Tak se nám princ William oženil! Byla z toho velká sláva, Kate, nevěsta „z lidu“ byla půvabná a příjemně normální. Člověk by jim přál, aby mohli oba příjemně normálně žít, ale nejsem si jistá, jestli mají nějakou šanci.
Copak Kate nejspíš nebude zažívat běžnou honičku zaměstnané matky, ať už doma na mateřské, nebo později, když se matky každodenně snaží udolat onu nesmrtelnou domácí tříhlavou saň – péči o děti, o domácnost a tak trochu i o sebe a svého muže. Ta bude mít honičku úplně jinou! Když uvážím jenom to, co si na základě letmých bulvárních zpráv dolehnuvších k mým uším dokážu představit, tak bych rozhodně neměnila, ač domácí práce nijak zvlášť nemiluju.
Ale vraťme se ke svatbě. Je to takový zvláštní okamžik. Spousta lidí je dnes přesvědčena, že je naprosto zbytečná – že i sezdaní partneři se rozcházejí a ti nesezdaní spolu naopak věrně zůstávají. V jednom i v druhém případě může být partnerství plné lásky a ohleduplnosti, či lhostejnosti až krutosti. Ach ano, na to není nic divného, vždyť spolu přece žijí lidé a ti nejsou předem naprogramovatelní.
Přesto ta svatba má něco do sebe. Například už jen dojít k tomu, že se ti dva chtějí vzít. Potom to oznámit rodičům, přátelům a známým a vypořádat se s jejich reakcemi a názory. Někdy už tento krok chce notnou dávku odvahy! Potom přijde zkouška partnerského vztahu – přes x kompromisů v rámci obou zúčastněných rodin je třeba svatbu naplánovat a poté i připravit. Pokud se pár nerozejde už v této fázi, nachází den D.
Nevěsta – dnes již málokdy těhotná, dítě na cestě dnes rozhodně není důvod ke svatbě – prochází vzrušující proměnou. Je obvykle odborně nakadeřena, nalíčena, přistrojena do vybraných šatů a ověšena potřebnými doplňky, aby se učinilo za dost pověrám, tradici i její vlastní touze.
Ženich to má snazší – pokud netrpí bolestivými následky prohýřené noci, tak mu stačí se umýt, oholit, nasadit svatební oblek, nechat si připnout kytičku myrty a nezabít stoprvého člověka, který mu připomene, že nemá zapomenout prstýnky. Potom se už jen vrátit pro prstýnky nebo pro občanku, popadnout kytici a vyrazit za svojí milovanou.
Nakonec dojde k samotnému obřadu. Matky bývají obvykle dojaté, jak to jejich chlapečkovi/ holčičce sluší a aspoň na chvilku odeženou pochybnosti, jestli to jejich dítě vůbec ví, co dělá. Otcové jsou na tom stejně, jen obvykle dávají najevo méně toho dojetí a snaží se hledět přísně, protože se to tak sluší. Popravdě by v tomto okamžiku nepředstírané veselí rodičů nevyznělo příliš vhodně – lidé by si mohli pomyslet, že se už nemohou dočkat, až potomka konečně vyšoupnou z rodného hnízda, což by mohlo v druhé zúčastněné rodině probudit (či rovnou potvrdit) nejedno temné podezření.
Samotný obřad by fraškou být pokud možno neměl, i když vinou zákeřných okolností se tak kolikrát stane. Přece jen jde o důležitý slib a aspoň v ten den by ho oba zúčastnění měli vyslovit z celého srdce. Protože proč by tam stáli, kdyby to nemysleli vážně? Vždyť dnes už ke svatbě nikoho nic nenutí.
Potom následuje děkovačka, kdy každá nevěsta září. Ano, tak se to přece říká – je jedno, jestli ne nevěsta mladá, krásná a skvěle oblečená – či nikoliv. Nevěsty prostě září, ženiši se tváří statečně a matky slzejí. To je něco jako společenský úzus
No a potom má následovat zábava, jejíž obsah, rozsah a vkus, s jakým je připravena, se svatbu od svatby liší. Co by nemělo chybět, je hojnost dobrého jídla, pokud možno dobrá nálada a nezapomenutelné proslovy. Svatební den by prostě neměl být den jako každý jiný – a většinou se to (tou nebo onou cestou 🙂 ) povede.
A já se dnes ptám: Jak vzpomínáte na svoji svatbu – nebo na svatby svých blízkých? Jak se projevil všeobecně platný zákon schválnosti? Co bylo nezapomenutelné a na co byste naopak velmi rádi zapomněli? Pojďme si povídat o svatbách…
PS: A jestli se vám při přemýšlení o svatbách vybaví čarodějnice, tak vám to po dnešek odpouštím 😛 Protože dnes večer, milé dámy, letíme! Doufám, že vaše košťata prošla technickou kontrolou, a před vzletem nezapomenete zapnout poziční světla, bezpečnostní pásy a na násadě budete mít připevněnou lékárničku splňující stojednatřicáté nařízení o jejím jediném správném obsahu. Dámy, sedlající vícemístná košťata, se prosím drží v letových koridorech vždy vpravo! Přeji úspěšný let a báječnou oslavu (bat)
jasněěěěě, budem tančit s koštětem, chlapům hlavy popletem 😀
Mno moje vlastní, doposud poslední, svatba je památná tím, že jsme ji právě měli mít stranou, v Praze, vesměs se spoužáky partnera, mimo knedlíčkových polévek a závojů, strýců, co tancují na stole, a prostě všeho, co jsem zažila u starších sester.
Brali jsem se na radnici v Holešovicích a souška, co svatbu jistila (zřejmě tedy matrikářka) se ani neunavovala číst dotazníky, takže mi nezbylo než v polovině obřadu, kdy řekla, že snoubenci budou používat stejné příjmení, vykřiknout, že to není pravda. 😀
Čímž jsem celý obřad zarazila a následně jsem několik let všude vysvětlovala, proč mám tak příšerně proškrtanou občanku.
* Změna příjmení neplatí, viz. strana už nevim.
Ještě byla skvělá svatba mého mladšího příbuzného, který se přiženil k evangelíkům. Odpolední až dovečerní veselice konala se v evangelické škole na venkově. Všechny guláše a vepřové pečeně sežrali čtyři synové paní oddávající a já domů výslužkou dostala marcipánový dort – strašná křivda. Za prvé.
Vzhledem k tomu, jak se vyjadřovali a chovali svatebčané ze strany nevěsty, urputně jsme se sestrami a švagry skrývali (před nimi) buď u pípy u sklepa nebo na zahradě na studni, kde se smělo kouřit. Jak mé srdce zaplesalo, když nevěsta přišla k nám a pronesla: „Tak kruci dá mi někdo cigáro?“ nedá se rozepsat. 😀
Bětuláskovic mladší příbuzný byl koukám na tom podobně jako já, ale já se přiženil ke katolíkům… 😉
No voni asi po dvou letech konvertovali. Jsem takhle stála se ségrou na dvorku a pokuřovaly jsme o vánočním posezení… Prej konvertovala celá rodina. Jako totální paka se na nic neodvažujeme ani ptát, abysme něco!
Já jsem sice pohan, ale Bibli mám a občas ji i čtu. Ale opravdu jen ob nějaký čas, já jakožto magor do historie jsem si totiž pořídil zrovna Svatováclavskou, ve švabachu (naštěstí českým).
Ale celá rodina mi nebyla schopna (ani po poradě s knězem) odpovědět na triviální otázky.
