Ve středu, 31 ledna 1962 je počasí nezměněno. Ani se nám nechce vylézt z pelechu, protože nevíme co dělat. Vaříme si snídani v mrazivé předsíni. Na kapání ledových kapek na maják a za krk jsme si už zvykli. Po vaření se na stropě vždy vytvořily malé ledové krápníčky. Po snídani jen bloumáme po chatě a přemýšlíme do čeho píchnout.
Ne že by nebylo do čeho, ale píchat do toho jsme moc chuti neměli. Na tehdejší Téryho chatě byl jediný záchod, který měl v zimě tu dobrou vlastnost, že zamrzal. Byla to vlastně jen jáma s prkýnkem a v něm vyříznutou dírou, odkud to v létě strašlivě smrdělo. Obsah se občas velkou lžící na dlouhé násadě vybíral. V zimě tento osobitý odér nebyl, obsah nabyl skupenství pevného a úspěšně se vršil, zvláště když byla chata plná. A tak čas od času bylo v zimě třeba oddělat prkénko a obsah cepíny vysekat a odnést. Za tuto práci dával Mirek kamarádům zadarmo pár frťanů rumu a jednu večeři. Jiná alternativa byla ta, jít do přírody někam za chatu. Při metelici a teplotě blížící se -30°C představa jistě nevábná, ba umrznutím rodinných klenotů hrozící.
I přes nepřízeň počasí se rozhodujeme, že to zkusíme a půjdeme si zalyžovat. Patřičně jsme se do tohoto polárního počasí oblékli, tedy do toho, co jsme tehdy měli k dispozici. Jen jsme vylezli ze dveří chaty, tak silný vítr švihnul s Yettim do závěje. Pouze si připnout lyže vyžadovalo značnou zručnost a úsilí. Když se nám tato věc technického rázu podařila, začali jsme se dívat po vhodném svahu v okolí. Daleko vidět nebylo a tak se hledalo dost obtížně. Chtěli jsme si vyzkoušet a ověřit naše lyžařské kvality v tomto vysokohorském prostředí plničkém panenského sněhu. Výhoda byla nyní v tom, že jsme se bořili jen do půli lýtek. To jsme ještě netušili, jaké překvapení nám matička příroda nachystala.
Krutá ironie byla v tom, že při výstupu do kopce nám prudký a ledový vítr vháněl do obličeje oslepující sníh a docela úspěšně nám znemožňoval postup. Když jsme se po velkém úsilí konečně vyškrabali na vršek a po krátkém oddechu se chystali na sjezd, na který jsme se těšili, tak se mrcha vítr obrátil a s kopce jsme museli opět jít. Fučí tak silně, že je nemožné se s kopce rozjet. A tak se tímto fukéřem plahočíme zpět na „Terynku“ a ptáme se jeden druhého, proč jsme vůbec lezli ven. I přesto, že nikdo neodpovídal, bylo jasné, že to byla naše touha po nových zážitcích a nové kráse nespoutané vysokohorské přírody. Velehory jsou krásné vždy. Ať už za bouře, sněhu, mlhy, deště, nebo i vzácně, sluníčka. O drsné kráse tohoto prostředí svědčí jak flora a fauna, tak i obyvatelé jakýchkoliv velehor na světě. Zcela zákonitě, po našem návratu na chatu se vítr začíná utišovat, mlha stoupá a začíná se vyjasňovat. Toto nás nepřekvapuje ani v nejmenším. Za ta léta co se po horách potulujeme, to je spíš pravidlem. Kdyby snad bylo pěkné počasí, tak to by musel být Bůh hor na dovolené.
Počasí se skutečně vybralo, Jsou jen výšková mračna a na vrchol Lomničáku svítí sluníčko. Připomíná to křišťálový vrch z pohádky. Zářící spousty sněhu odrážejí krvavé paprsky zapadajícího slunce. Po 16 hodině vycházíme z chaty a jdeme naproti Kazimírovi, který měl dnes dojet. Potkáváme ho pod malým hankem a máme se shledání radost. Bereme mu jeho narvaný batoh a za družného hovoru vystupujeme malý hank k chatě. Naše forma je už taková, že při výstupu do prudkého svahu s batohem na zádech ve sněhu se můžeme bavit. Navíc, sníh je už trochu slehlý a tuhý a tak se už tolik neboří. Kazimír nám dovezl novinky z Brna, o velké vlně chřipky a jiné „zajímavosti“. Na Terynce se Kazimír vítá s Mirkem Jílkem, jsou to staří kamarádi, kecají a popíjejí šípkový čaj. Po krátké pobavě se Kazimír jde „zabydlet“ na pokoj. Uhnízdí se jako vrabec na jednu volnou postel a baťoh nechává na zemi vedle ní. Všude v místnosti je nepopsatelný binec a zmatek, jaký kolem sebe nesnese nikdo jiný než „skalní“ horolezec. Večer se bavíme v jídelně, hrajeme šachy a vyprávíme si fóry.
