Poz. red.: Dnes je den posledního rozloučení s Lídou Švecovou a já jsem usoudila, že vzpomínka na ženu plnou lásky a jemného humoru by neměla být smutná. Takže jsem na dnes zařadila jeden z jejích opravdu starších článků, který vyšel na Zvířetníku už v roce 2000. Tak vzpomínejte se mnou na naši Li…

Dede

„Tak si moji pejsci představte, že jsem se ve Zvířetníku dočetla, že tam chybí Heč články. Máme nějaké to Heč?“

„Jasně“ pravil Dráček. „Jsme strážci jelenů.“

„Ano, ano. Máme práci, ke které jste nás vy lidé staletí chovali,“ dodala Nastěnka.

„Jůů a je s nima legrace,“ podotkla Boominka.

„Ty mrňavko mlč. Akorát s nima dovádíš. Práce zůstává na nás,“ neodpustil si poznámku Drak.

„Ale no tak, pejsci moji, přece se nebudete hádat, raději si pojďme říkat to HEČ.“

„Tak já začnu – Heč máme svůj domeček a každý má svou zahrádku, je to to správné heč paničko?“

„Správně Nastěnko.“

„Heč, já mám svůj rybníček a sám jsem si ho vymyslel a páníček mi ho pomohl udělat,“ ozval se Dráček.

„Ále, to je toho,“ vmísila se do hečování Nastěnka. „Já mám svůj gauč, heč.“

„A furt se na něm jen válíš, proto jsi tak líná a tlustá“, chechtal se Drak, až z toho udělal kotrmelec.

„ Já, že jsem líná a tlustá, ty jeden, vždyť mám CACIBa a ty neé, kyš, kyš.“

„Ále, výstavy jsou pro ženský, to je toho, vrrr.“

„Co na mě vrčíš ty obludo zrzavá – hele paničko – žárlí, hé hé.“

„Proč bych žárlil, ty stříbrňásku poťouchlej, já abys věděla, když jsem byl v mladejch, jo, tak jsem dostal CAJCe i s Vítězem plemene BOB, abys věděla. Jenže BOB je klučičí záležitost, to taková praštěná holka jako ty nikdy nedostane, heč, heč.“

„ No počkej ty Draku Mraku, já ještě s výstavama nepřestala, já ti ještě ukážu, vrrrr.“

„Paničko, nejsou oni sprostí?“ šeptla Boominka.

A v dálce se objevil pán se psem a všichni tři pejsánci se šli podívat, zda-li farmě neškodí.

Lída s Drakem a Nastěnkou

Co nakousli, musím za ně dopovídat zase jenom já.

Ano. Mají svůj domeček se zahrádkama. Jak to vzniklo? Původní plán byl takový, že budou na farmě stále. Jenže toto se brzy ukázalo být nepraktické. Na farmu se dováží krmivo – brambory, řípa, zelí, veškeré opadané ovoce, senáže. Do té doby jsem netušila, kterak je pojem „dneska“ široký, že obsahuje také zítra, a nebo také vůbec.

A tak se stávalo, že byli psíci někdy úplně zbytečně celý den zavření v klecích, tedy kotcích, nebo naopak mi rozzuřený agronom volal, že již byli na farmě třikrát a psi jsou volně puštění. A pak se stala nepříjemná událost, že psy jeden traktorista přehlédl a než stačil za sebou přirazit vrata, udělali mu „děti moje“ z montérek třásničkovou sukýnku. Naštěstí to vzal tento člověk s humorem, hlídací pes je od toho, aby hlídal, a nakonec, tenkrát to byla ještě štěňata, ale…

Bytostně nesnáším kotce. Jejich význam uznávám jen v době hárání fenky. Horečně jsem přemýšlela, jak to udělat, aby pejsci nemuseli být celý den zavření. Nápad přišel. K farmě ještě patří stará konírna, kdysi sloužila pro třicet koní, a k tomu jsou i dva odpovídající, dostatečně prostorné výběhy.