Každonedělní návštěvy kostela taky nebyly pro mě to pravé. Víru nikomu neberu, ale mám na ni vlastní názor.
A jen tak mimochodem, má věřící bývalá manželka si vzala naprosto nevěřícího člověka, jsou spolu asi čtyři roky a maj dvě děti… Oba se mi styděli říct, že spolu chodí, což mi připadá jako humorné, jeho totiž znám asi o pět let dýl než ji.
;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)
.(*) Z cirkusu Kolosseum utekl medvěd. Carská policie vypsala odměnu osm rublů za chycení nebo zneškodnění medvěda.
Mojše okamžitě začal balit kufry.
„Mojše, uklidni se,“ povídají sousedi, „medvěda budou chytat, ne židy.“
„Jo, to známe“, bručí Mojše. „Nejdřív tě zastřelí – a pak běž a klidně si dokazuj, že nejsi medvěd.“ .(*)
~o) Vinšuju všem přítomným klidný večer, hezké sny
a pěkně se vyspinkejte! ~o)
„Poslechnou, Abeles, jejich syn se prej nechal pokřtít u katolíků, co řeknou Hospodinovi, až před Něho přijdou?“
„Nooo, co bych řek, zeptám se co Jejich pan syn…“
😀
(clap) (clap) (clap)
Tak už zase doma… pohodička pohoda, moc krásně tam bylo, Betka vzorná, Kvílík usměvavý a spokojený, všichni muzicírovali, zpívali…
Betí týdeníček dopsán již včera:
http://www.drporkert.com/dogy/images/beta/0411/index.html odkaz na sobotní výlet do Jizerek ukazuje jak „známý“ miniviklánek na milíři, tak i ten náš „vlastní“
Tak my s Chetem jsme meli svatby dve. Prvni v unoru u babicky na farme – potrebovali jsme zlegalnit nase spolunazivani, protoze jsem mela pres neho levnejsi zdravotni pojisteni. Ja vim, ze to z ni jak pekna zhovadilost. Mela jsem pred sebou jeste dva semestry na pravech a vetsina penez sla na skolne. Stejne jsme se chteli brat, ale takhle jsme to urychlili. Tak na te prvni byla jen Chetova nejblizsi rodina a sezdal nas kamarad pravnik. Coz moc matlo tchyni, jeste rano pred „legalizaci“ se nekolikrat ptala, jestli nema poslat pro kazatele. No a pak zacatkem rijna jsme udelali velikou „jako“ svatbu. Fakt je, ze vetsina nasich znamych o te prvni nevedela. Obrad vykonal opet tentyz kamarad, meli jsme to v kapli ve starem univerzitnim parku, a vlastne to byl bezva mejdan. Sezvali jsme spoustu lidi, seslo se samozrejme hodne muzikantu,, Chetovo kamaradi z jeho rodneho mesta prijeli prevleceni za Cheta. To chce trochu vysvetlit. Prednosta mel v te dobe rekneme netradicni zpusob odivani. No, tak krapet jako supak a vzdy nezbytne slunecni bryle. Takze rodne mesto se dostavilo za supaky a meli jeste masky s Chetovym ksichtem a tmavyma brylema. Nektere z nasich skupinovych svatebnich fotek vypadaji tudiz zajimave. Moc pekne nam k tomu kamaradi hrali a vetsina lidi zpivala a kdyz nas Jim (podruhe) prohlasil za manzele, tak vsichni povstali a tleskali. A kazdy rikal, jaka to byla pekna a neobvykla svatba. Po svatbe byl veliky mejdan, pujcili jsme si klubovnu u nejakeho bytoveho komplexu a veskere jidlo pro vsechny pozvane jsem vicemene uvarila sama s pomoci jedne kamaradky. Vlastne to byla takova dobra kolektivni akce. Jina kamoska vyzdobila klubovnu, jini zas prubezne odvazeli dobroty z me kuchyne do lednice v klubove kuchyni, nekdo fungoval jak barman. A hlavne se hralo a zpivalo, zustali jsme snad do trech do rana a jidla a piti jeste zbylo.
Tohle byla nase hlavni svatebni pisen : http://www.youtube.com/watch?v=Mb0CZ4wplek&feature=related. Uz jsem ji dlouho neslysela, a tak mi oko zaslzelo. A fakt je, ze jestli uz pred kamaradem Jimem nebo knezem, ale reknu ten slib, ze v nemoci a ve zdravi, dokud nas smrt nerozdeli, to ma, aspon pro mne, vyznam.
Z ničeho se nesmí dělat věda, ani z vědy, natož ze života (Jan Werich). Přesně tohle jsme si zvolili v r. 2004, po dvacetileté známosti, jako motto svatebního oznámení. A stejně jsme pojali i svatbu. Ženich, (56) nevěsta (o něco málo starší), dva svědkové. Nám to stačilo, počasí se vydařilo a oběd na stojáka v bufetu neměl chybu. Večer na chatě táborák, špekáčky na klacku a hudba z jezevčíka. Náklady minimální, všichni spokojeni a hlavně: Klídek a pohoda dodnes! Udělat ,,akci na široké základně“ nebo tyjátr podle vzoru Bartošová/Pomeje a za dva roky jít od sebe není žádné umění, kumšt je ustát každodenní společnou realitu, zejména když dva ubohé důchody jsou vaším jediným zdrojem příjmů. A těm dvěma princátkům není co závidět; jediné, čeho mají dost, jsou finance. Se soukromím a svobodou běžného života už jsou na tom mnohem hůř, než kdokoli jiný. My bychom tedy v žádném případě neměnili.
Týno, Xerxová – druhý prcek většinou začne chodit dřív, protože to vidí u staršího skřítka. 🙂 Matýsek se taky hodně snažil a pak chodil sem tam, dokud z toho neusnul :o)
Já jsem prý dlouho ani nelezla po čtyřech. Mamka pořád studovala tabulky, v kolika měsících by mělo dítě umět to a ono, a byla z toho tak nervózní, že se mnou šla k doktorce. Ta mně prohlídla, všecko v pořádku, a položila zásadní otázku: „Zkoušela jste jí to ukázat?“ Mamka se doma párkrát „prošla“ po čtyřech a do večera jsem lezla jak čamrda. Prostě mě to předtím nenapadlo 😀
Co se týče svateb, s muzikou jsem jich zažila dost, ale utkvělo mi jich jen pár. Nejnezapomenutelnější byl únos ženícha. Svatební hostina byla v plném proudu, když vtom před hospodou zastavila sanitka s blikajícími majáky. Vyběhli tři chlapi v bílém, vrazili do hospody a s výkřiky „ty jsi se zbláznil“ ženicha odvezli 😀
Krásné dobré ránko z podmračené Prahy! (h)
Koukám, že silní jedinci (jedinkyně?) se už hlásí na značce. 🙂 Je tedy jasné, že čarodějné rejdění se vydařilo a čeká nás krásný rok. :*
Hezkou prvomájovou neděli všem ( sun )!
Včera jsem tu nebyla, takže jsem unikla upálení (čarodějnice pálili na zahradě za domem),ale na tu slušnou bouřku jsem byla už zpátky.
Blahopřeju všem oslavencům a stále držím palce marodům.
Na královské svatby se dívám moc ráda – kdy můžu vidět opravdové prince,princezny a královnu ? I když, pravda ,se od mých představ v dětství dost liší :o)) .
P.S.:Já tam ty smajlíky nedostanu a nedostanu, jsem fakt mimoň :o( .I když název smajlíku napíšu,stejně se mi nezobrazí :o((( !
