K těm útulkům jsem přišel jako slepý k houslím. Kdysi jsme s Věrou dávali nějaké staré věci na hadry pro útulek. Vezlo se to nějaké paní do Ostravy, ona to rozvážela. Ta „nějaká paní“ je paní Urbanová a je předsedkyní ostravského spolku na ochranu zvířat a má pod patronátem právě tyhle útulky. Pokud si někteří z vás vzpomenou, tak ty maily s fotkama před vánocemi byly od ní.

Útulky

Jednou takhle v sobotu jsme jeli s ní, abych se na to podíval na vlastní oči. No, byl to zážitek. Napřed jsme jeli do Dětmarovic. Patří to nějakému podnikateli, který na to vyčlenil část průmyslového areálu. Dělají nejen pro Dětmarovice, ale i pro Horní Suchou, Albrechtice a možná i pro někoho dalšího. Tady je něco o minulosti útulku.

V současnosti dostávají 90 Kč na den a psa, což sice vypadá při 36 kotcích docela dost, ale nemám představu jak to vychází se mzdami, energiemi, daněmi atd. Dělají tam (pokud jsem dobře rozuměl) 3 lidi: provozní (tu jsem neviděl), jeden hoch kolem 30 a vypomáhá jim 75letý pán. Všechno vypadá jako v béčkovém hororu.

Dětmarovice jsou prostě stres – vše venku, nezateplené boudy, v tom se nic nezměnilo. Většina psů byla velkých a neviděl jsem žádného vysloveně krátkosrstého psa. Tedy až na 3 chudáky, kvůli kterým jsme tam jeli. Týden před Vánocemi bylo kolem -15°C. A v nezateplených kotcích s unifikovanou boudou okousanou, jednokomorovou, nezateplenou, s vlezem tak pro leonbergera se tetelila dvě štěňata. Tedy každé v jedné boudě, v jiném kotci.

Nebyla úplně malá, vždyť taky byla v útulku již půl roku, ale i tak. Třetí pejsek byl takový typický kříženeček teriéra, velikost boloňáčka, srst hodně řídká, neurčité rezavé barvy. Boudu měl stejnou jako ostatní. Tedy velkou a bez jakékoli podušky. Prý tam nic na zem nedávají, protože psi to hned roztrhají a co se pak s tím má dělat… Navrhl jsem slámu – prý ji nemá kdo přivézt. No celkem to chápu. Vyčistit a nakrmit 36 psů za směnu, k tomu papíry, asi to dá zabrat.

Falco

Nejhorší je, že takhle vlastně udělali dokonalý psí koncentrák. Jak se tam pes dostane, jediný, kdo ho vidí, jsou zaměstnanci útulku. Ti nemají čas ho ani podrbat, o nějaké procházce ani nemluvě. Mimo kotec se tak pes dostane (pokud není agresivní) jen než se mu vyčistí podlaha od exkrementů a dají misky. Mimo kotec znamená miniprostor tak 1,5 metru široký v délce 4 kotců. Takže cca 9 čtverečních metrů na minutu denně. Každý se ale ihned vrhal zpátky do kotce na misku s vodou. Kdo se totiž nestihl napít, než zmrzla, měl smůlu.

Venčení? Kamkoli mimo boudu (nedovedu si představit, jak to tam vypadá v létě). Procházky se nekonají, jednak není čas a navíc je psinec uprostřed areálu – taková ta kombinace šroťáku, garáží, rozpadlých budov, všude binec. Psi se tak naprosto odnaučí čistotě i socializaci. A takové psy si vezme maximálně tak cvok nebo čirý nadšenec. Navíc bez práce paní Urbanové by vlastně ani nebyla fotoevidence psů. Nepochybuji, že to majiteli útulku může vyhovovat. Peníze má jisté, je minimum šancí, že tam někdo zavítá, ať už hledá svého psa nebo chce útulkáče.

Na vratech areálu sice je zvonek, ale jeho použití je téměř zbytečné. Psi totiž reagují štěkotem na jakýkoli podnět, takže pokud je v útulku obsluha, štěkají bez ustání. Pokud by někdo měl slyšet zvonek, musela by místo něj být lodní siréna… Tedy ani případní pravidelní nebo nepravidelní venčiči či socializátoři nehrozí. Krmení sestávalo z granulí toho nejlevnějšího druhu – bílé pytle s červenomodrým logem jistého řetězce se povalovaly před „kuchyňkou“.

Obsluha útulku sdílí nepohodlí s chovanci – má k dispozici jednu miniaturní kancelář (příslušně omšelou). Jediná výhoda oproti psům je v tom, že mají k dispozici teplomet, takže při deseti pod nulou venku se vevnitř dají sundat rukavice a rozepnout bunda.

Pak jsme jeli ještě do Karviné, odtamtud byla ta fotka fenky se štěňaty (fenka kňučela u popelnice, kam nějaká bestie vyhodila ta její štěňata). Útulek vypadá o 2 třídy líp. Část jsou sice také venkovní kotce (nezateplené boudy), ale základem je zděný barák, ve kterém se dokonce topí a většina venkovních kotců se zadní stěnou opírá o ten barák.

