Miluji tradice, zvláště ty, které si vytvořím sám. A jelikož jsem vám psal u příležitosti svých desátých narozenin, i o svých jedenáctých, nastala doba, abych napsal zas.

Říkám si, že v mém věku už by jeden měl uvažovat o tom, co po sobě na tomto světě zanechá. Nejlepší by samozřejmě bylo zanechání potomstva, ale jelikož v mém okolí stále nemohu nalézt vhodnou a hlavně svolnou sličnou zrzavou jezevčici k založení mnou vyprojektované ideální rasy Kavalír King Jezevčík španěl, pokusím se alespoň o odkaz literární. Velkou inspirací je mi badatel a spisovatel, profesor Piškot Pišutka. Cítím, že jsme spřízněné duše, byť odlišného živočišného druhu. 

Nevím jak on, ale já se ve svém rozjímání často zabývám otázkou, jak ještě více zlepšit kvalitu svého života. V globálu si nestěžuji, ale myslím si, že vždycky lze hýčkat nejoblíbenějšího pejska, tedy mne, ještě víc. Jak taky jinak, když jsem doma pes jediný. A naprosto mi to vyhovuje, aby nedošlo k mýlce a někdo tu nezačal vyvolávat tajemné médium CD, o kterém jsem už slyšel… i když spíš v souvislosti s hudbou a přehrávači… no nic.

Takže znovu, jsem rád doma SÁM. Abych byl přesný, sám pes + omezený počet členů rodiny. Nedávno u nás na návštěvě byly obě babičky a děda, tak jsem teda dělal pár hodin společenského rodinného psa, ale myslím si, že každá návštěva by měla vědět, kdy je načase zamířit k domovu. Což tahle evidentně nevěděla. Šel jsem to tedy zaurgovat k paničce, která mi obvykle nejlépe rozumí a i tentokrát pochopila a dokonce to rodině přetlumočila, ale jenom se smáli.

Já teda ne, protože odpolední siesta byla v tahu a tudíž jsem musel jít večer dřív spát, abych dohonil spánkový deficit, a to sám. Aspoň že si rodina všimla, jak moc jsem zmožený, protože jinak jsem do pelíšku zásadně sám nechodil a čekal, až půjdou oni také. Všechno zlé je ale pro něco dobré a já zjistil, že páníčky ke spánku už vlastně nepotřebuji, a teď si chodím klidně lehnout dřív než oni. Ovšem na jedné věci trvám, a to je ustlaný pelíšek. Zjistím-li, že rodina zanedbala své povinnosti, jdu to ihned ohlásit a oni musí jít a hezky mi ho ustlat, než se spokojeně uložím, abych si ho mohl později zase pěkně rozhrabat.

S páníčky teď pravidelně sleduji pořady o vaření. Tento jejich ušlechtilý zájem z celého srdce podporuji, protože i mně zajímá jídlo čím dál více. Je to vlastně můj nejmilejší koníček. Například jsem už pevně zavedl víkendové snídaně s rohlíkem s máslem v sobotu a topinkou s máslem v neděli. Může na tom být i trocha sýra nebo marmelády, ale třeba šunku sním radši zvlášť. Také jsem zjistil, že psí průmysl pokročil a vyrábějí už docela dobré konzervy a paštičky. Granule sice jím pořád, ale snažím se, aby v mém jídelníčku již příliš nedominovaly.

Jsou dobré k vytřásání z míčku, hledání po bytě nebo chytání ve vzduchu a jako nouzovka, když opravdu nic jiného není. Umím je už také docela dobře oddělovat od jídla v misce, pokud se to páníčkům nějakým nedopatřením smíchá. Naštěstí rodina zvládá vařit tak, abych se většinou poměrně slušně najedl. Tuhle si donesli domů lososa, dali mi milostivě kousek, a i když jsem jim jasně řekl, že by ho měli nosit domů častěji a v dostatečném množství, stále ho v misce nějak nevidím. Na tom tedy ještě musím zapracovat.

