OT – adresa na pana Sýkoru

Prosím vás, nemá někdo adresu na pana Sýkoru, který má pejsky od Li? Mám zabalené poháry, ale adresu nemůžu najít. Děkuju.

Jirko a Mílo – velký dík za vaši snahu a kéž je už nafurt korunovaná úspěchem. Max má nádhernou masku a velmi výmluvné oči. Ferda je také krasavec a jako ostatní i mne se nechce věřit, že už je to deset let, co byl malé štěně.

To přivázání Ferdy k židli mi vyvolalo vzpomínku. Když jsme k nám na zahradu začali vodit od vedle mladou, bílou Sadie, zjistili jsme dvě věci – nesnáší být uvázaná a bojí se hole. Byla tu tenkrát zrovna maminka a seděla venku s hůlkou. My přivedli po procházce Sadie (jako jiné dny) a ona vesele k mamince přiběhla. A jak jí maminka chtěla pohladit, povalila hůlku opřenou o židli. Sadie stáhla ocas a bleskově od ní utekla, stála opodál s ocasem na břiše a kňučela. Trvalo notnou chvíli, než jsem fenku přemlouváním přesvědčili, že jí maminka neublíží. Maminka z toho měla slzy v očích, myslela, že to byla její chyba a pak už si dávala moc pozor, aby se situace neopakovala. A s tím přivázáním. To bylo o pár dnů později. Chystali jsme se jít se Sadie zase na procházku v okolí, ona natěšeně poskakovala jako kůzle. Jen jsme pak ještě honem něco chtěli udělat a tak jsem na moment pro jistotu vodítko jen tak lehce omotali kolem nohy zahradní židle a odešli. Sadie si toho nějak nevšimla a jak se chtěla za námi rozběhnout, zjistila, že je uvázaná. A propadla panice. Trhla sebou, tím pádem cukla se židlí, to jí ještě více vylekalo a vystřelila po zahradě, s židlí v závěsu. Židle je kovová, docela těžká, s opěradly, takže to chtělo docela fortel. Rámusící židle její strach násobila a byla jak pominutá. Než jsme k ní doběhli, židle se zapasovala u kmene stromu, Sadie tam stále a celá se třásla strachy. Jasně čekala nějaký trest. Bylo nám z ní do pláče, její vzpomínka musela být děsná. A vzpomněli jsme si i na tu hůl. Prostě jí musel někdo dříve trestat tak, že jí přivázal a pak bil holí – jiné vysvětlení jsme neměli. Když jsme pak učili Sadie chodit na vodítku, pokaždé, když se při čmuchání „omylem“ omotala kolem stromu, nebo sloupu – propadala stejné panice. Trvalo dost dlouho, než jsme jí klidným přemlouváním a povelem „zpět“ naučili, aby se uklidnila a sama vrátila, případně vymotala. Teď už je tohle dávno zapomenuté a nějaké omotání (i třeba několikrát) kolem sloupu jí nemůže vyvést z míry. Ale je to smutné, když člověk tímto způsobem může „nahlédnout do mozku“ zvířatům a přečíst si tam jejich hrůzné vzpomínky. A jistě takové má někde uložené i Max a tak vám oběma ještě jednou děkuji, že se je snažíte z té jeho kebulky vymazat i když to dá spoustu práce.

S Dixie je to lochneska, sobota i neděle vypadaly nadějně, včera večer nastal zase zvrat a kočka nám připravila špatnou noc. Ale dneska už zase vypadá čipernější, asi dvě hodiny ležela venku pod keřem, dokud jsem jí nepřinesla dovnitř. Je tam přes 30 a bála jsem se, že jí to horko vysuší stále ještě nedostatečně zavodněný kožich. Stříkačkou do ní nutím jak vodu, tak žrádlo a ona už se o to i několikrát sama pokusila (tedy jen vlhké žádlo, vodu sama nepije). Ale jsou to takové mini-porcičky. No lepší než nic, bojujeme dál. Alespoň že Smoky přestala syčet, dokonce se Dixie pokusila olíznout hlavu, než ta od ní odešla.

Jirko, Mílo, gratulace převeliká! (y) Jste fakt dobří, zcela změnit systém chování, vlastně navyklý denní režim, to není sranda. Jsem moc rád, že to s Maxem vypadá lépe. A Ferdovi se nediv, kdysi jeden vyskočil kvůli každé prkotině, teď si to dvakrát rozmyslíme jestli to stojí za pohyb – ať člověk nebo pes. (chuckle)

Tedy ta Austrálie! Klokani tam pijou červené víno z plecháčku a psi vybalují zajíce ze staniolu!

Tak chudák Ferda byl zmatený z rozdílu výchovy původním pánem a vámi. No to chápu, některý pejsek se zaraduje a užívá si volnosti a lásky a jiný z toho má v hlavě zmatky. Ale je to těžký se převychovat, co? Zdálo by se, že převychovat psa bude stačit a on se musí převychovat páníček. Tak držím palce, ať vám to jde.
Já jsem prej taky měkká. Ovšem ne panička, ale maminka. S Rysíkem se pokouším dohodnout, opravdu velím jen občas. Jenže on je po mně, když se na něj jde moc zhurta, tak se šprajcuje. On je docela hodný, ale chce to občas kus diplomacie, když ho chci třeba dostat do postele (bonbon mu za to slíbit nemůžu). A MLP se to nelíbí. Jenže, když vydáte opravdu přísný povel, musíte vědět, že jeho splnění dokážete vynutit. A to já vím, že většinou nedovedu, protože pod postel už pro něj nevlezu a vlastně ho ani nepřeperu (nesmím ho zvedat). Na druhou stranu, když na něj opravdu houknu silným hlasem, tak se přinejmenším zastaví. Možná se pak rozbrečí, protože má pocit, že fakt něco provedl, ale zastaví se. Kdybych na něj hulákala celý den, tak už to pak fungovat nebude. Tak si říkám, že to nakonec snad není taková chyba, že s dvouletým dítětem „diskutuju“ o plnění pokynů, když se většinou nakonec dohodnem. Přece jen to není pejsek, ale člověk. Uvidíme, jak nám to půjde, až přibude miminko.

„Pomalu mě došlo, kde jsem a že tu žádný kosti nejsou“
Tak tahle věta by se měla tesat. Jak já ji v různých obdobách znám.
Zrovna nedávno. Sedím si u monitoru a čtu Zvířetník. Po chvíli se mi do hlavy vkrade, že prší. Za další vteřinu mi dojde, že je venku jasno. Tak asi někdo čůrá na záchodě. Jsem tu sama. Tak co to kruci je? Zvednu oči a ono mi přetejká akvárko!!! (napouštím hadicí, má 400 l )
Jinak stanioly pravidelně uklízím z psích pelechů po Velikonocích. Kluci věčně zapomenou košíčky s výslužkou někde na zemi a zejména Kačka se ráda obslouží
Jsem moc ráda, že už víte, proč se jeden Habsburk pokoušel o vzporu a že máte chuť a energii (to je asi nejdůležitější) ho zvládnout. Stejně jako Xerxová mám pocit, že je to nedávno, co jste Ferdu dostali.