…mňaufix, tady fakt jedna nemá na to psaní chvilku klidu… co to zas je za podivný zvuky?? To jsi ty, miláčku?? Ne. Tady dvounožkyně!!!

 
Mruf… ta teda těmi dveřmi práskla. Takže jí vztek ještě nepřešel… bude lépe dělat, že tady nejsem.
Hele, kdyby náhodou přilítlo něco naježenýho, prskajícího a celkově rozčilenýho, tak jste mě neviděli, jo? Schovám se když tak do tý krabice, co jí dvounožkyně říká… šampon? No prostě pixla na lejstra, ty už jsem vyházela, teď to bude pixla úkrytovka. Chvíli to v ní vydržím, však ona vychladne… a jestli teda není úplně nespravedlivá, tak uzná, že si za všechno může sama… ono vůbec, kdyby pořád neprovokovala a nevyžadovala nesmysly, tak bychom si tady žili jako v ráji a nebylo by o čem psát. Jenže to né, to jsou pořád nějaký záludnosti a pak to dopadá… jako dneska. 
Začalo to už ráno. Dvounožkyně byla podezřele rozverná a dokonce vydávala tááhlééé zvuky… ano, tahaly zejména za uši. Kvílela cosi jako Přijde jaro, přijde, zase bude máááj, S tebou mě baví svět, má zlatá Lassy, s tebou mě baví svět, má zlatá Lassy, hlavně ve dne, Když se podaří, co se dařit má, tak rozkvetou všechna poupata… tady jsem trochu znejistěla, protože mi bylo jasné, že tomu jedinému poupěti ibišku, které dvounožkyně tak oslavovala, se po ukousnutí asi kvést už nepodaří… ale zatím si nevšimla, takže pohoda.

Za kvílení, za které by se nemusel stydět ani kvalifikovaný hejkal, začala dvounožkyně kutat ze skříně různé věci a občas prohodila něco o předjarním úklidu. Zatěšila jsem se na aktivně strávený den, vykasala si kožich, plivla si do tlapek a hrnula se pomáhat. Kocouři, jak já makala!! Jako napravit přehmaty dvounožkyně, to by se jedna udřela!! Stočí šálu a dá ji do krabice! Tak to ne, šálu pěkně chytit a vytáhnout a natáhnout a táhnout do obýváku… co když ještě bude zima, na čem budu v předsíni ležet??

A co je tohle… no to ne, MOJE černé rukavice do nějaké škatule cpát nebudeš, šup s nimi pod regál. No dobře, klidně si je vylov, když ti to udělá dobře, jen se otočíš, nacpu je pod noční stolek, no. Co, jako že tyhle oteplovačky už taky uklidíš? A z čeho si asi budu dělat tunel… těmi nohavicemi se leze nejlépe!! Mňaufix, musíš uklízet zrovna čepici, do které jsem právě vlezla, abych zjistila, jestli opravdu hřeje?? Prostě jsem dřela jak černý muž pod bičem otrokáře… a taky že jo, bič na mě sice nevzala, ale asi po hodině mé intenzivní snahy pracovat na mě zařvala: „Zalez už někam, ať tě nevidim!!“

Jo tááák? Tak já se tady dřu, můžu se přetrhnout, abych dostala Řád práce, a ty na mě budeš řvát? No tak to ne, to jako fakt si nezavedem… Už už jsem zvažovala, který akt pomsty bude nejlepší (louže na předložce? Očesání nástěnky? Fotbálek s mobilem?), když tu mé bystré oko padlo na otevřené dveře úložného prostoru, kam jsem se zatím dostala jen dvakrát a pokaždé byla hned potupně vyhozena. HA!! Zalézt mám? Tak jo, plníme přání na počkání… šup tam. Dvounožkyně zrovna zírala do krabice jak husa do flašky, takže ani nepostřehla stín mizející v úložňáku.

Uložila jsem se za vakem s jakýmisi hadry a vyčkávala. Netrvalo dlouho, v úložňáku přistála krabice a vzápětí se zavřely dveře. Tma! Rozsvítila jsem baterky a jala se pátrat po záhadách tajemné skrýše. Co je tohle? Aha, kabelky… no, mít víc času, to by bylo hlodáníčko. A copak máme tady… a hele, taška s památečními plyšáky menších dvounožkyň… toho medvěda znám, z toho se bezva sypou takové béžové cucky, prý molitan… v tom se asi leda drží moli, tak honem, vytřepat je úplně… no a už moli medvěda nesežerou. Chudinka, ten zhubnul… 

A tady… no to je objev!! Odložené knížky… Já, Baryk, tak to nic, stačí, že je jak pes dvounožkyně… Broučci… to už zní líp… tak co je, poletíte nebo co? A mňaujej, tak nic, nacpali se polívkou a spí a spí… nuda. HELE!! TADY! Pohádky a říkadla… a na obálce je kocouř! To bude počteníčko! No jo. Mámo, táto, v komoře je myš, pustíme tam kocoura, on tu myšku vyšťourá, mámo, táto, už tam není nic! Krásná oslavná báseň!

Co tohle… hm, skákal pes, přes oves… co nám lezeš do knížky, vořechu!? Jéé, hele a tady… nádhera: Budko, boudičko, kdo v tobě přebývá? … No já, žabička, já myšička… to je bezvadná hra, tu si musíme zahrát, hned… chci ven, chci ven, chci si hrát, pusťte mne ven, já jsem tadýýýýýý… no to je dost, žes mě pustila… no co je, jaký kam jsem zalezla, nemáš mě tam zavírat!!
A honem za smečkou, vstávejte, lenoši, budem si hrát, hele, vy jako vlezete do modulu a já na něj budu klepat a ptát se Budko, boudičko, kdo v tobě přebývá? A ty Missy řekneš Já, žabička… ale ne, nemusíš kuňkat, Piškote, ty řekneš Já, zajíček… ale houby, to já vím, že už jsou ti 4 roky a nejseš žádnej zajíc, to je jenom jako, hra, chápeš?? Nechápeš… aha. Jo tak vy si hrát nebudete?? Ne, jo? Tak to jste teda pěkní lenochodi a povaleči a nemluvim s vámi a počkejte, až si budete chtít hrát vy… tak zas nebudu chtít já a všem to na vás v deníčku povim, aby věděli, jaký vy jste! Tak!
Plna zklamání a trpkosti jsem zalezla na komodu v předsíni a tam přemítala nad nevděkem smečky… takovou krásnou hru jsme mohli hrát… plno legrace si užít… já bych na konci byla medvěd, který budku rozšlape… miluju happy endy… a voni radši chrápou, pišišvorové, já už to úplně viděla, jak se budka otřásá a… HA!!

Moment… hele, možná… možná si přece zahrajem, teď prošel kolem Piškot a… JO!! JO!! vlezl do budky!! JOOOO! Hrajéééém! Připlížila jsem se neslyšně k budce a aby zahájení hry bylo co nejefektnější, vyskočila jsem na budku a všechnu sílu tlapek vložila do pořádného ZADUPÁNÍ! BUCHY BUCH, DUPY DUP, Budko, boudičko, kdo v tobě pře…
Zajíček Piškot asi nepochopil pravidla, protože místo odpovědi vylítl zděšeně z budky a hnal předsíní, kuchyní a obývákem…
Smůla je, že leknutím zapomněl přerušit činnost, v budce započatou. Ona to totiž nebyla obyčejná budka. Byla to kadibudka.

Vaše VůbectadynejsemLassy