Nikdy jsem se netajil tím, že moje člověčí „JÁ“ je přesvědčením, založením i výchovou přísně monogamní. Dokonce ani v dobách divokých studentských večírků jsem nerandil se dvěma dívkami zároveň (ať už by o sobě navzájem věděly nebo ne), protože mi připadalo nemožné věnovat se oběma stejně s vědomím, že některou z nich tak jako tak opustím.

Možná dokonce obě. Kocouří část mé osobnosti podobnými zábranami ovšem netrpí, a jsem schopen se zamilovat přibližně jednou do roka, aniž bych své předchozí kočičí lásky opouštěl. Jen proto vám dnes mohu představit svůj nejnovější „objev“. Je úchvatná (jak jinak), a jmenuje se Ruby.

Asi tak před půl rokem se na Zvířetníku poprvé objevilo jedno úžasné, měkounce slovensky mňoukající britské kotě – kocourek Simba, lilový krasavec a suverén. A tehdy jsem udělal cosi, co jsem patrně dělat neměl. Nebo měl? Postávala snad už tehdy Nejvyšší Kočka kdesi opodál s přimhouřenýma očima a vědoucím výrazem okolo vousků? Napsal jsem totiž do diskuse osudovou větu:

Jak to, že ještě nemáme doma žádnou britku?

Nikdy předtím mě nenapadlo, že bych mohl být svým tupým čeníškům a hedvábným kožichům nevěrný. Teď se k tomu schylovalo, a rychleji než jsem vůbec tušil. O náhodách, které mě zavedly k Céčkům (pamatujete si, jak jsem původně sháněl jednoho černého peršana?), k Dalímu (takového krasavce přece nebylo možné nechat v útulku – co kdyby ho nikdo nechtěl?), a nakonec k Ebonymu (konečně perský černý, vzpomínáte?) tedy – o těchto náhodách vím své. Ta, která mě zavedla na stránky jedné chovatelské stanice v jižních Čechách, byla ze stejného rodu. Chovnému páru krásných britek se tam právě narodila koťátka, a mezi nimi černá polodlouhosrstá kočička – highlander. Protože byla z vrhu R, dostala jméno Ruby.

Malá odbočka na vysvětlenou a pro zvýšení vaší zvědavosti: jako highlander se označují polodlouhosrsté (dlouhosrsté) britské kočky, které se – kromě specializovaných chovatelských stanic – čas od času narodí i krátkosrstému páru. Je to dáno tím, že v průběhu šlechtění (zhruba od 50. let minulého století) byly do linií britek občas cíleně přikříženy kočky perské. Zvyšovala se tak kvalita i hustota srsti, britky získávaly robustnější stavbu těla, protože pro peršanky je typická pevná a masivní „cobby“ postavička na krátkých, silných tlapkách. A v neposlední řadě se tak v chovu britek rozšířila i paleta barev.

Dlouhosrsté britky se skrývají i pod označením lowlander (spíše v USA) nebo brittanica (v Evropě) a přestože se tohle plemeno s huňatou a hebkou srstí a přívětivou, klidnou povahou těší po celé Evropě stále větší oblibě, nejsou polodlouhosrsté britky uznávány většinou organizací. Sami Britové si, podobně jako u psů, s delší srstí hlavu příliš nelámou, zatímco svižné americké TICA a CFA mají už jednotný rodokmen. V Evropě vedoucí FIFe a DRU nikoliv, většina českých chovatelských stanic, které alespoň částečně chovají tento typ britských koček, je proto registrována u některé tzv. „Non FIFe“ organizace (např. Bohemians Edelkatze, původně německé). Samozřejmě, že to chov i vystavování těchto nádherných ukázek kočičího rodu činí zbytečně složitým, ale pokud jde o mne, chovatelem být nechci a po výstavních úspěších neprahnu. Prostě jsem se zamiloval.

