Může za to kolegyňka z práce. Že prý půjdou s dcerou na Tesco běh. Její dcera je aktivní v atletice, netušila jsem, o co jde, myslela jsem, že to jsou nějaké závody, že půjde dceři fandit. Ale že prý ne, že půjdou obě běžet. Že to je charitativní akce. A jestli nepůjdu taky?

No, proč ne. A můžu vzít Alíka? Nelenila jsem, a vyhledala na netu stránky běhu. Dočetla jsem se, že v Ostravě to je třetí ročník. Výtěžek akce je určen pro zajištění domácí péče pro onkologicky nemocné děti. Délka běhu je 4 100m, zápisné 200,- Kč, registrace možná i v místě startu. „Běžet“ může kdokoli, psi nejsou vyloučeni. Odměnou pro účastníka, krom vlastního dobrého pocitu, je kouzelně azurově modré tričko s logem běhu.

Miluju azurovou barvu…

V sobotu 4. 6. byl pařák na padnutí. Trochu jsem váhala, jestli se chci jet plahočit kamsi do Ostravy. Ale kolegyňka hlásila, že ony rozhodně pojedou. Chtěly vyrazit na místo dřív, tak jsem ji požádala, aby mě tam zaregistrovala, abych už nemohla z lenosti couvnout. 

Ráno jsme byly s mamčou a s Alim a Darkem u vody. Potom jsme byly s kamarádkou na koníkách. Jako naprostou nejezdkyni jsem ji svezla na Puncíkovi. Opět k vodě. V té bylo nejlépe. Potom jsem do sebe doma naházela oběd a hurá na Ostravu. Byl nejvyšší čas, abychom to s Alím stihli. Sluníčko hřálo ze všech sil a od hor začínalo nebe temnět bouřkovým mrakem.

Na rozpáleném prostranství před Ostravskou radnicí byly dva obrovské nafukovací oblouky, pódium s kapelou, lezecká stěna, modré a červené stany, hluk z reproduktorů a modráskový dav lidí. Mladí, starší, děti po vlastních i v kočárku, vozíčkáři. Jednotlivci, rodiny i celé skupiny. Sportovci i jedinci, pro které ujít celou trasu bude životní výkon. Psů bylo taky požehnaně, někteří velcí měli dokonce tričko nebo číslo. Spousta bylo pidipsíků. Kříženci i papíráci. Mazlíci i psí sportovci. Dokonalý mumraj. Až jsem se trošku zalekla, jestli byl dobrý nápad vzít Alouška s sebou.

Jen díky mobilům jsme se našly s kolegyňkou. Předala mi tričko a číslo. Rychle jsem se zašla převlíknout do stanu označeného jako dámská šatna do svého skvělého trička a pak už do startu zbývaly jen minuty. Usoudily jsme, že se nebudem cpát do první vlny startujících, že si trasu jen svižně projdeme, tak abychom se běžcům nemotaly pod nohama. Úderem patnácté hodiny bylo odstartováno.

Dav se pohnul, ovšem zdaleka ne tak rychle, jak bychom čekaly. Skoro bych řekla, že krom pár jedinců vybíhajících na špici se jen tak zvolna šinul v dusnu pod zamračenou oblohou. První metry trati jsme absolvovaly velmi vycházkově. Nebylo kam šlápnout a jak někoho obejít. Alouška jsem držela na krátko u nohy a obdivovala, v jakém klidu a pohodě ten můj zrzoun je. Jediný pes, který ho před startem rozčílil, byl bílý „raslík“, sebevědomý, s drzým pohledem. Na Alího se rozštěkal a vzpíral se na svém vodítku. Alí ho za to strašlivě seřval. Na psíka to nezapůsobilo, ale na jeho slečnu ano a vzala si ho do náruče, aby ho zklidnila. Ja seřvala Alíka… 

Trasa vedla od radnice do Komenského sadů, krásného parku na břehu Ostravice. Měla jsem Alího na tažném postroji a upnutého k opasku. Pobídla jsem ho dopředu a on nám vlastně razil cestu. Prošel první, lidi se lehce rozestoupili a za ním jsme prošly husím pochodem my tři. Neměla jsem ho puštěného na celou délku vodítka a pečlivě jsem sledovala, jestli se mezi nohama davu modrásků nemotají pidipsíci, případně velké psí tlapy.

