Nedávno nás navštívil a všetečnými otázkami zahrnul pan redaktor světoznámého měsíčníku KOČIČÍ MŇOUK a tak jsem si zapisovala:

Osoby a další zúčastnění:

M = Melíšek

R = Ríšánek

Z = Zrzínek

K = máma Karolína

RKM = Redaktor KOČIČÍho MŇOUKu

Nedávno nás navštívil a všetečnými otázkami zahrnul pan redaktor světoznámého měsíčníku KOČIČÍ MŇOUK a tak jsem si zapisovala:

RKM: „Rád bych se představil, jsem redaktor tohoto světoznámého měsíčníku a rád bych vám položil několik otázek, které určitě naše čtenáře budou zajímat. Začneme u „služebně“ nejstaršího pana Melíška? Jak se máte, jak se vám daří a jak jde život?“

M: „No, toho „pana“ si klidně můžete odpustit, já si na to nepotrpím. A děkuji za optání, daří se mi už dobře. Měl jsem zdravotní problémy, docela dost velké, mamča ale hned zasáhla a jelo se k panu doktorovi. I Ríša musel, ten na tom byl ještě hůř. Náš pan doktor je hodný, ale já tu ordinaci fakt nemusím. Nesnáším injekce, koušu a bráním se, obvykle ovšem marně a stejně nějakou do kožichu vyfasuju. Tentokrát byly napoprvé 3, napodruhé dokonce 4, to jsem ale už fakt brečel. Trochu vzteky i trochu bolestí.“

R: „Já se vmísím, i když jsem nebyl tázán, ale fakt nám nebylo dobře. Melíšek tedy injekce opravdu rád nemá, mně až zase tolik nevadí, ale já pro změnu celým kocourem nesnáším měření teploty v zadečku, to jsem pak hodně protivný. Taky jsem dostal celkem 7 injekcí, jenže to nestačilo, takže jsem ještě 10 dnů baštil antibiotika. Mamča mi je cpala do tlamičky – ráno 2 a ½ prášku, večer 2 prášky, fuj, už jsem jedl lepší věci. Ale nechal jsem se, věděl jsem, že mi mamča nechce ublížit, ale pomůže mi od těch strašných problémů, co jsem měl s dechem i s nudlemi v čumáčku. Jenže teď mi zase už 2 týdny slzí očičko a to je z toho všeho nejhorší, vůbec si s tím nikdo neví rady.“

K: Docela jsem o ně měla strach. Melíškovi teklo usilovně z očička a ve druhém se mu dělaly takové divné hnisavé žmolky, pčíkal a byl jak hadrový, Ríša prskal, kašlal, pčíkal, chrchlal a vypadal jak kocouří vycpanina. Nedalo se nic jiného dělat, nežli s nimi jet urychleně do ordinace. Melíška to zpočátku jakoby přešlo, ale zůstalo to v podstatě v něm a museli jsme zahájit léčbu. Jednoduchá nebyla, ale hlavně Ríša měl obrovské problémy. Lapal po dechu, strašně chrčel, náběh na zápal plic. K tomu mu z nosánku lítaly obrovské zelené sople, pokaždé, když víckrát za sebou kýchl, tak se celý roztřásl a sotva se držel na nohou. Měla jsem o něj hrozný strach, když nemoc jakoby vygradovala. U Melíška to šlo k lepšímu hned, ale Ríša to prostě odskákal strašně. Chudinka vždycky tak odevzdaně otevřel tlamičku, já mu do ní nacpala prášky a pak dostal nějakou mňamku, aby se mu to líp snášelo. 10 dnů jsem toho prcka cpala tabletkami, nebylo mi z toho nikterak dobře.

Z: „Ještě že jsem to nechyt!“

K: „Jenže, milý Zrzínku, ty jsi s tím pčíkáním začal. Ale protože máš ze všech tří nejlepší imunitu díky dlouhodobé léčbě problémů, kvůli kterým jsi byl v karanténě, tak zkrátka jsi to přešel jen tak a ostatní to od tebe chytli a tam už to bylo horší. Takže buď rád, že jsi vyvázl jen s tím, že se ti teď občas tvoří v očičkách divné šlemy, ale to taky léčíme. A stejně to není následek tvého pčíkání, ale je to zřejmě způsobeno chloupky ze zátěžového koberce, které ti lezou do očíček. Jinak si fakt neumím představit, že bych tě vozila k vetovi a ty bys držel jako Ríša nebo Melíšek! A cpát ti do tlamičky prášky? No, to by asi byl horor.“

Z: „No tohle! Jsem uraženej kocour. Nejlíp je za postelí, když jsem uraženej. Tak nakonec za to všechno můžu já!“ odchází a hází po mně okem uraženého kocoura.

