Jako novopečení horolezci jsme už měli za sebou letní výcvik v lezení v tatranském vysokohorském terénu, který se odehrál v srpnu roku 1961 na Brnčálově chatě a v jejím okolí. Bylo na čase si vyzkoušet jak tato kratochvíle chutná v zimních podmínkách. Tentokrát jsme byli jen tři účastníci a jeden instruktor. Jmenovitě, Míla Ježek Staněk, Jiří Kurýr Šteflíček, Jiří Yetti Švehla a Ing. Mojmír Kazimír Tichák.
Pobyt na chatě jsme si domluvili s tehdejším chatárem, Mirkem Jílkem, a naše nádobíčko připravili na zimní podmínky. Co jsme si však nepřipravili, byl náš zdravotní stav a počasí. To jaksi moc dobře nešlo. A tak v den odjezdu, v sobotu 27. ledna odjíždíme z Brna ve 22:06 směr Poprad jen dva. Kurýr a Yetti. Vlak je narván k prasknutí, jak už je ostatně zvykem. Yetti navíc s chřipkou a 39° horečkou. Cestou jsme rádi, že stojíme na vlastních nohách a ne na cizích. Nespíme. U Žiliny se vlak trochu uprázdnil a tak se už dá docela normálně dýchat. Zde jsme se také sešli s Ježkem, který jel ze Znojma a diví se, že my dva jsme celá výprava. To proto, že Kazimír byl tak nachcípané, že ani odjet nemohl a momentálně umíral v pelechu.
Ráno, v neděli 28. ledna 1962 v 5:30 vystupujeme v Popradu do mrazivé tmy a přestupujeme na električku, která v 6:15 vyjíždí směr Starý Smokovec. Jsme nevyspalí, utahaní a Yetti požírá aspirin s čajem, třeba se mu podaří zmírnit horečku, co s ním lomcuje. Počasí už horší být nemůže. Sníh se sype neuvěřitelně hustě, ve „Smokálu“, jak jsme říkali Starému Smokovci, je kolem metru čerstvého sněhu a tak pozemná lanovka na Hrebienok něpremávala. Nám nezbývalo, než si naše krosny narvané zásobami jídla, paliva na vaření a zimní výbavy na týden a k tomu také lyže s hůlkami nahodit na ramena a začít bojovat s tím bílým neřádem. O cepíny jsme se opírali. Ono by to stačilo s tím nákladem do kopce. Skoro po pás ve sněhu to byl záhul nebývalý a Yetti to měl pocukrované vysokou horečkou. Prostě něco jako příprava na polární výpravu. Kolem 9 hodin ráno dosahujeme Hrebienoku a jsme už dost vyčerpaní. To „nejlepší“ nás však teprve čeká. Děláme si krátkou přestávku, snídáme chleba se slaninou a čaj, Yetti k tomu mlsá aspiriny.
Na další cestu se vydáváme hlubokým sněhem, který se stále hustě sype z šeré oblohy. Často se střídáme v prošlapávání cesty sněhem hlubokým po rozkrok. Jen velice pomalu se doplazíme na Kamzík a pak k chatě Zamkovského, která se tehdy jmenovala „Kpt. Nálepku“. Jsme zde v pravé poledne a posilňujeme se v jídelně chaty z vlastních zásob. Zde nás došla dvanáctičlenná skupina horolezců z Hradce Králové, vedených Frantou Paštou, jednou z tehdejších legend horolezectví. Pro nás polobůh. Prozíravě jim dáváme přednost, jdou také na „Terynku“. Takže dále jdeme jakousi prošlápnutou cestou, i když ten zatracené prašan se sesypává se stran do stopy.
Počasí se „vylepšuje“, začal funět ostrý vítr, je -10°C a sníh se sype ještě víc než ráno. Prostě lahůdka, zvlášť když je jeden zatížen 40kg v hlubokém sněhu po pás a s horečkou přes 38°C. Dochází nás nosič z Téryho chaty, který jde v tom bílým sypkým sajrajtu poměrně lehce, i když nese taky kolem 40kg. To se pozná profík! Když nás předcházel, ustoupili jsme mu z cesty, tak se mu stala menší nehoda. Náklad na krosně neměl dobře připevněný a vysypalo se mu 60 vajec. Škoda velká nebyla, padly jako do peřin, akorát se zdržel vybíráním vajec ze sněhu a opětovným balením nákladu. Pro nás to byl vítaný odpočinek.