Momentálně trénuji rodinu k tomu, aby mě nosila po schodech a vysazovala a sundavala z gauče. Lidi pořád po bytě courají sem tam a já už jsem se nalítal po těch kluzkých točitých schodech a naskákal na gauč semtam ažaž. S gaučem je to docela v pohodě, stačí přijít k vybranému členovi rodiny a patřičným druhem pohledu a pokynutím hlavy dát najevo, že si přeju chvíli ležet na svém místě. To také znamená, že pokud se na tom místě náhodou nachází on, měl by ho laskavě uvolnit. Většinou to zabere, když to hned po prvním odmítnutí nevzdám a trvám si na svém. U schodů to ještě tak nefunguje, protože mě kolikrát zapomenou dole nebo nahoře a zmizí a to je pak nutné zaurgovat lidský výtah rozhořčeným štěknutím.

Po doslova letech usilovné snahy se mi ale konečně podařilo prosadit, že můžu chodit do města obě víkendová rána! A někdy i ve všední den, když je panička doma. Uznala, že jí nebaví se se mnou na procházce v parku hádat a přemlouvat mě, abych šel ještě kousek. Bodejť, chodím tam celý týden s ostatní rodinou a ještě se tam budu otravovat o víkendu. Na sídliště mě nesou nohy samy a ona má co dělat, aby mi stačila. Bydlí tam totiž moje oblíbená zrzavá Sindy a taky se tam dají vyčuchat mnohem zajímavější věci, než v parku. Sindy má navíc fajn paničku, která našemu kamarádění přeje. Naštěstí neví, že jediné, co si opravdu nepřeje, a to štěňátka po Sindy, si zase nejvíc přeju já.

Zato odpolední procházky jsem už zrušil. Radši si po obědě ještě trošku pospím a pak jdu jen zkontrolovat ulici, jestli je tam všechno v pořádku. Nedávno se tu totiž stala divná věc. Zmizela moje oblíbená pudlice Julča. Byla sice o nějaký ten pátek starší než já, ale to jí na šarmu, zejména v určitých obdobích, vůbec neubíralo. A pak se najednou objevila, jenže najednou to nebyla ona, ale on, akorát mladší a s ocáskem. Normálně mi ji vyměnili. A že to není změna k lepšímu, vám jistě nemusím vysvětlovat. 

Kdybych měl shrnout uplynulý rok, tak musím říct, že si nemohu stěžovat. O letních výletech jsem vám psal, podzim byl příjemný a zima neměla chybu. Napadl dostatek sněhu, na kterém se mi pohodlně chodí, takže jsem zvládal delší procházky a venku na zahrádce se mi do něj krásně utíral čumáček po jídle. Zavedl bych nejraději zimu celoročně. K tomu jsem měl zvýšenou domácí péči, dost času se mnou doma pobyla napřed velká panička a pak ta nejmladší.

To by tak ve stručnosti bylo, jak si teď žiju a věřím, že i v budoucnu mě čekají samá pozitiva a sociální jistoty.

PS: Samozřejmě proběhla i narozeninová oslava. Měla být na přání oslavence v úzkém kruhu rodinném, ale bohužel se opět nezdařilo. Panička pozvala na návštěvu Karla a Harryho. Naštěstí se od minula poučila, že rozdávat moje jídlo mně pod čumákem vede akorát k nepříjemnostem (mým), takže stran jídla byla učiněna přísná bezpečnostní opatření a návštěva proběhla ke spokojenosti téměř všech účastníků. Výjimku nebudu jmenovat. Osobně jsem je pak s radostí vyprovodil k autu, dohlédl, že nastoupili všichni a šel se konečně domů probírat svým dárkovým potravinovým košem.

Více fotek zde: http://www.cavalier.wz.cz/fotoakce.html

Tak zase za rok!

Váš Reny