Svého času jsem pravidelně na Zvířetník psávala texty o divoké veverce Pinky, hrdince pozdější knížky „Veveřácká kronika“ i o veverkách, kterým pomáháme v naší specializované záchranné stanici pro nalezená veverčata. Před několika dny mi Zdena Knotková napsala, zda bych zde veverky nechtěla opět připomenout, a až tehdy jsem si uvědomila, jak dlouho jsem už pro Zvířetník žádný text nenapsala…

Není to tím, že bych na Zvířetník zanevřela, jen prostě v posledních letech nemám na pravidelné psaní kamkoliv jinam než na můj „veverčí“ web čas. Naší záchrannou stanicí, pojmenovanou po veverce Pinky, totiž rok co rok projde kolem 80 nalezených mláďat z celé republiky, pro která si musíme dojet na místo nálezu, vyléčit je, dokrmit a následně je na námi budovaných výpustných místech s budky a krmítky vrátit zpět do přírody. A protože to vše děláme s manželem jako „koníček“, tedy při své normální práci, jde ve veverčí sezóně (od března do října) vše stranou a ve zbytku roku pak pro změnu stavíme voliéry a sbíráme síly na sezónu novou. Naší pýchou je 6 metrů vysoká „rozběhávací“ otevřená voliéra, v níž starší veverčata „zdivočujeme“ a připravujeme tak, aby je po návratu do přírody nic nepřekvapilo.

Ale práce je to krásná a troufnu si říct, že i smysluplná. Mnohé z veverek pozorujeme v okolí výpustných míst i několik let po návratu do přírody a máme zdokumentovány i případy našich „nalezenkyň“, které po vypuštění a pohlavním dospění několikrát úspěšně porodily a vychovaly mláďata.

Letošek je navíc mimořádně náročný – jsme sotva v polovině sezóny, a už jsme přijali 55 nalezených mláďat z celé ČR (obrazně řečeno – od Beskyd ke Krušným Horám). Z toho se nám letos už dvakrát podařilo úspěšně zachránit a dokrmit mláďata pouhých 7 dní stará, tedy při nálezu menší než krabička od sirek.

Fotografie těch nejzajímavějších nalezenců a jejich životní příhody pravidelně umísťuji na náš staniční web Veveřátka (http://veveratka.cz), který nahradil můj starý (již technicky neprovozovatelný) web Veveřáci. Na rozdíl od původního webu je ten nový zaměřený hlavně na fotografie, protože se snažím zaznamenávat jak nalezená mláďata, tak i divoké veverky, které žijí v okolí naší záchranné stanice. Budete na něm samozřejmě coby čtenáři vítáni…

Pro Zvířetník jsem vybrala tři nedávné příběhy, které hezky ilustrují různorodé osudy „našich“ veverčích nalezenců.

Shledání

Před dvěma týdny, v pátek odpoledne, jsme měli telefonát z Prahy z Proseka, kde paní Šedivá našla v parčíku na sídlišti mrtvou (potrhanou) dospělou veverku a poblíž vystrašené mládě. Cca šestitýdenní veveří holčičku jsme si na místě převzali dehydrovanou, hladovou a hlavně vystresovanou z hrůzného zážitku s mrtvou matkou. Cestou domů jsme samozřejmě přemýšleli, co se asi stalo s dalším mládětem (či mláďaty), protože veverky obvykle rodí nejméně „dvojčata“…

Druhý den, v sobotu odpoledne, jsme měli další telefonát z Prahy – paní Demková našla za domem ztracené veveří mládě, které se „přidávalo“ k okolojdoucím lidem. Jako vždy jsme zadali adresu nálezkyně do internetové mapové aplikace kvůli naplánování jízdy, a pak už jsme jen nevěřícně zírali na monitor – dům nálezců mláděte totiž byl vzdušnou čarou pouhých 100 metrů od místa, kde byla v pátek nalezena mrtvá matka s mládětem.

Po příjezdu k nálezkyni už nebylo pochyb – i druhé mládě, opět samička, bylo stejně staré jako to „páteční“ a bylo od něj takřka k nerozeznání. Šance, že obě mláďata nejen přežila v prostoru mezi paneláky plném psů a koček, ale že oba různí nálezci nezávisle na sobě kontaktovali naši záchrannou stanici, přitom byla snad 1 k miliónu.