Stačilo málo. Trochu poopravit ploty, vyčistit baráček a moji hafíci se mohou právem chlubit, že mají největší kotce ze všech psů. Heč.

U Nastěnky jsem si udělala takovou malou pracovničku, kde mám stolek, psací stroj, židle i zmíněný gauč. Velmi ráda tam pracuji, čtu, relaxuji. Jediné co mě mrzí je fakt, že tam nemám elekrický proud a tudíž jsem tam bez počítače.

Do mé tamní pracovny rovněž velmi rádi chodí moji přátelé v letním období, kdy je venku nesnesitelný žár a uvnitř konírny je teplota tak na lehčí svetřík. Pro kavkazské chlupatce je to přímo ráj.

Vodomilný Dráček ve svém výběhu objevil prohlubeň, kde po dešti zůstává voda. Nejenom, že se tam chodil válet, ale pomohl náhodě a začal v těch místech i vydatně hrabat. Tím inspiroval mého manžela Jirku a společnými silami vyhloubili pořádný rybníček. Jirka jámu pak ještě doupravil pískem a štěrkem a natahal tam vodu. Od té doby vidět Dráčka v jeho výběhu čistého a suchého je téměř nemožné.

Každý z nás má nějakou tu slabůstku. Tou mojí jsou psí výstavy. Velmi ráda na výstavy chodím a ještě raději se svým psem chlubím. S erdelákama jsem moc štěstí neměla. Všichni byli samozřejmě ti nejkrásnější, ale rozhodčí si vždycky nějakou tu vadu krásy našli. Největšího úspěchu jsem dosáhla se svým posledním erdelem Ajvíkem. Na Světové výstavě v Brně v roce 1990 jsme získali známku „velmi dobrý“. Měla jsem velkou radost. Později na krajské výstavě získal Ája titul – Nejlepší veterán.

Přišli kavkazani a já neodolala. Draka i Nastěnku jsem přihlásila na Speciální výstavu ovčáckých a pasteveckých psů, která se tradičně koná ve Vojanových sadech. Nastěnka ji bohužel prohárala. Ale Dráček… Heč, třikrát heč, ve třídě mladých získal titul CAJC, v rozeběhu o titul BOB jsme převálcovali dokonce republikového šampióna a v závěrečné soutěži Primus Junior, kterou posuzoval polský rozhodčí, jsme získali třetí místo. Radost jsem měla obrovskou.

Růžovými brýlemi jsem ho již viděla jako Šampióna. Dráček dospěl… Drak je pes hlídací a po kavkazácku agresivní vůči cizím psům. V kruhu rodinném dobračisko a mazel převeliký, ovšem v kruhu výstavním, plném dominantních kavkazích samců, se z něj stává dominantní kavkazský pastevecký pes. Ne že by šarvátky sám vyhledával – ale jak říká manžel: „Bezdůvodně nezaútočí, ale důvod si vždy najde.“

Na normální procházce si vystačím povelem. Předvídám, vyhýbám se psům. Ve výstavním kruhu je zapotřebí mít psa zvládnutého nejen psychicky, nýbrž i fyzicky. To jsem si uvědomila na jarní výstavě v Českých Budějovicích, kde se Dráček vůbec nepředvedl. Chodil přískokem a já z povelu „K nóóóze“ téměř přestala mluvit. Byla jsem ráda, když jsme se vůbec z kruhu dostali ven. Bez ocenění.

Měla jsem ještě psíčka přihlášeného hned na další týden znova do Vojanovek. Spíš z nostalgických důvodů jsme se s manželem domluvili, že to nevzdáme a Dráčka s výstavní kariérou rozloučíme pravě tam. Tam, kde jsme začali.