Ve čtvrtek, 1. února 1962 se probouzíme do radostného slunečného rána. Hned se lépe vstává. Jeden má hned od probuzení optimistickou a veselou náladu. Vycházíme do mrazu před chatu a tou jiskřivou a oslepující krásou nemůžeme ani vydechnout. Mrzne, až praští, vzduch jako by zvonil jak je ztuhlý. Je naprostý klid. Spousty sněhu se ve slunečním světle třpytí jako všechny démanty světa. Jsou to nezapomenutelné zážitky. Jakési absolutní momenty, ze kterých se celé naše bytí vlastně skládá.
Urychleně snídáme a pak vycházíme na průzkum doliny Pěti Spišských ples, do okolí Téryho chaty. Kazimír nám vysvětluje a předvádí, jak se správně chodí v mačkách a používá cepín, aby se jeden nezranil. Také co dělat a jak se chovat když náhodou jeden upadne ve svahu a začne se prudce sunout dolů. Prostě základy bezpečného pohybu v zimních podmínkách velehor. Zjistili jsme, že velké balvany je radno zeširoka obejít, protože v jejich blízkosti jsou velké kaverny přikryté jen slabou vrstvou sněhu. To potom, když jsme se do několika pro zpestření programu propadli. Po poledni se vydáváme na nedaleký kopeček jménem Pfinová kopa.
Těžko se popisují pocity, když jeden jde panenským sněhem slunci vstříc jako po zářivém koberci, který člověka oslepuje a zároveň vábí svojí nedotknutou čistotou. Nad námi se klene ultramarínové nebe se zlatým kotoučem zářícího slunce. S vrcholu Pfinové kopy se rozhlížíme po okolí křišťálově čirým vzduchem. Vše je jakoby na dosah. Hluboko pod námi je v dolině Pěti Spišských ples je Téryho chata, náš přechodný domov, která nám odsud připomíná krabičku od zápalek. Obdivujeme impozantní severní stěnu Lomnického štítu s proslulou „Hokejkou“, která je právě ozářená sluncem. Je to název obtížné cesty touto stěnou na vrchol Lomničáku. Kdy ji asi zdoláme? Tato otázka, i když nevyslovena, se snad zrodí v srdci každého horolezce, který ji zahlédne v její mohutnosti, kráse a magnetické přitažlivosti. 300 metrů kolmé stěny. Jaká to krása při výstupu! Všichni tajně věříme, že se nám jednou tuto cestu podaří prostoupit.
Po krátkém odpočinku, je stále mráz kolem -20°C, sestupujeme žlebem zpět do doliny. V dolní části žlebu spadla malá prachová lavina a tak jsme si to pak dál šupajdili dolů po zadku čerstvě umeteným žlebem až do doliny. Tento způsob transportu má svoje neodolatelné kouzlo. Ještě před setměním jsme zpět na chatě a zjišťujeme, že jsme se trochu na sluníčku připálili. Sluníčko udělalo své a na naše omrzliny to je naprostá „senzace“. Teď by nás nikdo podle fotky v občance nepoznal. Večeři si vaříme v mrazivém prostředí předsíňky. Na hlavu a za krk nám stále kapou ledové kapky ze stropu, ale už jsme si na to zvykli. V jídelně se pak nakrmíme, pobavíme a plánujeme si túru na zítra. Máme v merku Ľadovú kopu. Teď vše závisí na počasí. Jdeme spát do naší vymrzlé místnosti poměrně brzo, kolem 21 hodiny.
První díl najdete zde http://naszviretnik.net/category/rozcestnik/vzpominky-stareho-zbrojnose/
Milý Georgi, je v tom tolik lásky k horám a obecně k neporušené přírodě! Popravdě to jsi právě celý ty, jak mám tu čest tě znát (inlove) Ovšem Míla aby měla svatozář – to zase jo! 😀
;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)
.(*) Sedí lord ve svém pokoji, hledí zamyšleně do plápolajícího krbu, popíjí svojí obvyklou sklenku whisky, venku sněží a on čeká, až přijede jeho manželka s tchyní.
Po chvíli vstoupí do pokoje Jean: „Pane, zaslechl jsem rolničky – přijely saně.“
„Obě, Jean?“ .(*)
~o) Vinšuju všem přítomným klidný večer, hezké sny, pěkně se vyspinkejte.
