Překvapila pánčička. Bez varování. Prostě z ničehož nic najednou začla snášet. Intenzivně, začla v podstatě už na chalupě, kdy sebrala naše stopovací krabičky, stopovací síťku, do který strká syrový kuře, co musim pak stopovat a vodítko a holinky. A tepláky s naprosto příšernou růžovou barvou. A doma to vzala ešče důkladnějš, vyrabovala skřiň a vyndala fšechny teplý mikiny co má.

Vytvořila hromadu zvící Řípy, kde jsme byli předloni. A snažila se jí nacpat do tašky. Což se jí nakonec povedlo, ale pánikovi se tam pak vešel už enem kapesnik. Taky můj batoh se začal plnit, ale nedala mi tam krysu převlečenou za krtka (trochu jsem jedný z mých Vasilis upravil fazónku a vypadala tak díky tomu jako krtek), tak sem si jí tam nenápadně dodal. A jak se ukázalo, dobře sem udělal.

Pak začala přinášet igelitky – jako obvykle. Nevim, co to má za obsesi, že kdykoliv někam máme vyrazit, stane se z ní Taškářka a tahá furt nějaký tašky s něčim. Já pak musim tim pádem při cestě mít abnormálně zmenšený osobní prostor a to mi jako dost vadí. Když navíc si z toho nemůžu ani nic vzít a naopak to pak zpravidla rozdaj cizím čoklům! Když pak večer o půlnoci tahala dovnitř další várku, pojala podezření, že se to tentokrát vymklo kontrole a všeckno se to tam nevende. Jééénže, to bychom nesměli mít pánika!! Ten je v ukládání tuny věcí do mini prostorů úplně největší profík, takže nakonec se tam vešlo fšecko, aji my a aji ještě navíc pánčička od Brůtika a Alury. Naštěstí jela sama. Hlavně teda bez toho Brůtika, páč ten by se k nám, pevně doufám, vůbec nevešel. Mohla ale klidně vzít Alu s sebou, to by mi tak nevadilo. 

Vyrazili jsme, a s jednou zastávkou čůrací a do tenisáku kopací, jsme bez bloudění!!!, bez bloudění!!! dorazili na místo. Řikal sem si cestou, že jako to zase bude paráda, budou výlety, budou výlety, plánoval sem si tak v duchu a když sme zastavili zjistil sem o čem je pořekadlo Pes míní a pánbů mění. Ty vado, fšade kolem milijoun psůch!!!!!!! A fšichni veliký a chlupatý (no dobře, ne úplně dočista fšichni, ale minimálně třičtvrtě toho milijounu určitě!) Tak sem začal tušit, že o výletech to asi moc nebude. Pánčička vyhópla z auta a začla ty svý tanečky vítací. Já sem se taky vítal, páč víte proč? Čekal tam na mě!! na mě!! pánik vod………. no vod Fajfky!!! Tak sem se na něj vrhnul a řádně ho vítal. No a kde je pánik vod Fajfky, tam někde musí bejt aji samotná Fajfka. A taky že byla, viděl sem jí už z dálky, leč skety mě k ní nechtěli pustit, že vona cvičí. Cvičí?? Cvičí?? No a co jako? Voni ale byli jinýho názoru. A prej že nejdřív najíst, ubytovat a jiný nepodstatnosti!

No hlavně to najíst asi!! To podle všeho bylo to nejdůležitější. Páč jak sem pak z narážek na pánčičku od ostatních pochopil, tak si pánčička opět objednala tři guláše! Hm a vydávala to ešče za nedorozumění. Chmm, a mi bude řikat, že sem nedožera. To ubytovávání se byl fajn proces, páč tam s náma při tom byl pánik od Fajfky a to sem byl moc rád. Von je mi sympatickej moc, jak chlapy zvlášť nemusim, tak von patří mezi výjimky. Tak sem na něj skákal a volizoval mu hlavu – aby totéž vyřídil milůvané Fajfce. Což sem jí – konečně!! při večerním venčení mohl říct i já. Teda bych býval byl mohl, kdyby se mi tam nenamontovala konkurence Džíponcká akití nějaká Hagísovatá!!!! Co tu jako dělá tudleten Hagís?? Zval ho snad někdo? Já rozhodně teda ne! Jaký von si tu jako bude dělat nároky??