Tak už hodně vyčerpaní docházíme k závěru Malé Studené doliny, pod dva příkré svahy. Nejprve pod velký hank. Yetti toho má už plný kecky a tak pod prvním velkým balvanem nechává svoji krosnu a dál si bere jen lyže, hole, cepín a foťák. Horečka ho furt pronásleduje a tak mu zrovna do zpěvu není. I když do strmého kopce prošla už parta z Hradce Králové, tak záplava čerstvého prašanu činí výstup velice nepříjemným a obtížným. Připadáme si jako krtci, placama po ramena v prašanu se prohrabujeme centimetr po centimetru výš a výš. Navíc ledový vichr žene sníh do obličeje a než dolezeme pod malý hank tak máme drobné omrzliny na obličeji. Navíc se už začíná šeřit a tak vzájemná kontrola bílých míst na ksichtě je dost obtížná. Také nám došly baterky a tak musíme něco pojíst. Žvýkáme slaninu, čokoládu a sníh. Než dolezeme k chatě tak už je 19 hodin a tma. Jsme vycucaní jako citróny, sotva se držíme na nohou. Pijeme přichystaný šípkový čaj, pomalu rozmrzáme, bavíme se s ostatními v jídelně, pijeme ještě další 2 ešusy šípkového čaje a pak jdeme na kutě. V místnosti nás spí 12. Zdeněk Kyselka, tehdejěí reprezentatnt, 2 kluci z Hradce Králové a Bratislaváci.
V pondělí 29. ledna 1962 se budíme po značně nepříjemné noci. Po minulé noci probdělé ve vlaku a celodenním náporu na naše fyzické a psychické kvality jsme nemohli dlouho usnout. Navíc, v místnosti bylo zima, kolem nuly, u okýnek byla uvnitř jinovatka a my jsme měli slabou horskou nemoc. Yetti ještě polyká aspiriny a léčí si chřipku se kterou přijel. Navíc spí v promočeném oděvu, všecko nechal v krosně někde v dolině pod balvanem, včetně spacáku. Chata k přikrytí nic neposkytovala ale pro něj se našla jakási nouzová houně, co moc nehřála. K ránu konečně usínáme a tak vstáváme až o půl deváté. V závětří u vchodu do chaty si vaříme snídani na vařičích. Je tam nekřesťanská zima a přes noc se uvnitř vytvořily půlmetrové závěje sněhu co sem nafoukal vichr špatně doléhajícími dveřmi. Jakmile se začalo vařit, tak stoupající teplý vzduch a pára na stropě kondenzovaly a ve formě velkých kapek nám padaly za krk a na hlavu. Dlouho jsme se v této nehostinné místnůstce nezdrželi a vrátili jsme se do jídelny, kde jsme zblajzli snídani. Yetti pak s potěšením konstatoval, že je fit! Včerejší terapie byla úspěšná! Člověk se vypotil při výstupu, pak si v ledovým oblečení lehl v ledové místnosti do stejně ledové postele, a tak se chřipajzna lekla a utekla.
Potom se Yetti domlouvá se Zdeňkem Kyselkou, který jde dolů naproti partnerovi na Zamkovského chatu, že půjdou společně. Zdeněk pomoct kamarádovi a Yetti pro krosnu s tím, že ho pak ti dva doženou. Yetti si úplně jasně představoval kde a pod jaký šutr si včera krosnu schoval. Jak se ale později ukázalo, tak jeho orientace byla v horečce prachmizerná. Tak se chlapi důkladně oblékli, venku je mlha funí silný vítr a mrzne až praští. Museli si chránit i obličej aby neomrzli. Sněhu je čím dál více a místy zapadají až po ramena do sypkého prašanu. S malého i velkého hanku, tam kde to jde, sjíždějí po zadku. V dolině se jejich cesty dělí. Zdeněk pokračuje k chatě Zamkovského a Yetti se dává do hledání krosny. Shledává, že vlastně neví pod kterým to balvanem ta prokletá krosna je. Ve své horečce si o dolině utvořil úplně jiný obraz. Okolí vůbec nepoznává, i když spousty nového sněhu vše mění. A tak Yetti bloumá od balvanu k balvanu, hrabe se bezvýsledně v třímetrovém sněhu, do kterého se místy celý propadá. No prostě Yetti ve svém prostředí, že ano.
Po několika hodinách neúspěšného hledání a hrabání v hlubokém sněhu je čas na návrat. Je 14 hodin a postup v sypkém, hlubokém prašanu je nadmíru obtížný. Je v tom kus beznaděje a zároveň nádherné bitvy s přírodou, s horami, když člověk, takové nic, v moři sněhu se snaží postoupit o několik centimetrů výše a pak náhle ujíždí o 2 – 3 metry zpět dolů. Je v tom kus sebezapření, člověk si až příliš jasně uvědomí svoje bytí a zároveň zjistí, že přírodě na něm jako na jedinci vůbec nezáleží. Přestože je její součástí a asi právě proto. Takové extrémní podmínky dovedou v jedinci vytvářet charakter velice rychle a s trvalou hodnotou.
