Kolega na pracovišti si pořídil svého prvního psa. Vlastně fenku. Zůstala odložená kýmsi v útulku, odkud si ji přivedl. Pracoviště je to ale malé, tak že moje „odborné“ kynologické telefonáty většinou kolega musí vyslechnout. Nedávno mi volala nadšená známá, že prý jejich portugalská buldočka je šampiónem už i Rumunska!

Položil jsem telefon a nahlas zapřemýšlel: „tak Amálka už je šampión Rumunska…“ Kolega mě položil nečekaný, ale logický dotaz: „A kolik takových portugalských buldočků v Rumunsku vlastně je?“ „No samozřejmě žádný!“ odpovídám s drtivou převahou. Jak se mě může ptát na takovou samozřejmost… i když, najednou si s hrůzou uvědomuji, že budu muset kolegovi nějak vysvětlit tu záležitost s psími šampióny, jinak si bude myslet, že jsem se dočista zbláznil. Jak ale vysvětlit šílený systém tříd mladých, otevřených, pracovních, mezitříd, výborných, velmi dobrých, CACů a rezervních CACIBů, aby na to nepadla polovina pracovního dne? Nic naplat, jsem nucen užít podobenství…

Představte si chlapečka s maminkou na nákupu kdesi v hypermarketu před regálem plastových figurek jakýchsi bojovníků. Dítě náhle postihne touha takovou figurku mít. Nastává fáze přesvědčování. „Maminko kup mi toho bojovníka. Ke každému bojovníkovi totiž dostanu kartičku. Až budu mít hodně kartiček, pošlu je do centra bojovníků a oni mi pošlou velkou kartičku. Když budu mít velkou kartičku, budeš mi moct koupit velkého zlatého bojovníka. A tak maminka s chlapečkem cestuje po hypermarketech, kupuje bojovníky s kartičkami, až jednoho slavného dne chlapeček získá figurku velkého bojovníka. Nevkusný, bezcenný, ale velmi lesklý kousek plastu.

Výstavy psů fungují obdobně. Jen místo plastových figurek si kupujeme za nemalý vstupní poplatek posudek na svého psa. Papír, kde se nedočteme dvě, někdy dokonce i tři věty o tom, jak náš pes vypadá, ale jak se líbí, či nelíbí rozhodčímu. Na některých výstavách to již nejsou ani ty tři věty. Rozhodčí pouze zaškrtne v jakémsi předtištěném dotazníku vlastnosti našeho budoucího šampióna. K tomu obdržíme několik centimetrů stužky, a pokud to dobře dopadne, tak i vysněnou kartičku.

Když to nedopadne, zaplatíme si jinou výstavu, kde bude jiný rozhodčí a ono to nakonec samozřejmě dopadne. Je však nutné zaplatit si (nebo svému psu?) co nejvíc výstav. Kynologové pro to mají roztomilý výraz – kartičky, tedy šampionát, se dají „ujezdit.“ Nejlépe v zemích, kde se naše plemeno prakticky nevyskytuje. Zato počet vypsaných tříd je ve všech zemích stejný a vítězství v takové třídě znamená zisk kartičky, byť by tam byla naše Amálka sama, nebo v úžasné konkurenci 2 – 3 dalších psů.

Předepsaný počet kartiček pošleme na příslušnou adresu a zakoupíme si papír o tom, že máme doma šampióna. Přátele, známé, i třeba majitele pejsků z útulku potom můžeme ohromovat nejen zarámovaným potvrzením, ale množstvím různých cetek, stužek, medailí a pohárů. Mimochodem, my šťastní, co ty poháry již máme doma, už to víme. Jsou nevkusné, plastové ale velmi, velmi lesklé…

Proč jezdíme na výstavy psů?

„Naše fenka Amálka se přece na výstavy těší, ráda se předvádí a miluje potlesk….“

Jistě, některá plemena psů, např. pudlové, jsou ráda středem pozornosti. Ranní vstávání však nedělá dobře lidem i psům. Neznám psího šampióna, který by vyhledával s nadšením nekonečné česání, koupání a dlouhé cestování. Myslím, že prohnat sousedovu kočku a v něčem „zajímavém“ se vyválet, vydá za deset výstav, byť mezinárodních…

„Těším se na atmosféru výstav, na přátele, co chovají stejné plemeno jako já…“

Samozřejmě, výstavy mají svoji atmosféru. Někdy by se doslova dala krájet, jak je hustá. Také je zvláštní, že chov stejného plemene nefunguje jako společný jmenovatel. Naopak. V každém společenství, později chovatelském klubu, se začnou vytvářet skupinky, které se po určité době začnou nenávidět natolik, že se potom snaží raději vytvářet vlastní kluby. Tak se stane, že jediné plemeno má třeba až tři chovatelské kluby, které spolu jen těžko komunikují. Množství závisti, nesnášenlivosti a zloby na jeden čtvereční metr se tak při výstavách psů vymyká všem přírodním zákonům.