To může hned z první zapomenout. Sem mu řek. A Fajfka řekla pak mně, že sem… no, to už je, myslim dost jedno co sem, hlavně, když mi Hagís nebude dělat do Fajfky. Takže to sme si vyřídili a já doufal, že už milýho Dříponce nikdá neuvidim. S pocitem blaženosti jsem šel spát, zatímco pánik s pánčičkou vysmahli do společnosti. Pánčička asi neví, cože jako znamená vydat se do společnosti, páč na sebe buransky narazila ty příšerný růžový tepláky, doladila to růžovejma fuskama a ešče se u toho řehtala blbě jako ponik. Pak se vrátila pro nějaký balíčky, do kterých předtím nacpala růžovej toaleťák a růžový čokoládový peníze a řehtala se jako celý stádo poniků. Dementních poniků. 

Posléze prý došlo na předávání jakýchsi darů. Pánik a pánčička od Fajfky a pánčička od Brůtika totiž narozeninovali. Fajfkovatej pánik dostal prej dorta úúúúplně stejnýho, jako má to dělo co z něj padaj ty pěkný fotky. Pánčička od Brůta dostala hrnek a na něm byli Brůt a Alu. Teda nejdřív nebyli, ale! když se do hrnku nalila horká voda, tak začli vylejzat. No a pánčička od Fajfky dostala EŠČE JEDNU FAJFKU! Teda bohužel jen jako dort, což mě teda dost mrzí…. když si představím….. no ale nic, zpátky k věci, páč víte co?? Vona jí prej s děsným gustem rozkrájela!! A ešče u toho vykřikovala, že todleto si už kolikrát tak přála!!!! No ešče že na to nikdá nedošlo, děsná přestava.

A pak ešče pánčička vytasila ty svý balíčky. Postavila si Fajfkatý a Brůtikovou do lajny (jo, jo, to vona umí, stavět do lajny, vo tom bych i něco věděl!) a pravila jim prej: „Páč ste kamarádi za fšechny prachy a jednou se z vás po…. u, tak mám pro každýho z vás dárek, kterej to naprosto vystihuje!“ a dala jim ty balíčky u kterejch se tak řehtala. Když ten růžovej toaleťák a růžový peníze voni rozbalili, řehtali se prej taky. Taky jako stádo poniků. Dementních poniků, samozřejmě.

Ráno sem se povenčil s pánikem, pánčička mi udělala dlábes a šli si s pánikem taky pro snídani. Pánčička teda taky ešče pro sprduňk nějakej, páč……. že prej sme ráno měli jít stopovat. No já bych i šel, ale neměl sem jaksi s kym, žeáno. Nádobíčko bylo v autě, kuře do síťky, který sem moch stopovat, měla pro nás připravený chudák Fajfkatá pánčička….. všechno v cajku. Já bych se bejval připravil ve vteřině, leč…… no prostě vona místo nástupu na stopu spala, no! Pánčička!! A nepolepšila se vůbec za celou dobu pobytu. Ani jednou, ani jednou nevstala, takže kuře smutně čekalo na síťku a já se stopičky nedočkal. Hlavně že dycky večer byla živoučká až moc!

Po snídani se vřítila pánčička do pokoje a začla vířit. Vona furt víří. Páč nic nestíhá. Teď ale vířila moc nějak, vířila víc, než když nestíhá do práce. Pak už nevířila, pak zmatkovala. Vyběhla z pokoje, běžela za pánikem, kterej ešče spokojeně požvykoval, pak do auta, zpátky do pokoje a vířila. Pak našla nůž, vytáhla párky a špíček (ááá ta vůně!) a začla je porcovat. Hmm, řikal sem si, bere sváču na vejlet asi…… a začal sem se lehce protahovat, abych měl zahřátý motory.

No a zase, pes míní, pánbů mění. Houby vejlet! Nástup prej nějakej! A musíme tam bejt včas, jinak máme průšvih (máme, máme…, vona by měla, já ne, já za nic nemůžu…), táhla mě tam jak dřevěnou kozu. Pak sem zjistil, že se tam nástupuje aji Fajfka, tak sem táhnul zas já jí, pánčičku, kozu dřevěnou! No ale sem nevěděl, že se bude nástupovat krom nás dvou taky ten milijoun velkejch, chlupatejch psůch!!! S náma dvěma!! Sem myslel, že to bude intimní nástup nějakej a ne slet sokolů, či co to mělo bejt!! Fuj, hnus, tolik psů vedle mě, no to nesnesu. Tak sem nejdřív prostestoval. Hlasitě, pak víc hlasitě. Nic platný, naopak ešče psi přibývali!! Některý z těch přibyvších to viděli stejně jako já a přidali se s protestsongy ke mně. Přes hromadu podaných protestů nám to nebylo nic platný. Prostě sme museli nástupovat. Aby ten nástup byl ešče horší než nejhorší, přikohátal se zas ten džíponec Hagís!! A dřepnul si vedle mě, drze!! Jako tuten národ je prostě strašněj. Večer sem mu jasně řek, úplně jasně, co že jako očekávám. A von? Pochopil to snad? Ne, příde si a posadí se vedle mě, nezván, nevítán. Hrozný!!!

