ROZHLEDNÍK: Cobb & Co.

Tato věhlasná dopravní a přepravní společnost byla v Klokánii založena v roce 1853, Freemanem Cobbem, bystrým, třiadvacetiletým Američanem, z Brewsteru ve státu Massachusetts. Začal ve státu Victoria tím, že přepravoval z přístavu v Melbourne na zlatá pole ve Viktorii zlatokopy a poštu v době, kdy tam vřela zlatá horečka.

První dostavník společnosti Cobb & Co. uskutečnil svoji zahajovací jízdu 30. ledna roku 1854 z Collins Street v Melbourne k vykopávkám na zlatých polích Forrest Creek, nyní známých pod jménem Castlemaine. Již touto první jízdou si společnost Cobb & Co. udělala tu nejlepší reklamu. Cestu provedla v polovičním času než konkurence. A toto se stalo její firemní značkou. Rychlost, efektivnost, spolehlivost a dokonalé služby, tedy zázemí a péče jak o přepravované zboží a poštu, tak i o cestující.

Již za pár měsíců své činnosti společnost Cobb &Co. vyřadila ze hry konkurenci právě svojí pověstí dokonalých služeb. Byly zde dva důvody, které umožnily společnosti tento velkolepý úspěch.

První důvod byla konstrukce dostavníku, dokonale se hodící na tehdejší „kozí stezky“, kterým se zde říkalo cesty a silnice. Ostatní dopravní společnosti používali dostavníky podobné těm, co jezdily v Anglii. Těžké, pevné, dřevěné krabice odpružené ocelovými pružinami, perfektně se hodící na dlážděné nebo vzorně upravené vozovky Anglie. Ve zdejším divokém terénu byly však tyto těžké dostavníky krajně nevhodné. Pružiny byly nedostatečné a často praskaly, vozy byly těžké a snadno se bořily v písku nebo v bahně.

Naopak, Cobb & Co. využila americkou konstrukci dostavníku Concord, určenou na americký západ, kde byl podobný terén jako u klokanů. Lehké a pružné dřevěné skořepiny dostavníků byly uloženy v jakési kolébce, která spočívala na podvozku na laminovaných podélných pásech z kůže. Celá tato konstrukce byla lehká a pružná, umožňující tak větší náklad, rychlost a snadnější zdolávání těžkého terénu. Cestující si tak zvykali na dostavník, který se za jízdy kolébal zepředu dozadu a naopak, ale jen nepatrně do stran.

Někteří z tohoto pohybu dostávali mořskou nemoc a jiní přirovnávali jízdu tímto dostavníkem k jízdě na spěchajícím velbloudu. Ke stavbě těchto dostavníků byly používány jen ty nejkvalitnější materiály. Kola byla z americké hickory a náboje kol z jilmu. Společnost Cobb & Co. neváhala ke stavbě vozů importovat jak ty nejlepší materiály tak i odborníky odkudkoliv na světě.

Vozka a dva cestující co seděli na kozlíku byli kryti sklápěcí stříškou z těžké celtoviny, která se dala vzadu odrolovat, protáhnout dolů za zády a spodem pod sedačkou dopředu a po vytažení použít i k ochraně nohou a trupu jako jakási zástěra. Ze stejné celtoviny byly rolety v oknech dostavníku a k přikrytí nákladu na zádi vozidla. Sedadla nebyla jen v kabině dostavníku, ale i na střeše, kam se také umisťoval některý náklad. Byla pochopitelně pouze ze dřeva, žádné čalounění a tak po několikadenní jízdě na těchto sedadlech si cestující jistě vypěstovali slušné mozoly na pozadí.

Aby se takto naložený dostavník v těžkém terénu nepřevrátil, byl rozchod kol široký a tak vůz získal na stabilitě. Přesto se často stávalo, že vozka nabádal cestující: „Vyvažovat! Vyvažovat! když byl trochu hrubší terén. Brzdy byly pouze na zadních kolech a 2 mocné brzdové páky vedle kozlíku. Jednu ovládal vozka a druhou cestující co seděl na levé straně kozlíku.

Někdy na tomto místě sedával „bezpečák“ nebo-li ostrostřelec s flintou připravenou k výstřelu. To tehdy, když se vezla cenná pošta, peníze, nebo se projíždělo nebezpečnou krajinou kde řádili „outlaws“, tedy zdejší loupežníci.

Druhý důvod úspěchu společnosti Cobb & Co. byl ten, že přepřahovací stanice byly od sebe vzdáleny pouhých 10 – 20 mil, tedy 16 – 32 km, kdežto u konkurence byla tato vzdálenost dvoj až trojnásobná. Čerstvá spřežení pěti či sedmi koní a lehčí dostavníky tak umožnily Cobb & Co. udržovat daleko vyšší průměrnou rychlost než konkurence. Byla to průkopnická a vítězná kombinace.

Společnost Cobb & Co. tak začala pronikat do celé východní Austrálie. Když v roce 1856, tedy po třech letech od založení, Freeman Cobb a jeho partneři společnost prodávali, tak za ni utržili 16 000 tehdejších Liber Sterlinků, což by dnes znamenalo zhruba 2,4 milionu velice zdravých klokaních dolarů. Během příštích čtyř let prošla společnost několika rukama a roku 1861 ji koupilo konsorcium nebo společenství devíti mužů za 23 000 Liber Sterlinků. (3,5 milionu dnešních dolarů). Mezi nové vlastníky patřili: James Rutherford, Walter Hall, William Frank Whitney, Alexander W. Robertson a John Wagner. Těchto pět mužů bylo pak jednotícím základem společnosti po příštích šest desetiletí.

