať Ti nějaký nabalí.

 

Fotky najdete zde http://hcho.rajce.idnes.cz/

 

 

 

Aktualizováno: 3.7.2011 — 22:23

56 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Milá HCHO,
    článek je moc pěkný. Tvé utkání s kolegy nad slovem nevím, jim prosím dalo nahlédnout do duše českého jazyka. nejvýstižněji o tam napsal Pavel Eisner v textu: Nevěděti .
    Přepisuji část.
    Tak nevím. Je to specificky český modus dubitandi. Dubito, ergo sum – pochybuji o všelikých hodnotách a pravdách – tedy jsem a žiji. Koupili jsme na neděli husu, tak nevíme. Životní optimismus temperovaný skepsí, jež ví, že nestačí koupit husu a dát ji na pekáč: nikdy nevíš, kolik dá sádla, jaký bude mít šmak, a vůbec. A může ji třeba sežrat kočka anebo se může přihodit nějaká jiná hrůza z antické tragédie. Moudrý pečuje o sebe a koupí si husu. Ale jsa člověk moudrý, pořád ještě neví. Ať děláme, co děláme, napořád kupujeme na neděli husu, tak nevíme. Je to životní moudrost národa zkoušeného, ergo zkušeného. Boemus dubitat, ergo est.

    1. 🙂 to je pravda, že naše „nevím“ je hrozně moc výmluvné. Sempervivum, dík! (inlove)

  2. Díky za možnost přečíst článek a představit si to. Obdivuju odvahu vyjet. Je skvělý že Ti to stálo za to.

  3. Milá HCHO, máš můj obdiv. A víš to, že jsi vítěz? Je krásné, že jsi obstála, ale nejkrásnější, že jsi se odvážila. (sun) (y) (*) (rose1)

  4. Milá HCHO, prokázala jsi odvahu, znalosti a dobrodružného ducha. (inlove) A velkou zodpovědnost, protože z tvých znalostí teď mohou těžit naši nemocní, kteří tvoji pomoc velmi potřebují. Jsi dobrá a máš můj obdiv (f)
    PS: A ještě napiš! 🙂

  5. Milá HCHO, obdivuji Tvou odvahu a strašně, strašně moc Ti to přeju, jsem moc ráda když se někdo takhle může rozhlédnout. Byla by velká chyba nevyužít příležitost.
    Obdivuji všechny mé zmizelé kamarády, kteří se v cizině neztratili a museli vynaložit neskonalé úsilí pro svou existenci venku. To platí o našich zvířetnicích, které jsou skvělé tam v dáli a i zdejší muži si vedou moc dobře v dálavách. Můj obdiv mají stálý a strašně jim fandím a hltám každou příležitost počíst si zážitky z jejich začátků a z jejich zkušeností. (y) (handshake) (toivo) Díky !!

  6. Miluju automaticke preklady:

    Jsme rádi, že Vás informovali o výsledcích právě uzavřené roční
    účetní čerpá ze Süddeutsche programu Klassenlotterie. Süddeutsche
    Klassenlotterie čerpá byla provedena z exkluzivní seznamu 5000000
    e-mailové adresy jednotlivých a právnických osob se nejlepší frrch
    balloth automatizované náhodný počítačový na internetu jako
    součást naší mezinárodní propagaci programu, který provádíme
    každý rok. Žádné lístky byly sold.After to díky automatizovanému
    hlasováním vaši e-mailovou adresu s pořadovým číslem 65-5524
    kreslil šťastná čísla 4-18-24-30-31-35 které následně ukázal vám
    jako jeden z prvních padesáti (50) šťastných výherců v této
    kategorii.
    Ty byly proto schváleny pro paušální-Euro 700,000.00 (700.000 eur) v
    hotovosti připsána na obrázek SKL/Millionenformel/05/1288.This z
    celkové peněžní cenu 35.000.000 eur rozděleny mezi prvních padesát
    (50) šťastní vítězové v této kategorii.

    V letošním roce program loterie Jackpot je největší pro Süddeutsche
    Klassenlotterie. Odhadovaná? Pětatřicet milionů jackpot bude šestý
    největší v historii Evropy. Největší byl? 363000000 Jackpot, který
    šel winwo vítězů v únoru 2007 výkres Big Game Mega
    Millions’predecessor.