Nebylo to ovšem vzplanutí bez překážek. Naprosto vynechávám úvahy na téma, zda potřebujeme nebo nepotřebujeme ve smečce další kočku. Zkoušeli jste někdy smlouvat mezi láskou a potřebností? Hlas srdce mi ječel do obou uší, hlas rozumu zosobněný pohledem na bankovní účet mě ujišťoval, že teď tedy opravdu ne. Ale kdy, když ne teď? Taková krasavice přece nezůstane dlouho na ocet! Přijdu pozdě… Říká se, že příležitost má jen jeden pramen vlasů vpředu na hlavě, a jen za ten ji lze zachytit. Už v tu chvíli, kdy jsem se rozhodl, že tedy opravdu ne, jsem mohl přímo pod svými prsty nahmatat ten klouzající pramen vlasů… Kupodivu, na omak se nápadně podobal kočičí srsti. Rozhodli jsme se počtem dvou hlasů, že mou platonickou lásku Ruby necháme osudu. Pokud ji bude chtít někdo dřív, má ji mít. Zaslouží si ji. Přesněji – Centrální Distribuci dojde trpělivost a Ruby přidělí na to nejlepší možné místo. Vypadalo to rozumně.

Lehkonohá příležitost měla být podle všech předpokladů už kdesi za horami, čas šel a já jsem dál nenápadně nakukoval na stránky chovatelské stanice. Ruby tam stále byla… Bylo jí sedm měsíců a rostla do krásy. Pak osm. Nakonec jsem nevydržel a velmi opatrně napsal do CHS, zda a za jakých okolností by Ruby pustili do čtyřhlavé perské smečky obývající předměstský domek. Dostalo se mi neméně opatrného a malinko rozpačitého sdělení, že paní chovatelka právě řeší poněkud pikantní záhadu: je nebo není Ruby dívka svedená a opuštěná? V podezření byl polobratr z vedlejšího vrhu… jenže Ruby se nechovala jako kočka s outěžkem a ultrazvuk se nedokázal rozhodnout.

Zato já jsem – zcela proti smyslu věcí – od tohoto okamžiku rozhodnutý byl. Jestli si kočičí mladá dáma se založením rodiny tak pospíšila, ať tedy přivede na svět potomky a až bude celá rodinka v pořádku, uvidí se. Já nepotřebuji teď hned kočku. Já jsem se zamiloval, a tenhle cit mi obvykle vydrží dost dlouho. Já chci Ruby. A zdaleka ne hned, když to nepůjde. Možná moje umíněnost (jsem přece kocour, ne?) promluvila v náš prospěch: Ruby zmizela z nabídky CHS a prošla důkladným vyšetřením na citlivém „sono“. Za týden tu byla zpráva, že podezřelý polobratr byl beze zbytku zproštěn viny, žádného násilí se zjevně nedopustil a Ruby může odjet za svou novou smečkou třeba zítra. Ve svých devíti měsících sice rychle dospívá a začíná svému okolí dělat nemravné návrhy, ale březí není.

A tak dostala naše smečka pátého člena.

Když se Ruby za bedlivého přihlížení smečky vybatolila z přepravky, stalo se několik věcí naráz. Do dětsky obdivného: Jéééé, ta je ale krásná!“ vpadlo zlostné zasyčení papiňáku jménem Célina a šedobílý, notně naštvaný chomáč chlupů se vklínil mezi stěnu a krbová kamna – naštěstí se právě netopilo. Odtamtud, s pečlivě krytými zády, dával svou nelibost najevo zřetelně a stále více nahlas. Ruby několikrát silně mňoukla a přestala si Céliny všímat. Využila tak příležitost nám předvést, že na devítiměsíční kočičku, vážící malinko přes tři kila i s bohatou srstí, má hlas jako zvon. Její zamňoukání rozdrnčelo skleničky v polici a poněkud lekavější Cedrik nadskočil všemi čtyřmi do vzduchu. Když zase dopadl, měl v očích zděšení.

Co to je? Další černá kočka? No potěš koště! Kdo to sem dal? Co to tu chce?