James Rutherford

 

Ovšem hnací silou celého tohoto cirkusu byl James Rutherford. Muž odvážný, prchlivý a nevyzpytatelný, zrovna jako byly cesty, kudy jezdily jeho dostavníky. Jeho energie a výdrž byly legendární a jeho vznětlivost, ho viděla dvakrát před soudem. Jednou, když mu došla ta trocha trpělivosti, kterou měl, a zřezal líného podkoního. Podruhé, když bičem sešlehal místního farmáře, který si zkrátil cestu přes pozemky Cobb & Co.

Nyní opustíme suchá dějepisná fakta a pokusíme se v duchu přenést do roku 1898. Představte si, že jste mladý učitel nebo učitelka, který zrovna vystoupil na břeh v přístavu v Brisbane, po své dlouhé plavbě z Londýna a míříte do městečka Adavale, pouhých 1000 km ve vnitrozemí. Dvanáctihodinová cesta vlakem vás doveze až tam, kde končí koleje a to je v městečku Charleville, 800 km vzdáleném. Odtud máte jedinou možnost a ta je použít služby společnosti Cobb & Co. Spřežením pěti či sedmi koňů tažený poštovní dostavník zdolá posledních 200 km za tři dny. Zaplatíte jízdenku, jejíž cena se rovná dvoutýdenní mzdě, vezmete si sebou osobní zavazadlo o povolené váze 14 liber, tedy 6,35kg a vydáte se na kolébavou cestu. Ubytování na dvě noci, veškeré jídlo a občerstvení je zahrnuto v ceně jízdenky. Toto se děje buď ve stanicích společnosti, nebo v nezávislých bušových hospodách po cestě.

Nedávno zde zapršelo a úrodná černozem se proměnila v kadlub lepidla. Často je nutno vysednout a kráčet vedle dostavníku, aby se tento nezabořil až po osy. Nezřídka je nutno z bahna vyprošťovat jak vůz, tak i koníky. Tělocviku si užijí i cestující mírou nebývalou. A pak tu jsou rozvodněné řeky po okraj naplněné bystře proudící vodou po deštích, které je třeba překročit. Vyprázdněný dostavník se přetáhne se břehu na břeh lanem. Muži a koně přeplavou, dámy, zavazadla a pošta je přepravena v neckách. Výsledné zdržení znamená, že když se setmí, tak jste bez večeře a noc strávíte v sedě v dostavníku. A to je jen první den.

Navzdory veškerému nepohodlí, společnost Cobb & Co. poskytovala ty nejlepší z nejlepších dostavníkových služeb v Austrálii a snad i ve světě. V době své největší slávy, v letech 1870 – 79, dostavníky společnosti Cobb & Co. Najezdily 45 000km každý týden na 11 200 km silnic a cest od zálivu Carpenterijského a Cooktownu na severu Queenslandu, až po jižní Victorii. Byla to tehdy nejrozvětvenější síť dostavníkových cest na světě. Byl to Qantas devatenáctého století.

Od let sedmdesátých do konce let osmdesátých devatenáctého století rostla společnost Cobb & Co. jako plevel po dešti. A nešlo zde jen o dopravu a přepravu dostavníky, ale i vše kolem co ji umožňovalo. V roce 1862 byla otevřena výroba dostavníků v Bathurstu v NSW, která již v roku 1866 byla největší svého druhu v Austrálii. Vozkové, či kočí co tyto dostavníky řídili a mistrně ovládali pěti a sedmi spřežení koníků byli velice váženi v tehdejší společnosti. Jak pro jejich mistrovství kterak ovládali spřežení pouze pomocí čtyř otěží, tak i pro jejich vtip a humor.

Stali se legendami tehdejší společnosti a jména mnohých měla váhu dnešních nejzářivějších filmových hvězd. Jen řídit spřežení pěti či sedmi koní pouze čtyřmi opratěmi vyžadovalo značné zručnosti. Koně v čele spřežení byli nazýváni „leaders“ a ti vedle oje, v dalších řadách, „polers“. Opratě držel vozka v levé ruce ve specifickém pořadí: Oprať k ovládání levého „leadera“ šla přes ukazováček, ke kontrole pravého „leadera“ šla pod ukazováčkem, aby „poler“ na levé straně byl ovládán opratí jdoucí opět pod ukazováčkem a pravý „poler“ byl ovládán opratí jdoucí pod prostředníčkem. Tak mohl zkušený vozka jen nepatrnými pohyby prstů spolehlivě řídit spřežení i sedmi koní.

Vozka již míli (1,6 km) před přepřahovací stanicí zatroubil na trubku, něco jako postilión za K. H. Borovského když ho vezli do Brixenu, podkoní ve stanici připravil čerstvé spřežení k přepřáhnutí, které pak mohlo proběhnout velice rychle. Připravené spřežení bylo patřičně ošetřeno, nakrmeno, napojeno a osedláno, jen se zapřáhlo a jelo se dál. Proto byli podkoní také velice důležití a nesli velkou zásluhu na úspěchu společnosti. Každý měl na starosti 8 – 10 koní a údržbu jejich postrojů, které byly vyrobeny každému koni na míru. Velmi záleželo na spolehlivosti podkoního, jako třeba ten na cestě z Thallon do St. George v jižním Queenslandu. Byl přesný jako švýcarské hodinky. A to i tehdy, když musel s koňmi z výběhu přeplavat rozvodněnou Moonie River k přepřahovací stanici a pak ovšem zase zpět s vyměněnými koňmi do výběhu. Při tom to nebyl žádný cucák, bylo mu přes šedesát let a v zimě bývala voda v řece jako tekutý led.