Nemám rád nástupování!! Nemám! Páč víte co? Nesnášim totiž jednu věc. A tou je nečinnost. A dyš se nástupujete, musíte jen sedět a to mi neba. Mám potřebu se furt hlemejždit. Příde mi zbytečný prosedět zbůchdarma tolika času. Tak sem se rozhodl toho volného času nějak využít a připadlo mi, že bych mohl v mezičase přítomným dámám předvést, vo co by asi tak mohly přijít, kdyby mi nevěnovaly pozornost. Přestal sem jít s davem, kterej poštěkával a rozhodl se pro brumendo huhlando, projel sem celej svůj repertoár, a když jsem naznal, že jsem upoutal už dostatek pozornosti, fláknul sem energicky zádíčka a pustil se do práce. Za výmluvného zvukového doprovodu, který zdatně imituje zdivočelého medvěda kříženého s divočákem, jsem se vyvaloval na čerstvě posekaném pažitu a do všech směrů vokazoval, jakej sem já fešnej jedinec. Pánčička dělala, že k ní nepatřim. 

Když jsme si užili sdostatek nástupování, jali jsme se třídit. Co sme vodpad nějakej? A zas, aby bylo ešče hůř, než nejhůř, natřídili nás s Džíponcem Hagísem dohromady!! Já se ho snad nezbavim!! Mám ho snad za trest?? Psíbože, co sem komu uďál? Byli jsme v družstvech jak na táboře nějakym a pak sme se po družstvech rozptýlili do prostoru a že dem na to. Na co? Vejlet konečně nějakej? To si dám líbit. Jo…., houby vejlet, ani náhodou. Mučení cvičení. Tak kvůlivá tomudle sme se sem jako dovalili, jo???? Kvůli cvičení takovejch přípraf a cirátů?? Tak kdybych to byl bejval věděl, tak bych sem byl nechodil. Cvičit můžem doma, jako normálně, ale ne na vejletě, v přírodě. Tam se má běhat, chodit, lítat a ne tuto. Rozhod sem se, že nasvál budu pánčičku bojkotovat. Furt vo mě tvrdí, že poslední dobou nemám v hlavě mozek, že mám místo toho mozku ze seksu kosku. Řikala to na fšechny světový strany, věděj to fšichni, tak sválně vokážu, že vona lže a já sem chudák nedoceněnej. Zavařim jí a budu za vzornýho! Přísahal sem na svůj holej pupek a jak řekl, tak uďál!

Trochek sem pravda byl rozhozenej ze skutečnosti, že pánčička se rozhodla udělat ze mě cvičence hnedle v těsný blízkosti Džíponskýho Hagíse, takže to sem trochu protestoval, ale pak si to sedlo. Zjistil sem, že nějak vo moc zase nejde a soustředil se na to, že předvedu, co ve mně dřímá a vypáčim tak z pánčičky kus toho špeku nebo párku. A že vona teda sypala! Byla celá udivená jak sem vzornej, cvičil sem s očním kontaktem, byl sem celej kontaktovanej, soustřeďovanej, vzornej. A vona sypala. To nám to šlo.

Pak mě kapek ešče rozhodilo to, že sem si dodatečně fšimnul, jak fešná fenka je vlastně ta Thea, co nám jí natřídili do družstva. Byla veliká, veliká a krásná. Asi na všech horách produkujou psí stodoly. Páč vona Thea je z Pyrenejí, je pastefkyně z Pyrenejí. Ale jak vidno v těch Pyrenejích sou inteligentnější než na našich horách, páč tady produkujou, dle mejch zkušeností, jenom psí stodoly-kluky, kdežto v Pyrenejích uměj i psí stodoly-holky. A jak řikám moc krásný holky. Pro její krásný voči sem na chvilku nejen na samotný cvičení, ale aji na Fajfku zapomněl. (No ale může si za to sama, měla se nechat vytřídit do našeho družstva a ne bejt separatistka někde dole u specijalistů). 

