V minulé lekci diplomňaucie jsme se zabývali domovským okrskem Kocoura a zjistili jsme, jak důležitý může být komfort kocouřího teritoria, a to jak ve volné přírodě, tak v bytových podmínkách. Přítomnost určitého „vybavení“ tak do značné míry určuje i velikost teritoria. Kočka je schopna prohlásit za své teritorium i plochu poměrně malou (i lidskou garsonieru nebo miniaturní dvoupokojový byt), pokud na ní nalezne všechno, co podle jejího přesvědčení představuje onen komfort.

Nejmenší problém z hlediska bytového tygra představuje to, co ve volné přírodě bývá naopak pro velikost domovského okrsku nejpodstatnější – nabídka vhodné kořisti. V divočině vám kořist jen málokdy sama a dobrovolně vběhne pod packy, je třeba ji najít, obelstít, dostihnout… Chodí si, kudy chce, a ne vždycky je jí dost. Domácí kočka si snadno a ráda zvykne, že její „alfa“ kocour loví a přináší potravu, ze které jí dostatečně velkou část přenechává. V žádném případě to není podmínka, ale pro pořádek a trochu i pohodlí kočičího majordoma je dobré, když kočky dostávají tuto „kořist“ pravidelně na stejném místě.

Ideální je, když je to místo vyvýšené: kočkovité šelmy si dost často kořist odnášejí např. do větví stromů, protože ve volné přírodě nevidí důvod, proč se o ni dělit. Věrné své strategii vyhýbání se přímým konfliktům volí raději vyvýšené stolování, při němž mají dostatek klidu. Dokážou pak jednorázově zkonzumovat značné množství masa a několik dní nelovit – divoké kočky jsou osamělými lovci a na získání dostatečně velké kořisti musejí vynaložit daleko víc námahy než šelmy lovící ve smečce. Navíc nejsou fyziologicky přizpůsobeny k tomu, aby kořist štvaly, a v případě že je bleskové, ale krátké pronásledování vyhlédnuté oběti neúspěšné, lovecký pokus vzdávají.

Souvisí to se stavbou a metabolismem jejich svalů. Kočkovité šelmy mají kromě pověstné pružnosti a obratnosti velkou výbušnou sílu, což znamená, že jsou schopny vyvinout velkou rychlost po krátké dráze. Protože v takovém případě krev není schopna zásobit svaly dostatečně rychle kyslíkem, svaly pracují v anaerobním (na kyslík chudém) režimu a rychle v nich stoupá obsah kyseliny mléčné (a jejích solí, laktátů), způsobující svalovou únavu. Počet neúspěšných pokusů při tomto způsobu lovu je překvapivě vysoký. Kočkovitým šelmám proto méně vadí třeba i značně nepravidelný stravovací režim. Zbytky kořisti si ovšem neschovávají ani se k nim nevracejí – ty přenechávají mrchožroutům. Proto jsou i domácí kočkouři vesměs velmi citliví na čerstvost předložené kořisti a cokoliv ovadlého, okoralého nebo snad dokonce lehce zamřelého nesmlouvavě odmítají.

Samostatnou kapitolou je voda. Pouze některé kočkovité šelmy (např. kočka rybářská nebo tygr) jsou ochotny ve vodě lovit. Ty ostatní ji považují téměř výhradně za prostředek k uhašení žízně a koupelím neholdují – i když plavat dovedou, připomíná jejich plavecký styl vždycky víc boj o holý život (kterým také často je). Kočka by měla mít vodu k dispozici na jednom až dvou místech, nejlépe trochu vzdálených od míst krmení a samozřejmě i od kočičí toalety. I tady jsou kočky velmi citlivé na čerstvost vody, proto jich tolik rádo pije z různých napáječek a fontánek, případně z vodovodních kohoutků. Pokud „napajedlo“ představuje větší a dostatečně hluboká miska, často si můžeme povšimnout, že kočkour dřív, než se napije, do vody několikrát hrábne, popřípadě doprovází přípravu k pití mňoukáním nebo dokonce vrčením.