Postupem času se společnost Cobb & Co. začala diversifikovat. V letech 1877 jí už patří devět pastvinářských farem v Queenslandu o kombinované rozloze 11 000 km2. V tuto dobu vynášelo pastvinářství společnosti 77 500 Liber Sterlinků (kolem 11.4 milionu dnešních dolarů) ročně a povoznictví však pouhých 11 500 Liber Sterlinků (1,7 milionu dnešních peněz)

Ne všechny podniky se setkaly s úspěchem, byly i citelné ztráty. Ať už se jednalo o doly nebo železnice. A tak se stalo, že koncem let sedmdesátých v devatenáctém století byla firma zadlužena 130 000 Librami Sterlinků (19,4 milionu dolarů). Počátkem dvacátého století se společnost setkávala se střídavými úspěchy. Konkurence byla stále silnější, rozvětvující se železnice a počátky automobilové dopravy tak zapěly labutí píseň této Australské chloubě. Společnost pomalu umírala na úbytě, aby poslední poštovní dostavník číslo 177 na trati mezi městečky Tulena a Stuart v Queenslandu jel v roku 1924.

A tak skončila australská ikona, společnost Cobb & Co – licensed to carry. Dnes pod stejným jménem funguje autokarová dopravní společnost, něco jako známá společnost Geyhound v USA, která je i zde.

Další (Nádherné! Pozn. red.:) fotky najdete zde http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Cobb_Co_-_Licensed_to_Carry

Aktualizováno: 23.5.2011 — 16:57

203 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Georgi, opět sqělé rozšíření obzorů, díky!
    A malému Kaštánkovi do životsa přeju, ať rozdává okolí radost i nadále :o)

  2. Lidičky, s těma odkazama na povoznictví, ste zlatý!!! ste (*) (*) (*) !!! Založím si celou diskusi.

  3. Jiří, mě by prosím zajímalo, čím se v dalším životě zabýval Freeman Cobb? Vždyť po prodeji společnosti byl teprve šestadvacetiletým mladíkem!
    Možná se ale jeho stopa v historii ztratila…

  4. O tom, že cestování dostavníkem nebyla idyla, jsem představu měla, ale dámy převážené s poštou přes řeku v neckách mě dostaly – jak bych byla nakonec za ty necky vděčná! 😀 Jinak to odpružení dostavníku si zjednodušeně představuju na stejném principu, jako byly dětské kočárky, kde byl onen trubkový kříž, na který navazovala rukojeť přidělán k podvozku čtyřmi řemínky a na nich se kočárek houpal. Pokud se stejně houpal i dostavník, tak bych asi zvracela jen bych ho viděla – ani by nebylo třeba do něj sedat! (wasntme)

  5. ;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)

    .(*) Manželka s manželem šetřílkem prochází kolem výlohy, kde jsou vystaveny krásné plesové šaty.
    „Miláčku,“ špitne, „tyto, nebo žádné jiné!“
    Manžel uvidí cenu a suše odvětí, aniž by se zastavil: „Tak tedy, žádné jiné!“ .(*)

  6. (h) Milí Zvířetníci – gratulanti, moc vám všem děkuji za přáníčka. (h)
    (wave) Jovová. (wave)

    1. Pozdě, ale přece a ze srdce přeju všechno nejlepší našim četným Janám (inlove) – Janička Jováskovic, Louk, Bětuláskovo, JaněBa i Janě Bu, Ejšce, Jamra a všem ostatním Janám, které se tu vyskytují (h)
      A také vítám malého kaštánka Tima – ať roste ve zdraví a radosti a moc nezlobí maminku (inlove) (sun)

  7. Především teda ty fotky… člověk si to plně představí až podle nich. Článek úžasnej, ostatně jako vždycky.
    Ono se dřív tolik necestovalo. Člověk prostě jel (nebo šel), když musel. Dnešní cestování pro zábavu je úplně jinde…
    I když musím přiznat, že bych hrozně ráda zažila svět, kde se člověk sebral a ODEŠEL třeba do Itálie.

    1. Před lety takhle šel Franta Skála, právě do Itálie (do Benátek na Bienále). Cestou si psal deník, vyšlo to knižně, moc půvabná věc. Pokusím se najít odkaz.

          1. Bohužel jsem nenašla už nic jiného, on F.S. svoje stránky podle všeho nemá (nějak si prý nerozumí s počítačem čičo). Tu knížku mám kdesi zahrabanou v knihovně, budu ji muset najít. Je moc pěkná, celá opravdu ručně psaná a malovaná (samozřejmě, že v reprintu). I pár hrůzostrašných historek tam je, třeba jak ho v Alpách napadli draví motýli. 😉 Mám F.S. moc ráda.

                1. Jj, Tros sketos jsou taky bezvadní, dík za připomenutí. 🙂
                  I když mám F.S. moc ráda, tak úplně nejradši z těchhle tří mám Jardu Rónu.

    2. Jo, to je můj sen. Tak trochu jsem ho realizovala (stop) kdysi za studií, doufám, že se mi jednou povede ho realizovat i plně. 🙂

  8. Tý jo, jak jen jsem mohla mít o cestování dostavníkem tak romantické představy. 8-| Tohle je pěkná drsárna – na mořskou nemoc jsem nikdy nepomyslela.
    George (inlove) , děkuju, je to zajímavý článek – a komentáře také. (y)

    1. Taky pěknou scénu s dostavníkem, resp. s kupeckým vozem, má Sapkowski (jak tam Geralta pokousaly ty malý vošklivý potvory).

      1. Huhuhu! Bojim, fuj. 🙂
        Zano, už je Ti lépe? Bylo mi moc líto, že jsi nebyla na oplatkobraní.

            1. Bych tipla, že ať bude místo jaký chce, Zanin foťák si nějakej pěknej koutek vyčuchá. 🙂

  9. Všem našim JANÁM všechno nejlepší k svátku
    (rose1) (inlove) (d) (rose1) (inlove) (d) (rose1) (inlove) (d) (rose1) (inlove) (d)

  10. Díky všem za milá přání a JoVáskům za krásné zvonky! Přidávám se s gratulací spolujmenovkyním (f) . A Kaštánku, ať Ti slunce svítí (sun) .