Jenže……. Thea měla ty svý krásný oči hlavně pro svýho páníka. Já sem jí byl šumák a to mě dost štvalo a chtěl jsem tudletu situaci změnit. Pánčičku mojí zase štvalo, že sem zapomněl na to cvičení a chtěla tudletu situaci taky změnit. A rozhodla se změnit pozice. Místo u Džíponskýho Hagise zaměnila za místo vedle Thei! Paráda, řikal sem si. Bude zábava.

No jo jak řikám…. pes míní a pánbů nebo taky občas pánčička teda mění. Zábava se nekonala 🙁 , konalo se zase cvičení. Vzpomněl sem si na svou přísahu na holej pupek a uvědomil si, co sem si to dal vlastně za cíl. Znemožnit pánčičku a dokázat, jaká je lhářka! Opět jsem se plně soustřeďoval, kontaktoval, koncentroval, vzorňouchoval a cvičil a cvičil a cvičil, Thea neThea. Pak jsme si taky dali áčko a překážku nějakou. Pak byl rozchot. Konečně! Rozchot je mnohem lepčí než nástupování. Už mi totiž skorem nebavilo, jak mám furt vyvrácenou hlavu a čumim pánčičce do xichtu, abych z ní vydoloval kus špeka, začínalo mě bolet za krkem, bylo vjědro a tak jako vůbec.

Šel jsem odpočívat na lože, pánčička s pánikem a ostatníma do jídelny a pak na terásku ku kafíčku. To jsem jim dělal společnost. Blbý bylo, že terásku teda s náma sdíleli aji sousedi z vedlejšího vchodu. Kdyby teda jako sousedi měli jen Kelyšku, mladé německoofčácké dífče, bylo by to cajk, jenže vona měla bodygárdy a ty mě teda nebavili, nicméně jsme se domluvili a voni měli půlku terásky a skorem nechodili k nám a já měl půlku a skorem nechodil k nim.

Pak se zas pánčička zpovykala, vystřelila z prostoru, popadla cvičící vercajk, mou maličkost a teleportovali jsme se na poslední chvíli na plac. Přísahu sem dodržel a vona tak za trest pánčička dostala pochvalu, há! Jak nám to spolu de, že mě má přečtenýho, že si rozumíme, že pánčička ví, co chce (to jo, to vona si do polífčičky zas foukat nenechá v ničom, vo tom my s pánikem už něco víme) a že cvičí tak, aby nás to oba bavilo a aby se to přizpůsobilo mně. No hlavně mně!! Já sem totiž nejdůležitější, to zas jako na to se nesmí zapomínat. Ale byl sem hrdobec, páč nám to fakt šlo, a vlastně měla pani cvičitelka pravdu, páč mě to bavilo. Sem uplně zapomněl na vostatní psy. Cvičil sem vedle nich, procházel mezi nima…… dobrej sem byl. 

Pak teda přišla krapítek sprcha pro mě, páč paní cvičitelka si přivedla svýho psa. Hrozně sem se lek. Jako že hrozně, je opravdu hrozně, páč von totiž vypadal stejně jako ten, co mě drapnul pod krkem a vymet se mnou chodnik. A ešče byl hrozně pohyblivej, mega rychlej. Z nuly na sto v setině sekundy. A já myslel, že de po mě. Pánčička mi řekla, že sem vůl, ať nepsychuju. Šlo to ofšem ztuha, když vám de vo kejhák. Teda já si myslel, že mi de vo kejhák. Naščestí Amígo nejevil zájem se mi na krček podivat, ale jeden nikdá neví, že jo.

Ešče, že sme se pak zase rozcházeli a já ten štréz mohl jít vylítat s krysou Vasilisou, kterou sem si prozíravě před odjezdem připravil. Pánčička vymyslela novou hru! Miluju, když vymejšlí nový hry. Šli jsme i s pánikem, ten mi zakryl voči a pánčička skovala krysu do jednoho z takovejch budniků. (Přes den se tam v nich někde dycky skoval nějakej chlap s velkou rukou a některý psi ho hledali a zakusovali do tý velký ruky, zatímco jiný byli vokolo a řvali. Na to sem si taky musel zvyknout, že jako nic, páč sem si původně myslel, že je boj nějakej a to mi není příjemný, když se někdo pere.) Skovala teda dycky Krysu Vasilisu do některýho budniku a já jí šel hledat. To bylo dobrý, to se mi líbilo. A taky fotbálek s pánčičkou a pánikem. Vypustil sem si páru a nebyl ve štrézu. Kajn štréz, jak říká pánčička :-). Pak sme šli do lesa, večeřička a pak jsme měli návštěvičku.

