No jaká, různá. Může to být lehce unylá krasavice, která čeká, až si jí někdo všimne, nebo Popelka podle známé filmové pohádky, trochu divoká, jezdící na Juráškovi a střílející z kuše. Naše Popelka je černá, chlupatá střela. Ano mluvím o našem novoročním přírůstku, fletí holčičce celým jménem Cinderella Tercius, Derry, Popelka.

Takže znovu, jaká je? Samozřejmě ve všem nej, protože je naše. Bydlí doma, kde se v noci se Silvestra na Nový rok narodila naší Ginny spolu s dalšími 10 sestřičkami a bráchy. Absolvovala výchovu dvou matek, tedy matky vlastní rodné Ginny a babičky Áji, která dělala výpomocnou matku včetně toho, že pomáhala kojit.

Po dlouhém rozhodování, kdy jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že tři psi jsou opravdu moc, přišla zpráva, že Derčin táta nešťastně vběhl pod auto a zahynul. Tento vrh byl jeden z jeho posledních. A protože jsem o tuto krevní linii měla zájem, osud naší holky se rázem zpečetil. Jsem blázen, máme tři psy.

Derry byla jako malá velmi aktivní až hyperaktivní. Měla ve svém výrazu něco uličnického, střapatého, neučesaného. Její sestřičky byly elegantní, ona vypadala jak skřítek. Přesto, nebo možná proto, mi padla do oka.

Když odešly obě sestry a několik brášků, začalo být zřejmé, že se Derry daleko víc druží s dospělými fenami, než se stejně starými kluky. Holky k ní také byly tolerantnější, než k pejskům. Nakonec zůstaly doma už naše tři holky. Sice pořád ještě občas nějaký kluk na čas přibude, protože jsme ochotni pejska pohlídat, pokud páníčci mají nějakou akci, kam pes nemůže.

Ale holky už jsou domácí smečka a novému příchozímu rychle vysvětlí, jak se bude u nás muset chovat. Ája je samozřejmě šéfová, ale klidná a relativně laskavá. Ginny nabyla sebevědomí a občas štěňata vychovává drsnějším způsobem. A Derry ukazuje bráškům, že tedy ona se v žádném případě nedá. Sufražetky by jí mohly závidět.

Výhoda smečky je, že nepotřebují příliš mnoho kontaktů z cizími psy. Už jako poměrně malé štěně se dala Derča od cizích psů odvolat. Lidi ji moc nezajímají, pokud sami nenavazují kontakty. Zvykla si, že se má vyhýbat cyklistům (i když ji pro jistotu přivoláváme, střet s kolem by byl hodně nepříjemný pro obě strany), neloví běžce. Prostě se začíná chovat jako poměrně gramotné štěně.

Začínáme pomalu pokládat základy výcviku. Opatrně, hrou, ale začíná aportovat na suchu i z vody. Předání má k dokonalosti hodně daleko, ale to od ní ani nečekám. Plavala hodně brzy, ale pak ji Ginny, když se vrhala do vody, smetla, a asi trochu potopila. Tak se Derry bála pustit na hloubku a jen se brodila. Ovšem nesměla by být flet, aby jí to vydrželo dlouho. Sice neskáče do vody, jako její máma, ale to mě rozhodně nemrzí. Skoky jsou trochu nebezpečné.

Začíná se učit, že nelze mít vše hned, že i na zábavu (vlastně práci, ale pro psy to není takový rozdíl) se musí čekat. Občas ještě hlasitě protestuje, když nemůže do vody nebo pro aport, ale pomalu se učí klidu. Ve skupině to jde snadno – holky se musí v aportech vystřídat. Je až překvapivé, kolik se štěňata naučí napodobováním dospělých. Ostatně v přírodě je to hlavní způsob učení. Naše malá kouká, co dělají dospělé feny a pak se vrhne do houští, do trávy, do vody a napodobuje je. Nám stačí ji jen usměrňovat, učí se skoro sama.

Nejvíc napodobuje svou mámu Ginny. Ája je už klidnější, tolik nelítá. Ginny je ovšem blázen a po „mateřské“ je její chuť do práce ještě větší. Prošmejdí každé houští, prolítne vodu, po poli běhá jak šílená. To vše s malým satelitem za patami. Nejprve jí malá nestačila, ale postupně se síly srovnávají. Za dva roky už jí Ginny stačit nebude. Prostě to, co bylo mezi Ájou a její dcerou Ginny se opakuje mezi Ginny a její dcerou Derry. Když je vidím, jak se řítí terénem, říkám si, že bude zázrak, jestli malá dožije dospělosti bez zranění a celá, nerozbitá. Ale obě naše holky byly v dětství stejně divoké, stejně běhací. Pokud by měl takový běh vliv na dysplazii, musely by být obě starší holky chromé. Přitom mají klouby naprosto zdravé, tak doufám, že si ta malá také nic neudělá.

I jiné rysy chování mě přenášejí o tři roky zpět, kdy Ája vychovávala svou dceru. Obě měly jeden rituál, který je legrační, pokud člověk ví, o co jde. Když je pustím z vodítka, Ginny vyběhne a s hrozivým vrčením a štěkáním „zakusuje“ Áju. Ája vrčí v odpověď, takže výsledek vypadá, jako vážný zápas, zuby se blýskají, zvuky jsou vhodné jako kulisa ke psím zápasům. Přitom se obě báječně baví. Náhodní kolemjdoucí berou své psy do náručí nebo na vodítko a prchají před „rvačkou“ poté, co po mně vrhli velmi nesouhlasný povel, že se mi psi rvou a já se směju. Teď je to zpestřené tou třetí. Derry chvilinku kouká, pak vysokým hláskem vyštěkne, zavrčí a začne zakusovat Ginny. Takže se po sobě válí tři feny, kromě dvou sad úctyhodných zubů se blýská jeden mléčný chrup ve výměně a poněkud kolozubá tlamka vyluzuje rádoby výhrůžné zvuky.

V některých rysech je Derry podobnější babičce Áje, než vlastní matce. Vůbec se nebojí výšek, doma dokáže vlézt na stůl, dokáže chodit po velmi strmých schodech s mezerami mezi stupni. To vše dělá Ginny problémy. Na druhé straně Derry neřeší, jakým křovím nebo kopřivami proběhne, což nevadí ani Ginny, ale fajnovce Áje ano.

Uvidíme, zda bude paličatá po bábě, nějaká účelová hluchota se už u ní vyskytla a musela být hlasitě upozorněna, že se poslouchat bude. Zatím se učí číst terén, hledat si vhodnou cestu do vody a z vody, učí se soužití doma s námi i venku s cizími psy.

Zatím je to nohatá holka a nevíme, zda z ní vyroste princezna nebo domovnice. Ale zdá se, že tak či onak zapadla do smečky, a je jí s námi dobře. A nám s ní.