To odstraňuje z pramene pomyslné listí a drobné smetí tak, jako by to dělal u skutečné studánky (i když v misce žádné smetí neplave), a zároveň dává najevo svému okolí, že teď je u napajedla on a nepřeje si být rušen. Někdy ovšem při tomto rituálu víc vody rozbryndá na podlahu než vypije… Dalí si v misce s vodou packy dokonce namáčí (odhrnuje listí) a pak je pečlivě olíže, zatímco Cedrik oznamuje svou přítomnost u napajedla pronikavým mňoukáním a mručením – a to i když široko daleko není jediný „konkurenční“ kocouří chlup. Ze všech uvedených důvodů by proto miska na vodu měla být masivní a odolná proti snadnému převrácení. Tekoucí voda není pro kočky podmínkou, ale většina z nich si na napáječky a fontánky snadno zvykne, a jsou i kočičí labužníci, kteří – pokud mají na vybranou – rozhodnou se neomylně pro vodu z kohoutku.

Dalším nezbytným vybavením kočičího teritoria jsou místa pro spánek a odpočinek. Záměrně používám množné číslo, protože takových odpočívadel a pelechů různého druhu by v každém teritoriu mělo být několik, ideálně tak 2 -3. Alespoň některé z odpočívadel by mělo poskytovat dobrý rozhled po teritoriu a měla by být v různých výškách. Kočka totiž i ve volné přírodě své pelechy střídá a s výjimkou kočky s malými koťaty nezůstává příliš dlouho na jednom místě. Do jednotlivých pelechů se ovšem podle své chuti vrací a kromě nich má ještě několik dobře skrytých útočišť, z nichž pozoruje okolí.

Nemá proto mnoho smyslu pokoušet se naučit kočku, aby spala či odpočívala na jednom přesně vymezeném místě – není jí to vlastní. Při výběru takových pozorovatelen jsou kočky dost náročné, volí nejčastěji podle hesla „vidět a nebýt viděn“ a tak se jim člověk čas od času nezavděčí, když alespoň některé jejich odpočívadlo není zakryté. A u těch zakrytých zpravidla nastává další zkoumání náročným kočičákem: je zakryté správně? Ve správném směru? Tak „akorát“? Nerad bych kočkomilné společenstvo příliš děsil – je pravda, že poměrně dost koček se spokojí s odpočívadly a pelechy, které jim my dvounozí majordomové nabídneme.

Tohle všechno zmiňuji hlavně pro případ, že by některá Její chlupatá Urozenost určitý pelíšek sveřepě odmítala a my bychom se rozhodli přijít na to, proč. Většinou stačí dát kočkourovi vybrat – svou oblíbenou pozorovatelnu si jistě najde, a vás pak čeká jen odklízení všech ostatních, které si vybrat odmítl. Někdy ovšem chovatel mnoho možností nemá – např. u zvířat trpících z nějakého důvodu (nemoc, úraz) inkontinencí, kde je nutné, aby pelech měl zvláštní vybavení, třeba nepropustnou podložku, která se dá snadno měnit. To jsou ovšem mimořádné podmínky, u zdravé kočky je střídání pelechů a míst pro odpočinek přirozené.

A dospěli jsme neomylně ke kočičím toaletám. I divoce žijící kočky jsou v tomto směru úzkostlivě „čistotné“, protože nemají zájem upozorňovat potenciální kořist příliš okatě na svou přítomnost. V domácích podmínkách se proto snadno naučí používat kočičí WC tím spíš, že pro tento výsostně soukromý úkon potřebují vhodný materiál, v němž lze důkladně hrabat. A ten jim doma můžeme nabídnout opravdu jen na omezeném prostoru, v kočičím WC s vhodným stelivem. Obvykle stačí, má-li jedna kočka jedno WC, tam, kde naše bytové teritorium sdílí více kočkourů, je potřeba počítat s tím, že možná budeme pro každého z nich potřebovat vlastní toaletu.