Přišly pánčičky vod Fajfky a Hagíse. Na nějaký vytuněný kafe řikaly. Pánik byl na hokeji a pánčičky „dělaly mejdan“. To sem byl rád, mohl sem tak vyjádřit své city Fajfčitý pánčičce a doufat, že je pak vyřídí vona zase Fajfce. Úplně sem se do toho položil. A dyš mě naváděla, že jako ať rozdrbu pelíšek, šel sem do toho a cucky lítaly. Částečně sem ho slík z kůže, takže moje pánčička prohlásila, že sme voba idioti a já budu jezdit jak drban z Drbanova, že mi rozhodně další novej teď kupovat zas nehodlá. A smála se tomu, tak sem věděl, že se nezlobí dovopravdy a drbal sem dál. Měla ale pravdu, jezdim teď v autě jako děsná socka, páč z pelechu mi trčí molitan a rozškubanej potah se cárá kolem. To je fučik ale, hlavně že se dámy dobře bavily. V tomdle se s pánikem shodneme, voba nás baví, když bavíme společnost. Pak se dovalil pánik a byl překvapenej, že máme takovou návštěvnost. Hbitě docválal do auta a postaral se o zavlažení společnosti z vinných zásob. No takže co? 

Takže díky vytunění toho kafe a společenskému dýchánku se opět pánčička z tý postele nevykopala dřív než na snídani. Kuře zvostalo vopuštěný, do sítě se nedostalo a já na stopu taky ne. Zase. A zase pánčička dostala sprduňk. A zase si z toho nic nedělala. To je prostě vona, no. Po snídaňce šup na plac a…….. A jejda. Už je tam zas Amígo jeden pitbulí. Stáhly se mi půlky. Leč pánčička nedbala. Že to zvládnem. A to se mi líbí, todleto její množný číslo :-(. Vona totiž nemusí zvládat vůbec nic. Tak to se jí to mluví, ale co já? Ale, teda……. měla pravdu. Zvládli jsme to. Ani jsem nevěděl jak. A že teda byly pekelný chvilky. Pánčička mi uchystala samý vychytávky, jako že natěsnačku vedle Amíga, vedle Hagíse, mezi nima, v kroužku těsným jsme cvičili uprostřed, pak mě tam všivě nechala samotnýho a zavelela „Zvostaň!“ a já musel zvostávat, zatimco vona šla pryč. ALEEE! Dokázal jsem to.

Pak si zas uchystala, jakože sem byl v první lýnyji, když jsme všichni leželi vedle sebe, Amígo vpředu, a když ho jeho pánčička přivolávala k sobě, musel proběhnout kolem nás. Pánčičky a pánící byli všichni vodešlí dál a my museli zvostat ležet a ani se nehnout, když Amígo běžel. No a pánčička poprosila, jestli teda můžu bejt ten první hned u Amíga a byla zvědavá, jestli to dokážu. Jeh, jasně že jo. Nejsem přece žáden tudleten nějakej. Dokázal sem to a pánčička ke mně pak přiběhla a hrozně mě chválila, mudlala mi hlavu a dostal sem moc špeku. A jako hodně moc špeku. Taky sem si ho ale, pravda, zasloužil.

Pak jsme ještě cvičili každej zvlášť. Když teda někdo chtěl, aby jako bylo vidět, kde kdo dělá chyby. Pánčička je šprtka, takže je vám jasný, že vona chtěla. Nějaký vychytávky se našly, vo tom žádná, ale protože necvičíme jakože profíci, ale pro zábavu (A hlavně prej pro poslušnost-sst, jako bych nebyl celej poslušnej, já se už poslušnej rovnou narodil! Ale ešče to nikdo nevodhalil 🙂 ), tak paní cvičitelka zase víc chválila než vytýkala. Sem byl rád, páč aspoň jednou jedinkrát pánčička nemůže na mou nebohou zrzavou, bělobou prokvetlou hlavu házet kritiku. Pak jsme šli vobědovat a poledňopauzovat.