Ještě ve spodní třetině velkého hanku dochází Yettiho Zdeněk s kamarádem. Nese mu jeho krosnu. Zdeňkův partner vypadá nějak zmoženě, až vyčerpaně, asi tak jako my včera. Cestou se Yetti dovídá, že ještě před třemi dny měl zánět pohrudnice a nyní jde jen s největším sebezapřením. Je to na něm vidět, i když nechce. Nyní postupujeme velice pomalu v sypkém sněhu do strmého kopce. Yetti také pomáhá s krosnou. Dohání nás 6 Bratislaváků, sapačů, kteří snad přelezou všecko, ale v horách se moc pohybovat neumí. Takže lezci ale ne horolezci. Svůj k svému a to co kdo umí.
Pod malý hank nám přišli naproti Kurýr s Ježkem. Stále funí silný vítr a teplota spadla na -28°C, jak jsme si pak přečetli na teploměru u chaty. Je nám pekelná zima i přes veškerý tělocvik v hlubokém sněhu. Mráz je takový, až pálí. Pocit podobný jako když jednoho ožehne oheň. V 17 hodin jsme zpět na chatě. Zde dodatečně zjišťujeme, že to byla opravdu zima. Ježkovi omrzly tři prsty na pravé ruce a pravá tvář. Kurýrovi palec na pravé noze a ruce a nějaké prsty. Yetti má omrzlou bradu a několik prstů na rukách i nohách. Bilance neslavná.
Popíjíme spousty šípkového čaje, bohatě večeříme a o nenalezené krosně moc nemluvíme. Je jasné že zítra ráno jdeme hledat všichni tři. Jdeme spát ve 22 hodin. Místnost kde spíme je opět ledová a Yetti je v tom oblečení co si naposledy oblékl v Brně. Mnohokrát promáčené a studené. Přesto usínáme téměř okamžitě, částečně zaklimatizovaní, až na ty omrzliny.
V úterý 30. ledna se probouzíme do nevlídného, šedivého dne kolem osmé hodiny. Nevesele zjišťujeme rozsah našich omrzlin, které přes noc získaly svůj tvar a formu. Vypadáme jako příslušníci Paulusovy armády od Stalingradu. Zarostlí, špinaví, omrzlí a smradlaví. Nu což, sportem ke zdraví, síle a kráse, no ne? Po hodech, to nebyla normální snídaně, se opět vydáváme do toho bílého „pekla“. Počasí zůstává nezměněno až na to že se z nebe přestal sypat ten bílý nesmysl. Však je ho všude plno! Celičké Tatry jím přetékají, jsou jim naplněny až po okraj. Prostředí jak dělané na laviny. My v té bílé načechrané spoustě sjíždíme po prdelce, kutálíme se, skáčeme a všelijakým způsobem se dostáváme dolů z příkrého svahu. Jsme z toho celí rozjaření a máme z toho „jarní“ náladu. Poletují ostré vtipy, vše nám je k smíchu a nálada je opravdu senzační! Asi reakce na události v minulých dnech. Jakési uvolnění.
Již v 10:30 nacházíme krosnu. Rozdělujeme si mezi sebou její obsah, abychom se tolik nebořili. Ještě popíjíme teplý čaj a všemi smysly vnímáme tu okolní divokou krásu. Je to něco úchvatného, něco téměř neskutečného a přece tak reálného a přítomného! Ani se to nedá popsat, to se musí vidět! To se musí prožít!
Po této přestávce se s veselou myslí vydáváme na cestu zpět na chatu. Velký i malý hank překonáváme nad očekávání lehce a zpět na chatě jsme už ve 14 hodin. Nevycházíme z údivu, jak nám to jde! Získali jsme výbornou fyzickou formu, naučili jsme se pohybovat v hlubokém prašanu a jsme se svými výkony více než spokojeni. Jedině co nám kazí pohodu, jsou nepříjemné omrzliny. Bereme to ale s humorem a jeden druhého se ptáme: „Tak co, upadne to samo, nebo se to musí uříznout?“ Vypadáme nevábně. Z přinesené krosny vyndává Yetti všechny dobroty a pak „bužírujeme“. Pomeranče, čokoláda, slazené kondenzované mléko, kalorka, vepřová konzerva a tak podobně. Jazýčky si libují a žaludky pracují přesčas. Ne, špatně z toho nikomu nebylo.
Odpoledne, počasí je stále takové, že by ani psa nevyhnal, sedíme všichni v jídelně a bavíme se o věci velice blízké všem přítomným. O horách a horolezectví, vyprávějí se různé příhody a tak začal vyprávět i tehdejší chatár, Mirek Jílek o expedici brněnských horolezců do „Nebeských hor“ na Tchien Šan v roce 1958 které se zúčastnil. Téma svým obsahem na knihu. Všechny nás velice zaujal svým vypravěčským uměním. Vše podával neobyčejně poutavě a zajímavě, humorně a přesně. Neobyčejný způsob vyprávění, který jsme ještě nikdy neslyšeli a který se dá poslouchat stále, který se neomrzí a který se musí poslouchat, když se zaslechne. Značnou roli zde hrála Mirkova silná osobnost a jeho pověst, která už sama o sobě byla zajímavá a poutavá. Byl štíhlý a vysoký, široká ramena prozrazovala nevšední sílu a na jeho obličeji se dala přečíst odvaha, houževnatost a inteligence. Jak by ne, když zběhl z brněnské techniky, že ano. Jeho ostře řezaný profil s velkým zahnutým nosem a hluboko zasazenýma očima, ošlehaný mrazem, sněhem a větrem mu dodával na zajímavosti. To byl Mirek se svou pružnou, lehkou, téměř kočičí chůzí.