    Prima, že jste v diskuzi připomněli Greenhorny. Eh, u George si často vzpomenu na Vostrýho Australáka. Teda, ne že by George kradl dobytek a byl postrachem země svý (chuckle) , ale že tvrdej chlap, co neumí se bát 🙂 . Další zajímavý článek a skvělá dokumentace, díky!

  11. O.T. Zas prosím poradu-smrk je stepilý nebo ztepilý? Opravuju tady kamarádovi popisy na cedule na novou naučnou stezku a už su z toho tak zblblá, že fakt nevím. A potkala jsem obě varianty. A obě už se mi zdají divný-ať koukám jak koukám

      1. Pane Smrku, vystepil (rofl) Promiňte, jen jsem se pokoušela vydumat etymologii toho druhého ne-tvaru.

        1. To rozhodně nebylo míněno jako posměšek, taky to znám, když do něčeho dlouho brejlím, tak pochybuju pomalu o vlastním jméně…

          1. No právě, jsem mu to opravila a když jsem na to narazila zas, začala jsem pochybovat a už to jelo

          2. před časem jsem řešila nějakou jazykovou otázku s dlouholetou učitelkou češtiny. Ta mi řekla: Nepřemýšlej dlouho nad tím, jak se něco správně píše, nebo dopadneš tak, že nebudeš vědět, jestli se ve slově označujícím část nábytku, na kterém se obědvá nebo pracuje, píše U s čárkou nebo s háčkem.

            A dovolím si potvrdit, že smrk je vskutku Ztepilý.

      1. Slovensky určo nie, také nemáme 🙂 Najbližšie by mohol byť snáď „spanilý“ ? Ale druhový názov máme úplne nudný – že smrek obyčajný, no …

  12. Ještě mě napadlo, historie tedy její část,jak to v povoznictví chodilo,byla i u Neffových Sňatků z rozumu…Martin Nedobyl a jeho povoznictví, později spedice….

  13. Gratuluju vsem Janam, i tem skrytym za niky 🙂 . Pekne si to uzijte a vsecicko nejlepsi! Naruc (f) (f) (f) (f) (f) (f) .

    A mimiskovi Timmovi stastne vykroceni do sveta . (sun)

  14. Děkuji za krásný článek a ilustrace. Musela jsem si vyhledat význam slova „laminovaný“, abych pochopila ty závěsy. Ale musela to být naprosto perfektní, důkladná práce. A pokud jde o rychlost a pohodlí při cestování – takové nečekané nocování na letišti, postávání v i v mnohahodinových frontách při odbavování, případné uvíznutí v zácpě na dálnici mrazu nebo vedru taky nejsou nic moc.

  15. Cestovanie v tých časoch veru nebolo nič pre slabé žalúdky. Mňa by v dostavníku s výkyvom či už dopredu a dozadu alebo do strán zložila morská nemoc tak, že na umretie. Asi by som v tých časoch sedela doma 🙂
    K debate o cestovaní u nás v tých dobách – študenti, tovariši, vojaci a všelijakí iní chudobnejší potulní ľudkovia chodili jednoducho pešo, a to naozaj naprieč krajinami a krížom krážom cez celú Európu. Dnes keď treba, sme na opačnej strane zemegule za pár hodín… (často aj keď netreba).

    A keď sme pri tom chodení pešo (hodím si tu jeden oslí mostík) tak jedno OT – pozvanie na prechádzku po brehu riečky Parnej, túto nedeľu ráno. Fotky sú teda skôr dokumentačné, než krásne a foťák je tiež už pomaly muzeálny kus. S takou Ygou alebo Louk sa to jasné že nedá porovnávať. A tiež je to môj prvý pokus na rajčeti 🙂
    http://km11.rajce.idnes.cz/Na_brehu_Parnej_2011Maj22/

    1. Km11, jsi od Trnavy? Já pocházím z Jihozáp. Slovenska a z tvých fotek na mě dýchl domov. Je to tam velmi podobné, obrysy Karpat jsme viděli taky…

      1. Ano, ja som priamo z Trnavy! Rovina kam oko dovidí, najbližší les 20 km. Toto je také územie nikoho – zatiaľ. Už sa povráva niečo o plánoch na akvapark a rekreačnú zónu a tak. Developeri nespia …

        1. Ja som od Malaciek, sestra chodila na dopravku v Trnave, niekoľkokrát sme tam za ňou s rodičmi boli. A ako bola namyslená, že chodí do školy vo veľkom meste. S Trnavou sa Skalica, kam som chodila ja, predsa nemohla rovnať! Krásny kraj, občas je mi smutno a keby bola tá možnosť, tak by som sa vrátila.

          1. (aj pre sempervivum): Skalica je ešte teraz krásne mestečko, zachováva si taký „zemiansky“ šarm. Ldu, neľutuj, mám pocit, že to tu ide od 10 k 5. Nemyslím teraz politiku, ale krajinu, pamiatky a tak … ide to tu podľa hesla po nás potopa. V tom sa s Českom nemôžeme porovnávať, vy si to aspoň viete ochrániť.

            1. Ja viem, som v Čechách už 29 rokov, už tady mám druhý domov, ale krajina tuná vonia inak. Neviem, ako presnejšie to mám popísať.

      2. Skalica je pekné mesto. Donedávna to rpo mne byl jen zeměpisný pojem. Teď. co jsem navštívila přítelkyni v Holíči, jsem ji viděla.

      3. Trenčín, Trnava, ruža voňavá…. Krásné fotky, moc se mi líbí. A ta nádherná slovenčina! Stýská se mi po ní…(Cnie sa mi za ní – je to správně?)