Che,teď se mi tam ukázaly,ale jiné,než jsem psala!Zkrátka asi už fakt stárnu a blbnu …
Ahoj Fallowko 🙂 Krásný smajly jsi napsala 😀 Hezký den úplně FŠEM.
Nazdárek, jsem si říkala, kde jseš, když se tu máš scházet s náma, ostatníma čarodějnicema (makeup) . Smajlíci jsou pěkný 😉
Fallowko (inlove) , děláš to úplně správně. Jen musíš přidat mezery. Za posledním znakem (třeba tečkou) udělej DVĚ mezery a pak teprve závorku a do ní slovo z ikonky, za něj závorku a pak zase DVĚ mezery.
Dobré ráno, právě jsem se vrátila z Petrových kamenů (bat) , nemám to daleko, koště vydrželo, spřátelené formace z EU ( eu) byly velmi spokojeny, ani jsme jim to nemusely osladit. (rofl) Z pozvaných vládních činitelek nepřiletěla žádná, páč nemají asi ten správnej esprit. Přihlásil se jenom nějakej chlap K. ale toho jsme jako špeha odmítly, co kdyby nám chtěl uvalit DPH na metly. (rofl) (wave)
Hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
už i staré kamenné statky mají wifinu… takže se můžu ráno připojit a nikoho nebudit (nod)
Vilém rozhodně ještě minichodec není – je plazič. |Dneska dojede za námi, tak mu hned řeknu, jak jsou holky šikovnější (nod)
Tebe už taky nepoznal vlastní počítač????? (chuckle)
To je po tom sabatu, je načichlá ohněm a sírou a ještě odletěla z Liberce. Pak je i počítač dezorientovaný
No, jestli ho měla na nosiči, tak se ani moc nedivím 😀
Ale takhle nemůžeš psát inkognito. Každý tě pozná 😀 Krásný den na sever (sun)
Krásné dobré ránko s podmračené Prahy! (h)
Koukám, že silní jedinci (jedinkyně?) se už hlásí na značce. 🙂 Je tedy jasné, že čarodějné rejdění se vydařilo a čeká nás krásný rok. :*
Zdravíme plaziče (wave)
Nic Kvildovi neříkej a nesrážej mu sebevědomí 😉 Ségřin chlapeček taky začal chodit v 11 měsících, mezi tím co Sebíště se rozešel teprve před dvěma měsíci a to mu budou v pondělí dva roky 🙂 Alespoň ho v dospělosti nebudou bolet záda… Máváme Kvílíkovi plazivci a řekni mu, jak je šikovnej. Sebík se v 11 měsících začal teprve překulovat.
vOJTÍK ZAČAL POBÍHAT V 10 MĚSÍCÍCH A oNDRA JEŠTĚ O 14 DNÍ DŘÍV. nĚJAK SE ALE LEK, TAK MĚSÍC DĚLAL, ŽE NIC A PAK ZASE ZAČAL CHODIT.
Deset dvacet Xerxová! (chuckle)
(dnes mi nejdou příspěvky vůbec odesílat. 🙁 )
Tak ta dlouho avizovaná bouřka před chvílí přišla. Je blízko a hlasitá. Rysík odmítá být v ložnici sám. Škoda, že s emu nepovedlo včas tvrdě usnout, to by ho možná nevzbudilo. Ale aspoň se zase jednou zaleje, je furt děsný sucho.
OT: Aktuální počasí na Pankráci, na malém vršíčku – hromy, blesky a leje jako z konve. Konečnš, včera to jen strašilo a kde nic tu nic.
A předpověď na dnešní noc: v noci bude na celém území převážně tma.
😀
Pardon, konečně
Hm, my to máme jen (od vás) z dálky.
O.T. Tak Sváťa se dnes rozhodla, že už nebude miminko a rozešla se nám. Teda celkem 4 kroky a pak klesla a dotlapala to po kolenách. Měla z toho děsnou radost a záchvat smíchu. Tož tak. A Jája Pupo (cat) zas vzal roha, jak se lekl
Gratulace veliká. (inlove) Týno, kolik jí je ? Ono to nějak moc rychle letí (sun)
zítra jí bude 11 měsíců. Sváťa a Vilda Xerxovic jsou spolublíženci z 1.6.
Je to holka šikovná (inlove)
Týno, to je bezva jak máš ty holky šikovný! Budeš mít hodně práce je uhlídat ale Áňa je hodná a Sváťa se od ní hodně naučí. Mám radost
;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)
.(*) Novomanželé na svatební cestě, on v hotelu objednává pokoj na týden. Recepční se nakloní k novomanželce a povídá: „Vy se mu musíte pořádně líbit. Obyčejně u nás objednává pokoj jen na jednu noc.” .(*)
~o) Vinšuju všem přítomným klidný sobotní večer, hezké sny, pěkně se vyspinkejte a těšte se na první máj, lásky čas. ~o)
Pokud má někdo chuť se projít http://1234zana.rajce.idnes.cz/botanicka_a_Cimicky_haj_17.4.a_dale_po_tydnu_naposledy_30.4./#P1050518.jpg 🙂
Zano – krásné fotky – Botanická je krásný kus Prahy a ty se umíš dívat.
V Praze je jaro krásně barevné, to u nás je kapku monotématické – sto odstínů zeleně
http://yga.rajce.idnes.cz/2011_Povelikonocni_dny/
Dede, to je krásné téma! Jó svatby – ty já mám ráda – ty víš, že cizí neštěstí nejvíc potěší (chuckle) .
Ale jak říkáš, že svatba by neměla být fraškou … nó, ale co naděláš, když je? Mě se svatby opravdu líbí, ale samotný institut manželství mě zas až tak nebere.
O svojí svatbě jsem tu už řekla postupně skoro všecko (od vyvdaného příjmení, v našich krajích neslýchaného, přes proslov soudra tajemníka – kdy jsem se musela kousat do škraní, abych se neřechtala nahlas po snubní prstýnek, který mi Jenda rval pět minut na ruku, ale který byl fakticky jeho).
Ale ještě jsem si vzpoměla – k obřadu jsme dojeli o čtvrt hodiny později – jedné mé neteři se zlomil karafiát a než jsme našli v taťkové dílně drát a než jsme ho zadrátovali a než jsme umyli uřvané děcko, tak prostoj byl.
Dále jsme nebyli domluvení na příjmení – a když se nás před obřadem souška tajemnice ptala, tak jak se budeme nakonec jmenovat, Jenda ztuhl a až pár roků na to mi řekl, že kdybych řekla, že Michnovi, obrací se na popatku a konec nadějím na společný život.
Při odjezdu na svatební hostinu jsem si všimla, že ženich ke světlounce šedému obleku a stříbřitému motýlku a botek v holubičí šedi má tmavě hnědé ponožky s hořčicově (když přivřu obě oči) žlutými proužky – ty světle šedé, které jsem mu k obleku zakoupila, měl narvané v kapse saka!
No a vrchol – neb svatbu (kvůli šetrnosti a nervům) jsme skloubili s vrbeckýma hodama. Tak když se mě známí ptali, kdy jsem se vdávala, tož jsem odvětila“na naše hody“. A zda deset měsíců po mě v porodnici chtěli přesný datum – no, copak jsem ho znala. Tak jsem napsala šestadvacátého (to se nadil Jenda) – a bingo! Náhodou jsem se trefila.
A ještě – mimochodem – svatba málem nebyla, neb ženich dostal povolávací rozkaz k nástupu na vojenské cvičení v pátek před oným významným datem … pak mu nástup milostivě změnili na pondělí po onom víkendu.