Poledňopauza ale byla výborná!! Pánčička domluvila kávičku a posezení pod stromem s Fajfkou!! To se mi libilo moc. A líbilo by se mi to bejvalo bylo ešče víc, kdyby se tam nevobjevil Džíponskej Hagís, kterýho pánčička pozvala taky. To mi jako zvedlo mandle. Jenže to zas zvedlo mandle páníkovi a vykázal mě z kruhu vyvolenejch, dokud si prej nesrovnám prijóryty. Takhle sem si šel srovnat prijóryty asi tak … no párkrát, až mě prej přešly roupy a přestal sem Hagisovi nadávat. No vono sem musel přestat, páč bych se jinak bejval k Fajfce nedostal, dyš sem byl vyloučenej ze společnosti a musel jen z povzdálí čumět. Tak sem si dal závazek socijalistický práce, že ho učinim pro sebe neviditelnym a nevšímal si ho.

Vo to víc sem si všímal Fajfkýýýýýýýýýýýýýý!! Vona si teda ale víc všímala mojí pánčičky, páč……. ta si koumesovitě vzala s sebou špeka a doufala, že ji na něj Fajfka skočí. A skočila, takže se vobě spolu družily a pánčička jí zlobila, páč ten špek prostě zavřela do ruky a doluj děfčico. A až když Fajfka dala tlapičku, tak se ruka votevřela. Takže se Fajfka rvala špekem a já jí mohl prozkoumávat. Beztrestně. Juchééé.

Pak sem se tak z toho rozveselil, že sem kolem Fajfky hopikal jak zrychlenej hopík. Pak už sem hopikal i přes ní a vona z toho byla celá unavená a pánčičky se smály, že má v každým voku ceduli: „Zbavte mne, prosím, toho idiota!“

Já žádnou ceduli neviděl, tak sem prostě radostně hopikal a proudil. Pánčička Fajfky spokojeně řikala, že sem dokonalá socializace. Nevim esli to není odbornej název pro socku a nenarážela tim na můj čerstvě rozdrbanej pelíšek. Esli jo, tak je to teda podlý, páč to vona mi naváděla, ať ho roztrhám. Pak sme se šli ešče trochu cournout a pak už musela Fajfka jít. Páč se její pánčička musela soustřeďovat a poslouchat rady, jak na nás vyzrát. A protože, jak řikám, je moje pánčička šprtka, šla se taky soustřeďovat a já měl volnooooooo!

Vyrazili jsme s pánikem na Pecku nějakou. Nejdřív sem teda jít nechtěl a furt sem se votáčel a vracel, páč sem zvyklej, že na vejlety se prostě chodí společně a ne že si pánčička hodí břuch na trávník a bude poslouchat, co kdo říká. Ale pak sem si řek, co by ne a odmávnul to. Když jsme dorazili na tu Pecku (žádnou sem neviděl!!) dali jsme si pívo- to pánik a tatranku- to já. Šel sem si jí zasejc koupit sám a dokonce sem si i vybral. Když jsme se vrátili, došli jsme pro dříví na táborák a každej jsme dovláčeli sosnu. Pak jsme si dali večeřičku – voni si jí teda trochu v tý jídelně prodloužili a poté se u nás zase slezla společnost. Leč velká, velká společnost.

Přišla zase moje Fajfkááá. Juchée. Ale Hagíse teda klidně mohla nechat doma, to nevychytala. Ale měl sem to dobrý, jednu chvíli byla se mnou POD STOLEM!! Sme byli skorem jedno tělo. Jenže…… jí zajímal víc ten špek, co zas vytasila zákeřně pánčička. A za kterej byla Fajfka ochotná s ní vodejít k nám do pokoje, na záchod a vůbec. To se mnou teda do pokoje jít nechtěla!! A vůbec dávala přednost pochutinám přede mnou! Ženská jedna nenažraná!!