  7. Milá HCHO, už dlouho jsem nečetla takhle zajímavej článek. Máš tam všecko – dojmy, informace, obrázky (y) a čtivě napsaný.
    Díky, dobře že jsi jela (ale tu už víš 🙂

    Komunikační problémy znám, v mým oboru se angličtina považuje za předpoklad nutný, nikoliv postačující. Ono je to složitý…člověk zná odborný termíny, celkem i nějakou tu komunikaci by zvládl …ale pak na mě přijde chvilka, kdy vypnu. Pokud vypnu nevhod, bejvá to takový hloupý (fubar)

    1. Pardon, anonymní pitomeček jsem já…zkouším Chrome )a nepovedlo se mi do něj vyexportovat záložky z Mozilly, buéééé) :@

      1. Pěkně prosím, máte někdo zkušenost Chrome x Rajče? Nějak mi nechtějí fungovat komentáře.

        1. Zano, já jsem jeden čas vůbec nemohla psát komentáře a mám dojem, že problém byl v nastavení prohlížeče – snad v úrovni zabezpečení? Něco takového, koukni… 🙂

  8. od Apiny z jiného počítače
    Ohromně přávidím a jsem ráda, že jsi tu stáž absolvovala. Je to zkušenost nejen odborná, ale i životní. Je něco jiného jet do ciziny jako turistka nebo tam být a nějakou chvíli pracovat nebo se vzdělávat. Jsem ráda, že jsi si vyzkoušela něco nového, odborně se obohatila, ale jistě i tvá angličtina je lepší než dříve. Kromě toho cestovat sama je dobré proto, aby jeden zjistil, že v naprosté pohodě zvládne i to, na co by si jinak sám netroufl. (y)

      1. Vavísku mizerně, více jsem napsala u Fuky. Bolesti ovšem nemá, vlastně mu „jen“ není dobře. Také proto to ještě vůbec zkoušíme dál. Odpočívá, je zalezlý, v klidu a s námi. Naděje moc nevidím. Pokud se něco nezlomí, tak jsou to jeho poslední dny. Můžeme pouze doufat v zázrak. Ale ještě zkouším bojovat.

    1. Micánkovi držíme tlapičky a já (y).
      My máme pro změnu opět otevřenou ránu nad Ríšovým okem a krev. Tak jsem čistila a čekám na léčivé olejíčky od LenkyS, které měly dojít poštou ve čtvrtek. V pátek mi pošta oznámila, že mi nemohla doručit balíček, neb tu nikdo nebyl! Zapsáno v 8.15, to jsme s Alenou pily ranní kafe a klábosily o nastávajícím víkendu a jiných důležitostech! Už aby měli nějakou konkurenci, šmejdi jedni! Tak prý to doručí zítra. Dneska jsme jim nadávali seč to šlo všichni, kdo se tam nezávisle na sobě dovolali, protože to taky není jednoduché, aby to tam nějaký milostpán zvedl. Hlavně, že jsou pořád dražší a dražší! Za dobírku v ceně do 100,- Káčé zaplatíte 136,-, to je prostě nehoráznost, to by každý musel být vůl, kdyby si to nechal poslat na dobírku! A další příklady můžu jmenovat, posíláme balíčky denně, takže víme, co co stojí a jak to ne/funguje!

      1. Onehda jsem jim poslal sprosty mail a pristi zasilka prisla i s telefonickym upozornenim ze se blizi. Asi se pani na reklamacich nastvala natolik, ze mail nehodila do kose rovnou, ale predtim jeste poslala nadavky dal. Ono kdyz se na to vyflaknou jednou, tak se to da prejit, ale kdyz clovek dela doma, sedi tam celou dobu a opakovane se mu ve schrance objevuji listecky, ze nebyl zastizen tak je to ponekud … nepotesi to.

  9. No bravo a dík za cestovní zprávu, jako bych tam byla! To je dobře, že jsme tě pomohli vypostrkovat do světa, co lidí z té cenné stáže bude mít prospěch. Koukám, že páni velcí profesoři jsou tak nějak úplně stejní všude jinde, že?

  10. Fotky báječné, oleandry této velikosti znám z Itálie a z Bulharska. Jen na mě z těch fotek dýchlo horko- a já z horka začínám být kapku nepříčetná, když tu furt neprší.
    Pokud jde o angličtinu, Marička to myslím vystihla dobře. Ani u nás Čech nerozumí všem- třeba takový Jablunkov má dost specifickou mluvu- nemluvě o tom, když spolu začnou hovořit menšiny směsicí češtiny a toho svého jazyka. Ale zvládlas to a to se počítá!

