Roadhouse se na cestách po skoro liduprázdném vnitrozemí Klokánie rovná oáze na cestě pouští. Zvláště ty roadhouses které jsou v těch odlehlejších, pouštních končinách zdejšího kontinentu. Je to obvykle konglomerát služeb, které těm, kteří cestují po silnici, umožňují pokračovat v cestě.

V prvé řadě tam jsou k mání pohonné hmoty, hlavně nafta, benzin se tu ve vnitrozemí moc nenosí z důvodů domorodců, kteří jeho výpary s oblibou inhalují. Stejně většina vozidel co se v těchto končinách pohybuje má vznětové, tedy Dieselovy motory. Toto však nejsou pouze čerpací stanice pohonných hmot, ale ostrůvky civilizace usnadňující a zpříjemňující cestování mnohdy krajinou, že si myslíte, že jste na expedici na Marsu.

Mimo pohonných hmot si zde můžete doplnit zásoby pitné vody, dát si sprchu a zajít si na úlevnu, v obchodě zakoupit základní potraviny, suvenýry, nějaké oblečení a někde i nějaké náhradní díly na vozidlo. Také tu zpravidla je „watering hole“, jak se zde říká hospodě, kde mimo zahašení žízně je možno se i najíst a pak i místnosti k přespání. Prostě ostrůvek civilizace uprostřed nehostinné krajiny.

A tak mě dovolte abych vám přiblížil jeden takový ostrůvek, který průměrnému Evropanovi připadá dosti exoticky. Tento se nachází v Západní Austrálii, na vnitrozemském „tahu“ z Perthu do Port Hedland. Silnice „Great Northen Highway“ zde prochází oblastí Pilbara, kde jsou pohádkové zásoby železné rudy o pohádkové kvalitě, která se zde zcela prozaicky a nemilosrdně těží také pohádkovým způsobem v množstvích rovněž pohádkových a nyní končících převážně v Číně.

Nejblíže tomuto Roadhousu je hornické městečko Newman, které je dalších 166 km na sever a leží už v tropech, za obratníkem Kozoroha. Jak tu je zvykem, Roadhouse je soběstačná civilizační jednotka. Vodu získává z artéského vrtu, elektřinu si vyrábí dieselagregátem a zásoby dováží ohromné náklaďáky nebo silniční vlaky.

Takový „establishment“ vyžaduje majitele zvláštních kvalit. Počet permanentních obyvatel tu je DVA. Pětašedesátiletý Bob Currie, jinak majitel a manager, se svojí ženou Joan. Společnost jim tvoří čtyři přátelští psíci – schnauzeři a papoušek korela jménem Sam. Pak tu jsou zaměstnanci, kteří se ale stále mění, kterých je někdy 3 a někdy 8. Tyto je mnohdy obtížné získat. Také to musí být jedinci zvláštního ražení, kterým nevadí odloučenost této lokality a poměrně tvrdé podmínky. Ať už co se počasí týče, tak i prostředí připomínající ponorku. Jeden potkává furt ty stejné lidi, kterých stejně není moc. 

Podíváme se, jak vypadá typický den v prostředí takového roadhousu. Je ráno, 5:30 a sluníčko ještě ani nezbarvilo tmavou oblohu, ale Kumarina roadhouse v centrální WA se už probouzí k životu. Řidiči náklaďáků, kteří vyráží za úsvitu, se sprchují a v kuchyni už kuchař smaží šunku s vejci a fazolemi a jiné zdejší speciality. Motory obludných náklaďáků spokojeně brumlají, aby se zahřály před cestou. Dieselagregát, co jel celou noc, bafká v pozadí a majitelův ranní pozdrav zní: „Další den v ráji“. Když se tohoto pětašedesátiletého mladíka zeptáte, co se bude dnes dít, tak odpoví: „To stejný jako včera“.

Od roku 1962 stojí tento roadhouse 1 000 km severně od hlavního města Perthu, na nevysokém pahorku a slouží pocestným. Každý týden zde projede 400 – 1 000 vozidel. Více jako polovina jsou nákladní obludy a každý osmý je silniční vlak se třemi i více vleky. V zimě, když jsou zdejší teploty civilizovanější, tak také projíždí dosti turistů. Zvláště „grey nomads“ tedy šedivých nomádů, jak tu jsou známí ti dříve narození, zpravidla penzisté, na cestách s karavany anebo v obytných vozidlech. Obvykle vyjíždí na několik měsíců a cestu si plánují tak aby byli na severu v tropech v zimě a když tam neprší a na jihu kontinentu v létě, kdy tam nefučí ledový vítr z Antarktidy.

