Kdo jsme: Pikáček (parson russell teriér, 7 let) a Norinka (boerboel, 8 měsíců)

Kdo je naše panička: Maggie

Kde bydlíme: kousek od Kladna

Ahoj, jmenuju se Norinka a bude mi už osm měsíců! Ale protože jsem boerbolí holčička, tak jsem vlastně ještě miminko, protože my molosové dospíváme později (panička mi na výstavě ukazovala jednoho moc velkého boerbolího kluka, o kterém paní rozhodčí říkala, že je to moc pěkný chlapíček a on vám byl taky ještě štěně. A to mu bylo rok a půl!).

Panička si mě přivezla až od Brna, asi má na pejsky od Brna štěstí, protože můj starší brácha je také odtamtud. On je to tedy parson russell teriér, ale pro mě to je brácha! Jmenuje se Pikáček a ze začátku byl na mě a paničku pěkně naštvaný, protože byl jedináček a tak trochu nádiva, ale to už je dávno. Teď se mu naopak líbí, že má za parťačku velkou holku, protože aspoň může machrovat na všechny pejsky u nás v ulici a nemusí se bát, že mu někdo vypráší kožich. A navíc ve dvou se to lépe zlobí, že? 

Bydlíme v domku se zahradou a vlastní roklí, hned za domkem máme les a tam chodíme na procházky. A já umím moc rychle běhat, to mě naučil Pikáček! Nejraději mám hru na tank: prostě se rozeběhnu ukrutnou rychlostí a běžím a cestou rozrážím křoví, trávu, stromy a někdy i paničku, to když nestihne včas uskočit. A taky se maskuju za lva a číhám na paničku u cesty a dělám, že jsem neviditelná, a ona se vždycky pěkně lekne a pak se raduje, že to není lev lidožravec, ale já!

A taky umím kotouly, to se rozeběhnu a udělám kotrmelec přes hlavu! Panička se o mě původně bála, že jsem jako malé štěňátko a že molosové nesmějí běhat jako blázni, ale pan doktor veterinář nám to nezakázal, je to pašák. Prý trocha pohybu ještě nikoho nezabila. Jenom mě panička nesmí brát na dlouhé tůry, ale komu by se na ně v tom vedru chtělo. Pikáček stejně ven bez míčku nechodí a panička mu ho každou procházku musí házet a on se tak pěkně vyběhá. Já je oba hlídám, to aby mi je nikdo neukradl.

Když náhodou vidím kolem někoho podezřelého (jako onehdá toho divného pána, schovaného za smrčkem, co na nás tak divně koukal – teda hlavně na paničku), tak se celá naježím a zvětším, upřu na tu osobu jantarový pohled, stoupnu si před paničku a nikdo si na nás netroufne! A panička mě chválí, že jsem hodná holčička, a že moc hezky hlídám. Já nikoho nehoním, proč bych to dělala?

Stačí mi, že mi nikdo nesahá na paničku a Pikáčka. A vůbec jsme oba hodní – od paničky se nehneme dál než na pět metrů (vyjma toho, když Pikáček běží pro míček samozřejmě) a oba si jí hlídáme. Zvěř nehoníme (proč taky, minule jsem našla zajíce půláka, který se chudák zapletl do pletiva a moc jsem ho chtěla přivítat a olízat, radostí že to přežil. Panička mi to ale nedovolila a pustila ho, chudáka). 

K jídlu dostáváme syrové maso a kosti s masem a

zeleninu a bílý jogurt a tvaroh a ovoce a…. a předpovědi pana doktora, že moloss musí nutně během dospívání kulhat, se tak zatím bohudík nenaplnily. Dokonce jsem dostala na výstavě pochvalu, jaká jsme pěkná holka, a jak jsem svalnatá. Pikáček tam byl se mnou a ze všech molossů předváděl nejpovedenější výstavní postoj, to jak se před ostatními pejsky předváděl. Panička se moc smála, vymyslela pro něj nové plemeno: rasbull.

Jako úplně malé štěňátko jsem chodila s Pikáčkem a paničkou do práce, ale jak jsem rostla, tak už jsme se nějak všichni nevešli do kanceláře a tak nás jednoho dne panička nechala doma samotné. A od té doby jsme doma sami a jsme moc hodní (až na ty dva roztrhané lampiony, ale to jej jejich chyba, neměli svítit!). Díky tomu jsem dobře socializovaná (což nevím, co úplně je, asi to, že mám moc ráda lidi a pejsky a ničeho se nebojím a všude ráda jezdím, dokonce už i do auta si vlezu sama od sebe).

A jsem zvědavá, co mi panička dá k narozeninám (tedy spíš měsíčtinám, 8. 7. mi bude osm měsíců). Když jsem slavila půlroční, dostala jsem medovník! Já ho mám totiž moc ráda a tak paní přimhouřila oko a koupila mi ho a já jsem měla sama pro sebe velikánskej kus. Pikáček je atlet, ten naštěstí podobné věci nejí, asi by si zkazil figuru! Jdu přemýšlet o tom, co asi dostanu, a nebojte se, zase se brzo ozvu.

Vaše Norinka

PS: No, zase taková idylka to není, panička nebo já bychom mohli povídat! A taky že někdy příště povíme! Váš Pikan