Si tady louskám povídání o složkách, a pořád mi vychází: co si kdo poznamená o mně, to je jeho starost a jeho zodpovědnost. Ale my si děláme svoje vlastní složky o svých lidech a dokonce o lidech, které jsme v životě neviděli, třeba o jisté paní učitelce, co ji teď potkala pěkná drsárna. A je radno si ty záznamy dělat hodně pečlivě, aby se pak jeden nemusel stydět, co za nesmysly si to nechal nakukat.

Štětinko – možná by se děti ve škole mohly složit a paní učitelce koupit nějakého malého plyšáka. Může ho mít v nemocnici v posteli, bude jí připomínat děti a povzbuzovat k návratu do školy. Taky by bylo dobré, kdybyste se domluvili s novou paní učitelkou a každé dítě by nakreslilo do nemocnice obrázek. Myslím, že z toho by měla určitě nemocná paní učitelka radost. I když – jak píše Pů – bude mít chvíle, kdy jí nepotěší nic. Ale určitě budou chvíle, kdy jí tohle dodá odvahu.

nestíhám a už mi to podruhý kleklo,mě omyjou….

Před zmizlým příspěvkem mi volala Alča, děkuje za zájem i snahu, JÁ TAKY. Ptala se i jinde a ozvali se jí lidi z Jablonce odpoledne se jedou podívat na kočičku i s malou. Pokud by se nějak nedohodli s těma lidma, dá vědět a dojeli bychom nějak silama společnýma do Mnichovic nebo Prahy pro plivníčkovou Sáru, zvládla-li by to Rpuť z druhý strany.

Sárinka je krásná, našim jsem předloni přivlekla podobnou i s černým bráškou a je to taky pěkná ranařka, bráchu drží zkrátka, velitelka s dlouhýma nohama a přísným kukučem.

Taky by CD mohla milostivě shlédnout na Sáru. Budu se ptát. Slibuju na holej pupek

Děkujeme za palečky, besídku máme zdárně za sebou, maminky slzely, Myšátkům svítila očíčka radostí, dokonce i oblíbený twist na závěr s maminkama byl, tak snad dobrý. Ze mně spadl jeden šutérek a začneme s přípravou na tu velkou závěrečnou akademii, kde většinou bývá kolem stovky lidí. Zase jsem si na sebe vymyslela a ušila bič, ale těším se. Krásné odpoledne.

se divím stejně jako Štětinka, přestože já už tou dobou dávno procesovala – ony se vydávaly lidem složky kádrováků?? :O … a technicky, jestli se mohu zeptat – to vám řekli dojděte si tamatam pro svou složku? nebo vám ji přinesli na stůl? prostě si to nějak neumím představit

je teda pravda, že naše nakladatelství byl trochu „zvláštní“, na tu dobu nezvykle a převelice slušný zaměstnavatel (a to šlo o knihy! dokonce i VŠ učebnice! vlastně bych čekala že budou hlídaní hodně ostře) – dlouho ho držel jeho ředitel, ale i po jeho odchodu atmosféra zůstala… no třeba si to tak jen maluju, protože jsem tu složku nedostala? ale ne, opravdu nás nikdo ničím nedusil

zas je ale pravda, že jednou jsem si dovolila požádat o devizový příslib – a ten jsem nedostala… můj tehdejší šéf byl zvláštní člověk, měl docela dost známých, ale přitom to byl slušný chlap… i odhodlala jsem se za ním zajít a poprosit ho, zda by se někde (ani jsem vlastně nevěděla kde) mohl přimluvit a zařídit mi to – dost jsem to potřebovala… přišel pak za mnou nějak podivně přešlý a sdělil mi, že mi to někdo „pohnojil“ – dodnes nevím kdo a nevím, jestli bych to chtěla vědět… dokonce jsem si zcela nezávisle na to před časem sama vzpomněla (přišla mi informace, že zemřel a má pohřeb), tak jsem opět zauvažovala – vůbec nevím, zda to bylo z okruhu pracoviště, bydliště, školy… asi je ale lepší, že to nevím, možná by mě to žralo v duši

jak to ale, že my jsme ty složky tehdy nedostali?????

a tam TU složku – tu si myslím nosíme sami v sobě, nikde neleží… nevím, zda do ní někdy nahlédneme, ale řekla bych, že ji zaplňujeme my sami, tak je na nás, abychom se případně nemuseli stydět, pokud nám předložena bude