V sobotu večer tak u nás v pokoji, 80 kilometrů od místa, kde se veverčata narodila, došlo k dojemnému shledání dvou ztracených a nakrátko odloučených veveřích sester…

Hladovkář z Boháňky 

Z Boháňky u Hořic v Podkrkonoší nám jeden květnový čtvrtek večer telefonoval pan Tobolka, který na zemi na kraji lesa, sousedícího s jeho domem, nalezl prochladlé a zcela vysílené veverčí mládě. Po příjezdu na místo jsme se dozvěděli, že týž den našli sousedé, kteří byli týden pryč, v bazénu na zahradě utopenou dospělou veverku. Na místě nálezu mláděte pan Tobolka několik dní předtím slyšel z koruny zvláštní pískavé zvuky, o nichž se domníval, že jsou ptačí.

Podle těchto indicií jsme sestavili následující smutný „příběh“. Veveří máma se zřejmě nešťastnou náhodou utopila v bazénu a v hnízdě vysoko na stromě zůstalo opuštěné měsíc staré a ještě takřka nepohyblivé mládě. Veveří kluk, čím dál zoufalejší z hladu, na sebe upozorňoval „křikem“, a když už byl po několika dnech na pokraji smrti hladem a dehydratací, vyplazil se z posledních sil z hnízda a z výšky se zřítil na zem. Naštěstí ho tam v poslední možný okamžik našel pan Tobolka – tu noc se totiž krajem prohnala série bouřek a trvalého deště, kterou by mládě ležící na zemi určitě nepřežilo…

Veveřáka jsme při příjezdu i tak našli již na samé tenké hranici mezi životem a smrtí – totálně vyhublého, prochladlého, apatického, se zápalem plic a se zastavujícími se životními funkcemi. Po příjezdu k nám nastal opatrný a piplavý noční „boj“ o jeho záchranu – zahřátí, antibiotika a postupné opatrné „rozjídání“ zcela vysíleného organismu po kapkách…

Až po třech dnech jsme se odvážili – k naší velké radosti – nahlas říct, že veveří kluk je z nejhoršího venku a pomalu se mu vrací životní síla i elán. Dnes, po takřka měsíci u nás už víme, že několikadenní hladovění v prázdném hnízdě bez matky na veverčím klučinovi „Tobolkovi“ nezanechalo žádné fatální následky, takže se na přelomu července a srpna bude moci vrátit do přírody přímo do lesa, kde byl v květnu nalezen.

Líza 

Zatím nejdojemnější nalezenkyní letošní veverčí sezóny je rezavá samička Líza z Brna, odkud jsme si ji přivezli společně se sestrou na začátku dubna. Jejich matka pravděpodobně zahynula, a zoufalá hladová mláďata (tehdy ještě slepá a takřka nepohyblivá) se vyplazila z hnízda na vysokém stromě a následně z koruny spadla na zem.

Zatímco silnější ze sester pád přežila bez úhony, slabší sestra si při pádu zlomila přední nohu a úderem do hlavy došlo i k nevratným neurologickým postižením. Zlomenina sice dobře srostla, brzy po otevření očí se ale ukázalo, že kromě občasného třesu a nekoordinovanosti je samička bohužel nevidomá.

Slepá samička Líza u nás ve stanici samozřejmě zůstane natrvalo. Než trochu odroste a dostane vlastní speciální vypolstrovanou voliéru (aby si neublížila), žije společně s malými mláďaty ve voliéře uvnitř domu. Chybějící zrak se snaží nahradit při pohybu hmatem a sluchem, takže se při pohybu po voliéře od počátku snažila držet ocásku některého ze zdravých veveřat před sebou.

Líza se rychle unaví, a tak tráví většinu času spánkem. Protože si oblíbila kapuci na mé mikině, občas ji sebou beru na „projížďku“ po domě. Rytmický pohyb mých kroků Lízu uspí spolehlivěji než ukolébavka…

Katka