Pravidelným čtenářům Planety zvířat, či Zvířetníku, bude titulek povědomý. Naháč Damiánek z našeho chovu se dostal do nelaskavých rukou a byl vrácen ve zbědovaném stavu jako „špatně vybrané zboží.“ Jeho sestra Desinka se dostala do rukou laskavých. Majitelé, rodina žijící v lázeňském městě Poděbrady, o fenku pečovala vzorně. Přesto si i Desinka vybrala svoji dávku smůly.

Zlý okamžik, zábavná pyrotechnika hozená adolescentem, leknutí majitelky i fenky. Flexi vodítko vypadlo z rukou a vyděšená Desinka zmizela kamsi přes železniční trať. Situace o to horší, že v kalendáři bylo aktuální datum 5. února, sobotní mrazivé ráno. Majitelé Desinky hledali v okolí bydliště celý víkend. Marně. V pondělí nám chovatelům telefonuje zoufalá majitelka tuto neradostnou zprávu. Stejně jako v případě Damiánka, je pro nás taková situace novinkou a tak řešíme, co je dobré při ztrátě psa učinit.

Majitelé Desinky vylepují v okolí bydliště letáčky s prosbou o pomoc, kontaktují městskou policii a také Národní registr majitelů zvířat. Jako chovatelé Desinky rozesíláme informaci o ztracené fence ve stovkách e-mailů všem přátelům a známým. Obracíme se ne veterinární ordinace v okolí Poděbrad, místní úřady okolních obcí a v neposlední řadě oslovujeme útulky pro ztracená zvířata. Rád bych upozornil na existenci mnoha www stránek, ze kterých lze oslovit útulky u nás i v zahraničí.

V úterý odjíždí do Poděbrad moje manželka Markéta pomoci s hledáním. Vylepuje další a další letáčky, hovoří s poštovními doručovatelkami, prodavači v obchodech. Ozývá se svědkyně, která fenku viděla. Znamená to, že fenka naháče přežívá tou dobou třetí den a mrazivou noc venku. Majitelé Desinky stále bezvýsledně pátrají, obě děti smutně prohlíží každé křoví a zákoutí. Ve středu večer dostávám e-mail s informací o lokalitě, kde byla Desinka viděna, jak volně pobíhá. Přichází mrazivé čtvrteční ráno, v zaměstnání se setkávám s pochopením, dostávám volno a odjíždím do Poděbrad. Celý den procházím okolí, lepím další a další letáčky, vyptávám se kolemjdoucích, ukazuji fotografie. V odpoledních hodinách pomalu hledání vzdávám a mířím na nádraží.

Technička veterinární ordinace ve vzdálených Řevnicích objevuje na internetu informaci, že na služebně městské policie v Poděbradech je ztracená fenka naháče. Dostávám tuto zprávu a nevzpomínám si, kdy jsem naposledy běžel tak rychle, jako to odpoledne… Desinka leží v křesle na služebně, zabalená v jakési mikině. Bez obojku i flexi vodítka. Vysílená, apatická, neuvěřitelně vyhublá. Po těle odřeniny, na přední noze tržná rána.

Trojici přítomných strážníků matu informací, že nejsem majitel fenky. Majitelé Desinky jsou již na cestě a představuji se jako chovatel. Mám u sebe sice číslo čipu, ale čtečka identifikačních čipů v tu chvíli není k dispozici. Identifikaci tak usnadňují fotografie, které mám u sebe a také samotná Desinka, která mne náhle poznává a dává to bouřlivě najevo. Strážníci jsou nesmírně laskaví, ale pečlivě vše prověřují. Ve chvíli, kdy na služebnu přijíždějí majitelé Desinky, je vše jasné. Předkládají i kupní smlouvu na Desinku-štěně a majitelka radostně podepisuje předávací protokol. Jeden ze strážníků mi při loučení říká: „Víte, zdaleka ne vše, co řešíme, končí takhle šťastně…“.

Majitelé odvážejí Desinku na ošetření k veterinárnímu lékaři, zatímco já ve vlakovém kupé přemýšlím. Jak asi přežila malá sedmiměsíční fenka naháče pět dní a mrazivých nocí venku? Jak ještě lépe zabezpečit psa před ztracením a usnadnit jeho identifikaci? Co a jak se dalo v této situaci udělat rychleji a lépe?

V konkrétním případě ztracené Desinky bylo k přežití třeba značné dávky štěstí. Fenka se totiž pohybovala v lokalitě ohraničené frekventovanou výpadovkou a také hlavní železniční tratí. Máme často tendenci schopnosti zvířat podceňovat. Fenka si evidentně dovedla v nouzi, stresu i nepohodě poradit sama. Kromě toho se opět potvrdilo, že chybění srsti u psa není vada, ale vlastnost. Jak jinak si vysvětlit volně žijící peruánské naháče v jejich domovině, kdy tamní klima dokáže velice kolísat a to opravdu hodně pod bod mrazu. Stále častěji se potvrzuje, že plemena naháčů jsou velmi vytrvalá, houževnatá a odolná.

Při ztrátě psa je určitě nesmírně důležitá informace o této události. V případě Desinky to byla telefonická informace na městskou policii, která umožnila její nalezení. Není dobré spoléhat jen na identifikační mikročip, obojek s telefonním číslem se ukazuje stále jako praktický. Z Poděbrad jsem ale odjížděl s poněkud černým svědomím. Vylepování všeho možného na veřejných místech je samozřejmě přestupek. Na nárožích přes to visí letáčky nabízející „výhodné půjčky a zaručené diety“…Je takovým přestupkem i prosba majitele psa o pomoc při hledání? Bez nadsázky lze říci, že v tomto případě šlo o život, byť „jen“ o psí… Obrátil jsem se tedy s prosbou o vysvětlení na paní Hanu Fialovou Doleželovou z Oddělení komunikace s veřejností Městské policie hl. m. Prahy:

 “Výlep plakátů na jiné než povolené plochy je strážníky postihováno jako přestupek, nezaznamenali jsme ale (a předpokládáme, že se to ani nikdy nestane), že by byl majitel psa postihován za vyvěšení letáčku se zoufalou prosbou o pomoc při nalezení pejska. Za prvé takový lístek nedosahuje rozměrů plakátu a za druhé, z lidského hlediska by takové jednání strážníka – postih za uvedené jednání – nebylo v souladu se skutečným účelem práce strážníka Městské policie.“

Bylo by asi dobré dodat, že po úspěšném nalezení psa je samozřejmostí lístečky, fotografie a plakátky ze všech nároží odstranit. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je to mimořádně radostná práce. Děkuji všem, kdo šířili informaci o ztraceném naháčkovi, dobrým lidem a zejména skvělým strážníkům Městské policie Poděbrady.

Další rady a pomoc:

http://www.utulky.estranky.cz/clanky/ztrata.html

http://www.upozpraha.cz/rady-a-doporuceni.html

http://www.narodniregistr.cz/