        1. fotky jsou moc pěkné a slovenské názvy mě úplně pohladily: baza, jelša, iskerník, kostihoj…

    2. Podle fotek u vás roste spousta léčivek… a ty bezinky krásně voní, o akátech nemluvě… Z těch fotek dýchá léto a prázdniny u babičky (i když to byla jiná rovina), to miluju

    3. Dik za fotky -uplne ty akaty z toho citim; zrovna tak jak z nedelnich fotek od Matyldy. Davno tomu, davno, jsme je meli na chate ve strani na Beleckem Mlyne.

    4. Milá km11, máš krásný fotky. To nikdy není o technice, fotíme okem, ne objektivem. A ty to oko máš (y) 🙂

      1. Včera už som nebola – moc moc ďakujem všetkým za krásne komenty, aj na rajčeti pri fotkách!!! Pohladili po duši a sa teším že potešili. Foťák možno bude nový, ale nateraz sú iné priority, tak fotím tým, čo mám (zdedený po bratovi roku pána 2005 a už vtedy bol trošku z módy).

  16. Vážen a milí, ač skorozabukistka z nedostatku času, musím reagovat na vstup Moraváka. Takže se připojuji ke gratulacím a vítám malého Kaštánka mezi náma, Janičkám přeji vše nejlepší a také se chci pochlubit šikovnou cérenkou – před dvěma hodinama složila státnice – známky zatím neznám – a tak máme doma čerstvou Ing. Jupí!!! A slibuji, že až budu mít trochu víc času, tak sesmolím hlášení o posledním kočičím přírůstku – Popelce Bety. Mimochodem, zůstala, jak jinak, u nás a je z ní šikovná a miloučká kočička. Ale o tom později. A také slibuji, že si založím rajče, aby se měl Moravák na co dívat a brblat si u toho pod vousy něco o babinci (i když si myslím, že použil jiné výrazy).

  17. Jiří, Ty jsi fakt multioborovej. Od skalisek přes zvířata a rostlinstvo a lidi a výlety a folklor a rozhledy a jánevímcoještě až k fantastickým postřehům z dějin dopravy.

    1. hele, baty – dostala jsi ode mne mejlikovou odpoved? Proc se ptam je, ze v minulosti se mi to, co jsem ti adresovala vracelo zpatky jako adresat neznamy. A pri tom ta adresa je furt stejna. Tak jen abych nebyla za nezdvoraka. (sun)

  18. Milý pane Jiří, díky za skvělé povídání – fakt nevím, co napsat, abych se neopakoval. Strašně zajímavé, pro našince exotika – pro ty vozky a ostatní „od koní“ nejspíš pořádná dřina… Ale čte se o tom hezky.
    Je trochu škoda, že se ve zdejších končinách o starých formanech, dopravě zboží na velké vzdálenosti a poštovních stanicích (v Čechách fungovala pošta od 17. století) tak moc nepíše, a možná ani neví. Nebo jen nevím já… On to taky musel být „nářez“, cesty zdaleka nebyly ani dokonalé, ani bezpečné, i když už tuším Karel IV. vydal nařízení, že se křoví podél cest musí do určité vzdálenosti vysekávat, aby to lapkové měli při přepadání ze zálohy složitější 🙂 Nevím, jestli by někdo z nás dokázal ve zdraví delší dobu cestovat podobným způsobem, byť i jen po Evropě… Natož dát dohromady něco jako pánové Cobb a spol.

    1. Ad informandum: perfektní, prakticky dokumentární pasáže z formanských i dostavníkových cest Jižní Čechy – Praha srv. J.Š.Baar, Jan Cimbura, pro jiné destinace třeba povídky Raisovy, pro začátek druhé poloviny 19. stol. Pokud jde o polovinu první, naprosto nepřekonatelné, faktograficky přínosné a donekonečna znovu ke čtení a občas smíchy k urvání jsou pasáže v Kronice Pickwickova klubu Charlese Dickense

      1. Uctivě děkuji, baty – přiznám se, že Baar a Rais jsou u mne autory spíše zanedbávanými… Ale do těch Pickwicků bych měl po čase zase nahlédnout…

        1. Oni realisti druhé poloviny 19. stol. jsou pro historika báječný čtení. Zvlášť, když za války a těsně po ní se dala ještě ve vnímání venkovského i městského světa i malou hlavou do sedmi let zachytit poslední stopa kroků, šatů, vůní, nádobí, interiérů a biotopu, jakož i krajiny jejich hrdinů. (A brzo ta hlava do sebe začala rvát ty knížky a všechny jejich už umělecky jiné pokračovatele a nepřestala, ráda se k nim občas vrátí.) Mentalita a diferenciace – jak byly drsně zachyceny, tak dneska drsně křičí, zbaveny kultivačních nánosů prvních třiceti let dvacátého století. Lecčemu by se dneska lidi tolik nedivili, kdyby četli tyhlety hochy realisty a ty, co přišli po nich. Vědomí souvislosti, no.

      2. Sama bych si baty nevzpomenula, dík za připomínku, Cimburu jsem jako dospívající četla několikrát. Skělý román, příběh, člověk.

        1. A toto jest psáno na jeho hrobě :
          Zemřelému v Pánu,
          Cimburovi Jánu,
          postavili nyní, kříž ten jeho syni.
          Byl to sedlák silný, bohatý a pilný.
          Rád měl v žití shoně, lidi, a pak koně.