Vylíčil nám „Nebeské hory“, čili Tchien Šan, co se vypínají do sedmitisícových výšek téměř u čínských hranic, na sever od pohoří Karakoram, tak úchvatně a zároveň tak dramaticky, že jsme si připadali jaksi zahanbeně, že jsme tam ještě nebyli. Nesmírná krása a mohutnost ledovcových údolí sedmitisícové velehory Chan Tengri, tedy Krále Duchů, jejíž vrcholová pyramida růžově září v paprscích slunce do okolních dolin zanechá na každém trvalou stopu. Ovšem tehdejší podmínky expedice s ruskými horolezci měly jisté specifikum. Výbava byla velice primitivní, zásobování expedice bylo ze vzduchu shazováno z letadel. Z padáků se pak daly postavit zajímavé stany. Jen dojít z Převalska, místa poslední civilizace a cest, na místo kde si postavili základní tábor, představoval šlapák pár stovek kilometrů ohromnými údolími a přes vysokohorské průsmyky. Povídání jen o této expedici by bylo na několik článků, či na knihu.
Pak nám ještě Mirek vyprávěl o Tunisu a Egyptě. Svým osobitým způsobem nám barvitě popisoval tamější zvyky, mnohoženství, vázání koberců, jak se učil jezdit na velbloudu a o nekonečném smlouvání na tržištích. Nezapomněl se zmínit o českých turistech, co tam tehdy jezdili s Čedokem, kteří zrovna tu nejlepší vizitku našemu národu nečinili. No ovšem, jaký druh lidí mohl v té době do těchto krajin s Čedokem jet? Ponechávám fantazii čtenářstva.
Po tomto nezapomenutelném odpoledni a večeru jdeme plni dojmů spát až kolem půlnoci. Opět do mrazivé místnosti, jak jinak.
Další (úchvatné – pozn. red. 🙂 ) fotky najdete zde
Uf Jiří, to byl opravdový boj o přežití. Z mého pohledu opravdový horor. Brr.
;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)
.(*) Kalousek s Nečasem jedou v limuzíně na inspekci po Česku.
Přijdou do školy, střechou zatéká, omítka opadaná,
všude zima – ředitel žádá o půl milionu korun
Kalousek mu vysvětlí, že je krize a musí se šetřit.
Druhou návštěvou je věznice. Střecha perfektní, nové omítky, všude teplo, na každém pokoji televize, vyhřívaný bazén, golfové hřiště, volejbal, spousta zájmových kroužků. Ptají se ředitele, zda něco nepotřebuje odpovídá že, nic, že mají vše potřebné.
Kalousek mu přesto dá 3 milióny korun na vylepšení posilovny.
Sednou do limuzíny a Nečas se ptá Kalouska: „Tak to mi vysvětli, tamta škola potřebovala zjevně peníze a nic jsi jim nedal.Ve vězení nic nechtěli a dal jsi jim
3 mega.“
Kalousek se shovívavě usmál a řekl:
„My dva už do školy chodit nebudeme!!!“
~o) Vinšuju všem přítomným klidný večer, hezké sny
a pěkně se vyspinkejte. ~o)
😀 Moc pěkné! 😀
Tomu se říká politická předvídavost! (whew)
Jo, Georgi, bývali Čechové – a Moravani zrovna tak, akorát se to dozvídám až teď – statní junáci (flex)
Pravda je, že existujou situace… Na tebe nemám ani náznakem, ale fakt je, že když jsem byla se synkem (4 roky mu byly) v zimě v Krkonoších a přišla na mne angína, tak jsem taky musela ven, co s ním jinýho. A docela mi to stačilo…
Dnes jen probíhám (zas hlídám svěřenou zvěř) a tak přikládám Pata a Mata v krabici. Je to delší, spíš pro potomky a prapotomky místo večerníčku…
http://fananek.rajce.idnes.cz/17.5.2011_-_VIDEO_-_Detska_ranni_siesta_v_cervene_prepravce./#17.5.2011_-_Ranni_siesta_v_prepravce2.jpg
A Prďolínka ostravská dnes bojovala s habrovou větvičkou a to je nějaká fuška:
http://www.zoo-ostrava.cz/cz/sloni-denik/68-zpravy-o-slonech-z-17-5-2011/
hele co máme v Liberci: http://www.zooliberec.cz/cz/cerstve-mlade-gibona-zve-na-sobotni-planetu-opic (chuckle)
všichni živáčkové jsou moc krásní!