Skoro to vypadá, že to tu bude bydlet… Velký Kocoure, a ty to tak necháš?

Nechám, milý Cedriku, nechám. A rozhodně ti nebudu prozrazovat, jak moc za přítomnost slečny Ruby ve tvém teritoriu doopravdy mohu. V tu chvíli už si Ebony vyměňoval s Ruby první opatrné pozdravy a zdálo se, že tihle dva si porozumí – k černému černá, k suverénovi suverén… nedivil bych se. Britské kočky bez ohledu na délku srsti mívají klidnou, přívětivou povahu a nevyhledávají konflikty. Dokonce se čas od času stane, že jim temperamentnější plemena (třeba bengálky nebo i nervní peršule) doslova a do písmene pijí krev. Ebony, jak se zdá, s novým členem smečky potíže mít nebude. Alespoň něco. Célina stále ještě bivakovala za kamny a prskala jako křeček. Její bratr Cedrik si nedůvěřivě prohlížel to nečekané černé nadělení, ale v podstatě se nevzrušoval. Možná věděl, že Célinka zvládne protestovat a „kušnit“ za oba. Neměla a dosud nemá s něčím takovým potíže.

Hrozící idylku pokazila Ruby tím, že se zdvořilým očenicháním pozdravila s Dalím – následkem toho očenichání však bylo, že charakteristickým způsobem zavrkala a to vrkání ukončila dechberoucím zaječením. Paní chovatelka měla pravdu, že Ruby rychle dospívá… jestli tohle nebyl ze strany naší horalky nemravný návrh, pak o kočkách nevím vůbec nic. Cedrik se vznesl pod strop a zmizel v útrobách tunelu na šplhacím stromě. Ebony, který ovšem už dávno netuší, jakým způsobem a proč vůbec by na podobné nabídky měl odpovídat, trochu poodstoupil, a kdyby to bylo možné, nejspíš by pohoršeně povytáhl obočí.

Takhle bez obalu, mladá dámo? To se dělá? Co vás to v té prestižní britské škole učili?

Jen Dalímu se zachvěly vousky, jak mohutně nasával vzduch. Přiznám se, že mi zatrnulo – Dalí na rozdíl od všech ostatních kočkourů vůbec nezapomněl, kým kdysi býval, a ačkoliv je kastrát, čas od času se u něj objevovaly náznaky říje, nebo spíše pokusů o ni. Někdy dokonce tak nápadně, že jsme uvažovali, zda nedošlo při kastraci k nedopatření a urostlý kocour byl skutečně připraven o veškeré své ozdoby „lege artis“. Na mysli mi vytanuly všechny ty více méně zábavné historky na téma kryptorchismus, příběhy o kočičkách, které se až při kastraci prokázaly být vlastně kocourky… I neposkvrněné početí bělostného Aneška se těmi vzpomínkami mihlo.

Tím spíš, že Dalí nezůstal k návrhům temperamentní Rubišky ani trochu lhostejný. Pečlivě se navzájem očenichali, a pak následovalo svádění: Ruby se vztyčeným ocáskem pochodovala vpředu a po očku se ohlížela, jestli ji rezavý Don Juan následuje. Jistěže následoval – s čenichem dychtivě nasávajícím příjemné zprávy u Rubyiny zadní části ztrácel rovnováhu duševní i fyzickou, těžko říci, kterou z nich rychleji. Nakonec se Dalí přiblížil po způsobu všech kocourů k Ruby ze strany a jemně se jí zakousl do šíje. Zavrkala a celou kočkou dávala najevo, že je s takovým počínáním nejen svolná, ale dokonce spokojená. V duchu jsem jim oběma hrubě nadal (že to vůbec nebylo slušné, omlouvá snad jen mé upřímné zděšení) a chystal se tohle nezákonné počínání překazit. Ve vzduchu se kromě horkého erotična vznášel problém, a to podle všeho ne jeden.

Než jsem stačil začít uvažovat o řešení kteréhokoliv z nich, vyřešily se samy.