Majitel Bob a jeho žena Joan kmitají už od čtyř hodin ráno. Je třeba uklidit v hospodě. Bar i jídelnu, zrovna tak jako venkovní prostory se stolky a židličkami kde je přes den ve stínu příjemné posezení pro hosty. Kumarina znamená v řeči místních domorodců „místo odpočinku“, ale pro tyto dva to rozhodně neplatí. Joan měla poslední a skutečný odpočinek v roce 2009, kdy strávila 7 dnů v nemocnici kde jí namontovali kyčelní endoprotézu. Osmý den se už otáčela v kuchyni roadhousu. Jinak je furt v kole, 7 dnů v týdnu 365 dnů v roce, zrovna tak jako její manžel Bob a ostatní zaměstnanci. Tedy žádné víkendy, dovolenky nebo svátky. Takový režim by průměrnému Evropanovi připadal asi jako galeje.

Když jim před třemi lety vadný termostat v zařízení na smažení hranolků zavinil požár a vyhořela celá kuchyně a jídelny, tak si Joan zřídila kuchyni v karavanu, kde pak vařila bez klimatizace v teplotách 55°C. Ano v létě zde dovede být i více stupňů, nebo se občas přižene cyklon z Indického oceánu a pak teprve nastává ta pravá kratochvíle, kdy se okolní poušť promění v záplavovou oblast zpustošenou vichřicí která duje rychlostí až 250 km/hod.

Kde by lidé z města viděli útrapy a strádání, neprůstřelná Joan vidí štěstí a radost. Když před sedmi lety s Bobem uviděli, že je tento roadhouse na prodej, tak se nemohli dočkat, až se budou moci přemístit do tohoto „nebe na zemi“ jak sama říká. Joan by tu mohla, podle jejích vlastních slov, žít na vždycky.

Průměrnému pocestnému toto místo však Nirvánu příliš nepřipomíná. Pár budov a přístřešků, bafající dieselagregát a sem tam se zastaví nějaký pocestný. Za hospodou jsou budovy kde jsou pokoje k přespání a pak široké prostranství na kempování, kde je možnost přespat ve vlastním karavanu nebo pod stanem. Sprchy, teplá a studená voda, záchody a pár praček k přeprání toho nejdůležitějšího je pod střechou z vlnitého plechu. Za tímto vším je prostranství kde trůní staré ledničky, pračky, myčky nádobí, automobily a dokonce i bývalý autobus. Jakýsi klokaní skanzen. Spíš ale hřbitov kuchyňských spotřebičů a dopravních prostředků. Neschází tu malý bazén k ochlazení hostů, do kterého větřík přináší z nedaleké pouště rudý prach. V létě jeho voda příliš neosvěží, mívá přes 45°C bez ohřívání, jen tak sama od sebe, vystavená zdejšímu sluníčku.

Místní menažérie čítá, mimo již zmíněných čtyřech schnauzerů i čtyři kočky, tři velká akvárka s rybičkami a čtyři voliéry s uřvanými papoušky. A to nepočítáme Sama, papouška korelu co žije ve velké kleci u vchodu do roadhousu a který každého návštěvníka vítá svým: „have a good day“, tedy pěkný den přeji, aby pak důvěřivému a neopatrnému návštěvníkovi svým zobanem málem urval prst. V místnosti jsou na zdi i „historické“ fotky dokazující, že po cyklonové záplavě zde bylo uvnitř 30 cm bahna a voda sahala 1,2 metru vysoko. A to vše i přes to, že roadhouse je na nízkém pahorku. V hospodě je velká plošná televize, krmená signálem ze satelitu nebo z přehrávače DVD, kulečníkový stůl, barový pult a pak židličky a stolečky pro hosty.

Pro řidiče náklaďáků to je vítaná oáza, kde se mohou nejen dobře najíst, napít a vysprchovat, ale i v klidu vyspat v pohodlných kabinách svých na náklaďáků. Noční jízda po této silnici je plná nebezpečí. Jsou zde spousty potulných krav, velbloudů, oslů, koz a klokanů. Proto přijdou vhod bytelné ochranné rámy jak na náklaďácích tak i ostatních vozidlech, kterým se tu říká „bull bars!. Takové „setkání“ obvykle znamená smrt zvířete a značné poškození vozidla. Ostatně jedna z fotek v albu zobrazuje zbytky malého „čehosi“ jak na ochranném rámu tak i masce chladiče. Řidiči přirovnávají noční jízdu touto krajinou jako jízdu zoologickou zahradou. A to tu neschází velké náklaďáky, každý přepravující 80 tun trhavin do okolních dolů. Však řidiči těchto dostávají příplatek za nebezpečnou práci.

Kumarina roadhouse je mezi řidiči velice oblíben. Jak pro přátelské služby, tak pro dobré a vydatné jídlo. Každý raději jede i o nějakou tu hodinku déle, jen aby si mohl odpočinout v tomto příjemném prostředí.

A na závěr snad trocha statistiky. Pokojů k přespání tu je 19, za den prodají průměrně 1 900 l nafty, její průměrná cena je $1.80 za litr a dieselagregát spotřebuje 200 l nafty denně. Jídel se denně servíruje průměrně 36. Kolik se zde vypije, to jsem se nedověděl. Asi to je státní tajemství.

Fotky najdete zde: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Kumarina_Roadhouse