A že nás naši chlupatí vládcové budou občas uvádět svou čistotností do stavu zuřivosti – Ebony např. odmítá použít jakoukoliv toaletu, která není dokonale čistá. Je ochoten stát mi za zády s packami křížem a čekat, až vyberu všechno, co podle jeho mínění do záchůdku nepatří. Pak se vrhne do steliva a užívá si tam několik blažených minut. Jestliže je toalet víc než jedna, měly by být rozmístěny co nejdál od sebe a pokud možno v koutech, u stěny nebo jinak „skrytě“; vykonávat potřebu takříkajíc na veřejnosti nedělá mnoha kočičákům dobře a mohou se nevhodně umístěnému záchůdku i vyhýbat.

Případy, kdy kočka odmítá použít připravenou toaletu a vykonává svou potřebu na místech naprosto nevhodných, bývají často řešeny chovateli v nejrůznějších diskusích, v odborných časopisech i knihách. Příčiny takové „nepořádnosti“ mohou být totiž i poměrně závažné – nemoc, předchozí úraz, který nějakým způsobem ztížil kočce vyprazdňování, silný stres… Myslím však, že tyto příčiny se z povídání o základních podmínkách kocouřího komfortu poněkud vymykají. Ty nejběžnější důvody, proč má náš zcela zdravý a spokojený Kocour potíže s používáním svého WC však s kočičím chápáním komfortu souviset mohou, takže se je pokusím shrnout.

Častým důvodem neochoty použít WC je skutečnost, že je zakryté nebo dokonce s dvířky – samozřejmě platí i tvrzení opačné: některé kočky naopak trvají na intimitě a nepoužijí WC odkryté. Nezbývá, než to vyzkoušet, protože jako v mnoha jiných ohledech, i tady platí, že co Kocour, to originál. Další překážkou může být rozměr toalety. Některý Kocour, pokud nemůže do WC umístit pohodlně celé své rozložité pozadí a ještě si v hluboké podestýlce patřičně zahrabat, nepoužije ho. Jiného malá miska nebo mělká vrstva steliva nevyvede z míry.

Zcela samostatnou kapitolou je pak vlastní stelivo. Většina koček příliš nerozlišuje a spokojí se stelivem, které jim nabídneme, pokud je v dostatečné vrstvě a přiměřeně čisté. Záleží tedy na nás, čemu dáváme přednost a co se nám z hlediska člověčího provozu v domácnosti nejlépe osvědčilo. Jakmile si však kocour na určitý typ steliva zvykne, bývá překvapivě konzervativní. Jsou ovšem i labužníci, kteří zásadně odmítají některý typ steliva a přivádějí své majordomy do nepříčetného stavu, protože zjistit, co že si Jeho Chlupatost přeje mít v záchůdku, je někdy dlouhodobá hra ve stylu „pokus-omyl“. Když pak majitel takto vybíravého Kocourstva objeví tu správnou kombinaci a pozoruje svého kočičího vládce, jak vstupuje na toaletu, mívá zhusta chuť jásat, jako kdyby právě vyhrál Tour de France.

Může se samozřejmě stát i to, že z nějakého důvodu potřebujeme druh a konzistenci steliva změnit. To, které jsme zvolili, nám připadá příliš prašné, nebo jsme nějak upravili podmínky v našem vlastním „teritoriu“ a potřebujeme například, aby se stelivo dalo bez nebezpečí likvidovat spláchnutím do kanalizace… Samostatnou kapitolou jsou pak steliva čistě bílá, označovaná jako „diagnostická“, na která přichází řada, když Kocoura potrefí nějaké zdravotní potíže, zde především ledvinové. V takovém stelivu se dobře zjišťují např. stopy krve v moči a některým závažným potížím se dá při včasném odhalení předejít nebo je rychle zmírnit. Jednorázová a okamžitá výměna veškerého steliva najednou může být docela problém – konzervativní Kocourstvo odmítne takto vylepšenou toaletu používat. Proto se obvykle radí, aby k výměně docházelo postupně: co se z Kocourova WC odebere, doplní se v příslušném objemu novým typem steliva a takto lstivě se pokračuje, dokud starý typ steliva zcela nezmizí. Je to osvědčená metoda, jen vyžaduje od Kocouřího domácího poněkud více trpělivosti…