Jo -svatební noc byla „protože se to má“, ale srdce jsme do toho nedali. A v sedm ráno se ze mně stala málem sestrovražedkyně, neb Maruška bušila na dveře „Yvetko, poď honem rozbalovat svatební dary!“
Dede – ještě máš dojem, že svatba NENÍ fraška? (A kdyby ti toto nestačilo – co svatba neteře, kde oddávající byl už totálně na mol a ženich tak vynervovaný, že na každý náznak řečnické otázky v oddávajícího proslovu zvučně zaryčel „ANO“ – celkem čtyřikrát – aby nakonec mlčel, protože si nebyl jistý, jestli se už konečně ptá vážně – zkazil svatbu maminkám a babičkám, protože si nepoplakaly, neb se celá oddací síň řehtala zcela nahlas a bez zábran)
Ale včerejší královská svatba byla krásná.
Ygo, ty mě zahubíš (rofl) Nevzpomínám si na nic významného okolo mé svatby, ale byla jsem svědkyně na velmi zajímavé svatbě v Horním Dvořišti. Jeli jsme na ni vlakem, řádně vybaveni na 2 týdny do lesů. Sváteční oblečky jsme poslali předem poštou. Už někde v Rybníce nás podrobně lustrovali pohraničníci. Po pravdě jsme přiznali, že jedeme na svatbu. Věřeno nám nebylo, protože v tomto koutě Čech byly tak 2 svatby do roka. Byli jsme velmi důkladně prověřeni a když jsme konečně zapadli k nevěstě domů, tak si nás zkontrolovala i druhá hlídka, včetně výslechu, kde mám slušné šaty, když jdu jako svědek. Jak já byla ráda, když bylo po obřadu a obědě a my vyrazili jako doprovod na svatební cestu kříženou velkým vandrem do Novohradských.
U nás vlastně to nejdramatičtější bylo mimo mne. Já jsem brzo ráno odfrčela ke kadeřnici (bylo to nakonec organizačně nejjednodušší, abych já jela za ní) a zatímco mě šlechtili, tak MLP nakládal do Žluťáska (favorit) různé věci. No a nějak se mu povedlo zabouchnout si v autě klíčky. Auto jsme měli dlouhodobě zapůjčené od bratrance, takže MLP nejdřív sháněl bratrance a ten náhradní klíče … No MLP se dost zapotil hrůzou, ale ankonec měl zpoždění proti plánu snad jen hodinu a plán měl ooooobrovské časové rezervy. Na zámku jsme byli v předstihu, ale nervy to byly slušné, neb náhradní klíče nikdo nepotřeboval aspoň rok a tudíž nikdo nevěděl, kde jsou. Teď by to bylo horší, od současného vozu máme klíčky opravdu jedny, ale zase nikdy nezamykáme jinak, než dálkově, tak by se to nestalo.
Tak na téma svatba bych mohla napsat knihu povídek, nějak každá, ke které jsem se nejprve sama a posléze s Bimboušem přichomítla připomínala besídku žáků zvláštní školy.
Naše byla prototypem této besídky, Bimbo byl na vojně, takže byť mu byl povolen civil vypadá na fotkách jako odranec. Zhubl tak, že se musel spokojit s oblekem z tanečních, což též k dojmu přispělo. Lilo jako z konve, brali jsme se na vyšehradě, rozkopané probošství, v oddací síni z nás kouřilo, bahno jsem měla nacákané pomalu až do pasu. Vzhledem k tomu, že to byla jeho druhá svatba v průběhu několika málo let, celá tíha byla na mých rodičích. V průběhu předsvatebního týdnu zemřel mamince tatínek, takže na skříni visely vedle sebe šaty na pohřeb a svatbu. Večer se mírně nepohodli moji a jeho příbuzní, takže jsme byli rádi, že to máme za sebou. Já usnula vsedě na vaně, takže svatební noc se též nekonala.
Stříbrná svatba byla pro bimba příliš normální, takže letos oslavujeme třicetiletou válku – to mne opravdu zajímá, co připraví. Utěšuje mne jenom to, že vše nechává na poslední chvíli, na výročí většinou zapomene a tak se věcí příštích ani tolik neděsím
Inko, my jsme loni slavili 30 let od svatby. No…slavili…. tak nějak jsme si ten rok udělali radosti cestovací a tak. Ale na ten konkrétní den jsme – tak jako každý rok (rofl) oba zapomněli (chuckle)
No, my to neslavíme, ale celou dobu Bimbo udržuje napětí tím,že ta třicetiletá válka…..
Je to asi fuk, doufám, že spolu půjdeme dál, všechno to dobré a zlé budeme nadále prožívat spolu
Svatba. Chtěla jsem malou,skromnou..no,povedlo se to jen částečně.26.10.1990 bylo nádherný doslova babí léto-teplý podzim a já v lehoučkých bílých šatech s tylovou svrchnicí vypadala docela dobře, moje budoucí tchyně si na tu parádu vzala kožich, patrně jí byla zima…ve svatební síni jsme se hryzali do rtů,protože když dorazil oddávající,tak jsem procedila mezi zubama – GARGAMEL (tehdá letěli Šmoulové) , nikdo mi nevymluví ani teď, že ten chlap jim nestál modelem….ostatně na fotce, kde mi třese rukou,je vidět, že už to dekorum fakt zachovávám z posledních sil….svatebčani se snažili a tak na moji výslovnou žádost,že žádný vopičárny nechci,zapomněli upozornit tu paní v kožichu,že rejže a trubači fakt nejsou to,co bych chtěla…ženichovi jsme vyndavali rejži z oka,já se šla k fotografovi vyklepat, rejže byla hlavně v podprsence a příjemná nebyla…svatební foto se dá nazvat – pohledy se jim setkaly v nekonečnu,protože každej zíráme někam jinam a to,co s námi fotograf vyváděl, to bylo pro artisty z Humberta. Pak jsem přes náměstí došli k 4prsťákovi (hotel Bílý koníček,majitel pan Bezpalec) , tam přede mnou rozbil číšník talíř a nastala pauza,ve které se dohadovali,jestli mne odvezou na šití,protože mi ten střep ulítlý od talíře rozsekl nohu. Jíst z jednoho talíře není moje hobby, málem jsme se pozabíjeli lžícema, protože když mi nebyl dán knedlíček, pomstychtivě jsem nabrala zeleninu a vodu,teda vývar…no a pak jsem se pídila po dortech,co byly na zakázku a divila se, proč tu máme takové máslové,které nejím..no proč, protože to blbej číšník spletl a odnesl naše do druhého sálu,jiné svatbě…tak se to zase přenášelo. Okolo 16té hodiny,dostali svědkové nápad, že mě unesou.Cestou ven z hotelu nás potkal ženich a povídá – kam jdete? nezabili byste ho? Tak mu jeho svědek řekl, že na vzduch,protože mi není dobře a šli jsme si sednout před morovej sloup. Nějak mu můj stav nevadil… v 18 hodin jsem do něj hučela,že chci jet domů,protože mě to tam už nebaví…v 19 hodin jsme jeli domů. Vynosili jsme vejslužku,svatební dary,pomazlili psa – Šarikova tátu a on se rozhodl,že se před tou svatební nocí vykoupe, já na nějakou koupel kašlala,zula jsem podpatkové střevíce,sundala šaty, z vlasů vymotala krajkovou květinu a sponky,vzala si noční košili a než lachtan z koupelný dorazil,spala jsem jak Jezulátko. Prej mě budil,ale zbytečně. Druhej den mne pozval na oběd do restaurace. Všude bylo plno,protože byla vojenská přísaha.Tak jsem skončili v nádražní restauraci, dala jsem si kapra s kaší a chtěla jsem dvojku bílýho.Číšník chtěl občanku,kterou jsem neměla – marně jsme ukazovali prstýnky. Občanka byla na Radnici,kam jsme si měli v pomdělí jít vyzvednout oddací list..a tak mi víno nepřinesl. Po 7 letech jsme se rozvedli.