          1. Jsem dostala chuť přečíst si to znovu. Četla jsem to pradávno, pamatuji si, kromě toho že měl rád koně, že byl velmi vysoký a měl tudíž poněkud potíže s výběrem kosiště. 🙂

          2. Pěkný Emtesko a pohotový. Netuším co je v žití shoně, ale co, já ani nenapíšu dobře slovo skvělý, chjo.

                1. jako že měl rád když to kolem něho klapalo 🙂
                  abyt vzpomenula kosiště a já si vybavuju, že nosil dvojčata ve svých holinách pověšených na lískový holi přes rameno

                  1. No jo, knížka je to krásná, Cimbura úžasný charakter…úplně mě nadchl.
                    Ale hledala jsem si o něm něco víc a našla, že charakter skutečného Cimbury byl jiný a byla jsem hrozně zklamaná.
                    Pak ještě knížka Muž, který sázel stromy. Byla jsem si jistá, že je to pravdivý příběh a bohužel je vymyšlený. Asi by člověk neměl moc pátrat.

                    1. ad: Muž,který sázel stromy – ale knížka je to krásná´, ne ?

      3. Gratias infinitas!
        Pickwickovci se válí někde v rodinný knihovně, super!
        (A eště trošininku dřívějc, třeba takový 16. století? Jestli to nejde, tak si to vymyslím, ale radši bych to měla historicky co nejpřesněj…)

  19. Milý Jiří, to jsem si dneska hezky početla a poprohlížela. Jojo – to teda byla třeskutá romantika – řítit se do nitra kontinentu dostavníkem Cobb a spol (whew) . Moc děkuju za tvoje Živé dějiny nejmenšího kontinentu.

    Tvůj článek mi taky připoměl to super elpíčko od Greenhornů Oheň z dříví eukaliptu (ještě ho mám schovaný – chicht) – i když já si vzpoměla na tuto – té jsme se navyřvávali (rofl) :

    (music) Tak podej kolem láhev a podle starejch zvyků
    na zdraví se dneska pije s bandou kočovníků. (music)

    1. Ygo a já doufám, že na Podmitrově budeme zpívat :
      Tak podej kolem láhev, podle starejch zvyků, na zdraví se dneska pije s bandou Zvířetníků !!! (music)

  20. Georgi opět famózní ! Sákryš to byl svět… ! Všem Janám hezký svátkový den a malému Timmovi: … vybral jsi si překrásný den k narození. Ať jsi zdravý a spokojený kluk celý život. Něco jako například Georg, Terra a jiní tady… klukem už na furt !

    1. 😀 Děkuji za poklonu – ale hlavně přeju malému Timmovi všechno dobré a ještě lepší, rodičům zdraví, radost a pevné nervy. (f)

  21. Ta Australie byla a asi pořád je, zemí jen pro schopný.
    A šikovný – nepatrnými pohyby prstů řídit spřežení sedmi koní. (y)

  22. Cestování dostavníkem nebylo pro žádné chcípáčky. Ostatně, tam u vás bývá dost „drsno“ i teď.

    A Janičkám všechno nejlepší k svátku a malému Kaštánkovi hodně zdraví a ať dělá mámě i tátovi jenom radost!

  23. Všem oslavenkyním vše nejlepší a taky gratulaci a hodně štěstí novému Zvířetníčkovi a jeho mamince!

    1. Smím se připojit?
      Vše nejlepší všem Janám (f) (f) (f) a hodně radosti u Kaštánků (h) (h) (h)

  24. Jirko, díky za krásné povídání. Pro nás děsná exotika, pro účastníky šílená dřina a fůra nebezpečí. Ti kočí museli být fakt frajeři. Ale zajímalo by mě, jestli střelec za jízdy někdy vůbec někoho trefil. Při úrovni tehdejších zbraní, rozkývaný kočár, výmoly, pohyb střelce i cíle – asi spíš fasovali brokovnice a používali je jen hodně zblízka.
    Tak mě napadá – jak to bylo tady, v Evropě? Jak se cestovalo na větší či menší vzdálenosti? Napadá mě koněspřežka, pak (od cca 2. pol. 19. stol) už pára, ale co tam, kde koleje nebyly?

    1. Co vím, tak trasa Praha – České Budějovice se dostavníkem jela 3 dny, což odpovídá možnostem koní – 50-55 km denně. Jaké to pohodlíčko autem dnes i po nešťastné E55. Jinak formani dělali tak 50 km denně, ale to většinou se svým vlastním párem koní, který tudíž nepřepřahali a nemohli je tudíž moc uštvat. Podle toho byly v krajině postaveny hospody- formanky, aby měli kde přenocovat.

      1. Děkuji milionkrát, tohle jsem potřebovala vědět!!!
        A Georgovi za nádhernej článek a podrobnosti ke konstrukci dostavníků – a i toho, jak společnost rostla!!! 🙂 🙂 🙂 (h)

      2. O formanech vím – to byli „TIRáci“ své doby, ale jak vypadala osobní doprava? Byly to pravidelné linky? A kdo je organizoval?

        1. Jestli byly dostavníky pravidelné a kdo je organizoval nevím, ale existovaly taky. Například F. L. Věk na něj neměl a tak šel z Prahy do Dobrušky pěšky a proto měl tak propracované lýtka. 😀 (V podání Radoslava Brzobohatého.)

          1. No – a já četla Dobrý člověk od naší paní Boženy a tam zase formani přibírali pocestné (zřejmě za malý obolus) – v té povídce si počkala Madlenka na Jeníka Hájků a ten jí dopravil z Východních Čech až do Vídně (a posléze ji pojal za choť – i takové nebezpečí na cestách hrozilo (chuckle) ).

        2. Existovaly poštovní stanice na hlavních tazích mezi velkými městy – kupodivu méně doručovaly poštu a více se staraly o poštovní koně, které sice používali kurýři, ale bylo možné si také koně půjčit a na další stanici vyměnit, a o dostavníky, které bylo možné si zaplatit. Ale služba to byla tak drahá, že kdo měl na ni, měl obvykle i na vlastní povoz… Ta výměna koní, pokud jsem kde četl, prý docela fungovala.