RKM: „Jak trávíte své dny?“

Z: „Já to mám jednoduché. Protože jsem „starosta“, tak se moc nikam neženu, klidně si užívám pohody na křesílku nebo na parapetu a mám přehled. Sem tam si ďobnu granulek a hlavně spím. Spánek je zdravý a co bych se honil za nějakým míčkem nebo myškou? To jen někdy, když mám dobrou náladu, ale tady, kde bydlíme, je to malý prostor, tady to není ono. Jo, to v bytě v Maršově! To byste koukali, jak se tam hýbu. Vyhledám si myšku, kterou někde zapomněl Ríša a už to jede. Taky v Maršově chodím za mamčou do postele, to v Praze ne. Nevím, dříve jsem si tu do ní občas vlezl, teď už dlouho ne, něco mi tam zkrátka vadí. Ale polštář v Maršovské posteli je žůžo a tak ho často využívám na hnípání. Třeba když netopí topení a nesvítí sluníčko, a tudíž je parapet nezajímavý.“

K: Je legrační ho pozorovat, když si sám od sebe začne hrát. On si nehraje s Ríšou ani s Melíškem, ale sám. Vyhazuje si myšku nebo pěnový míček, nejnověji má oblíbence – šedého krtečka, honí se za tím, pak sebou plácne na zádíčka a ručičkama tu myšku cupuje. Pak jí zase vyhodí, vyskočí a v letu jí chytne do tlamičky, je to kus kocoura, ale je mrštný a má velmi rychlé reakce na cokoliv, co si sám vyhodí do vzduchu a pak to lapá. Ale jak ho to začlo bavit, tak ho to bavit přestane a nechá to být a jde zase hnípat, cestou to ovšem vezme přes granulky. Jo, vyčerpání je vyčerpání a musí se doplňovat kalorie.

R: „No, já si hodně hovím v křesle nebo v posteli u mamči na dece. Udělám si své vlastní teplíčko a pak už jen přemítám o důležitých věcech. Občas proženu Melíška, občas prožene on mně. V Praze máme málo místa, takže tam to není taková sranda, ale v Maršově, jo, to je jiný kafe. Tam se honíme po všech místnostech, mamča tam má nesmyslné modré koberečky na dlažbě, ty nám občas pěkně uklouznou a my se vezeme a hrneme je před sebou. Príma je v nich pak udělat pelech. Melíšek si tam honí ty svoje čvončíky, já pro změnu lítám za myškama, míčkem, hlavně golfáč, co jsme dostali od tety drbací Šárky, ten je úžasný, dělá skvělý randálek. To se mi líbí. Sousedům prý už méně, ale musejí si zvykat. A když už jsem utahaný, tak si jdu schrupnout, v Maršově je podstatně víc prostoru a možností. Mám svůj oblíbený parapet s výhledem na terasu, rád mám i parapet v kuchyni s výhledem na příjezdovou cestu, občas si vyskočím k Zrzínkovi na ten jeho, to když tam svítí sluníčko a jsme tam spolu. No a v noci spinkám s mamčou. Já v nohách, Melíšek v boku. A ráno začneme řádit, brzo ráno, ať má máma radost, že jsme zdraví a veselí po těch našich nemocech.“

K: Jo, radost mám, zvláště když mi tak okolo 3.00 ranní začnou devastovat pokoj. Tuhle jsem dopila skleničku vína, postavila jí na konferenční stolek, vypnula televizi a usnula. Ještě před usnutím mně napadlo skleničku donést do myčky, ale už se mi tak stráááááášně chtělo spát…

Břink! Ráno byla na kousky poté, co po ní přelítl Melíšek pronásledovaný Ríšou. Tak jsem vylítla, honem uklidila střepy a střípky, aby si ti dva Ejnštajni neublížili a zkusila spát dál. Pro změnu zlikvidovali do výšky vyskládané konzervičky Gourmet, do kterých při letu těsně nad zemí narazili, a celá hromada se rozkutálela po podlaze. Kam se hrabe golfáč!

M: „Já bych teda taky k tomu něco řekl. S tím Maršovem mají oba bráchové pravdu. Je to tam větší, lepší, teplejší, útulnější, no, prostě jsme tam doma. A taky z mamči tam čiší taková pohodička… Ale na co zapomněli, to je cestování. Ani jeden z nich to nesnáší, Ríša je největší potížista, Zrzínek ovšem není o moc lepší, jen tolik neřve. Jsem z nich hotovej! Hotovej, protože mně to cestování až tak nevadí, ale Ríša dělá takovou paniku, že vystresuje všechno, snad i pneumatiky. Mamča je ve stresu, já se nakonec taky rozbrečím, protože to se nedá snést. Jakoby to nemohl vydržet, moula jeden. No, asi se bojí, Zrzínek se bojí určitě, protože má zřejmě pocit, že ho mamča chce zase někam zašantročit. No, nechce, proč by to dělala, když mu šeptá do kožuchu jak ho miluje, zrzavce jednoho zrzavého – žárlím. To tam nepište! A Ríša na to jednoduše nebyl zvyklý a vadí mu ten malý prostor, ale co předvádí, to si teda nepřejte zažít.“