A POZOR NA SANĚ! ~o)
Však on lord příjde na to, že je lepší mít 2 saně, než jednu. Jedna se chudinka děsně nudí (clap)
Máš pravdu, Zdeno b.p. – a když se nudí, pak jezdí na koni. Jako tuhle vplul Jean do pracovny lorda Irvinga: „Sire, lady Barbara spadla do rokle i s koněm. Bohužel, koně jsem musel utratit, lady Barbaru odvezl do nemocnice.“ Lord Irving si povzdechl: „Jean! Proč s sebou nevozíte dvouhlavňovku?!“
Nojo, oni ti lordi moc dobrý vztah k ženám asi nemají:
Tři lordi si vyprávějí své zážitky z pobytu v britských koloniích a jeden říká:
„Strávil jsem v Indii čtyřicet let života. To je vám tak krutá země. Představte si to, když tam chlápek umře, tak s ním pohřbí zaživa jeho ženu.“
„Tedy, to je vskutku kruté, že ten nebožák nedozná klidu ani po smrti.“
;;) Volá lord domů: „Ahoj Jeane! Za chvíli jsem doma. Nestalo se něco neobvyklého za mé nepřítomnosti?“ „Ne, sire. Jenom jsem zlomil rýč. „Cože, rýč?“ „Ano, když jsem zakopával vašeho psa.“ „Cože, můj pes je mrtev?“ „Ano, uhořel v boudě.“ „Bouda hořela?“ „Ano, chytla od vašeho domu.“ „Cože, můj dům hořel?! Jakto???“ „Lady šla po schodech se svícnem a když se dozvěděla, že vaši dceru znásilnili, upustila svícen.“ „Co?! Moji dceru znásilnili? A co je s lady?“ „Uhořela?“ „NE! Sakra, Jean, máte pro mne alespoň něco pozitivního?“ „Ano, sire. Vaše testy na AIDS.“ ;;)
=)) (chuckle) (clap)
Tedy JoVásku, dnes jsi mě dostal! Ten je nádhernej – stručnej a s anglickou noblesou (rofl) díky i všem ostatním – dnes máme nádhernej Rozverníček (inlove)
Vtrhne lord Cecil na policii, že se ztratila jeho žena, že ji musí okamžitě začít hledat, že tady má její popis a její fotografii, že jiněkdo určitě unesl, že se musí okamžitě vyhlásit pátrání…
Náčelník policie vezme fotku, chvíli si ji prohlíží a pak se zeptá: „Proč?“
Tak tento díl vyprávění (mimo WC blues) bylo prozářené jiskřivým sněhem a ozvláštněno rampouchy nad plotnou 🙂 (sun) Díky Jiří, už se těším na zítřek za týden 😉
Mlý Georgi, tohle už není reportáž (pravda, s mírným časovým zpožděním( 😉 ), tohle je vyznání přírodě a horám zvlášť.
Krásný (h)
Ehm – čištění hojzlíku krumpáčem mi přijde docela lepší než ta letní verze 😀
Na chalupě u Liberce jsme tak před mnoha lety činili, přesunujíce bioodpad do jámy vyhloubené poněkud stranou. Vybrali jsme k tomu velmi mlhavé počasí 😉 Samozřejmě šel dole po silnici soused, matně viděl, jak se činíme a hulákal vzhůru: kopete si bazén?
Chááááá – soused sto bodou (clap)
Muhehe! A Zano (inlove) , mluvíš o letní nebo zimní verzi? (chuckle)
No jasně že letní (happy) – silnej a zdravej vzduch, to je naše (clap)
Uffff! (whew)
Hele, ty vaše chalupa, to byly hotový galeje – vzpomínám na budování terasy, teď tohle … nemáš ještě nějakou story ze svého trudného a vykořisťovaného dětství? (chuckle)
Tss. Mnoho…. (chuckle)
I na mne z toho dychla velika laska k horam. Pekne se to cte ve skoro 30 stupnich Celsia. 🙂
No hoši, byli jste opravdu moc dobří. Myslím, že mnoho mladších lidí, odchovaných současným pohodlím, tu Vaši dobrovolnou námahu a boj s mrazem ani nepochopí, ale tak už to na světě chodí. Máte opravdu nač vzpomínat, a Vy ty vzpomínky dokážete obdivuhodně uspořádat a vyjádřit.
Přešla léta. Tam v Klokánii si asi nezalyžujete. I když Vy sám a Vaši přátelé určitě nežijete líně. Možná ta odolnost a houževnatost, kterou jste osvědčili v šedesátých létech, se Vám hodí i dnes.
Omyl, v Klokánii se lyžuje dost fest! Ve zdejších Snowy Mountins, díky jejich rozloze bývá více sněhu než v evropských Alpách. Kdysi jsem tam učil skautíky lyžovat.
Dneska to je fakt krásná báseň v próze. A trošku mi ochladila pokojíček.
Milý Georgi (h) , jak už jsem napsala minule, byli jste cvoci. (nod) 🙂
Ale dnes ve Tvém vyprávění zaznělo krásné vyznání lásky k horám – a když člověk miluje, tak zkrátka musí. (h) Jojo, někdo rád holky a jiný vdolky, někdo leze po horách a někdo do vody. Vlastně je to nádherné a úžasné, že to je tak na světě zařízeno. 🙂
Doufám, že Ti je už lépe. A prosím, pozdravuj Mílu – jako obvykle nestíhám reagovat na vaše posíláníčka, tak děkuju alespoň tady. (f)
Teda, ještě, že je dneska tak krásně, dneska určitě neomrznu a záchod je splachovací, cepínem by se mi do toho fakty nechtělo
Bože – Jiří! Doufám, že zítřejší tůra se vám vydařila a že počasí vám tentokrát přálo (nod) .
Ten zamrzlý toillet, čištěný krumpáčem, mě dostal (chuckle) .
Jo, mě taky, ale jinak to dneska bylo s romantickými popisy, které se mi moc líbily, úplně jsme si to představila. Hororů nebylo zdaleka tolik, co minule 😉