    1. Matyldo, tady poslední dny v noci prší, ale nepříčetná z vedra jsem taky – ono se to přes den rozehřeje a ještě je dusno jako bonus (doh)

  11. moc hezky a zajímavě napsaný článek!!!! a stejně jako Marička (viz první příspěvek dole) bych se přimlouvala za to, aby ses podělila i o další dojmy… díky (h)

    určitě to byla neocenitelná zkušenost, jsem ráda, že ses k cestě odhodlala (clap)

      1. Díky, uvidím, bylo by o čem psát, ale další psaní spíš neslibuju – co jsem se vrátila tak jsem se tak nějak nezastavila (až teď na ten tejden tý úplnějižníjihomoravský dovolený, máte to tam moravské sestry opravdu moc krásný). Mimo jiné bylo na tý Americe celkem fajn i to, že člověk vypadl z toho koloběhu tady a i když jsem tam opravdu měla co dělat, tak ten odstup od toho každodenního maratonu tady byl taky ku prospěchu.

        1. A máme tu na JM i velký psy, šak se někdy stav v Brně :- )
          OT – zpráva z Čejkovic, od pánečků Darlenky a Elišky: pohoda a spokojenost!

          1. Páni, děvče, to jsem ráda, zrovna toť onehdá jsem měla splín a byla jsem na jejich stránkách,taky jsem zavzpomínala, páč tam za most odešla i moje dobrá přerovská kamarádka , ještě jsem nebyla schopna vyprovodit na cestu její mobilní číslo. Kdysi měla kosourka Nesíka a už jsou spolu. ;(
            To je dobře, že pesi mají pohodu, strašně mně to těší. Tak díky za zprávu. (h)

            1. Jenny, to jsem ráda, že tohle nedělám jen já. Když se podívám na databázi, tak je tam tě čísel několik. A nejsem schopna je vymazat.

  12. Jsem moc ráda, že jsi tam jela a že tu zkušenost (odbornou i životní) zužitkuješ. A těším se na další povídání, tohle byla jen ochutnávka! A ti svišti nebo co to je mají oči jako mimozemšťané…

    1. To není svišť, je to psoun prérijní, hlodavec, který si staví labyrint nor v zemi a dokáže lámat koním nohy. Když neopatrně ve cvalu šlápli do děravého systému v zemi, fatální neštěstí bylo hotové.

      1. Jojojo, psoun! Zrovna jsem chtěla protestovat, že prérijní psík vypadá jinak a surikaty žijí jen v Africe… (chuckle)

        Když jsem tu, tak ta kytka s tou ohromnou bílou latou roste spokojeně v sousední ulici na dvou předzahrádkách a taky takhle náherně zrovna kvete (v kytkách vyznám eště míň).

      2. Jen nakukuju – Alex (inlove) , to mě nenapadlo, že psouni ohrožují koně. 🙁
        Na psouny jsem se chodila dívat do Zverimexu, jsou to nesmírně zajímavá zvířata a moc se mi líbí. (nod)

        1. Jsem odchovanec četby pana Seatona 😉 a tam jsem se takové zajímavosti ze života severoamerické fauny dočítala.

  13. Přeji pěkné, i když podmračené ráno. Odjet se podívat, jak to dělají jinde je určitě dobrá zkušenost. K té angličtině. Před 10 až 15 lety jsem v Praze pracoval pro firmu s Americkým vedením. VŠICHNI američtí šéfové si mé jazykové nedostatky vyložili jako odborné neznalosti. (doslova prý prohlásili, když jsem u toho nebyl „Toho blba už mi sem nevoďte“). No jo, proč by člověk neměl rozumět jazyku, to se přeci všichni učí odmala, že 🙂

  14. Helčo (inlove) , jsi skvělá, že ses do toho pustila. (y) A mám radost, že ses nám vrátila a hezky všechno sepsala. (y) jsou to velmi zajímavé postřehy – možná by se dalo ještě na něco vzpomenout? Děkuji předem. (f)
    Přeju všem krásný den. (h)