RKM: „No, tak to jsme probrali hodně z vašeho společného života a teď co byste vzkázali našim čtenářům?“

M: „Tak já začnu, jsem nejmladší, ale služebně nejstarší. Čtenářům čtvernohým i dvounohým bych vzkázal, že jsem spokojenej, krásnej kocourek, už jsem mamče odpustil, že mně nechávala doma přes víkend, aby mohla se svým dvounožcem na chalupu, že mně přes první vánoce odložila do kočičího hotelu, kde mi nebylo dobře a po návratu domů jsem onemocněl a byl jsem na tom hodně špatně. Pochopila, že každý večer, každá noc beze mne, krásného černého miloučkého Melíška, je neúplná a já jsem její poklad, kterého se už nikdy nevzdá, protože jsem to prostě já. Váš skromný Melíšek.“

Z: „Já si nepamatuju, kolik mi je, možná míň, nežli Ríšovi, možná víc, nevím, na čelo mi to nikdo nenapsal a z toho dvora, kde mně našli napůl chromého a totálně bez srsti, prosvrabeného až do boláků v kůži a vyhladovělého, jsem si rodný list nepřinesl. Ale čtvernohým čtenářům bych vzkázal, aby se nebáli v útulku, že si pro ně nikdo nepřijde, když budou mít nějaké postižení. Protože mám překrásný čumáček, mamča se do mě zamilovala na první pohled a můj zubožený ocásek jí vůbec nevadí. Tím jsem získal nový domov a následně i nové kamarády.

A dále jim chci vzkázat – když se budete bát, zalézat za postel, do šatnových koutů a skrývat se všude, kde to jen půjde, dělejte to jen na tak dlouhou dobu, dokud se opravdu nepřesvědčíte o tom, že nový domov je nový domov a mají vás tam rádi a nemusíte se ničeho bát. Já už dneska chodím i vítat návštěvy a rozhodně jsem si zvykl na hlazení, neutíkám, pupíček drbací půjčuji ochotně a rád, dělá mi to moc dobře, když mně mamča, ale i cizí, drbou a vrním si přitom, protože oni si svým způsobem vlastně taky vrní! A dvounohým bych vzkázal, aby to nechtěli uspěchat. My si musíme sami stanovit, kdy začneme věřit, vy nám to můžete usnadnit tím, že nás k ničemu nebudete nutit. A to mamča pochopila a taky jsem jí za to moc vděčný, protože svým klidem a přístupem ke mně odstraňovala postupně bariéry, které jsem si kolem sebe vytvořil. Mám jí rád a doma je mi dobře.“

R: „Taky netuším, který jsem ročník, ale jak předchozí mamča Markétka říkala, že jsou mi 2-3 roky, tak teda vet je jiného názoru, prý tak 5-6. A není to jedno? Já jsem mazel od doby, co jsem dorazil vyhublý a zubožený na terasu k Markétě. Ta se o mě vzorně starala, krmila mně zbytky z kuchyně a nějakými levnějšími konzervičkami, takových, jako jsem byl já, měla dalších 12-17 okolo domu, takže na nějaké rozhazování za mlsky moc nebylo. Ale jen já byl od počátku mazel terasový, ostatní se k ní ani nepřiblíží, jen se nabaští a zmizí. I když mi nebylo dobře, vždycky jsem koukal vděčně na každého, kdo byl ochoten se mi věnovat, mazlit a hladit. Vždycky jsem vrněl a ukazoval bříško, aby ten dvounožec pochopil, co mi dělá dobře. Všem jsem od počátku bezmezně důvěřoval.

Ta krabice ideální nebyla, ale Markétka mi ji vycpala tak, že mi zima nebyla a já jsem tam ty 2 roky nějak přežil. Dneska mám lesklý krásný hustý kožíšek a nebýt toho, že mám problémy s imunitou, tak jsem zdravý. Akorát nenávidím ty transporty, stydím se za své kňourání, ale bojím se a nedělá mi to dobře. Pak se sice oklepu a o ničem nevím a jdu si hrát a baštit hned jak vylezu z přenosky, ale cestou tedy dělám všechno proti klidnému průběhu jízdy. Ale polepším se. Slibuju. Už jen kvůli tomu, že jsem doma, že mám 2 kámoše-brášky, s Meldou si hrajeme a řádíme, Zrzínek už mně nehoní, občas se mi otře o hlavičku, já mu olíznu ouška, žijeme spolu v poklidu, to jsem rád, já totiž mám s kocoury z okolí terasy hodně špatné zkušenosti. Jsem spokojený a všechno a všechny miluju!“

K: No, co dodat? Já je taky miluju, všechny!

RKM: „Všem děkuji za rozhovor!“