Jenže topí se jim tam jen dopoledne (kotelna na TP, musí být vyhaslo, když obsluha odchází). Patří to městu, což je vlastně dost průser – oni šetří náklady jak to jde, takže zaměstnanci jsou vlastně 2, z toho jeden na plný úvazek, druhý jen v pracovní dny dopoledne (prý uklízečka) a pak jim vypomáhá (dovolené, nemoci atd.) ten chlap z Dětmarek. Peníze město nedá, jen hledá důvod jak je ještě víc omezit (ale mluvil jsem s nimi jen krátce, nevím, co je na tom pravdy). Zajímavé je, že i tady striktně odmítali jakékoli deky, ručníky, cokoli pod psy.

Psi prý to z nudy roztrhají, můžou kus látky sežrat, roztrhané kusy by se musely likvidovat – na to zase nemají popelnice. Tady by asi pomohl soustředěný nátlak na město – stačilo by relativně málo – rozšíření úvazku ošetřovatelů a automatizace kotelny aby ti psi vevnitř měli víc tepla. Navíc je to na relativně dostupném místě, takže tady by byla obrovská šance pro dobrovolníky – venčiče, cvičitele a baviče. K dispozici je i trávník před budovou. Sice není velký, ale jako základ by to asi stačilo.

P.S. Karviná se od té doby výrazně zlepšila. Umožnili návštěvníkům procházky s chovanci, takže na rozdíl od Dětmarovic zde nehrozí úplné „odsocializování“ psů.

Jak jsme začali rozdávat psy

Cestou domů jsme to vyhodnotili tak, že fenka se štěňaty v Karviné je v klidu – má celkem teplo, žrádlo slušné, je malá, ta má i se štěňaty celkem slušnou šanci. Horší to bylo s tím teriérem v Dětmarovicích. Starší pes (uváděli 8 let), toho si jen tak nikdo nevezme. Navíc absolutně neměl šanci přečkat mrazy venku jen s nezateplenou boudou. Jenže my máme doma Dastyho a ten by vedle sebe jiného psa nesnesl. Tak komu?

Naštěstí tam byla s námi ČTN (časovaná tchýně nášlapná), které se moc líbil. Její Denisek je ťuňťa bez sebemenších ambicí na vládnutí. Nepotřebuje je, cokoli si zamane, je mu poskytnuto v míře víc než vrchovaté. (Taková Petra od Barryho by z ní asi dostala žinfárkt.) No a Falco (jak pokřtili pejska v útulku) se jí líbil. Tak že to prý zkusí. Má v bývalé prádelně letní kuchyň, takže kdyby to nedopadlo, pes může být tam. Teplo mu bude, krmení luxusní, pohlazení od všech jisté.

Falco

My zase měli políčeno na dvě černé holky. Jedna vypadala, že byl v příbuzenstvu knírač, druhá byla zmenšenina labradora. No, stejně jsme psa (tedy fenu) chtěli pro naši Příšeru. Od smrti Fily byla evidentně smutná a potřebuje někoho k sobě. No, a protože jsme se nemohli dohodnout kterou, vzali jsme obě. No rozhodnutí bylo spíš o tom, kterou nechat v útulku a tím ohrozit na životě. A to jsme nechtěli. Tak jsme to cestou domů vzali přes Tesco, koupili tři obojky a tři vodítka a druhý den (už bez ČTN, ale zato s Vítkem a Janou) vyrazili do útulku.

První problém nastal, když jsme dorazili. Nešlo se totiž dozvonit. Psi štěkali a obsluha neslyšela, mobilní číslo napsané na vratech taky nebylo k ničemu, tak nezbývalo než nasadit hlasivky. Řval jsem jak na lesy, ale útulek je uprostřed areálu, navíc překřičet 36 psů… Po půlhodině už jsem začínal chraptět, v botě jsem měl sníh (zapadl jsem do závěje, když jsem se pokoušel podívat přes plot).

Konečně se ozvalo nějaké volání. A pak jsem zahlídl, že na mě někdo mává. Po další cca minutě přišel pán, důchodce, který vypomáhá se psy a měl dnes na starost krmení. Řekli jsme, co chceme, pak pokračoval v krmení – jinak by mu všechno zmrzlo. Nakonec jsme se pustili do papírování, asi v půlce přijel jeho mladší kolega a vše se rozeběhlo podstatně rychleji, takže asi za hodinu jsme (zmrzlí jako drozdi) mohli k autu.

Teriérek hupsnul do kufru jako starý mazák, obě štěňata se spíš bála. Díky jejich velikosti se tam vešli úplně v pohodě. A vyjeli jsme. Během krátké doby se auto zahřálo a my museli větrat. Psi totiž jednak silně „ucházeli“ a navíc zrovna nevoněli. Bylo jasné, že budou musel začít seznamování řádnou očistou. Zápach sílil každou minutou, ke konci cesty už se dal vzduch v kabině krájet, bylo jasné, že se mezi námi zjevilo ještě cosi nečekaného. Po příjezdu jsme psy vypustili z kufru. Na gumové vaně po nich zbylo blitíčko a hromádka. MLP zahájila přípravu koupelny, děti se honily se psy, chudák Příšera nechápala.