Dráček se po úvodních vzteklých záchvatech uklidnil a v kruhu se krásně předvedl. Z rovnováhy ho vyvedl pouze útok psa Sadžara, který se mi tak zalíbil, že už ho mám na krycím listě k Nastěnce, ale to odbíhám. Dráček na této rozlučkové výstavě získal titul Res. CAC, za psem, který tam získal posledního CACe pro šampionát. A psa, který před týdnem v Budějovicích získal CACIBa, toho jsme zde nechali daleko za sebou. Bylo to důstojné rozloučení. Heč.

Na výstavy jsem si již nechala pouze holky, které zvládám v pohodě i fyzicky. S Nastěnkou již máme „zaděláno“ na šampionát a doufám, že se povede i Boomíškovi.

Lída s Nastěnkou, Boomi a Drakem

„Baf,“ pravila Boominka, štípla mě do kolena a odskákala do trávy.

„Ty potvůrko, to se dělá kousat paničku?“

„Jóó.“ Rozeběhla se s pískacím míčkem, přerazila se o Draka a upadla na Nasťu.

„To jsou teda poloměry,“ zabručela Nasťa a hopla ke mě na gauč. „Vrrr, teď prosím neobtěžovat, teď se jdu mazlit.“

„Já taaakyyy,“ praštil mě přátelsky Drak tlapou do zad.

„Pííísk, vrrrrrr, jdeš pryč ty Daráši jeden protivný. To je můj gauč, moje panička, můj domeček, moje zahrádka. Běž si do toho svého odporně mokrého bazénu, nebo tě kousnu, ty čokle jeden opelichanej, píííísk, vrrrrrr.“

„Draku, co ta teta zase tak piští?“ ptá se Boomíška.

„To nic štěně, pojď, půjdeme se raději vykoupat a ono to tu naši Nastěnu přejde.“

„Jóóó, to je bezva nápad, jupíííí – do vodičky, už letím.“

„Konečně sami,“ mrkla na mě Nastěnka a labužnicky se rozvalila na zádíčka.

„Cha cha, vzpomínáš si paničko, jak se Drak rozeběhl po nějakém psovi a přehlídl, že mu ležím v cestě. Musel mě přeskočit a dopadl do louže ve které se tak báječně rozmáznul?“

„No jó, a jak se pak rozhlížel, jestli ho náhodou nikdo neviděl, jestli neutrpěla jeho důstojnost, abych si to Nasťo nepamatovala, to bylo dobrý, fakt. Ale ty moje myško, pamatuješ si, jak jsi páníčkovi naštípla prstíček vodítkem?“

„Hmm. Ale Dráček tuhle říkal, že páníčka na výstavě strhnul na zem a pár metrů ho za sebou po zadku vláčel? Je to pravda, nebo se jen vytahoval?“

„To je pravda. Dráčkovi se zalíbila jedna asiatka a chtěl se s ní spřátelit. Pěkně mě vyděsili, kuliši moji milovaní, jeden jak druhý.“

„Hézky. Nó a pak… Jauvas, písk, Boomino, kolikrát ti mám říkat, že se do uší kousat nemá.“

„Co je šeptem, to je čertem,“ oklepala se Boominka.

„A co je čertem, to je žertem,“ oklepal se Drak.

A gauč a Nastěnka i já jsme vypadaly, jako kdybychom v bazénku byly my.

„No počkejte vy dva, já vás proženu, já vám dám, voda na Nastěnku, brrrr.“

„Jó, že nás proženeš, takovej tlustoprd, hé hé, a že née.“ poskakoval před ní Dráček.

„A že jóó,“ a Nastěnka seskočila z gauče a rozeběhla se zahrádkou, na jednom uchu jí visela Boomíška, na druhém Dráček Mráček Eskymáček.

Zahrádkou se ozývá kavkazí smích, dupání, pískání, broukání, a tu kolem mě proběhla dělová koule Nasťa, tu odněkud vypadla Boomina a tamhle kolem plotu letí nukleární hovado Drak…

HEČ. Mám skvělé pejsky, bezvadné kamarády. HEČ, HEČ.