Georgi, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Tak je to. Klouby jsou nám odpovědí na tuto moudrou větu, víme přesně, kde je máme. (rofl) Jinak, klobouk dolů, byli jste borci, to se dá zvládnout jen s mladistvým entuziazmem.
(toivo)
OT – od jedné začíná maturovat neteřka Potvůrka. Těsně před jednou mi přišla smska: prave dorazil ministr Dobes… Tak jí držím palce, ať to pod dohledem zvládne (chuckle)
ježiš, já sem tak ráda, že mám tyhle nervy za sebou!
snad to ani nebudu prožívat s klukama,( myslím, že na maturitu mít nebudou)
mně za chvilku čeká besídka ve školce ke Dni matek, tu určitě zvládnu. Za ty roky to znám zpaměti (chuckle)
Držím! (h) (y)
(Držela jsem i včera, ale nestíhám psát)
Držím, i když nepíšu…..
dík za podporu – přiznám se, že jsem ani o palečky prosit nechtěla – nějak se u nás ta matura bere jako normální součást školního života… a moc to nikdo neprožíváme… Jen mě pobavilo, kolikrát nadávala na ministra – na všechny ty změny a předělávky a nedodělky a že to postihne poprvé právě je… a pak ho nafasuje „naživo“ (rofl) Má to za sebou, ale na konečnou výsledovku si holt (jako všichni ostatní) musí počkat až po státních písemkách…
Taky jsem držela pěsti, jen jsem to nestihla napsat.
Ohledně maturity – od příštího roku to prý bude zas jinak (nejdřív písemky, pak ústní – což mi připadne logičtější). Dcéra maturuje za dva roky a pevně věří, že to do té doby nějak skrečujou. 🙂
Teda maturita pod bedlivým dohledem ministra (whew) – gratuluju!
Na mě taky kdysi přišla kontrola z ministerstva, na chemii, které jsem se bála nejvíc. Nakonec to dopadlo dobře (teda vlastně výborně). A jak je svět malý, hádejte, kdo mi dělal předsedkyni maturitní komise? Maminka od Julie.
Georgi, klobouk dolů! Je neuvěřitelné, co jste dokázali. A nemůže za to mladý organismus, mě by to neposílilo, naopak, zabilo by mě to spolehlivě.
Když jde teplota pod 20°C, cítím se jak netopýr v zimě a snažím se omotat kolem kamen. A kdybych měla v zimě pobíhat několik dní venku a spát v nevytopené chatě a k tomu si pokud možno pro větší zážitek pořídit horečku, tak by mi k životu nepomohla ani moje milovaná čokoláda. Jen to píšu, tak mi naskakuje husí kůže, zpomaluje se tlukot srdce, určitě začínám mít omrzliny a zkřehlými prsty nemohu psát na klávesnici. Vyčerpáním ze zimy z článku už ani nedýchám a to jsem si ještě masochistiky prohlídla fotky. Panebože, jak mě bylo dobře na dovolené v Rumunsku, kde teplota za celých 14 dní neklesla pod 30°C! Jinak jsem na tom jako km11, kolikrát si ani nevšimnu, že u nás na Vysočině nějaké léto bylo. To mi připomíná jeden vtip, jehož pravdivost si ověřila moje sestra:
Zmrzlý a poromočený turista se ptá na dovolené ve Skotsku místního občana: “Prosím Vás, mě je tady pořád zima, prší, máte vy tady vůbec léto? Horal se zamyslí, pak se rozzáří a povídá: Samozřejmě že mámě, letos bylo minulý týden v úterý.
(chuckle) (y)
OT – ještě naposled si dovoluju upozornit na čtvrteční PRAŽENÍ, více informací získáte přes proklik na Nastěnce. 🙂
(Ehm, lobuju za více Hujerů, abych se zase neztratila (blush) )
úžasné až neskutečné…. nelyžař a milovník léta jen cvaká zubisky 🙂 zcela OT : kočičky, někdo jste tu před časem avizoval, že jste nakoupil více furminátorů pro kočičky, než doma užijete a rád byste nějaký prodal… jestli to ještě platí, jeden bych si pro naše huňáče vzala…díky
Taky bych jeden potřebovala – ne pro sebe, ale pro kamarádku. A tím bych i prosila o radu, jestli je furminátor vhodný pro kavalíří dámu. A jaká velikost. Možná Matylda by poradila? Ta má známá má chovnou stanici kavalírů a chodí pravidelně na výstavy, má 2 fenky šampionky. Tak prý jestli se pro ní tento způsob údržby srsti hodí.
Karolíno, správná velikost furminátoru je pro kavalíří kožíšek úžasná, nedocenitelná, zázračná věc. Vloni, když furminátor Matylda vychválila a Lucynka nabídla, jeden jsem zakoupila. Bobeš sice nedoceňuje zázračné vlastnosti tohoto pomocníka (nerad ztrácí čas zušlectováním svého zevnějšku), ale já pokaždé , aspoň potichoučku, provolávám sláva, hosana, zázrak. To při pohledu na hromadu chlupů, které vyčešu…. Už by bylo aspoň na dva svetry :-D. Takže ať kamárádka neváhá a jde do furminátoru. Nebude litovat. Určitě jí bude stačit kočičí velikost.
Díky, ona měla strach, že se právě u kavalírů nemá vyčesávat ta podsada, tak aby jim tu výstavní srst nějak nepoškodila. Nevím, pejsky neumím. Má 2 fenky – matku a dceru. Matku ještě jednou nechá připustit a pak už jí nechá jako rodinného mazlíka. Dcera štěnda ještě neměla, prý na podzim jí nechá připustit. Ona není množič, ale její pejsci jsou výstavní a opravdu krásní. Nechce udělat chybu, tak konzultuje. Já češu Zrzínka, ten jeho kožuch je fakt hustý, ten to potřebuje. Občas přejedu Meldu, aby nevyšel ze cviku, ale on skoro nelíná. Ríšu teď nechávám být, i když by to taky potřeboval, ale ta díra do kožoušku, co má po té injekci, mne trochu odrazuje, abych mu neublížila. Tak já jí ho nějak začnu obstarávat, ona s počítačem moc nekamarádí, spíš na to nemá čas.
Meldu – proč se mi tam objevil Mekla, to fakt nechápu!
Panebože lidi, vždyť jsem nic nepila, jdu si do servisu pro auto? Ale čím dál hůř vidím! Prostě jsem četla Mekla a hned jsem panicky opravovala jméno, které bylo správně, já už dneska fakt raději jdu nebo nadělám víc zmatků než užitku.
Náš Bobík bude mít koncem měsíce parťáka Kubíka. Jsem už v nadšeném očekávání štěníka, chystám mu pelíšek, misky a mlsy pro Boba, abych ho správně namotivovala…. 🙂
furminátor srst nijak nepoškodí, naopak vyčeše všechny chloupky, které jsou už na odchodu. Holky budou mít krásné kožíšky a kamarádka bude moc spokojená
Karolíno, furminátorem češu naše choďandy, když línají, jinak nám stačí obyčejný kartáč. Na vyčesání staré srsti je výborný, když psiska nelínají, tak dobře odstraňuje nečistoty a prach. Pro kavalíry by stačila velikost M.
Tak mám autíčko po servisu a konečně jsem taky vyměnila pneumatiky! Byla jsem pochválena za stav brzd při tolika km, že prý snad vůbec nebrzdím. No, já auto nešetřím, ale neničím.
Děvčata díky moc za psaní, dám zítra přečíst majitelce dvou kavalířích krasavic a začnu jí ho shánět.
Všem krásný večer, jdu mazlit a ošetřovat očičko.
Karolínko, my jsme ho hromadně brali o LucYnky. Byl o něco dražší, než jsou ne netu, ale o dost levnější než v obchodech. Pokud vím, LycYnka ho objednávala tehdy v Americe, vyšlo to levněji a byl to originál. Jak je to ale dnes, to netuším.
Já si nasyslila body za odběry v ZOOHITU a jednou z prémií za body je Furmáč..tak si ho nechám poslat….
Dá se koupit na Aukru za slušnou cenu, ale já s tím zatím nemám zkušenosti, tedy s nakupováním. Ale silně o furminátou uvažuju…
Furminátor je super, bígla mi nic jiného nevyčeše. Na kavalíra klidně ten nejmenší, kočičí, já s ním češu bíglouše a ten je přece jen o kus větší. Mám z aukra.
To je oslava schopností lidského – a mladého – organismu. Zřejmě ta lázeň mrazivého a křišťálově čistého vzduchu byla pro chřipkou zamořený organismus to pravé. Přesně ve stylu „co tě nezabije, to tě posílí“. Fotky jsou parádní.
UF! Jsem úplně vyčerpaná a je mi ZIMA!
To je tak supr napínavé! Nejvíce ale (už dlouho) George obdivuju, že má ke všemu tolik fotek! A ne jen tak obyčejných (nod)
Teda Georgi, na to se dá říct jediné: Kluci, byli jste cvoci! Pořádní – a jistý Yetti zvlášť. (nod)
No, je vidět, že jste byli z dobrého těsta, když jste to všechno přežili, klobouk dolů a velký obdiv, ale pro mě to je za hranicí veškeré představivosti. Nene, já jsem člověk z Lužických hor a od vody, velké hory a sníh není nic pro mě.
(wave) do Klokánie a zdravím milou Mílu i Habsburky a přeju všem krásný den. (h)
Fakt cvoci. Normálního člověka by v takovém počasí nenapadlo ani vystrčit nos ze dveří. A s chřipajznou tuplem. Ale obrázky máte báječné.
No, cvoci byli a taky se to na jejich tělesném stavu pořádně podepsalo. Tedy spíše nepravosti mládí se projevují teď. Jirka už skoro nemůže chodit, momentálně je to dost špatné. Ani s Habsburky nejde na malou procházku. Tak sedí u počítače a vzpomíná, jak byli tvrdí v mládí. Doufám, že se jeho tělěsný stav zlepší, ale momentálně to stojí za houby… Míla
Ajajaj, tak to držíme palce. (y)
A kdyby se nudil, tak jsem chtěla hodit zvídavý dotaz na červené mravence, kteří byli prý nedávno do Klokánie zavlečeni. Prý je v těch děsnejch vedrech vyhledávaj speciálně vycvičení labradoři.
Mílo, držím Jirkovi palce ať se dá co nejdřív do kupy.
A jéje, držím palce, ať se to vylepší, čtení jako vždy parádní.
To je blbý, držím palce, ať dá brzo do kupy a aspoň na procházky s čoklínama.
Je mi líto, Mílo a Georgi, nevěděla jsem, že je to teď tak zlé. O to víc klobouk dolů za to, co jste dokázali s Maxem. Doufám a věřím, že zase bude líp a George si ještě nějaký ten výšlap s Habsburky udělá. (h) (y) (h)
Držím palce, ať se ten organismus rozvzpomene a zabere a je líp (y) (h) (y)
Milá Mílo, milý Jirko – budu na vás myslet, ať se Jirkova tělesná schránka dá co nejdřív do lepšího pořádku – aspoň na krátké vycházky. Držte se (y) (y) (h) (h)
Taky se přidávám k této řadě. Budu na Jiříka moc myslet. Jj, kdybych to aspoň neznala (tmi)
Tak moc moc držím palečky, ať je líp!
(y) (y) (h) (h) (h) (y) (y)
Milá Mílo, to je mi George moc líto a držím palce, aby se to rychle spravilo. Jeho články moc ráda čtu i když se moc často neozývám. Byli totiž tak krásní blázni! Jenom maličkou poznámku k dnešnímu článku. Zdenek se jmenoval Kysilka a ne Kyselka. Je to totiž bratr mého švagra. Kdysi dávno se mě pokoušel učit lézt o prázdninách u nich ve Svratce. Moc mě to bavilo a velmi ráda na to vzpomínám. Dnešní Georgův článek mi to připomenul, Díky!
No, Jiří, tak jak jsem nad vašimi dobrodružstvími většinou uznale pokyvovala hlavou, tak tohle mi přišlo jako dost velké riziko.
Teda, to byl záběr!!! Klaním se.
Ale obecně – na acylpyrin a věci podobné pozor! Zném smutný příběh grafika, který za hlubokého komunizmu byl pozván do Švýcar otevřít svou výstavu a směl tam jet – věc nevídaná, neslýchaná. V době odjezdu měl strašnou chřipku, doslava baštil aspiriny, výstavu zvládl, ale odrovnal si ledviny a po nějaké době s dialyzou bohužel zemřel.
http://www.artbohemia.cz/img/kabrt-josef/2957-erosleandr1.jpg
to je smutnej příběh. Mně to taky vrtá hlavou. Tolik aspirinu (ředí krev) a ještě k tomu ta nadmořská výška. kdy ma krvinky co dělat, aby uběhaly to množství kyslíku… (envy)
Ten člověk se zánětem pohrudnice si velmi koledoval (whew)
Já žasnu ! (clap)
Tohle prosím patří pod Veram a Island.
Jiří, my tu toužebně očekáváme teplo a slunce a ty do nás třeskutou zimou? Nestydíš se? 😉
Když zima, tak pořádná zima:
http://www.astro.cz/apod/ap110517.html
😀
to je až neskutečný. Jako zrozený pro tisk na třírozměrný pohlednice…
Island je můj sen.
Teda stačil by v létě (chuckle)
Trinásť – pánboh pri nás. Krásne dobré ráno všetkým! Tatry milujem aj keď ich nemám zďaleka tak prelezené ako Jirko, aj tak ma mrazí. Nuž – mladosť je mocná. A tie čiernobiele fotky sú paráda. (f)
Číta sa to ako detektívka, takto v teplúčku a suchučku pred monitorom 😉 Pre mňa – večnú zmrzlinu, ktorej je pod 22° zima – je úplne nepochopiteľné, že ste sa do TAKEJ zimy vydávali úplne dobrovoľne a bez nátlaku. A s tým „prechádzaním“ chorôb v horách a v takých podmienkach ste teda pekne riskovali! („Yetti k tomu mlsá aspiriny“… hmmmm) :O Museli ste mať imunitu sily tehlového múru!
Hlásanie z dolnej zeme – kvitnú agáty a lipy, je definítivne po jari. A jak to tak letí, tak za chvíľu sú zase Vianoce … (o)
To poslední slovo v tvém příspěvku teď v květnu považuju skoro za výhrůžku 😉 U nás akáty začínají kvést, koncem týdne tu budou bílé stromy- mám ráda, když kvetou akáty. Moc hezky to voní.