„Konečně se dozvím u úst odborníka, jak krásného psa mám a posudek pomůže při řešení dalších chovatelských otázek, jako je třeba výběr krycího psa…“

Množství psích titulů šampiónů a interšampiónů, uvedených v rodokmenu, má prakticky nulovou vypovídací hodnotu. „Ujezdit“ se dá téměř vše. Otázkou je jen množství peněz, které mohu, nebo jsem ochoten investovat do výstavních poplatků a cestovného. Na jednoho jediného psa mohu mít zároveň to nejhorší i nejlepší ocenění v rozmezí několika dnů, či dokonce hodin. Posuzování rozhodčího je velmi subjektivní záležitost. Kromě toho rozhodčí se rekrutují z řad dlouholetých chovatelů, kteří se navzájem léta znají. Dojemné je např. pozorovat v některých balkánských zemích začátek posuzování. Rozhodčí uvidí nastoupit do kruhu se psy své dobré známé, se kterými se samozřejmě musí pozdravit. Dochází k bouřlivému objímání, hlučnému líbání… Standard (předepsané vlastnosti psa) bývá formulován velmi volně a tak zbývá mnoho prostoru pro vkus i mnohdy osobité názory rozhodčího. Co jeden posuzovatel preferuje, druhý dokáže vidět jako vadu.

„Výstava psů je ovšem úžasná společenská událost… poznávám tak cizí města a země…“

Ano, výstava psů je průsečíkem několika různých světů. Někteří majitelé služebních plemen se na výstavu dostaví v oblečení, jako by měla být odpoledne vyhlášena všeobecná mobilizace. Jiní se tváří, jakoby si právě odskočili ze cvičáku, kde postačí tepláková souprava vietnamského střihu. Mezitím potkáváme lesnické uniformy a nakonec i kostýmky, za které by se nemusela stydět ani Lady Thatcherová. To vše v nedůstojném uprášeném prostředí sportovních stadionů čí průmyslových výstavišť, která bývají umístěna na nevzhledných perifériích měst, tak že o nějaké poznávací turistice většinou nemůže být ani řeč.

„Výstavy psů jsou úžasné hobby. Svět, kam utíkám před protivným šéfem, daněmi a dalšími nepříjemnostmi každodenního života…“

Ano, výstavy psů jsou malý, do sebe uzavřený svět, podobně jako třeba automobilová formule 1. Jde ale o věrný, i když zmenšený obraz celé společnosti. Můžeme zde potkat lidi srdečné, ryzí a charakterní, stejně tak zakomplexované duše s absencí charakteru i morálky. Lidičky držící se při zdi, i veliké showmany. A samozřejmě také zástup v životě neúspěšných, toužících po uznání a realizaci. Ti se někdy s velikým potěšením zmocňují funkcí v chovatelských organizacích, kde vám otráví život stejně jako nepříjemný šéf, či úředník, před kterým utíkáte do světa hobby. Nevěříte?

Malý příklad za všechny. Proč jsem našeho fiktivního pejska nazval třeba „Amálkou“? Všimněte si v jakémkoliv výstavním katalogu, že jméno většiny přihlášených psů začíná písmenem „A“. Doporučuje se, že každá chovatelská stanice by měla první štěňata pojmenovat jmény od „A“. Přitom neexistuje zákon, který by toto chovateli přikazoval. Vaše první štěňátka se mohou jmenovat třeba Xaver a Xénie.

Pokud se ovšem nenajde ctižádostivý funkcionář – milovník pořádku. Jediný zákon, který zde platí, je nepřímá úměra. Čím menší chovatelský klub (třeba jen 200 duší), tím větší a důležitější se cítí být jeho předseda, či dokonce prezident. A čím menší funkcionář, tím větší pitomosti obyčejně prosazuje… Samozřejmě v tom psím – výstavním světě. V tom opravdovém světě takoví lidé neprosadí obyčejně nic ani ve vlastní domácnosti…

Můžete ve výstavním kruhu potkat rozhodčího, který vás na první výstavě dokáže jako začátečníka naprosto znemožnit, znechutit. Jednou a provždy. Anebo osobnost, opravdového rozhodčího, který se bude chovat zdvořile k vám i vašemu psímu kamarádovi. Výstavu si tak můžete prožít jako malý svátek. Bohužel, poplatek za posudek obou typů rozhodčích bude samozřejmě totožný…