A ještě jedno OT: Tak se teda přiznám – včera jsem zas po strašně dlouhé době sletěla z koně. Samozřejmě před četným obecenstvem. Vyrazili jsme s MLP s koníkama k potoku, vodu milují a Ráchel má nejspíš v předcích lachtana. Nedělní odpoledne, kolem vede turistická značka, turistů spousta. S nadšením koukali na cákající koně. Ráchel opravdu vyráběla velkolepý příboj, takže jsem vztáhla nohy co nejvýš, aby se mi boty nezměnily v akváro. No a v tu chvíli se slečna lekla… první výskok jsem ještě useděla, po druhém jsem přistála v potoce na zádech. Dotaz MLP, jaká je voda, jsem přešla ledovým mlčením, ale pak jsem se musela chcechtat – Rachejtle nevěřila svým očím. A když jsem se, mokrá jak žába, zvedla, začala přede mnou s výrazem ,,pomóóóc, vodník!“ zdrhat 🙂 Pak teda uznala, že jsem to asi já a vrátila se, ale turisti měli zážitek (rofl)

Milá Zdeno, to jsou krásné perličky ze života chlupatého 😀 Naše dlouhý holky jsou takový bezelstný zlatíčka, ale když si na vodě v kempu nepříliš střízlivý vodák schoval klobásu pod loď, Xena též nevydržela… Když pak ten chudák hledal svoji večeři, nahodila výraz : ,,Klobása? Tak tu jsem tu ještě nepotkala…“
No a opeřenci – to je kapitola sama pro sebe. Dráček i Frodo velmi dobře rozumí zákazu NE! a pokud jsou přistiženi při něčem nekalém, s výrazem – ,,to mluvíš ke mě?“ se začnou důležitě čistit. Kimi ještě spoustu zákonitostí lidského hejna nezná, takže diskutuje: ,,Kimi, NE!“ ,,Huťoťo???“ ,,Neptej se blbě a pusť ze zobáku ten mobil!“ ,,Vrrrrrr!“ ,,Já ti dám vrrr, nech ty tlačítka!“ ,,Aťo, huu? Kimimi!“ a s láskyplným žbrbláním mi přijde ožužlat ucho… (h)

ZDENO, teda na té druhé fotce to vypadá, že psice tvrdě vyžaduje po kocánkovi fazolku, ale ten je odhodlaný ji bránit do posledního chlupu, byť už nemá kam couvnout 🙂

Milá Zdeno, jako vždy oceňuju Bonynčiny nápady a tvůj styl (inlove) U nás doma zvířata obvykle nekradou, i když nevím, na kolik je to zásluha vysokého morálního kreditu našich psů nebo naší lety zocelené opatrnosti v ukládání potravy (rofl) Kočky byly ovšem jiná liga – něco uchránit před nimi byla otázka pevných schránek nebo nepolevující pozornosti 😀
Venkovní hnusy se dělí na žratelné (zejména kočičnce, v Anglii trus divokých hus a kachen) a na hnusy válecí. Tendenci uchmatout hnus mají všichni, většinou když přísně houknu, tak se tváří, že tam přece nic není a proč křičím na hodného pejska. Ovšem nedělám si iluze, že když něco najdou tak, abych o tom nevěděla, že si s chutí dají. Naštěstí se vyskytujeme především na osamělých loukách a v lesích, nemusím řešit hnusy „podbalkonové“, které mi ztrpčovaly život kdysi na procházkách s Maxem. Pokud jde o vyválení se v nějakém strašlivém smradu, tak na to byl nedostižným expertem Daník a jeho slast z oné činnosti byla natolik velká, že to v Norsku naučil i ovčandu Nestu a bedlingtonku Finken, které do té doby takové plebejské sklony nikdy neprojevaly 😀 Kazan a Berry se naštěstí po válecích hnusech nepídí, ale nepohrdnou, když na nějaký narazí (wasntme)

Každé zvieratko ktoré odišlo, oplačem. A nám zmizli Murko s Cicom – v jeden deň. Niet ich už vyše mesiaca, podozrievam stavbárov za plotom. Cico s Murom by sami neodišli a už vôbec nie naraz. Ach jaj. (cat)

Je zvláštní, jak přesně vědí jak s námi manipulovat. Majda se dostala do stadia, kdy udělá cokoli aby mohla dělat co ona chce a přitom aby se nevzpěčovala našim příkazům. Jdeme na procházce a já zvolím směr, kterým Majda jít nechce, neb v tom druhém směru je chcíplá kočka, hnojiště či něco jiného stejně důležitého. Útěky máme za sebou, dneska pracuje psychologicky. Stojíme na rozcestí, já jdu vlevo, Majda stojí a čučí. Po několikerém přivolání se přiloudá, zasedne a žádá odměnu. Je odměněna. Koukne a vrací se na rozcestí. Opět stojí a čučí, eventuelně popoběhne žádoucím směrem, abych věděla co vlastně chce. Masáž pokračuje a já nakonec vzdávám a jdeme žádaným směrem…..

Zdeno, moc a moc se omlouvám, že kazím hezký článek smutnou zprávou.

Naše Dixie dneska odpoledne v 2.30 umřela.
My dělali co bylo v našich silách, ale její hubené tělíčko už nedokázalo dále bojovat. Ale určitě netrpěla, toho jsme si oba jisti. Ještě včera byla v pohodě a večer mi seděla na klíně u TV. Ale když dneska ráno vyšla z ložnice poprvé na při chůzi zavrávorala. Přesně jak naše bývalá Kotě. Ale došla až do kuchyně a zase se posadila, že by jako jedla ale nic nabídnutého nechtěla. Tak jsem jí vynesla ven (ještě tam nebyl hic), chvíli se tam rozhlížela, ale pak chtěla zpět. Nesnažila se před námi schovat, ale po první dávce kaše ze stříkačky zaťala pevně zuby a odmítala dál spolupracovat. Jakoby nám tím naznačovala, že ona dobojovala. A my věděli, že tohle je začátek konce a už jsme jí dál nenutili, jen jí dali vodu, kterou spolykala. Chvilku měnila místa v domě, když jsem jí přejížděla kartáčem po hubeném tělíčku, předla a když jsem si jí pověsila přes rameno, zdála se spokojená. Pak asi ve dvě si odešla lehnout do svého oblíbeného rohu studovny, já si sedla vedle ní, mluvila jsem na ní a zpívala jí. Ona klidně oddychovala, nevydala ani hlásku, ale také už nepředla. V půl třetí se najednou zvedla na předích packách, bezhlasně otevřela pusu, jakoby lapala po dechu, bezhlesně padla na bok, cukla sebou a já věděla, že je nevždy pryč. Manžel byl zrovna v parku s Trixie, ale i on to očekával.

Snažíme se být vděční za těch krásných 13 let co jsme s ní prožili, ale je to malá útěcha. Vet nás sice hned varoval, že je Dixie na tom zle, ale asi ta jiskřička naděje, že se nám jí podaří zachránit byla silnější, než jsme si chtěli připustit. Ale jsme skutečně vděční, že Dixie umřela doma, až do poslední chvíle milované a jak jen jí tělo dovolilo – spokojená a bez bolesti.

Předem děkuji za všechny soustrastné komentáře.