            1. V autobiografických pasážích, spolu s povídkami připojených k vydání kuchařky Magdaleny Dobromily Rettigové, Praha, Odeon 1986, tam popisy cest po Čechách i do Brna, v receptech ledacos, co se bralo na takové cesty s sebou, třeba doma vyrobená forma polévky v pytlíku – megavývar v sušených želatinových plátcích, který se „do vroucí vody, již lze na hospodě vyžádati, byť jiného ničehož tam nebylo, vhoditi a hnedle požívati dá“ cituju zpaměti,ale myslím že ani ne moc blbě.

                1. Dá se toho najít dost, třeba
                  http://www.ckrumlov.info/docs/cz/region_histor_doprav.xml
                  A víte lidi, že dodnes poznáte, které silnice patřily do sítě silnic Marie Terezie? Souvisí to s geodezií, tedy se zeměměřičstvím. Oni už tehdy uměli prokládat trasy podle terénu, ale bylo to značně drahé a málo odborníků a tak v rovinatějších terénech do sousedního města jednoduše zaměřili trasu na věž zámku či kostela, pěkně rovně a až před městem odbočili, kam bylo potřeba. Je to vidět u silnice na Chlumec nad C., u Čáslavi a na mnoha jiných místech. Vížku prostě vidíte po několik kilometrů v trase silnice.

                  1. Veram, to máš pravdu. Ani si to člověk vždy neuvědomí jak byli ti naši předkové šikovní. Já na to vždycky ráda koukám. To zaměření na kostely je taky na trase Mladá Boleslav – Mělník. Ta silnice končí v dáli špičkou kostela.

                    1. Něco podobného je i u Lechovic (pokud jsem si nespletla vesnici, moc to u Znojma neznám).

    2. Jiný Honzo, k té zmínce o brokovnici – viděl jsi western jménem Eldorado? Byl tam jistý mladík, který perfektně vrhal kudly, ale puškou netrefil dveře od chlíva. Tomu dali do ruky brokovnici se zkrácenou hlavní a se slovy: když vystřelíš, bude bezpečno jen za tebou. A bylo. Tak něco takového jsi myslel?

      1. (rofl) Jo, přesně tohle. Brokovnice – zvlášť zkrácená – má neskutečný rozptyl a při použití dostatečného počtu velkých broků dokáže na malé vzdálenosti hodně – hlavně pořádně kopnout střelce – obvykle má dost velký zpětný ráz.
        Nicméně si nedovedu představit nic jiného dost účinného při nemožnosti míření (no, ještě tak ruční granát (chuckle) ).

      2. A ten western znám – dotyčný mládenec sice brokovnicí padouhca netrefí, ale shodí mu na záda vývěsní štít jakéhosi obchodu. (rofl)

        1. Zatímco šerif jde „do akce“ a svíjí se v křečích, protože v rámci odvykání alkoholu požil něco jako primitivní „antabus“ a pak na to zapomněl. Podle starého zvyku než vyrazil, nalil si panáka – a ty následky… Tak to je přesně on.

  25. Nestíhám 🙁

    Ale drahým Janičkám (Jováskové, Láskové, Louk a dalším, na které v běhu nemohu vzpomenout) alespoň v rychlosti přeju všechno nejlepší. (h) (f) (sun)

    A Kaštánkovi Timíčkovi (h) a jeho mamince (h) přeju hodně zdraví a – Timíčku, vítej na světě! :*

  26. Zase velmi zajímavé povídání, I když s neveselým koncem. Ale časy se mění. mě se líbilo, že často měnili koně, tak je snad tak nesedřeli. Ale cestování to asi moc příjemný nebylo. Horko, tvrdé lavice, loupežníci, mořská nemoc,…

    1. Náramný počteníčko Geogi, jeden se hodně dozví. Krom jiného konstrukce dostavníků nebo systém ovládání koní je skvěle popsaný i nafocený. Dík za rozšíření obzorů. Nechápu ten plně obsazený dostavník, to se snad ani nemohlo rozjet, do toho na pohled ne zrovna pohodlný oblečení, mořská nemoc těch co zrovna nepřijeli lodí. Takhle strávit 2 nebo 3 dny, měsíc se z toho sbírám. Přitom je vidět, že cestovaly i děcka. Co děcka, taky je tam spousta starších lidí, případně dam v kloboucích a šněrovačkách.

  27. OT: asi jsem trochu zpomalená, ale našla jsem z Pražení fotky jen od Zdeny. Jsou ještě někde nějaké???

  28. Jsou tohle komentáře k Cobb & Co. nebo nějaký babinec na vyřizování rodinných vztahů a gratulacím k čerstvě narozeným harantům, Timíčkům a Janičkám? Smart up!

    1. Komentáře budou, kámo, až si to v klidu přečteme. Ale přáníčka se musí vyřídit začerstva, pozdní už neplní tak docela svůj účel. Taky nechcete aby vám přál někdo večer před spaním dobrý den

    2. V rodinách, a to my tady jsme taková velká rodina, se obvykle k podobným událostem přeje! To je na Moravě ještě větší tradicí, nežli tady v Čechách!

    3. Moraváku – proč tak nevlídně. Dnes je krásný den a ty na nás tak zhurta. Samosebou, že se vrátíme ke článku, ale u nás je krásným zvykem popřát tam, kde je k čemu, podržet toho, kdo to potřebuje a slušně odpovědět těm, kdo se ptají.

      Takže ne – není to babinec (naší pánové by ti dali!) a ano, rodinné vztahy a gratulace tu jsou probírány často, protože jsme kamarádi.