Abych jen neplkal, tak taky napíšu Dede i ostatním něco málo o mých dvou svatbách.
Poprvé jsem se ženil v Kalifornii, to je taková díra asi osm hodin letu z Prahy. Nevěsta měla krásné svátlemodré šaty s krinolínou, já parádní seveřanskou uniformu. Peněz bylo málo, hostů taky.
Podruhé jsem se ženil v Praze, nevěsta měla modrobílé šaty a já pro změnu zase tu samou uniformu. Jen jsem ji vylepšil holínkami a šavlí. Hostů bylo asi 70, oslava poměrně decentní a domů jsme jako novomanželé jeli tramvají. Na ty dvě stanice nemělo cenu volat si taxi. Jaksi.
Výsledek: dvakrát ženatý, jednou rozvedený (ona totiž nevěsta byla v obou případech ta samá – ale už je to promlčený).
Rozvod byl po pěti letech, děti jsme neměli, kocour je v mé péči.
Jestli se budu ještě někdy ženit, volil bych pro změnu třebaaaa… uniformu. Nic jinýho stejně nenosím. 😉
technická: ty jseš indián v uniformě? 😉
Tak nějak. 😉
poslední svatba, které jsem se účastnila byla Tomova kamaráda v Polsku. Zvaných 350!!! lidí, masakr.
jsem si vzpomněla na svoji svatbu a představa kdy ženich a nevěsta obchází všechny a u každého stolu si dají panáka jejich výborné vodky…..nic takového se nedělo, vlastně mi to nepřišlo ani jako svatba, a chyběly mi naše koláčky…..jiný kraj…..
no a momentálně zastávám názor, že vdávat už se nebudu, jednou jsem si to vyzkoušela, moc mi to slušelo ale jednou stačilo….
košťátko mám nachystané 🙂 zítra jedu na letošní první závody v agi, tak jsem zvědavá jak nám to bude běhat, Terrymu jako vždy dobře a já se budu snažit mu to moc nekazit, Nastulina pojede s náma, aby věděla co se na ni jednou možná chystá, zatím umí proběhnout tunelem – šikovná holčička
všem potřebným držím (y) a posílám (f)
Myslím, Zana má s hodnocením královské svatby dost pravdu. Já pořád přemýšlím, jak to vysvětlit, ale ta pevná historická kontinuita, zahrnující královskou rodinu, desítky (stovky 🙂 ) všelijakých tradic a zvyků i s tím, že se připouštějí temnější stránky historie aniž by to nějak působilo na neokázalý a velmi samozřejmý pocit vlastenectví, to všechno nějak ty lidi posiluje a kupodivu ukotvuje i v dnešní době. Časy jsou dnes v Británii opravdu zlé, skoro bych řekla, že ekonomicky jsme na tom jako země líp než oni, ale tohle je něco velmi anglické, jejich. Na čem záleží. Samozřejmě se přepočítává pomalu každá penny (nikdy jsem se nezajímala, ale řekla bych, že svatbu si platila královská rodina sama, ne? A Londýn na tom taky neprodělal), ale ty pocity svázané s královskou rodinou nejsou jen bulvární (i když ty převažují).
Přiznám se, že za těch pět let strávených v královstvích, s panovníkem, královskou poštou a oslavami panovníkových narozenin (krále si pěstují i v Norsku, ale úplně jinak – no norsky 😀 ) se nám to taky nějak dostalo pod kůži. Hezky to charakterizovala moje kamarádka, která žije s rodinou v Anglii tuším už šestý rok, její děti tam začaly chodit do školy, teď je jim jedenáct. A tuhle slyšela, jak se spolu baví (anglicky 🙂 ) a mluví o „naší královně“. Chtěla jim připomenout, že Slovensko královnu nemá, ale neudělala to… ty děti prostě královnu mají. Jsou to kluci a bulvár je jim jedno, ten základ je prostě někde jinde. Bulvár je jen nechutná nadstavba – a jak sami víme, je prakticky všudypřítomný, takže ho nelze spojovat jen s královskými rodinami. Takže mě se královská svatba prostě líbila, připadala mi vkusná, svým způsobem dojemná (jak už hezké svatby bývají) a být tou dobou v Anglii tak si klidně připíjím „Na královnu“ (nebylo by to poprvé (chuckle) ). Tady doma by mi to přišlo divné, prostě tady jsou veci jinak.
No, já to nemyslela jakože až tak nesouhlasně. Teda dokud to neplyne z peněz daňovejch poplatníků. Tuhle, je to tak rok, jsem slyšela nějaký dokument, jak je vlastně pro Angličany tenhle druh státního zřízení drahý. asi by se mi to jako obyčejnému člověku nelíbilo, že tu nejsou peníze na nákupy do zdravotnictví, silnice jsou často na hranici sjízdnosti a k tomu tady to rozkrádání, co se nahoře provozuje a pak ještě financovat tuhle ohromnou slavnost. Nemám nic, proti zvykům a tradicím. Ale třeba tam nemuselo být 2 tisíce hostů, ale i stovka, dvě by vypadali velkolepě…
No jo, ale když nejsi poddanej jejího veličenstva, tak máš všechny tyhle mínusy (mizernou vládu, mizerný….atd. atd.) a nemáš tu nadstavbu, protože svatba ministra s tiskovou mluvkou jinýho ministra tě moc nepovznese 😛 …
Souhlasím, i s tím, co jsi napsala s Vave někde níž. Jsou věci, které se na peníze přepočítávat nedají a tohle bych řekla, že je jedna z nich. Kéž bych byla poddanou Jejího Veličenstva. Nebo nějakého našeho Veličenstva, kterého bych si mohla vážit.
Někde jsem četla, že tržby ze všeho, co souvisí se svatbou (a samozřejmě z nich plynoucí daně) převýší vynaložené náklady. Takže na silnice bude. Ale i kdyby tomu tak nebylo, zmiňovaná nadstavba je nevyčíslitelná.
Eh, ta vsuvka v závorce je taková zmatená. (fubar) Chtěla jsem jen říct, že z tržeb plynou daně.
Ech … zví Zvířetníci ti rozumějí (chuckle)
Teda – Tví Tví – jsem z toho svatebního tématu kapku mimo (a mám tu navíc výbornou frankovku z Rakvíc (chuckle) )
Ygo, je vidět, že frankovka je výborná, už skládáš rýmy
U nas zacal prenos TE svatby ve 4 rano. Nemela jsem v zamyslu na to vstavat, ale Jakey, kteremu byla vecer pred tim odevzdana cast kuze z peceneho kurete, nutne potreboval ven; aspon mi to rikal cumakem narazenym do kolena – VSTAN. Takze kdyz uz jsem byla vzhuru, asi o pul pate, dala jsem si do kuchyne zehlici prkno a nez byl cas jit do prace, tak uz byla ruka v rukave. Strasne moc se mi libily nevesty saty, protoze byly absolutne nadcasove. A jinak, damy, pokud jste spekulovaly nad tim, jak nektere apartni kloboucky se udrzi na hlave navzdory zemske pritazlivosti,tak dnes to na CNN vysvetlila jedna britska moderni navrharka – jsou PRILEPENE. V Americe se tradice velkych extravagantnich klobouku drzi zejmena u cernochu. Lidi, postavit se v nedeli nekde u cernosskeho kostela, tak to oci z tech klobouku prechazeji. Obcas si ve ksefte zalibne nejake prohlednu….