  15. Dík (nod)
    Dík za odvahu, s kterou jsi se do toho pustila, i když bylo od začátku jasné, jak moc se ti nechce (chuckle)
    Dík zakrásné shrnutí dojmů z cest (wave)
    Dík za práci, kterou děláš (inlove)

  16. Milá HCHO, napsala jsi moc hezké postřehy ze svého arizonského pobytu a fotky jsou také krásné. Kdybys měla ještě někdy náladu, ráda bych si přečetla trochu podrobněji o dalších dojmech (ubytování, jídlo a třeba i ten samotný obávaný let). Mě to vždycky zajímá, hlavně pokud člověk v tom kterém místě či státě strávil déle, než dva dny. Což je i můj případ, Arizonu znám také jen jako turista, projížděli jsme jí několikrát, ale nejdéle jsem v ní byla kdysi tři dny při návštěvě přátel. Manžel by se „do pouště“ klidně přestěhoval (tedy až po Coloradu), ale já o to nestojím, ten suchý (horký nebo studený) celoroční vítr by mi asi začal brzy vadit.
    Když jsem přijela prvně sem na Jih (po skoro 20 letech manželství – tedy mluvení anglicky), trvalo mi dost dlouho, než jsem se naučila té jejich protáhlé angličtině vůbec rozumět. Teď už to docela zvládnu, ale když např. začnou mluvit černoši, rozumím jim tak každé desáté slovo (tedy pokud se nesnaží aby jim bylo rozuměno). I já obdivuji lidi, kteří dokáží své myšlenky (znalosti) vyjádřit tak přesně v cizí řeči, jako ve své mateřštině. V opačném případě si připadá skutečně jako negramota a blb. To jsem si např. znovu uvědomila, když jsem četla, že Otto von Hubsburg mluvil plynně 14 jazyky !!!!
    Můžeš si gratulovat, že se ti podařilo zachytit (dokonce na více fotkách) pouštní psíky, jak se jim anglicky říká „Prairie dogs“. Já je miluji. Prvně jsem je viděla při naší cestě práve Arizonou, kdy jich na prerii při silnici byly spousty. Rozkošně panáčkovali, zajímavě pištěli,ale jakmile jsme zastavili, abych je vyfotila – zasvištěli do jedné ze svých mnoha nor. Sice se mi je nakonec podařilo vyfotit, ale zdaleka ne takhle hezky jako tobě.
    Píšeš, že ti ranní teplota přpadala chladnějí – ale už se nezmiňuješ, na kolik pak vylezla během dne a jak jsi to snášela? A nebylo ti uvnitř budov zima? Oni to někdy s klimatizací umí přehnat a já mrznu. To je ten největší rozdíl mezi pouštním a jižanským podnebím. Nám se tady prohřeje a provlhne vzduch skrz naskrz, vlhkost se nestačí vypařit a tak je přes 30 klidně celou noc a bez klimatizace by se vůbec nedalo spát. Navíc i ve stínu je chládek jen takový pouze „tmavý“, sice příjemný a vítaný, ale teplotně to skoro není poznat. Zato v poušti, sotva zapadne slunce, ochladí se a pro opavdový chladící stín postačí jeden strom, nebo i vysoký kaktus uprostřed pouště.

    1. Díky.
      Přes den bylo opravdu některé dny (hlavně koncem května) přes 100 F (tj. 37 st. Celsia). Já jsem naštěstí byla přes den zalezlá na klinice, takže jsem to zažila jen o nedělích, kdy jsem byla schopná zvládnout tak dvacet minut venku (s pitím s sebou), víc už moc ne. Ale asi se na to zvyknout nechá – lidi tam sedí i přes oběd na zahrádkách v restauracích, i když by mohli být vevnitř v klimatizaci. Klimatizaci měli obvykle nastavenou na pobyt v saku (vůbec tam všichni chodili v práci v obleku, což je pro nás tady taky dost nepochopitelný), takže opravdu dost v nepoměru s tím, kolik bylo stupňů venku.
      Jinak jsem na vás Čechy žijící v cizích krajích moc vzpomínala – např. vozila nás na kliniku nějaká paní pocházející z bývalé Jugoslávie – právnička, která uměla asi 6 jazyků, ale do ameriky přišla s malejma dětma a když chtěla, aby vystudovaly, tak už jí nezbylo na to, aby si udělala srovnávací zkoušky ke svému vzdělání, takže se tam živila vším možným… Ty začátky v cizí zemi musí být hodně krušné.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN