Pátek, 2. února 1962 je už šestý den našeho tatranského zimního dobrodružství. Probouzíme se ještě za tmy, abychom zkontrolovali stav počasí a připravili se na celodenní tůru. Na čisté, sametově černé obloze září tisíce hvězd jako rozhozené démanty. Je naprostý klid a mrazivý vzduch nás řeže v picích a při nádechu nos jako by se zalepoval.
To znamená že je více jak -20°C. Také při mrknutí se nám k sobě lepí víčka. Tedy přimrzají. Po kontrole teploměru víme že je -29°C. Počásko jak dělané na výstup. Takže rychlá snídaně, něco sebou na zakousnutí a zapití, nachystat si nádobíčko na lezení a těsně před východem sluníčka opouštíme chatu směr vrchol Ľadové Kopy. Umrzlý sníh nám vrže pod nohama a pomalu stoupáme dolinou Pěti Spišských ples nahoru. Nahoru také vystupuje sluníčko a panorama okolních štítů nám poskytuje pohledy jako z pohádky. Nebýt šmolkové oblohy a zlatého sluníčka, tak celá krajina je jen černo – bílá, jako stará fotka. Vlastně je občas i stříbřitá, když se sluneční paprsky odrazí od sněhových a nebo ledových krystalků. Pohádková krajina královny Zimy.
Pomalu postupujeme k výraznému žlabu, kterým pak strmě vystupujeme vzhůru. Po pravici míjíme velké skalní pilíře a jak postupujeme, tak se nám otevírají nové pohledy na tu krásu kolem nás. Sníh drží, lavina nehrozí a boříme se jen po kolena. V prošlapávání cesty se často střídáme. Za dvě hodinky opouštíme vysněžený žlab a dále postupujeme po skále a ledu. Cesta to je relativně snadná, učíme se pohybu v zimním prostředí. Více méně sledujeme hřeben vedoucí k našemu cíli. Lezeme přes Ľadový hrb do Zadnej Ľadovej Škáry, přes Ľadový zub do Malej Ľadovej Štrbiny, odkud vystupujeme na první vrchol Ľadovej Kopy (2608m). Čím jsme výš tím jsou krásnější pohledy do okolí. Vidíme Vysokou, Gerlach, Lomničák a celou řadu menších štítů. Vysněžené doliny a kuloáry, kde se navršil sníh i přes 10 metrů hluboký. Sluníčko nás stále ohřívá a v mrazivém vzduchu to je docela příjemné, i když našim omrzlinám to zrovna nesvědčí.
Za zhruba dvě hodinky lezení po skále dosahujeme vrcholového hřebenu, který je docela vysněžen a tak musíme dávat pozor aby se snad sněhová převěj s někým neutrhla a on nezahučel do doliny. Jsme ale navázaní a rychlé zajištění přes zabořený cepín jsme včera trénovali a tak by to snad dobře dopadlo. Źádné drama se ale nekonalo a tak v pohodě dosahujeme hlavního vrcholu Ľadovej kopy (2611m) kolem poledne. Pohledy kol dokola nám berou svojí krásou dech. Kocháme se touto krásou, pak si nacházíme kousek suché skály kde si sedneme a posilníme se tím co jsme si donesli. Hlavně hodně pijeme náš čaj, vzduch tu je v těchto výškách velmi suchý a jen dýcháním jsme ztratili hodně tekutin. Na oslavu našeho prvního zimního tatranského vrcholu si dáváme zmrzku. Tu představuje slazený kondik smíchaný se sněhem. I když sluníčko hřeje, tak nám zrovna moc teplo není a tak asi po půl hodince se vydáváme na zpáteční cestu. Strmým vysněženým žlabem opatrně sestupujeme do dolinky pod Sedielkom. Díky spoustám relativně čerstvého sněhu stále hrozí laviny a nemáme chuť se s některou svézt dolů. Dolní třetinu žlabu opět sjíždíme po pozadí do doliny. Není to jízda jen tak jak to jede, ale řízený sjezd ovládaný cepínem, takže je možnost kdykoliv zastavit. Přistání v dolince se podařilo, někde pod záplavami sněhu tušíme zamrzlé Modré pleso.
Odtud to už je jen šlapák místy dost hlubokým sněhem zpět na chatu. Zde jsme zároveň se zapadajícím sluncem. I když unavení, tak na výsot spokojení s našim dnešním zážitkem. Vůbec nám už nevadí velké ledové vodní kapky co nám padají při vařbě večeře na hlavu a za krk. U večeře v jídelně si pak sdělujeme dojmy z uplynulého dne jak mezi sebou, tak i s ostatními horolezci. Ještě jsme se domluvili, že zítra bude jen výcvik a lyžovačka v dolině, žádné zdolávání štítů. Musíme se naučit dobře a spolehlivě pohybu ve sněhu a na ledu. Spát jdeme opět poměrně brzo, kolem 21 hodiny do naší ledničky.
