Do Mimoně jsme měli jet na velikonoce, a když to nevyšlo, zkusili jsme to po půlce června znova. Nějaký čas to vypadalo na hodně špatný nápad – alespoň ve smyslu předpovědí počasí. Jenže meteorolog míní a příroda mění… nakonec to docela šlo.

Na nádraží v Mimoni nám (v hospodě, kde jinde 🙂 ) poradili cestu – asi jsme nevypadali moc zdatně, moudří mužové usoudili, že zkratky bychom nezvládli… Takže jsme se zavazadly cestovali asi půl hodiny (kufr na kolečkách je na nezměrně mizerné místní komunikace vskutku pomilováníhodný). Ale nakonec jsme dorazili na místo určení, kde nás uvítala fenka nějakého více méně knírače. Pak nás uvítala paní bytná (ta neštěkala) a odvedla ubytovat. Dohodli jsme se s ní na snídani v heroických 7,30 a pak už padli. 

Druhý den jsme chtěli vyrazit na Ralsko, průrvu Ploučnice, zmrzlinu ve Stráži pod Ralskem a Hamr na Jezeře. Celou noc pršelo, ráno taky. Otráveně jsme se nimrali se snídaní, až jsme si v půl deváté všimli, že už jaksi…neprší. A tak jsme vyrazili, i když s obavou, že zpátky to asi nestihneme pěšky (to jsme ještě nevěděli, že k autobusu sotva dolezeme).

Šli jsme, bylo mokro a mlhavo, ale mlha docela brzo spadla a vlastně bylo hezky. Co nebylo až tak hezké, byl strmý kopec Ralsko, na jehož vrcholu je jednak skvělý rozhled a druhak ten hrad. Cesta byla…taková krkonošská, včetně skákání po kamenech. Zanedlouho se ukázalo, že neodchozená jarní sezona se na naší výkonnosti poněkud podepsala. Když jsme sešli zpátky, nic by mne bývalo tak nepotěšilo, jako hospoda – záminka k usednutí a srovnání zad.

Inu, nebyla tam. A tak jsme pokračovali k průrvě Ploučnice. Ploučnici jezdí vodáci, třešničkou na dortu je průjezd tunelem, kterým Ploučnice protéká pod zvýšeným terénem. Tam hospoda byla (při vodáckých cestách vždycky bývá 🙂 ) a tak jsme šťastně spočinuli, dali bramboráky z polotovarů a pivko.

No a pokračovali jsme dál, tentokrát k slavné zmrzlinárně ve Stráži pod Ralskem. Lidi, to je zážitek! Jednak tam táhnout davy („už jste dneska třetí, kdo se ptá“), druhak v nabídce je cca 90 druhů zmrzlin, kafe a poháry, všechno chuťově skvělé. Upřímně řečeno, předchozí položky naší konzumace zrovna moc ke zmrzlině neladily, ale usoudili jsme, že případný průjem je za tyhle chuťové orgie přiměřená cena. 

V Hamru by se bylo bývalo chodilo moc hezky (původně jsme měli naplánovaný naučný okruh se Stohánkem a Děvínem), jenže už bylo asi pět hodin a autobus odjížděl v šest… a upřímně řečeno, měli jsme dost. Ale aspoň jsme tam objevili moc šikovné ubytování, takže plánujeme reparát.

V noci na neděli opět pršelo, ale ráno už bylo slušně, takže jsme vyrazili směr Hradčany, tedy nikoliv zpátky do Prahy, ale do místní obce Hradčany, tam, co byla dočasně (jednotka dočasnosti: 1 furt) dislokována sovětská armáda poté, co nás v roce 1968 zachránila před imperialismem. „Převzala“ tam vojenské letiště; co všechno tam dovezla, nikdo neví… mluvilo se i o atomových hlavicích. Potom, co letiště (obrovské, technicky dokonalé, dodnes by tam mohlo přistát Jumbo) vyklidila, se bohužel nějak nepovedlo najít pro něj vhodné využití – a tak pustne a krajina si ho pomaloučku bere zpátky. Ale pustne už skoro dvacet let a je to vidět vlastně jen na pomocných stavbách. Na letišti nás chytil první slejvák, ale docela pěkně jsme se schovali, takže žádný problém.

Po letišti jsme se vydali na Hradčanské rybníky – jsou překrásné a už svítilo slunce. Pravda, nějak jsme ztratili souvislost a obešli je dost netradičním způsobem, ale nakonec jsme se trefili na silnici do Mimoně. To už jsme byli dost ušlí. Pěkně se zatahovalo. V Mimoni jsme mířili do hospody s dobrými referencemi. Ovšem nečekali jsme, že do ní poběžíme tryskem. 

Z černých mraků nad námi začalo docela hezky pršet, z dálky hřmělo… no, raději jsme si pospíšili. Sotva jsme dosedli, začala pořádná bouřka s kroupami a lijákem a trvala dobře 40 minut. Mezi tím jsme pomalu dojedli, zaplatili a – u vchodu zjistili, že už stihlo zase začít pršet. A tak jsme tam okouněli ještě asi deset minut a pak vyrazili, sice ještě poprchávalo, ale už jsme se těšili domů.

Jenže nějak se nám přihodilo, že jsme v té nepříliš velké Mimoni zabloudili (podotýkám, že v tomhle počasí pijeme většinou nealkoholické pivo 🙂 ). A tak jsme tam nešťastně bloumali, až jsme se nějakým nedopatřením dostali na náměstí, které jsme znali. A tak jsme se vybelhali po schodech, odevzdaně došli ještě na nádraží (bodejť že už bylo zavřeno a lístky na ráno jsme nekoupili) a konečně šli bydlet.

Odjížděli jsme v pondělí, z nedostatku lepšího spojení už v 8,30 (museli jsme vyklidit pokoj do 10 hodin). A tak jsme se stihli ještě trochu projít po Liberci a už jsme ujížděli domů. Zatímco ráno se ve vlaku topilo, odpoledne jsme nevěděli, co dřív svléknout.

Jo, moc pěkné to bylo 🙂 .

****

Uznávám, že ta písnička je v originále jinak, ale koně jsme tam potkali 🙂 .

Děkuji Xerxové za inspiraci!

Fotky jsou zde