Motto:

U lorda Woschleye zazvoní přítel, lord Wlezley.

Lord Woschley ho přivítá úplně nahý, pouze na hlavě má cylindr.

„Och, můj starý dobrý příteli, proč jste nahý?“, ptá se překvapeně lord Wlezley.

„Domníval jsem se, že již nikdo nepřijde,“ odvětí lord Woschley.

„Yes. Ale proč tedy máte na hlavě cylindr, starý brachu?“ táže se znovu lord Wlezley.

„Říkal jsem si, co kdyby přece jen někdo přišel“, odtuší suše lord Woschley.

Když jsem byl malý a přibatolil jsem se domů z pískoviště, kde jsem celé dopoledne pilně maltoval, užívala maminka, rvouc ze mě špinavé tepláčky a košilku, rčení: „Bez ženských byste shnili ve špíně.“

Druhé, při vstupu do mého pokojíku často používané rčení bylo: „Tady je brajgl. Ty tady jednou chcípneš na skrčeninu.“

První rčení je významově naprosto jasné. Počátek rčení druhého ukazuje na maminčinu hlubší znalost vlámského malířství šestnáctého století. I v mých vzpomínkách na stav mého pokojíku se do mysli přímo vtírají obrazy Bláznivá Markéta, či Zápas masopustu s půstem. Ovšem maminčina vize mé budoucnosti není zcela jasná. Přímo se vtírá jakýsi průnik archeologických nálezů nebožtíků protoúnětické a únětické kultury uložených na boku ve skrčené poloze a  záhadné smrtící epidemie břichabolu způsobující zesnutí v poloze skrčence. 

Ať už to bylo myšleno jakkoli, její rčení se vzdálila úředním předáním mé tělesné schránky do opatrování děvence mojí starostlivé. Ale moje schopnost bez laskavých pokynů a pečlivého dozoru příslušnice něžného pohlaví vypadat během dvou dnů jako něco, co vyplavil prudký déšť ze ztrouchnivělého stromu, s věkem nevymizela. Ba naopak v souvislosti s pozvolným chátráním dostala takříkajíc další rozměr.  Koneckonců posuďte sami:

Děvenka moje starostlivá vyfasovala tři dvanáctihodinové šichty za sebou, což defacto znamenalo, že jsem byl cca tři dny a noci ponechán bez dozoru. Žádné cesty za zákazníky, žádné nákupy. Tudíž jsem okamžitě začal hnít ve špíně a byl jsem zralý, abych chcípl na skrčeninu. Na všechny dny jsem měl naplánovány práce na zahradě a kolem domu, a také se ohlásil táta, že budeme oorávat brambory. Třetí den v podvečer jsem kolem chalupy chodil v pracovním, špinavý, neoholený, polské zelené gumové dřeváky zprasené od hlíny.

Odpolední orání brambor mi totiž dalo zabrat. Neboť já hospodařím podle neolitických zásad, kdy v pluhu jsou zapřaženi voli a vozka je obsluhuje pokyny Víjóó, Prrr, Hot, Čehý, Ouuu.  Pokud vám to připadá bukolické a rurální (ať už tohle divné slovo znamená, co chce), realita je z pohledu volů drsná. Koneckonců posuďte sami dle přiložené fotografie. Pán za ruchadlem je můj jedenaosmdesátiletý otec, vpředu jsou voli. Ten náruční vůl jsem já.

Táta je naprosto neunavitelný, o třicet let mladší potah naopak ke konci orby padá na tlamy. Kromě výše uvedených povelů oráč častuje potah posměšky týkajícími se fyzických dispozic potahu a srovnává inteligenci aktuálních tažných zvířat s opravdovým volským spřežením, kterému vládl železnou rukou v dobách svého mládí.

Když se brambory oorávají, stačí jeden tažný vůl (já), neboť se půda jenom šolíchá, aby se strhla vrstva s plevelem.  Výsledkem je, že máme brambory, kterých se benzinový, ani naftový stroj nedotkne. Hlízy se dotkne jenom lidská ruka a studený kov v podobě ruchadla a motyky. Je možné, že se neporuší síly země, že působení Jin a Jang je v souladu. V každém případě ty brambory chutnají nějak líp, nežli ty strojní z obchodu, nebo koupené od velkopěstitele.

Tím bych skončil exkursi do neolitického zemědělství. Vraťme se do horkého podvečera, kdy jsem uklidil ruchadlo. Vytáhl jsem z kalhot košili, rozepnul ji a sundal jsem kšiltovku. Vzal jsem lopatu a šel jsem uklízet kolem baráku psí výtrusy, které za odpoledne Pepák s Betynou stihli vyprodukovat. Představte si prošedivělého zaprášeného chlapa s třídenním strništěm na bradě, čerstvě potem přilepenými všemi šestačtyřiceti vlasy k hlavě, chlupatým pupkem vystrčeným z rozepnuté košile, s dírou na lokti, na sobě od hlíny špinavé tepláky podivné hnědošedé barvy s vytlemenými koleny, jaké by na sebe neoblékl ani ten nejotrlejší hiphoper a na nohou již zmíněné zelené gumové škrpály. Takhle vymóděn vylezu zpoza rohu baráku a koukám, že před vraty stojí dodávka kamaráda Jirky seshora ze vsi a zevnitř leze celá obecní rada.

Betyna ke mně pádí, aby mi řekla, že máme návštěvu, takže hosté sledující pádícího čokla mě okamžitě vidí a halekáním mi znemožňují se zdekovat do baráku a zušlechtit se. Nenápadným pohybem odkládám lopatu plnou psích hoven do ostružin a jdu jim vstříc.

Delegace se tváří oficiálně. Přišla nás totiž pozvat na oslavy stého výročí založení místního hasičského sboru. Dokonce přinesli i moc hezký dáreček – pořádný kafáč ozdobený obrázkem naší kapličky se vkusnou hasičskou stříkačkou v popředí.  Pravda, chvíli na mě koukali poněkud zaraženě. Ale protože jsou všichni domkáři či sedláci, vědí, že když je gentleman zastižen předem neohlášenou návštěvou v pilné práci na svém panství, podle Gutha-Jarkovského nemusí mít nutně na hlavě cylindr a na nohou psí dečky.

Pravda, mezi chybějícím cylindrem a mým úborem by hnidopich nalezl určité rozdíly, ale pánové z obecní rady jsou gentlemani každým coulem. S výrazem ve tváři, za jaký by se nemusel stydět ani takový britský aristokrat, jako je Jeho Výsost princ Philip, vévoda z Edinburghu, jsme prodiskutovali vše potřebné, delegace se nasoukala zpět do dodávky a odkolébala se nahoru do vsi.

A mě celý večer znělo v uších.

Jaké poučení z příběhu plyne? Ani majorátnímu pánovi, byť je sám na svém panství a jehož lady dlí na cestách, není dáno hnít ve špíně. Neboť i on je prostým smrtelníkem, který neví dne, ni hodiny…

Mr. Owcrope