Sobotní ráno 3. února 1962 nás vítá modrou oblohou a křišťálově průzračným a ledovým vzduchem. Je -25°C a klid. Počasí jak dělané k očekávaným hrátkám. Tentokrát jsme vstali až za světla a se snídaní jsme nespěchali, přesto jsme už kolem osmé hodiny vyjížděli od chaty na lyžích do doliny Pěti Spišských Ples. Míříme na nedaleké svahy pod Mačací hrb, kde se učíme a trénujeme kontrolované pády ve svahu a jejich zvládnutí pomocí cepínu, rychlé zajištění partnera pomocí cepínu a lana a jiné dovednosti na jejichž dokonalém zvládnutí mnohdy závisí život. Tuto bohulibou činnost prokládáme lyžováním, postupně se přemisťujeme do svahů pod Baranie Rohy, kde v této činnosti pokračujeme až do pozdního odpoledne, kdy se začaly prodlužovat stíny a sluníčko se schovalo za hřeben Široké Veže. I když neradi se vracíme na chatu, kde nás čeká už jen balení a příprava na zítřejší sestup do nížin a civilizace.
Sedmý den je neděle ale pro nás to je už osmý a poslední den. Den odjezdu zpět domů. 4.února 1962 nám tak končí naše první zimní vysokohorské dobrodružství, které i přes nepřízeň počasí a zdravotní potíže účastníků nakonec dopadlo k všeobecné spokojenosti. Po snídani se loučíme s Mirkem Jílkem který opatruje chatu a vydáváme se dolů nejprve malým svahem, pak velkým svahem do malé Studené Doliny, kterou pokračujeme stejnou cestou jako před osmi dny když jsme se plazili nahoru. Tentokrát je sníh už ulehlý a cesta prošláplá, sluníčko svítí a nám je líto, že nemůžeme ještě zůstat.
Zbyly nám jen vzpomínky a drobné omrzliny. Z této sestavy jsme tu zbyli už jen dva. Kurýr a Yetti. Kazimír a Ježek nám už nějakou tu dobu drží místa za duhovým mostem.
Fotky najdete zde http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Zimni_horolezecky_vycvik_-_Teryho_chata_-_unor_1962/
George Švehla
Býval jsem cvičitelem pěší turistiky, ale takové zimní soustředění je pouze pro velice odolné a vytrvalé nátury. Tu George měl a jistě dosud má. A velmi pěkně píše!
Vladislav Drahoš, Banská Bystrica
Mily Jiri, mam pocit, ze z toho jde trochu nostalgie… Jinak ale dobrodruzstvi neuveritelna.
Hanko to víš že jo, ale trocha nostalgie nikoho nezabije
Velmi zajímavé, jako vždy, obdivuji ty statné reky a jejich zimní anabazi v tenkých hadřících proti větru. (flex)
Bývali Češi udatní junáci,některým to zůstalo. 🙂 (wave)
Viď, nejvíc mě mrazí, když koukám na teninké bundičky šponky a čepičky. Huuu.
georgi, moc pekne povidani i fotky, ja bych neco takoveho nezvladla ani zamlada, natoz ted, zato ted mate krasne vzpominky.
Teda, že by dnes bylo nějak moc teplo, to není. A ty tady s mrazy… (chuckle)
Ale povídání hezké. (y)
Pane Profesore Piškůtku, pěkné poděkování, potřeba povzbuzení plněna, potvrzeno.
Jé, to mělo být vedle…
Úžasné, ale brrrrrrr!!!!!
Taky mě mrazí, když to čtu. Jste (*) ale voda je voda (sun)
Přezdívka Yetti je vážně případná a zasloužená…. Brrrrr
že jo? 🙂
Ale čte se to krásně – zejména teda když je teplo (rofl) – máš úžasný zážitky, Georgi!
Včera jsem jeli do Rýmařova, přejezd Jeseníků byl vskutku záživný,žaludek v krku,při pohledu na serpentýny nahoru a zase dolů…lidi,jak mě bylo zle….takže z dnešního Horovýcviku mi není ani zima, ani ouvej,nebolej mě nohy… 😉
Uf, tak jste to přežili- ale že mi byla zima vždycky, když jsem si tohle povídání četla….