První byl na řadě Falco. První překvapení – pes věděl, co je vana a klidně se nechal mydlit a sprchovat. Bylo jasné, že se chlapec vyzná. Klidně přetrpěl očistu, najednou vypadal úplně jinak, než v útulku. Páchl sice pořád (puch z něj vyčichl až po několika dnech), ale tak nějak se srovnal. Bylo vidět, že je na byt zvyklý. MLP vrzla ledničkou a on jí okamžitě seděl u nohy. Dostal ňamku a při kontrole uší jsme objevili číslo! Ten pes byl čistokrevný, tetovaný a v útulku na to za půl roku nepřišli.

No, v tom frmolu, který tam vládne, asi ani nemohli. Dokonce ani veterinář si toho nevšiml! Vskutku vzorná veterinární péče… Uši měl chudák Falco tak špinavé, že šlo přečíst jen jediné číslo, což byla pětka. Nicméně za ní bylo ještě něco. Falcovi se ta prohlídka moc nelíbila a začal vrčet. Tak jsme ho dál netrápili a pustili se do obou štěňat. Byt se nějak podezřele rychle začal zaplňovat psy a hlavně puchem. Koupání skoro nepomohlo. Nejhorší bylo, že jsme museli hlídat Dastyho s Falcem. Dasty, ač o kus menší, evidentně nemínil tomu cizímu otrapovi uhnout.

Naštěstí si pro Falca přišel tchán a my si mohli oddechnout. Ale jen na chvíli. Během příštích hodin a dnů jsme totiž pochopili, co bylo na převzetí psa z tohohle útulku to nejhorší. Ta ubohá štěňata neměla potuchy o čistotnosti, a pokud cítila potřebu, vylučovala tam, kde právě byla. Takže napřed hubování a okamžitý odchod na zahradu, navíc venčení po každém jídle i po spánku a pravidelné ranní uklízení nových louží a hromádek.

Ve volných chvílích jsem se věnoval detektivní činnosti. Který teriér je malý, ale větší než jorkšír, barva snad aprikot, snad hnědá, světlý nos. Navíc muselo jít o nepříliš početné plemeno, když pro tetování stačily dvě číslice. Výběr se zúžil na boloňáčka, havaňáčka a kotonka, MLP obvolávala poradce chovů, ale všichni svorně tvrdili, že o ztraceném chovném psu neví a číslo musí být nejméně 3, možná i 4místné.

Takže druhá kontrola, tentokrát u ČTN. Falco se tam skvěle zabydlel, nevadil mu ani jejich bitevní kocour. Jen s jejich Deniskem se moc nemuseli, takže Falcovi byla vykázána letní kuchyň (bývalá prádelna s přímým východem na zahradu). Měl tam 2 křesla, gauč a teplíčko. Navíc tohle bylo jeho jen v noci, nebo když všichni odešli, pokud byli doma, byl s nimi v kuchyni.

Odmítal se sám venčit na zahradě, vyžadoval klasické procházky, při obědě sedal zásadně tak, aby viděl na všechny strávníky a mohl loudit svůj díl. Prostě klasický bytový pes. Kontrola potvrdila, že číslo je třímístné, pejska jsme navíc vyfotili a i s oběma štěňaty vywebili na stránkách útulku (které ale nevede útulek – ten maximálně povolí nafocení nových přírůstků).

A Falco se předváděl čím dál víc. Prostě mým tchánům dokazoval, že on je typický teriér a začínal rodině vládnout. Vrčením dával najevo, že nemíní jen tak poslouchat domácí řád a vůbec přejímal smečku. Tak to končí, když si starší lidé bez zkušeností pořídí dominantního psa. No, pořídí… Vnutili jsme jim ho, je to pravda. Naštěstí se ozvali lidé ochotní si Falca vzít natrvalo. Tchán se s ním rozloučil tak, že mu nechtě přivřel ocas do dveří auta a byl zato odměněn pořádným kousancem. Falca předali a myslíte, že si oddechli? Ani nápad, najednou jim bylo smutno.

Druhý den ale bylo všechno jinak. Falco stihl pokousat celou novou rodinu a musel okamžitě pryč. Byl tedy (dočasně) deponován v útulku jednoho veterináře za částku odpovídající spíš hodně dobrému psímu hotelu. Není nad to, když někdo pomáhá v nouzi, že… No a bác ho! Přihlásila se chovatelka, u které se Falco narodil. Poznala ho na fotkách.

Majitelka sice nezvěstná, ale paní chovatelka si na Falca, vlastně Frenkieho pamatovala dobře. A byla ochotná si ho vzít. Tak se Falco-Frenkie dostal po deseti letech (útulkový vet tvrdil, že mu je 6 – 8 let) tam, odkud jako štěně vyšel. Panička ho ale musela nechat vykastrovat a současně přišel o několik zubů. Věk a špatná strava holt udělaly své. Jo a není to boloňák, je to cotton de tuléar.

Pokračování příště

Jiný Honza