Já ani nevím, jestli sem mám napsat, že Kačenka-Cibulka má dneska 5.5. první narozeniny. (f)

Dobrý den všem !
Gratuluju případným oslavencům a držím palce i nadále Vojtíkovi,Shelmince,Dixie a vůbec každému,kdo to potřebuje (y) .Rozhodování je někdy opravdu problém – rozhodnout se o „něčem“ není tak těžké (i když nám to třeba změní život),ale rozhodnout o „někom“ je podstatně horší (můžeme změnit život jiné živé bytosti).
Náhlé změny počasí mi dávají zabrat,tak se jdu potěšit Betím týdeníčkem, i když mám dojem,že při představě Xerxovic cestování mně začnou bolet kolena taky (:)) …

Večer jsem měla radost že (rain) . Protože jsem si říkala, že když bude zataženo, že ráno nebude takový mráz jako byl ráno. Chyba – vyjasnilo se a mokré květy jabloní, višní, rododendronů, tulipánů… jsou opět pokryté vrstvou ledu. (sun) se už snaží, kam dosáhnou paprsky, je odledováno, ale ve stínu je ještě ledové království… Asi blůmy a jablíčka nebudou…

Hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

Ano – možnost volby je někdy „za trest“ Ale zase je fajn, když se naše volba povede (nod) – hned je o důvod k úsměvu 🙂 víc. A úsměvů není nikdy dost (wait)

No jo, ono je to s tím čekáním na povel někdy složité. Mě se při čtení okamžitě vybavil (možná známý) vtip: Pán čeká u výtahu, otevřou se dveře a on vstoupí. Jenže tentokrát výtah nevyjel, pán spadne do prázdné šachty a na poslední chvíli se zachytí tyče. Visí tam a nešťastně volá „je tady někdo, kdo mi může pomoci“. Po chvíli se shora ozva mohutný hluboký hlas „Synu můj, měj víru v moc boží a pusť se tyče“. Chvilku je ticho a pak je slyšet – „je tady ještě někdo jiný, kdo by mi pomohl?“.

Ten vtípek jsem musela napsat jako nutné odreagování, jinak jsem tu strachy celá roztřesená starostí o Dixie. Děkuji všem moc a moc za včerekší palečky, pokud můžete, držte dál. Situace je totiž dále velice vážná, ale Dixie zatím stále žije. Manžel se ráno při návratu domů u veta zastavil a směl i zajít Dixie pohladit – nijak extra prý nereagovala. Tam se dozvěděl to, co jsem psala včera, že zatím nemohou Dixie napíchnout příliš křehké žily a že to zkusí odpoledne. Ale tekutinu prý do ní po částech dostávají. „Krmnou trubici“ do krku jí také nechtěl dát, mimo jiné právě z důvodu její slabosti. Tak jsem tam pro vlastní uklidnění jela odpoledne já, poptat se, co je nového. Doktor měl jiného pacienta, ale k Dixie mne pustila jeho asistentka. Kočka ležela schoulená, pravou pacičku ofačovanou a vedly od ní hadičky. Prý se jim tentokrát podařilo žílu napíchnout a dostává tekutinu obohacenou nutným posilněním. Dixie při mém podrbání pod bradičkou 2x krátce mňoukla, ale jinak se nehýbala. Asi ani nemohla, protože pod bradou měla zasunuté takové úzké, dlouhé obrácené „U“ z železné tyčky, které vedlo přes celou hruď. To jí nejen podpíralo bradu, ale asi hlavně bránilo jejímu sklonu k pacce a případnému trhání obvazu. Vypadala jako hromádka neštěstí, ale namouvala jsem se, že „nevypadá na umření“. Nenutila jsem asistentku, aby mi řekla, zda je záblesk naděje, ale zeptala jsem se, zda to, že teď dostává přísun tekutiny a výživy je „dobrý znak“. Řekla, že jistě, že Dixina situace je stále „velice vážná“, ale psík, co leži ve vedlejší kleci je na tom s hodnotami jater ještě o hodně hůře. Teprve až zítra, nebo pozítří, až se její tělo trochu zavodní budou moci udělat další krevní rozbor, aby viděli, zda se něco změnilo. Tak se modlím, aby se toho rozboru dožila.

Ještě minulý týden se Dixie zdála úplně v pořádku. Ale pak se najednou začala chovat „divně“, více polehávala ani nechtěla být moc venku. Při chování předla a večer spala na oblíbeném křesle, když jsme se dívali na film. V noci ale se mnou nespala na posteli, přes den v domě lehávala natažená na podlaze a o pozornost jakoby nestála. V naší ulici dávali na dům střechu, byl to rámus a Dixie vždycky byla taková křehulinka, každé „ofouknutí“ jí stresovalo. Tak jsem myslela, že jí vadí ten hluk. Jenže pak jsem si všimla, že i méně jí, nechtěla ani svoji milovanou masovou kašičku. Ale viděla jsem jí čůrat a přišlo mi, že i normálně pila. Sice jsem stále myslela, že je vystresovaná, ale to nechutenství se mi nelíbilo. Z kousku hovězího jsem vyvařila co se dalo a pak ten vývar Dixie asi 3x za den stříkla do pusy. To jí zachutnalo, dokonce se i sama trochu napila a snědla tak lžíci tuňáka z konzervy. Jenže následující den se její tělo jakoby před očima „propadlo“, Dixie najednou vypadala děsně hubená. Nikdy nebyla tlouštík, i „ve zdraví“ vážila necelá 4kg (když jí pak vážili i veta měla jen 2.5kg). Ale tady to bylo, jakoby se kůže do posledního momentu držela nad sesychajícím masem pod ní (takže nebylo nic vidět) a pak už to nešlo a „sesulo se to“. To byl ten klam, jak kočky dovedou příznaky nemocí zakrýt. Prostě Dixie najednou měla zadní kyčle vystouplé a při pohlazení ruka drncala o jednotlivé obratle. A odmítla jíst úplně. To už byl alarm a jeli jsme k veterináři. Jenže jsme si mysleli, že to bude jen nějaká viróza, nebo horečka – tu už měla 2x před lety, také vždy vypadala pohuble a apatická, ale atb. to rychle zpravily. Vet si jí tam hned nechal na odebrání krve a akutní zavodnění. Ale jeho telefonát s tou zprávou o játrech, byl opravdu nečekaný šok.

Pitrýsku, jsem opravdu ráda, že Shelminka je na dobré cestě u uzdravení, třeba i nám se tak poštěstí. V Vojtík také bude brzy jistě silák „bezdrátovej“.