Čistotnost kočkovitých šelem je ovšem příslovečná a Kocourova toaleta z ní představuje opravdu jen malou část. Kočky (a to všechny, i ty velké) se pečlivě myjí poté, co se nakrmily, protože po úspěšném lovu a následující hostině bývá jejich srst potřísněna krví kořisti a ve volné přírodě by je pach takových krvavých stop obtěžoval, prozrazoval konkurentům – a v neposlední řadě byl vhodným prostředím pro zárodky různých chorob, nebo vábil všelijaký nepříjemný a spánek rušící hmyz. Je úplně lhostejné, že granule nekrvácejí – domácí Kocour se bude mýt neméně pečlivě.

Také péče o srst patří mezi přirozené povinnosti kočkovitých šelem, a rozhodně se jí nevěnují z pouhé marnivosti. Pevná, čistá a především správně načechraná srst dovoluje vzduchu lépe proniknout až ke kůži, a tak napomáhá správnému odvádění vlhkosti a lépe ochraňuje před výkyvy teploty (přehřátím nebo podchlazením).

Jak se zdá, právě někde na tomto místě jsme definitivně vyčerpali přehled Kocouřího mobiliáře, nezbytně přítomného v každém domovském okrsku. Zapomněl jsem na něco? Nepochybně ano. Sportovní nářadí, náčiní a hračky jsem vynechal vědomě – povídání o nich bylo v jiném dílu diplomňaucie, věnovaném hře a učení, totiž tady:

http://naszviretnik.net/2010/07/26/kocky-uvod-do-diplomnaucie-3-%e2%80%93-kdo-mysli-hraje-si/

Záměrně jsem se nezabýval tím, co bych nazval „Kocourova kosmetická skříňka“ – nic takového totiž volně žijící kočka nezná. Netuší, co je to a k čemu slouží hřeben, nůžky, šampon nebo kapky na otírání očí a čištění uší. Netuší, a neschází jí to. Tuhle péči navíc – pro kočky poměrně často spíš nevítanou nebo alespoň notně otravnou – přináší až skutečnost, že s námi Kocour sdílí náš svět. Asi největším přínosem tohoto sdílení je pro kocoura přítomnost veterinární péče, i kdyby se měla skládat jen z pravidelného hubení parazitů všeho druhu a ošetření případných úrazů. To za předpokladu, že náš Kocour je železného zdraví. Do podobné oblasti patří i dvě další úmyslně vynechaná témata – každé z nich by vydalo na samostatný seriál a navíc už vůbec nejsou z oblasti etologie koček. Nebral jsem v úvahu kočky chovné a výstavní na jedné straně, a na straně druhé kočky nemocné nebo jinak zdravotně omezené.

A to poslední, co chybí, a co by ve skutečném kočičím teritoriu nikdy ani ve volné přírodě nescházelo, je místo pro výchovu mláďat. Protože všechno, co nějak souvisí s kocouřím zamilováním, chozením, plozením a výchovou potomků, bude obsahem další části diplomňaucie, nechám si i tuhle nezbytnou součást kočičí domácnosti na později. V dnešním dílu jsem jen chtěl říci, že velikost Kocourova teritoria nemusí být za jistých okolností to nejdůležitější v jeho životě. I když jsou divoké kočky a kočkovité šelmy obecně velmi náročné na prostor, vystačí si domácí Kocour i s prostorem daleko menším, pokud v něm nalezne všechno, co by ve správném Kocourově „doma“ mělo být.

To nezbytné „všechno“ jsem se tu pokusil definovat.

Někdy ve zvláště slabé chvíli můžete mít dojem, že váš byt je jedno komfortně zařízené Kocourovo a na vás zbyla v celém vesmíru už jen zásuvka s ponožkami (a i tam jste našli kočičí chlupy). Nezoufejte – připomeňte si, že vedle napajedel, plných misek a měkkých pelechů jste tím nejdůležitějším kocouřím komfortem především vy. I když se Kocour někdy tváří, jako by vás viděl poprvé v životě a toho, že vás vůbec potkal, nepřestane do konce života litovat.

Ale takové jsou všechny…