Jinak souhlasim s tema z vas, co uz rekly, ze TA svatba nebyla jenom o svatbe, ale o tradici. kdyz to tak vezmu, tak takova dobra svatba na Slovacku je taky vysnorena tradice.
Hanko, takže pak se takovej klobouk s nějakým tím vlasem ODSTŘIHNE :O ?
Možná ODMOČÍ (rofl)
nebo odtrhne (emo)
Houby, odřízne ! Ono takové skalpování je taky pěkná tradice. 😉
taky jedna tradice (chuckle)
Že jo? Taková émerická. 😉
Jako indoš si tyhle plky můžu dovolit.
jak tak koukám, tak tady snad nikdo netoužil po svatbě s bílými šaty a dlouhou vlečkou, s hafem družiček a kopou hostů, hostinou o devíti chodech a krmení se polívkou, zametání střepů, vyplacení nevěsty a házení kytkou?
teda mně to přišlo jako poměrně otravná formalita, kterou je třeba absolvovat.
To jsem vlastně zapomněla do svých svatebních příhod napsat. Večer při mejdanu pro kamarády mě vykukové unesli. Problém byl, že můj novopečený choť mě poměrně dlouho nepostrádal. Až asi na čtvrtý důrazný dotaz mu to doklaplo. Byla to doba předmobilová, takže já jsem se svými únosci přes dvě hodiny spřádala veselé teorie o tom, co budeme dělat, až v hospodě zavřou 🙂 Měl to tenkrát dost drahé (rofl) A kytici jsem nedala, měla jsem krásnou kulatou z bílých karafiátů s kapradím.
Musim rict, ze specialne tenhle zvyk je mi velmi nesympaticky.
Svatba. Viděla jsem jich pár a každá byla jiná. Po zkušenostech se svatbou mají starší sestry a blázněním kolem toho, jsem byla pevně rozhodnutá vynechat z toho mojí maminku a její domácnost. (Tedy svatba mé sestry byla pěkná, ale prostě to bylo na můj vkus příliš stresu pro příliš mnoho lidí.) Taky tam bylo třeba velmi mnoho kompromisů kvůli vyhraněnému a naprosto rozdílnému vkusu obou zúčastněných rodin.
Takže mou svatbu jsme vytáhli na zámek mimo Prahu a hostinu do blízkého penzionu. Hosté se sjížděli rovnou tam. Nebylo to rozhodně dokonalé, někteří příbuzní jsou dodnes naštváni, že nebyli pozváni, ale prostě to bylo v pro úzký okruh rodiny a svědky. Bylo to malé, milé a příjemné. Nebylo to uplně levné, protože nakonec tatínek platil kromě hostiny a ubytování i vyjížďku na koni pro všechny zájemce druhý den. Ale zážitek to byl krásný. Svatba podle mne není uplná zbytečnost. Může to být ten poslední důvod, proč nesebrat kufry a neodjet, jako jsem to udělala po sedmi letech svému bývalému partnerovi. Kdybychom byli svoji, tak to tak snadno nešlo.
Se svatbou jako poslední zarážkou máš určitě pravdu. Ono je rozumný mít něco, co člověku zabrání vylítnout jak papírovej čert, když se naštve. A naštvat se …se prostě člověk občas naštve, že… 😉
„Ta svatba“: myslím si, že civilizace drží na určitých zažitých zvycích. Tady u nás jich bohužel moc nemáme – ty prvorepublikové vykynožil bolševik. Nové nedodal (pokud nebudeme považovat za lidový zvyk prvomájové průvody, resp. utíkání z nich). Angličani jich mají přehršel a podle mne jim pomáhají překonávat nástrahy doby.
Určitě by to líp zhodnotila Dede nebo někdo další, kdo tam nějakou dobu žil.
Z tohohle hlediska se mi ta svatba moc líbila, i když bych teda nechtěla bejt jejím aktérem 😀
Moje vlastní svatba žádný převratný zážitky nepřinesla. Asi největší byl dodatečnej – když jsem na fotkách zjistila, že jsme nějak zapomněli na holiče pro Frantu. Jeden náš známej to popsal moc pěkně: „vypadal jak venkovský učitel hudby“ (happy) .
Jo a včera byl na svatbě synek (ne na vlastní, ještě to tak 😀 ), vdávala se matka jeho přítelkyně…
Zano, nezlob se, ale po přečtení poslední věty mě napadlo jediné „…se bohatě provdala teta Kateřina…“
😉
OT: Všem Zvířetnicím přeji vše nejlepší k dnešnímu svátku. (f)
A pamatujte, bezpečnost především. 😉
http://imb.lide.cz/big/4dbbf2eb723e9466d7590100.jpg?year=2011&month=04&day=3011&a=4&id=102839488
Dane, děkuji za přání. Slibuji, že pokud usednu na koště, alkoholu se vyhýbat nebudu. Nějaký pohon musí být. čarodějnice Maruna
V tom případě pozor na policejní hlídky na turbovysavačích. 😀
Dane s turbovysavačem mám zkušenost, vlastnila jsem jej /F 126/ , takže na nás poliši nemají.
Toho odkazu se bát nemusíte, je na obrázek co mám na lide.cz.
Jizerky se povedly (nod) . Vrchol dobyt, malý viklánek poblíž nalezen a pohoupán. Neznačené průseky bez potíží objeveny a zdolány. Místo u „Plechového Pánaboha“ opět nese oprávněně své jméno ( „plecháč“ je moc hezky obnovený). Beta vyrazila za zvědavou liškou a na první zavolání se vrátila (nod) … A jako bonus jsme si našli úplně náš vlastní viklan. Fakt – veliký, nikde neznačený, nikde nezmiňovaný (jestli jsme prvoobjevitelé netuším, ale pro nás jsme objevitelé (chuckle) ) Shodli jsme se, že ten šutr vypadá viklanovitě a ze srandy ho šel Pepa zkusit rozhoupat. Jaké bylo naše překvapení, když se ten kolos fakt dal do pohybu :O Vraceli jsme se kolem vodopádů na Jedlové a teče velmi málo vody. Překvapivě, protože voda čvachtá pod nohama ledaskde a zbytky sněhu se dají v lese stále najít.
Kdybych se zítra ráno nehlásila – nic se neděje, jen nejsem na přijmu. Změna je život a tak narozeninovat do Berouna místo za týden vyrážíme už za chvilku .
Xerxová, jste úžasní! (inlove) ! Po kom ten nový viklan pojmenujete? Já bych navrhovala Kvilíka, pokud by se (bat) neurazila, že jste viklan npojmenovaly třeba Betík (rofl)
Na včerejší choreograficky dokonalé (copyright velvyslanec Žantovský) svatbě, která byla radostí pro oko, vynikla jedna strašně důležitá věc. Právě proto, že všechno plynulo, jak mělo, bylo možno se plně soustředit na těch nejdůležitějších patnáct minut uprostřed, v poledne. Na to, že svatba není papír, ale vážně míněný závazek a slib.