    4. Takovej krásnej den a Vy se neusmíváte???? To je škoda. Ale naše zvyky měnit nebudeme, komentáře k nádhernýmu Georgovu článku dodáme později,až si ho přečteme,necháme na nás působit a najdeme krásný slova, jak mu za něj poděkovat…… (wait)

    5. Vážený Moraváku,
      tohle je takové velké společenství, které se navzájem obohacuje ať už o znalosti, recepty, příběhy svých miláčků a hlavně si pomáhá. Držením palečků, radováním se z dobrého a pomocí ve špatném. Jsem moc ráda, že jsem ho našla a moc mne mrzí když sem někdo zavítá a bez poznání pohaní. Jestli Vás Jiřího článek poučil, tedy mu můžete poděkovat a nevšímejte si našich drobných komentářů. Nám slouží komentáře i k informování ostatních co se v naší velké rodině děje.

    6. A vaše glosa snad JE? komentář ke krásnému Georgeovu článku, který je součástí jeho dlouhodobého spontánního cyklu „ze života a dějin australského kontinentu a všeho, co se na něm nachází“.
      A který už všichni každé úterý máme stabilně zařazený do života.

      1. No, možná je Moravák nějaký kamarád nebo spolužák od George a někdo jej na tento článek upozornil. Protože to tu nezná, zeptal se.

        1. Možná se jen ptá – ale mohl by alespoň zkusit pozdravit, ne? I když… jsme tady banda zhýčkaných slušňáků, při pohledu na jiné, dosud i poměrně slušné blogy občas nestačím zírat. Tak třeba přichází z nějaké drsnější končiny… Hej, cizinče, co takhle sundat ty bagančata se stolu?

    7. Pane Moraváku, v záhlaví je napsáno „Deník o zvířatech a lidech“. A protože jsme lidi, negratulujeme zde harantům, ale novorozenému chlapečkovi naší kamarádky. A také přejeme k svátku Janiček našim přítelkyním.

      Na Zvířetníku jsou vždycky vítáni lidé dobré vůle. Pokud ji máte, vstupte, budeme rádi. 🙂

      P.S. Na Georgův zcela nepochybně článek dojde, nebojte.

      1. Ľudkovia, to sú tu všetko také elegantné reakcie, že niet čo dodať. Len to, že viem, prečo chodím na Zvieratník (clap)

  29. BYLA JSEM POCTĚNA VÁM POSLAT JEDNU VELKOU A RADOSTNOU ZPRÁVU:
    cituji SMS:
    Všem moc děkuju za palečky, ve 22.57 přišel na svět Timmíček, 52 cm, 3280 g. Zdraví Kaštan
    Takže gratulace převeliká, aspoň něco milého a příjemného v tom mém slzavém údolí.

    1. Kaštan, to byl fofr…tak ať se Timíkovi na světě líbí,daří,ať je zdravý a Ty též. Oběma posílám něžné objetí a úsměv (hug) a 🙂 no a yapoměla bych (sun) i když svítí , alespoň u nás, až moc…

    2. Nestihla som včera ani držať a už je to tu! Tak už len preveľká gratulácia k malému čerstvo vylúpnutému gaštankovi!!! (f) (f) (f) a ešte (sun)

    3. Už se to rozkřiklo, už se slaví
      dej pámbůh děťátku štěstí zdraví.
      Dej,ať se miminku dobře spinká,
      opatruj maminku i tatínka.

      Včerejší noc byla krásná, protože přišel na svět nový Kaštánek Timmík – tak ať se ti daří, lásečko. (y) (y) (y) (y)

      1. Já bych se s dovelením taky lipla (wasntme) IGA básnířka to moc pěkně písla. Jsem ráda, že palečky pomohly (whew)

      2. Jemine, já to znám jako písničku (wave)
        Všecko nejlepší, hodně zdraví a štěstí malýmu Zvířetníkovi a mamině (inlove)

        1. Ale no jistě – je to stará koleda, ale mně se hodí k narození každého díťátka. Já nejsem tak mocna pera, abych takovou krásu napsala.

    4. žijová! tak to gratulujeme Timíkovi k příchodu na svět a přejeme brzký odchod domů!

  30. Bratře Jiří, mnohokrát děkuji za poučení a krásné pokoukání.
    Klokánie je zem, kde bych mohla – mimo své vlastní – žít. Takže mi je trošku líto, že když už měli rodiče v roce 71 připravenou cestu do této krásné země, nemohla vycestovat celá rodina a tak měli páni možnost tatínkovi otravovat dalších 20 let.

  31. Tohle je nádherný článek. Cobb and Co mi připomíná dobrodružné příběhy z Austrálie a album Oheň z dříví eukalyptu – LP s australskými písničkami. Pro nás romantika, tehdy a v místě asi poměrně tvrdá realita. Nádherné fotky, to je firemní muzeum?
    Díky Jiřímu si člověk pěkně rozšiřuje obzory (včetně znalostí o konstrukci dostavníků, které asi nepoužiju, ale je to zajímavé). Díky!

    1. Ač dobrých cest je málo, jsi šťastný jako král, když od kol křemen lítá a duní koňský cval.
      A cval a cval a poklus, jdem výmol nevýmol, kde zeleň splývá s oblohou, tam pádí Cobb a spol….
      (Z básně Světla dostavníku ze sbírky Oheň z dříví eucalyptu)

      Krásné, Georgi, zase moc povedený článek. (wave)

    1. Všem janičkám, zejména Jováskové, JaněBu, JaněBa a dalším zvířetnickým Janičkám všechno nej nej nej (f) (sun) (h)

    2. Milé Jany, Janičky a Janinky – krásný sváteční den, hodně sluníčka a dobrých lidí kolem sebe. Čin čin (d) (d)

    3. Všem Janám, Janičkám i Janinkám všechno nejlepší k svátku (i tomu našemu třeštiprdlu nejmladšímu!). (h) (^) (rose1)

  32. Velmi zajimave. Stejne mne vzdycky bude fascinovat, jak lidi v neznamem a drsnem prostredi se prizpusobili a prezili, i kdyz pravda, zdaleka ne vsichni. Dik za clanek. (h)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN