…a v tom zámku žila… Pardon, pardon, to je omyl. Znám jeden krásný domek, není u Jičína, žije v něm hodná, laskavá a obětavá duše, o níž bych vám ráda pověděla.

Domeček je to zdánlivě nenápadný. I když novostavba (cca 15 let), působí velmi vkusným „starovenkovským“ dojmem, použité materiály (třeba laťkový plot) byly zvoleny citlivě. Při procházce zahradou vždycky znovu a znovu obdivuji, jak šikovně dokázala majitelka propojit užitnou, okrasnou i obytnou část. V zahradě si lze utrhnout ovoce, vyrýt zeleninu, potěšit se květinami, najít stín, polostín i přímé slunce, poobědvat u stolu, uspořádat piknik (a přitom se nepopálit o kopřivy), vykoupat v bazénu. A považte – i zahlédnout rybičky mezi lekníny v malém jezírku a i kačeny na malém rybníčku.

I moje maminka, která ve svých 95 letech snad oprávněně říká, že už „mnohé spatřil její znavený zrak“ při návštěvě u této ženy pronáší cosi o tom, že jde o další div světa. A víte proč, vždyť tohle všechno mají jistě mnohé další zahrady. Ta majitelka totiž žije úplně sama, rodinu v podstatě nemá, je tělesně postižená (narodila se v koncentračním táboře), zvládne sice řídit auto, ale chodí velmi, velmi těžce.

Upřímně řečeno, pořád nedokážu pochopit, nechci se dotěrně vyptávat, jak vlastně tu zahradu může obhospodařovat (mj.její pravá ruka je zdeformovaná, místo prstů má pahýly a palec nemá vůbec, používá berle a špatně dýchá). Jistě, něco podědila, něco přinesla restituce, něco přibylo jako válečné odškodnění, ale přesto – milionářka to rozhodně není a dnešní ceny materiálů a služeb – víme všichni.

Ráda bych vysvětlila, proč své povídání píšu právě na Zvířetník. Ten domeček je totiž kočičí ráj. Jeho majitelka propadla kočičí lásce a kráse tak moc, že se stala opravdovou kočičí mámou. Velmi pečlivou, starostlivou, milující maminkou. Abych přiznala objektivně i jinou stránku její duše, psy teda fakt ráda nemá a někdy o nich mluví docela nazlobeně. Tak je k ní na návštěvy nevodím a snažím se ji v hovoru nedráždit. Řeknu si, že každý jsme nějaký (abych k ní byla i spravedlivá, psi už několik koček napadli, v jednom případě to dopadlo velmi špatně).

Kočičky jsou u ní všude. Převažují venkovští mourkové, hnědošedočernorezavá stvoření, kocouři, kočky, koťata, všechna pěkně chlupatá. Najdou se i jiná zbarvení, jednou dokonce pobíhalo po zahradě cosi dost vznešeně vypadajícího, povídala paní něco o něvské maškarádě, jestli jsem to nepopletla, já jsem spíš přes ty pejsky, tak nevím.

Všechno jsou to „zvířátka v nouzi“, tj. buď přímo nalezenci nebo tzv. polonalezenci – tedy majitelé známí nebo aspoň tušení, však o zvířátko se nestarající. V tomto azylovém domě jsou dveře otevřené pro všechny. Dostanou najíst, napít, chtějí-li pohladit, tak i to v míře vrchovaté, chtějí-li volnost, tak ji mají.

Díky této ženě nebývám už tak moc nešťastná ze stavu naší současné společnosti, protože po určité době i veterinář z nedaleké vesnice (tedy mezi námi, nemyslím to tak úplně doopravdy, ale docela „ras doktor“, takový ten kvalitní, pečlivý, ale velmi, velmi nemluvný a přísně vyhlížející lékař), tak i tento muž pochopil, že snad „potkal anděla“, návštěvy u kočiček neúčtuje a léky přináší za velmi lidové ceny. Paní by asi bez pomoci nemohla zvířata transportovat, tak přijíždí pan doktor často a prý ochotně. Tak bych řekla, že svou péčí a láskou ho žena docela okouzlila.

A nejen pana doktora. Asi jsme všichni v životě už potkali někoho, kdo „cosi“ vyzařoval, kdo nás okouzlil, něčím učaroval. Měla jsem spolužačku, která to něco měla. My, ostatní dívky ze třídy, holky střapaté, puberťačky rozjívené, vzájemně si závidějící kde co, od štíhlé postavy přes lepší oblečení až po větší pozornost spolužáků, jsme svorně vnímaly její kouzlo osobnosti. Nebyla výrazně hezčí, nastrojenější ani chytřejší, ale měla v sobě zvláštní kouzlo.

Dneska, když si na ni někdy vzpomenu, si myslím, že to bylo v jejich pohybech. Měla jakési jiné držení těla než my ostatní holky, pohybovala se tak nějak vznešeně a taky si vybavuji, že měla nápadně hezké ruce i paže. Když mluvila a gestikulovala rukama, bylo to jako „tanec motýlí“. Zní to legračně, ale něco v ní muselo být, když to působilo i mezi pubertální „drsnou“ mládeží.

Tato stará dáma, postava o berlích, po operaci štítné žlázy mluví jen sípavým, chraplavým hlasem, s pokřivenými zády a pahýlnatou rukou, by mohla působit spíš jako pohádková postava (a princezna by to tedy nebyla, prostě jsem se ostýchala napsat ježibaba). Ale stačí se podívat do jejich očí. Vlídnější a zářivější jsem snad neviděla. A když se téma hovoru přenese na kočičky, tak mám před sebou něco mezi Sophií Lorenovou, Claudií Cardinalovou… (dosaď krasavice každý dle svého vkusu).

Myslím, že svou lásku a své kouzlo dokáže přenést i na své milované chlupatice. I ti divocí přitoulanci (sama jsem byla překvapená, nemám s kočkama zkušenosti, jak se dovedou kočky škaredě porvat) po jejím zavolání a doteku jsou najednou mazlivými polštářky. Je pro mě živým důkazem toho, že může fungovat kvalitní „mezidruhová komunikace“, a to nejen mezi člověkem a jeho dlouholetým čtyřnohým kamarádem.

Pobývat ve společnosti této ženy je pro mě zdrojem zvláštního osvěžení, jakéhosi „potěšení ze života“ a hlavně připomenutím toho, že dokud žijeme, máme šanci udělat něco pro někoho jiného. Je jedno, jestli po své úplně nejbližší, pro děti v Africe, pro veverky v sousedním lese nebo pásovce v Americe. Jenom pro to najít sílu sami v sobě a chtít. Nesobecky chtít a nečekat co za to.