Dalí, zlatožluté oči jiskřící zamilovanými srdíčky a zoubky jemně zakousnuté do voňavé Rubiščiny srsti, totiž viditelně ztratil nit. Kouzlo vzpomínek zřejmě vyprchalo.

Co to dělám? A co jsem to vlastně chtěl? Něco je špatně, ale za žádnou cenu si nevzpomenu, co… Ale kočička je to pěkná a milá a tak nádherně mi voní! Je mi s ní dobře, moc dobře…

Nakonec viditelně rozpačitý Dalí povolil kocouří stisk a za mohutného předení začal Ruby jemně čistit její rozkošná špičatá ouška. Neprotestovala. A tak se lososový elegán Dalí a černé kotě s uhrančivýma očima mazlili spolu uprostřed pobaveného kroužku přihlížejících. V následujících dnech se z nich stala nerozlučná dvojice, každou chvíli jeden druhého hledá kdesi po domě, ale nutno přiznat, že v naprosté počestnosti. Z Dalího se obratem stal pozorný strýček, platonicky zamilovaný do pohledné a mladičké neteřinky, které je ochoten snést modré s nebe. Možná by chtěl i něco víc – a ale ne a ne si vybavit, co by to mělo být a jak by to měl vlastně provést.

Skutečnost, že Dalí je kočkour mimořádně vitální, přitažlivý a na svou kocouří minulost pomalu a dlouze zapomínající, se ovšem potvrdila. Cedrik ani Ebony Rubišce nevoní a ona se k nim chová jako k sobě rovným. Naopak to platí stejně.

Přes všechny erotické nepatřičnosti je Ruby ještě kotě, a je náležitě hravá: nejoblíbenější hračkou jsou odřezky králičích kůží, kterých dokáže mít najednou v provozu klidně několik, číhá na ně ze zálohy a vrhá se po té, která se podle jejího odhadu „pohne“ první. Zpočátku se trochu bála velkého šplhacího stromu, ale teď si ho oblíbila a je to vlastně jediná kočka, která bez zaváhání prolézá všemi otvory a tunely, které jí naše „monstrum“ může nabídnout. Možná i proto, že se jimi nemusí pracně soukat – britky dospívají docela dlouho, takže Ruby je zatím poměrně drobná. Ale pokud genetika funguje alespoň trochu, Ruby drobná nezůstane – oba rodiče Rubišky jsou opravdu nádherné, masivní kočky.

Na rozdíl od zbytku smečky je Ruby zvířátko upovídané, nějaké poznámky má skoro ke všemu, co právě dělá nebo by dělat chtěla; když míjí některého člena smečky, krátce mňoukne na pozdrav, a to i pokud je člen smečky dvounohý. Nerada se chová – zřejmě má dojem, že je v lidské náruči omezována v možnosti pohybovat se a lovit ty úžasné chlupaté „myši“. Jako každé správné kotě střídá chvíle nadšeného plynutí prostorem s neméně nadšeným spočinutím, kdy se obvykle usadí na pozorovatelně kočičího stromu, zvolna a rozvážně si čistí kožich a poklimbává. A my si docela rychle zvykáme na skutečnost, že máme doma britku. Přesně tak, jak jsem to Centrální Distribuci neprozřetelně napověděl.

Je úchvatná a jmenuje se Ruby. Je to děvče z Vysočiny se srdcem na správném místě, a navíc má pro strach uděláno. A na její počest jsme naše skromné rodinné sídlo přejmenovali na penzion U CEDRU. Protože tu bydlí Céčka, Ebony, Dalí a Ruby…

A kromě toho… kdybyste dovolili… ještě my čtyři… obyčejní lidé. Neumíme příst a nedovedeme zatahovat drápky. Místo myší lovíme konzervy a granule a Pribináčky. Při běhání strašně dupeme, mluvíme nahlas a nevejdeme se do umyvadla. Nikdo z nás není Highlander.

Ale baví nás žít s kočkami a děláme, co můžeme, aby je bavilo žít s námi…