Všichni se dobře bavili. Hlavně teda na účet nebohé Janiii (Janiii je pánčička od bernské Berni, kterážto ale skrzevá hárání nebyla přítomna :-((. Škoda). Janiii se z neznámých důvodů rozhodla, že se nepřipojí k nám sedícím a koukala na nás přes zábradlí jako na nějaký exoty v ŽOOloo. Jak řikali vostatní. Ale ani se jí nedivim, páč voni dělali větší bordel než tygr bengálskej v kleci. Pak se zničehož nic vypružili- teda z ničehož nic… Janiii zavelela. Hrozně se fšichni smáli, popadli nás nebohé pséky a vyrazili jsme do tmy. Jako nevim, co jim přišlo tak ftipnýho. Hrozně povykovali a proudili prostorem. A my museli proudit s nima, takže jsme se tak potkávali různě, naráželi do sebe. Hagís-neHagís, Fajfka-neFajfka,já-Nejá, Monty-neMonty. Jooo! Toho sem vám ešče nepředstavil vlastně. To je taky bernskej pes. Je hrozně, ale hrozně moc velikej, jakože stodola. Určitě je z hor, páč na horách jsou jenom ty psi – stodoly. A tuta Monty stodola byl můj těsnej soused. Bydleli jsme jen přes uličku, sdíleli společné prostory. Monty je hodnej, ale tak…. prostě je to stodola a stodoly já nerad. Ale bylo mi ho líto, když zašavloval, tak sem se podělil vo svý suchý rohliky. Aby nebyl hladnej nebožák.

No ale to bylo předtim, tetkon nás vlekli tmou a do lesa. Tam se rozhodli, že pudem fšici najednou, zaveleli halt a srazili sme se do chumlu. A motali se mezi stromama. Sou fakt fšicí nemožný, nechápu, co na tom bylo tak legračního. Byli horší než ty malý děti, na jejichž trasu jsme se pak nečekaně napojili a tim pádem si celou akci prodloužili. Voni furt těkali tmou a povykovali, až dotěkali ke stromu, u kterýho se schovával duch. Teda rádoby duch. My sme mu to nesežrali nikdo. Ale pánčička mu nadávala, že ešivá hodlá nastoupit na ty děti, co tam na ně čekal, způsobí jim v outlým věku žinfárkt. Nedbal. A tak pánik nenápadně vysublimoval do tmy a pak nečekaně toho rádobyducha popadnul za ruku. Pánik je velikej a duch se vyděsil převelice. A pánik mu řek, že takhle přesně bude těm malejm pišišvorům. No Fajfkatá pánčička měla Fajfce sundat košik a říct jí, ať ho sežere. Páč když jsme pak seděli zpátky na terásce, ozýval se od toho stromu děsivej jekot, jak ty děti dostávaly ten žinfárkt.

My sme zase dostávali špíček. Vod pánčičky. A sušenky a další pochutiny a tísnili jsme se pod stolem a za stolem a ….. a pak sme my psi radši spali,páč jako to se nedalo moc vydržet, co voni provozovali. Mno… takže je celkem myslim jasný, že ani na tu poslední stopu sme my s pánčičkou nenastoupili. Kuře se svý chvilky slávy nedočkalo a smutně skončilo v koši, stopovací haraburdí nevopustilo prostor auta. A já tim pádem nemohl předvést, co ve mně vězí. Páč pánčička vězela zas v posteli. A pánik tvrdil, že neměl vodvahují jí vzbudit, jak ostatním sliboval. Hmm, neměl vodvahu, chrápal stejně jako vona, tak ať nelakuje. Lakýrník je to.

A taky je ale zdatnej točič kůrsingovýho lana, páč na poslední den bylo naplánovaný běhání a pánik šel pomáhat pánčičce vod Džíponce Hagíse s obsluhou přístroje. Vyfasoval rukavice a užíval si zájmu davů, rozdával úsměvy, pokyny a tak jako podobně. Pánik vod Montyho pobíhal s lanem a natahoval ho a Fajfkatá pánčička dělala startéra. Fajfkatej pánik seděl uprostřed dění a fotil a fotil a fotil. A moje pánčička mu tam šla dělat společnost, aby nechytil ten úžeh sám. Pak si došla pro mě, já popadnul Krysu Vasilisu alijas Krtka, kterýmu sem předtím vypreparoval střeva, aby měla Fajfkatá pánčička radost, páč se jí to moc líbilo a šli jsme taky k lanu, jako vostatní psi.