Jo, o posudcích bych taky mohla vyprávět.
Vždycky ale záleželo na lidech, kterým skončily v ruce. Vzpomínám na strašný posudek, který se mnou šel v rámci delimitačního přesunu z PZO Čs.keramika do OZO ZSE, kde jsem zakládala útvar obchodní politiky a integrace. Z Čs. keramiky jsem musela odejít kvůli jedné dámě, která mi šéfovala a která měla díky své politické zaměřenosti takový vliv na celý PZO, že se o tom nikomu ani nezdálo. Díky své aktivitě v tajných službách apod. se jí od vrátného báli všichni až po gen.ředitele. Já se nebála a občas jsme měli velmi zajímavou výměnu názorů až se okna třásla a ostatní kolegové se snažili zneviditelnit. Po 6 měsících práce v OZO ZSE jsem byla předvolána ke svému přímému nadřízenému, náměstkovi gen. ředitele ZO. Ten mi popřál k dobré práci i k tomu, jak jsem se nelehkého úkolu zhostila a dal mi posudek přečíst. Udělalo se mi poněkud nevolno a očekávala jsem, že se se mnou zdvořile rozloučí. Místo toho papíry vzal (3 celé formáty A4 o mně ta hnusosoba nabl………), přetrhal je a prohlásil, že si zkrátka bude muset zdůvodnit jejich ztrátu z mých materiálů, ale kopii od původního zaměstnavatele vyžadovat nebude! Vážím si ho pro tento přístup dodnes, to by hned tak někdo neudělal.

Ty „poslední složky“ by měl člověk nosit v sobě a snažit se žít tak, aby se nemusel stydět je na té poslední cestě odevzdat k posouzení 🙂 Pokud jde o jiné složky, tak jsem se kdysi na vysoké stala vedoucí studijního kruhu – vzhledem k slušnému prospěchu jsem si měla vybrat funkci „státní“ nebo stranickou. Vybrala jsem si „státní“, které obvykle spočívala v „komunikaci“ s profesorským sborem, obvykle hlavně ve chvíli, kdy se kantor na cvičení zpozdil a celý kruh se jaksi někam vypařil (do hospody 😀 obvykle), nebo se pro změnu vypařil kantor (ti měli obvykle vznešenější důvody 🙂 ). Jenže na konci prvního ročníku jsem dostala za úkol vyplnit pro studenty jejich osobní složky – vlastnosti, cíle, schopnosti, zájmy… I pravila jsem – napište mi každý na papír, co tam chcete mít a dejte mi to za týden. Dopadlo to jako vždy v těchto situacích – takových 70 % lidí se na to vykašlalo. (Byl rok 1983, to už většinou vládla všeobecná rezistence). Tak jsem se svou přítelkyní jedno krásné odpoledne zapadla do Černého pivovaru na Karláku, objednaly jsme si láhev vína a začaly na tom pracovat. Jaké my si vymyslely kraviny! Ty zájmy! Já sama jsem si tam napsala mimo jiné chov zvířat… to lidi na ekonomce fakt zajímalo 😀 Samozřejmě dotazníky vyplňované v hospodě na stole (a předtím beznadějně vláčené v tašce) získaly takový charakteristicky použitý vzhled. No a pak přišly státnice a já jsem ke svému (v té chvíli mírně hysterickému) pobavení zjistila, že ve složce před vedoucím zkušební komise je právě ten unavený papír vyplňovaný v hospodě…

Vavísku, přečtu později, ale teď musím splnit slib. Dnes mají myšata vystoupení před vyprodaným sálkem maminek a babiček a tatínků a dědečků :
MYŠI A MYŠATA – TFUJTFUJTFUJ (y) (y) (y) (y) A ať je pořádný potlesk. (inlove)

Jediná složka, která není jen povrchní je TA, kterou asi nikdy neuvidíme (nebo pozdě?). Jak ta s udáními (u nás to kádrováci číslovali a je zajímavé, že číselná řada nebyla úplná, vlastně tam bylo dost děr, když jsem složku dostala do ruky….). Ty současné sice odpovídají normám ale jsou jako „normovaná rajčata“ – bez chuti a bez zápachu. Taková osobní výpověď s neosobní chutí polystyrénu. Dozvíš se spoustu zbytečností, ale víc o člověku vypoví ty pestré tradované historky. I když nepřesné, ilustrují osobnost.
Dnes mi připadá, že snaha o „hygienicku čistotu“ převládá jak v reklamách na skvělou domácnost,tak v ledských vztazích na dost pracovištích. Sterilní, nezajímavé, neinspirující. Trocha nečistoty je užitečná jak doma, tak v kolektivu. Nemyslím špína, jen určitý přirozený, inspirující nepořádek.