U nás už akáty kvetou, ale lípy ještě ne.
A takové řeči, co vede km11, by se daly specifikovat jako poplašné zprávy (wait) – tak to tedy ne (shake) , já hlasuju ještě pro pozdní jaro!
Keď oni tie Vianoce sú čoraz častejšie, ja za to fakt nemôžem (angel)
km11 – :@ – to je přímo cílená provokace! (chuckle)
Ygo, to ja nie naschvál, nejako som sa povzdychu nezdržala, no. Zimu, ani tú lepšiu snežnú nemilujem, sychravo priam nenávidím a k jari sa vždy útrpne preplazím jak smädný k oáze. No a potom to začne: frnk – kvietky, frnk – žatva, frnk – hriby … a zas sa to sychravo vlečie. Ale máš pravdu, mala by som si to poriadne užívať a nie fňukať, že to tak krátko trvá. A vonku je teraz naozaj nádherne a rozkvitnuté agátové kroviny voňajú omamne a len tak bzučia včelami a čmeľmi. Agát je tu u nás síce tak trochu plevel a vytláča iné stromy, ale keď kvitne, je mu odpustené (wave)
Já rozkvetlé akáty miluju, ale na obrázku!
Kýchám jak šílená, když kvetou.
Jo, jo, i Stěpana Ščipačeva ještě umím zpaměti:
Lásky naší se probíraje daty
jedno jen neumím si představit.
Žes někdy stála cizí pod akáty,
že bez tebe jsem mohl někdy žít…
🙂
1 (*) Díky, Veram, ty verše byly stejně krásné. Dneska už snad ani o nich nikdo neví. A taky kdo z mladých má čas, žijí strašně rychle.
Tohle byly milované veršíky mých rodičů- myslím, že když spolu začali chodit, napsal je táta mamce do památníku.
Veram, běte i se Stěpanem oba s akátama..víš kam…
(angel)
Pardon, Ríša se zapomněl přejmenovat!
to máš segra jedno,Richard kejchá taky,možná bude též alergik….
Třeba na mně, že?
Očičko je větší, ale nelíbí se mi to.
Zkontaktovala jsem MVDr. Beránka, odpověď žádná ani z Kolmé z Prahy, ani z Pardubic, tak nevím! Třeba na maily chodí až večer, uvidíme. Konzultaci to chce a na moji veterinu se mi nechce a do Trutnova k Novotnému je to daleko…….. ach jo!
Beránek může být i mimo republiku, ale odpoví ti…..
Hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Povídání o sněžných záplavách se čte krásně. I proto, že už konečně z Ještědu poslední sníh utekl a tak konečně dorazili rorýsové. Jinak v Jizerkách se v zimě horolezí na ledopádech… Takový výstup zamrzlým korytem Štolpichu musí být zážitek
U vás už jsou rorýsi? U nás není ani křidélko, ani jiřičky ani rorýsi a komárů a všelijakých potvor je tady milion.
U nás rorýsi déle než týden – a komárů je, zaplaťpambu, zatím minimálně. Ale oni nás ještě potrápí.
Holky, je zajímavé, že přímo v Přerově jsem je slyšela asi před třemi týdny, k nám na dědinu, která je přes kopec, dorazili minulý týden.
Nenávidím komáry a oni mně tak milují. (bug) (rofl)
Jirko, byli jste junáci, chlapáci! Je mi z toho zima a bolí celý člověk!
Tedy Jirko, popisuješ přímo nadlidské výkony a jak pode mnou napsala hexe (jak je v Arizoně???), tak je mi zima už jen z toho čtení. Ale dokázali jste úžasné věci a ty fotky jsou také paráda. Za našeho pobytu v Illinois jsme zažili až -40 (v těchto teplotách už je F stejný jako C), trvající třeba i dva týdny. Ven se pomalu chodit nedalo, měli jsme pocit, že nám zamrzají plíce při prvním vdechnutí. Na delší procházku jsme na obličeji museli mít masku s jemné kůže s otvory pro oči a usta (a mluvit co nejméně). Hodně sněhu jsme zažili i ve státě New Hampsire, kde jsem bez sněžnic nedošla ani naplnit krmítko pro ptáky, protože jsem se bořila po kolena. Proto si ale vůbec nedovedu představit, že bych měla někam dorazit při zapadání až po zadek (a navíc s krosnou). Určitě bych byla odrovnaná při třetím kroku, tedy pokud by se mi vůbec podařilo nohu vytáhnout. Ale možná v prašanu se vpřed přeci jen dalo jít vpřed. Byli jste praví muži hor.
Veliký, hluboký obdiv, stateční mládenci, ještě teď mne láme zima, když jsem dočetla.
Hexe, omlouvám se, že jsem nechtěně popletla jména. Ty jistě stále ještě teskníš po kocourkovi a posílám virtuální pohlazení. Horkou Arizonu si užívá HCHO.