V tom případě jsem brala Alču těsně k noze, opouštěla chodníček a obcházela psí účastníky po trávě. Bezpečnost především. Alí byl sice neskutečně poslušný a pohodový, ale co kdyby. Však když jsme předcházeli starého známého raslíka, opět po Alím vyběhl s mohutným štěkotem, až nepřipravenou paničkou smýknul. Zato se skupinkou volně ložených šeltiček agiliťaček se naprosto ignorovali. Alí neuhnul ze svého směru, jen koukal a šeltičky se nerušeně honily s klacíkem po trávě i mezi pochodujícími…

Po prvním kilometru jsme se přece jen protlačili do trošku roztrhaného modrého hada. Mohla jsem Alího nechat jít na celou délku tažného vodítka a šlapaly jsme svižným tempem. Alí u většiny účastníků budil úsměvy a taky někdy závist, že to se mi to šlape s pohonem. Obdiv sklízel, když v křižovatkách naprosto spolehlivě zatáčel na stranu, kam jsem mu řekla. Samotnou mě tím udivil. Vím, že to umí. Předvádí mi to na závodech i při běžných projížďkách. Ale že umí v tak těžkých podmínkách, v tom téměř nekonečném hadu lidí a psů, to mi udělal obrovskou radost. On vlastně ani neřešil ty psíky, které jsme předcházeli… 

Mezi modrásky všeobecně vládla skvělá nálada. Navzdory dusnu zářily úsměvy a spokojenost. Co půl kilometru jsme míjeli zdravotnickou hlídku, sem tam pořadatelskou. Běžní návštěvníci parku jen v údivu koukali, sem tam se někdo zeptal, co to je za akci. Pohled na rozvlněný modrý průvod ve svěží zeleni parku byl úchvatný…

Posledních padesát metrů do cíle jsme si s Alím zaběhli. Ochotně se rozletěl po dlažbě pod cílový modrý oblouk. Vzal to se mnou takovým fofrem, že jsme málem porazili kameramana, minuli zavěšovače medailí a museli jsme se pro ně vrátit. Dostali jsme na krk každý svou zlatou a bylo po běhu. Ty čtyři kilometry jsme zdolali v davu téměř dvou tisíc lidí a neurčitého množství psů pod výhružně zamračeným nebem za půl hodiny.

Po „doběhu“ dostal každý účastník kelímek minerálky. Bez bublin, tak Alí taky jeden s chutí vypil. A ještě pytlíček sponzorských jedlých dárků. Jako úplnou tečku jsem si koupila několik kouzelně modrých reflexních pásků s logem běhu a v počínajícím dešti jsme vyrazili k domovu.

Jsem ráda, že jsem se Běhu pro život zúčastnila. Pro to krásné azurové tričko a pro ten ještě krásnější pocit, že mých pár korun pomůže dobré věci. Příští rok vyrazím určitě zas. Snad opět s Alím. A když to bude s ním, tak půjdeme na start mezi prvními, abych ho mohla nechat běžet, aby i on měl pořádnou radost. Protože z něho jsem letos měla radost velikou a on byl spokojený, že je se mnou a něco se děje. Ale když se to něco bude dít v tempu, bude to mnohem lepší…

Poběží se ještě v Ústí nad Labem, v Plzni a v Praze. Tak komu nevadí dav, neváhejte…

Všechny informace o akci a odkaz do fotogalerií (foto s Alím jsem nenašla) jsou na www.behprozivot.cz

Ap