Cestou sem několikrát zabil Krtko-krysu a užíval si zájmu davů, co se mi smály. U startu mě, pravda, víc oslovily přítomné (i nepřítomné, že Fajfko!!, že Theo!!!) psí dámy, než pitomej třapec, ale voni s tim počítali a přivázali Krtko-krysu ku třapci a pánik mě zlobil, že mi s tim celym cirkusem uteče. A pánčička řikala, že „Dávej pozor, dávej pozoooor na tu krysuuuuu! Tři-dva-jednááááá-BĚĚĚĚŽ!“. Tož sem vypálil, páč Krtko-krysa se třapcem vypálily zničehož nic taky, chvíli sem je honil. Pak sem je vystavoval, jako správnej ohař, pak postoupil, taky jako správnej ohař, vystavil-postoupil….. pak Krtko-krysa opustila třapec a já jí drapnul. Pak už sem neviděl důvod, proč jako pokračovat v krasojízdě. Zvlášť, když kolem takovej psích krasotinek.

Pak jsme se šli vyhlašovat. Já sem se radši teda vyvaloval za řádného zvukového doprovodu. Páč vono Fajfka byla vedle mě, tak sem musel využít příležitosti a udělat řádnou nabídku. Zvlášť, když mě Fajfka při příchodu přivítala zamáváním svýho krásně pruhatýho chvostíku. Vyrost sem asi tak vo 47 čísel a díval se, esli si toho fšichni řádně fšimli. Páč zamávala na MĚ!! Ne na mojí pánčičku, nebo mýho pánika, ale na mě! Ssst a to sem jí vůbec nemusel uplácet špekem jako pánčička. Prostě kouzlo osobnosti, víme? Natuty jsem jí dostal tam u toho stromu, jak sem přes ní hopikal. Příště už to dotáhnu do konce a stoupnu si před ní na hlavu a převalim se na ní. To je můj vokouzlovací majstrštyk. To dycky baby dostane do kolen. Takže to jí zamotám hlavu už uplně a nějakej Hagis nemá šanci. Už abychom jeli na hory zase, ať to můžu testnout.

Prozatim jsme po obědě vyrazili do psího domu zase. Pánčička totiž ešče k tomu co utaškařila, tak od hodnejch lidijů na tomhle táboře dostala pro ty pséky v domě spoustu věcí. Hraček, dek, dobrůtek, léků, mističek, obojků a vodítek, žrádýlka. Měla velkou radost. Auto bylo zase nacpaný. A já měl taky radost, páč do toho domu s námi jeli i Fajfkovi. Měli taky v autě nataškaříno a říkali, že se rovnou podívají na jednu z obyvatelek toho domu. Na Sindulku, který zaplatili velkou operaci, tak že se s ní aspoň při té příležitosti poseznámí. A dobře udělali, protože Sindulce sice operace zachránila a prodloužila život a byl z ní zase veselej pejsek a s Fajfkovejma se hned skamarádila ( fšicí byli překvapení, páč říkali, že se takhle s nikým nekamarádí, že to je, jako kdyby věděla), ale život je někdy moc zlej, potkala jí prej pak ošklivá nemoc. Tak krátce potom, co jsme je tam navštívili, usnula napořád. Ale aspoň se mohli vzájemně pomudlat.

Pánčička zasejc přemlouvala páníka, že…. „tadydletudletunutněpotřebujudomu“ a pánik jí zase řek, že je magor. To voni maj takovejdle dijalog dycky.když jsme v nějakym psím domě. Pánčička je pak načuřená a říká, že pánik je sobec a von jí na to říká, že má jen rozum a že ho někdo v tý rodině mít musí, když ani jeden z nás dvou se nevobtěžuje. To teda nevim, co tim jako chce básnik naznačit.

Pak jsme ještě chvíli povídali s Fajfkovejma a domlouvali, kdyže se zase uvidíme a já zjistil, že nebudu muset čekat až na hory!!!! Že……. FAJFKA ZA MNOU PŘIJEDE NA CHALUPU!!!! Nevim sice kdy, ale to neva, můžu se těšit. Prozatim ale budu hlavně hodně spát, páč ….. lidi jak já sem vám byl urvanej z těch všech zážitků!!! No ale musim říct, že to byla fakt dovopravdy ta pecka. Jak řikali že jedem na Pecku, měli pravdu. Byla, byla to Pecka. A říká to i pánik!!! A to už je co říct!! Že to říká pánčička, to se nedivim, páč řádila jak černá ruka. No ale až se za rok budem chystat, je jasný, že nás pánčička tentokrát nebude muset přemlouvat. Já budu rozhodně sbalenej první. Teď du ale pílit to dřevo, páč mi padaj víka únavou.

Váš Ešus