Ano, SVATBA proběhla úžasně a bezchybně. Organizačně to určitě nebylo jednoduché a každý, kdo se na bezchybném chodu podílel, si určitě moc oddechl. Posílám vám video jednoho kostelníka, kterému spadl kámen a on samou lehkostí a radostí neudržel důstojnost 🙂 (sun) Videjko je ve spodní části článku.
http://relax.lidovky.cz/video-dohra-kralovske-svatby-kostelnik-predvedl-na-koberci-hvezdy-109-/ln-zajimavosti.asp?c=A110429_205216_ln-zajimavosti_mpr
Máš pravdu, Batýsku. (h) Celá slavnost a obřad, jejich význam a organizace, byla velkým podnětem k zamyšlení. V celku i v detailu – jako třeba řád, který si David Beckham připnul na nesprávnou stranu.
no, já nevím,…..čí byly peníze jež tu obr nádheru zaplatily? Jak by řekla paní Růžičkouvá: Víš, co by za to děti v Africe daly? (wasntme)
No víš, nebylo to laciný. Ale přijde mi, že tyhle věci na Angličany (teda „poddané“ 🙂 ) působí jakýmsi stmelujícím dojmem, pocitem sounáležitosti s jejich zemí – asi to neumím přesně pojmenovat, ale to má taky svoji cenu.
Musím se připojit k Zaně. Peníze za svatbu by do Afriky zapadly jako jeden rohlík do rybníku Svět a vůbec nic by nevyřešily. Přenos ze svatby sledovaly nejméně dvě miliardy lidí. Jestli jen čtvrtina z nich bude mít pocit, že na dodržování tradic je něco dobrého, tak ty peníze za svatbu byly mimořádně dobře investované.
Zano, Vave, naprosto s vámi souhlasím. A jak by bylo hezké, kdyby si naše země uvědomovala svou historii, kontinuitu a byla na ni hrdá. ..
Ano, hezké by to bylo, jenže narozdíl od nás mohou být Británci hrdí i na svou současnost… 🙁
OT PRO KUCHAŘKY – mám všetečný dotaz:
co se stane, když na halibuta, kterého dělám v troubě v nízké zapékací misce, nakydám kysanou smetanu, případně smíchanou s jogurtem? Halibut je kořeněný jen bylinkami. Děkuju předem za odpověď. 🙂
Budeš mít halibuta na sražené smetaně 🙂 Jestli k němu chceš omáčku, smíchej si zakysanku s bylinkami a trochou výpeku.
Dík za radu, Renátko. (inlove) Zakysanka šla s bylinkami na brambory a bylo to tuze!
sem si to musela vygůglit, páč mě akorát napadlo, že je to mervěd (chuckle)
Tak zase O.T. Dnešní fotečka v APODu ukazuje sníme zbytků po výbuchu supernovy v souhvězdí Kasiopea, který byl tak blízko a silný, že jej pozoroval pouhým okem Tycho Brahe, popsal ho a tak je tato supernova po něm pojmenována.
http://www.astro.cz/apod/ap110430.html
A protože tam požádali o překlady veršů, co tam jsou, tak jsem se taky pokusila:
Tycho, Tycho planoucí
nebem černým za nocí
bílý výbuch trpasličí
vrstvy hvězdy krutě ničí
V černi nebes žhavý mrak
mohl uzřít lidský zrak
smrtelníci viděli to
po jednom má jméno Tycho
Chudák William Blake a jeho báseň Tiger, tiger… 😀
Ať víte, jak je původní báseň nádherná a co jsem si dovolila ničit…
😀 😀 😀
http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/william-blake/tygr-the-tiger.html
vůbec jsi neničila… myslím, že by se za ten kousek nikterak nezlobil 🙂 na oplátku jedna ode mě: http://www.poetry-archive.com/b/jerusalem.html a takhle je zhudebněná….http://www.youtube.com/watch?v=X-s3VDUq3Ew hezkou dobrou noc všem a doufám, že přistání bylo hebké po plavném letu krajinou!
ještě jednou, aby to komentář nesmazalo 🙂 milá veram,vůbec jsi neničila… myslím, že by se za ten kousek nikterak nezlobil 🙂 na oplátku jedna ode mě: http://www.poetry-archive.com/b/jerusalem.html hezkou dobrou noc všem a doufám, že přistání bylo hebké po plavném letu krajinou!
a takto zní, doplněna o jednu sloku… http://www.youtube.com/watch?v=X-s3VDUq3Ew
To je krása. Ten text jsem (aspoň kus) znala, ale zazpívané – (y)
to je jak nějakej choroš 😀
Milá Veram – krásně jsi ničila, krásně. Jsi tak dobrá jako Vrchlický
😀 (rofl) (rofl) (rofl) 😀
Moje (druhá a patrně poslední) svatba měla proběhnout ve střízlivém duchu, leč pan ženich (jeho naopak první zkušenost) trval na klasickém průběhu včetně odpovídajícího oblečení. Závoj však již nebyl nejvhodnější, neboť panna nevěstinka byla doprovázena dvěma aplégry 🙂 tudíž jsme k sofistikovanému modelu barvy champagne zvolili klobouček téže barvy… dámy z rodiny a doprovodu se přizpůsobily, takže jsme připomínali něco mezi anglickou královskou rodinou a návštěvníky Ascotu. Velmi působivé… škoda jen, že oddávající, patrně poněkud vykolejen naším majestátním zjevem, začal: „Táži se vás, paní Bramboro…“
Jéžiš – to je božíííííí =)) (zde nejde umístit jiného smajlíka – doufám, že se povedl). Myslím, že toto je za 100 bodov (clap)
Nechápu, jak tohle svatebčani mohli přežít. (rofl)
Přežili…ale mám na záznamu, kterak se ctihodné dámy a decentní gentlemani kácejí v záchvatu…já měla taky namále… Ale on tu zločinnost vlastně trochu načal pan ženich, kdy na položenou obligátní otázku zařval: „Ano! A MOC RÁD!“ 🙂
Milá dede, to je zase jedno velmi nosné a vskrze ženské téma a zároveň slovo do pranice. Hlásím se jen na chvíli, jelikož můj Jiří před malou chvílí vyrazil za Petruškou.Sice tomu stále nemohu zcela uvěřit, ale včera Jiří dovezl skvělou novinu. Petře (vzhledem k jejímu nízkému věku a velice závažnému stavu) byla nasazena velice drahá, avšak taky velmi radikální účinná léčba, takže došlo k výraznému zlepšení. nešťastná kombinace jejích nemocí však naznačuje, že tohle zlepšení nebde trvat věčně a léčba potrvá jako vždy několik měsíců. Už se ze mne po špatných zkušenostech z minula , kdy docházelo ke zvratům zcela nečekaně, stala pesimistka, takže čekám další úder z jiné strany. až bude ppetruška doma, teprve snad uvěřím, že se to protentokrát a bohužel podle doktorů na jen stále kratší dobu a na chvíli povedlo. Nemám kde brát sílu k odražení dalších útoků Petřiny nemoci a hlavně víru v lepší zítřky , takže se už pouze zbaběle krčím v koutečku a jsem ve střehu. Kdo tohle nemusel nikdy zažívat,, pochopit nedokáže a ani nemůže. Přeju všem krásný, slunečný, bezstarostný a veskrze pohodový víkend.Tímto se omlouvám za svůj citový výlev a úlet od tématu a zdravím. Zkrátka, mětjte se fanfárově, jak by řekl skřitek František z jednoho , asi už dávno zapomenutého, dětského pořadu. Jdu na všechno zapomínat na zahrádku mezi kytičky.
Milá Lenko, opravdu jen letem projíždím komentáře, ale u tebe se musím zastavit.
Znám tě z dřívějších zvířetnických fotografií, ty mne neznáš, jsem zabukovaný zabukista.
Ale tvoje úzkost mne nenechá bez toho, abych zareagovala.
Vím, že si neumím ani představit jak ti je, a ani nemohu, zažila jsem také dost perných, zlých dnů, kdy manžel onemocněl karcinomem, zemřela mi v únoru sestra po letitém ochrnutí celé poloviny těla, no, dost těžké doby, ale vím, že toto co prožíváš ty je velmi, velmi kruté. Tak proto, milá Lenko, budu držet palce, co jen bude možné a budu na tebe myslet, abys měla sílu to zdolávat, nicméně mi někde v koutku srdce něco šeptá, že zázraky se stále dějí a nikdy nikdo neví, kdy si vyberou třeba i jeho. Nezoufej, třeba bude líp, možná i trochu pozitivní myšlenka pomůže, nevím.
Potěš se s kytičkami, sluncem, vším, co lze. Vzhůru srdce!
Hexe to napsala úžasně. Lenko, myslím na Tebe a celou Tvoji rodinu poměrně často. Tvoji dcerku jsem zařadila mezi lidi, kteří naléhavě potřebují Boží pomoc a modlím se za ně.
Hexe. můj život se od necelých šestnácti skládá jen z průšvihů, těžkostí, nečekaných a dosti dramatických úmrtí nejbližších a vážných a dlouhotvajících onemocnění mých blízkých, ale i mne samotné. Zkrátka vše se tak řetězí, že člověk nestíhá nabrat sílu a chytit dech. a není to jen o jednom onemocnění . Tahle dceřina nemoc se táhne celým jejím dosavadním životem. Jedna vypukla, když byly dcerce 2 roky ,kdy prodělala první velice vážný úraz hlavy. V jejích deseti přelítla přes kolo tak nešťastně, že jsem ji sama bez pomoci oživovala celých 6 minut. Záchranáři poté co dojeli na místo prohlásili, že dcera měla obrovské štěstí, že jsem nezmatkovala a hlavně tu první pomoc dokázala a uměla bezchybně poskytnout . Pak už se vše valilo a nabalovalo jako sněhová kopule, co se řítí z prudkého svahu dolů. Následně se nemoci sdružily, výsledky se nejen sečetly, ale dokonce zněkolikanásobily. Do toho přišla nejprve maminčina smrt, maminku následovala tehdy mladá sestřička která se pomalu a celých dlouhých let dusila, i když byla nepřetržitě svázána s hadičkami kyslíkového přístroje. Po sestře tu zbyli dva chlapci. Pak nastaly průšvihy se zdravím mým, takžem z nemocí a stresů spojených se strachem o můj život ) vlastně mámy 2 malých holek) a manželky naše rodina nevyšla. Tohle vše život podtrhla a sečetl právě v těch následcích. nestěžuju si jen tak, můj život opravdu nidy nebyl procházka růžovým sadem. spíš jsem se prodírala neprůchozím a hustým houštím trnitých kaktusů.a to na optimizmu nepřidá ani tomu největšímu optimistovi a idealistovi.
Milá Lenko, četla jsem Tvou prosbu o palečky už dřív, ale se zpožděním, Tak chci říct, že držím, i když jsem to nenapsala. Je mi moc líto, co Tě potkalo. To že nasadili lepší a dražší léčbu je fajn, tak teď aby to pomohlo na dýl, než slibují. (y) (h)
A ten skřítek František, co se má fanfárově, je pořád ještě v televizi. Každý všední den od půl deváté je tam buď on, nebo jeho kamarádka Fanynka. Rysík se na ně občas dívá.
Ano, také jsem chtěla Lence napsat, že fanfárový František existuje. Občas se s vnučkou díváme.
Jinak chápu Lenko Tvoji bezbřehou úzkost a přeju aspoň trochu úlevy. (h)
(y) .
(y) (y) (h) (h) (h) (y) (y)
Leni, myslim na tebe a na Petrusku. Ale to je dobre, ze ji nasadili leky, co zabiraji. Ono nektere veci uplne neodstranis, ale kdyz muzou kontrolovat symptomy, tak je to fajn uleva. (h)
Lenko, myslím na tebe moc. Nemáš to lehké, ale snad dcerce léky zaberou. (h)
Lenko, myslím na tebe pořád, i když to extra nepíšu. Tohle je moc těžkej úděl.
Ať dcerce léky zaberou a fakt pomůžou (h) (y) !
Lenko, taky na tebe moc myslím, je to nepředstavitelně těžká situace. Tak těžká, že ani nevím, co napsat, ale budu držet palce, abyste to všichni zvládli. (h)
Milá Lenko, bolesti dětí jsou mnohem horší a hůř se zvládají, než bolesti vlastní – a že ty máš i těch svých dost. Moc na Petru myslím, třeba tahle nová léčka vám získá nějaký čas a nové léky se přece objevují… (h) Chápu, že se ti těžko propadá optimismu, ale zkus si udržet víru, že to bude lepší – je to důležité i pro Petru…
DEDE, LETĚL EMÍLEK
Lenko, vím moc dobře, o čem mluvíš, co prožíváš. Proto taky patřím k těm, kteří nevědí přesně,co Ti napsat.
Jsem ráda, že Petra dostala novou léčbu. Kéž jí pomůže na co nejdelší čas.
MILÁ LENKO S.
TAKOVOU JSEM MĚLA RADOST, KDYŽ JSI PSALA, ŽE JSTE NA SVÁTKY S OBĚMA HOLKAMA … A TAK MNĚ VELICE ZASKOČILA ZPRÁVA, ŽE NA PEŤKU OPĚT DOLEHL ATAK JEJÍ NEMOCI. MOC DRŽÍM PALCE, ABY LÉČBA ZABRALA CO NEJDŘÍV A HLAVNĚ, ABY JEJÍ ÚČINKY BYLY DÉLETRVAJÍCÍ.
DÁVEJ NA SEBE – ALE I NA JIŘÍHO – POZOR. VÍŠ, ŽE JSTE PRO HOLKY NENAHRADITELNÍ A PROTO VÁS POTŘEBUJÍ V CO NEJLEPŠÍ KONDICI. DOUFÁM, ŽE TĚ KYTIČKY ASPOŃ TROŠKU POTĚŠILY A ŽE O PEŤCE BUDOU ZPRÁVY CO NEJLEPŠÍ. DRŽTE SE (h) (y)
milá Lenko, ty víš že vím, a snad proto moc nevím co napsat… držím Petře palce, ať jí ta léčba pomůže, stále se objevují nové a nové léky (y) … je to běh na předlouhou trať, tak ať to obě (všichni) zvládáte (h) (h) (h)
Svatba ! Včerejší plat si nezasloužím. Koukala jsem jedním okem na ČT 24 live na netu v práci ! Omlouvám se nestihla jsem odpovědět asi tak na 8 miliónů úplně zbytečných mailů 🙂 Mám úctu k tradicím i těm pohanským a méně již k těm krutým. Včerejší svatba mi nepřišla jako nechutné divadlo, ale jako tradice hodná králů o která často slyším, že monarchie je zbytečná a královna je fosilie o ničem. Fakt nesouhlasím. Nakonec Britové si vyzkoušeli i jiný systém a rychle se vrátili pod royal. To co je na té věci nad rámec jsou ty kamery a sledování miliónů lidí. Díváme se jistě proto, že je to svými kulisami a danými pravidly zcela vyjímečné. Prostředí katedrály, nejvyšší představitelé církví, dámy s úžasnými klobouky, pánové v překrásných žaketech. Všichni svázáni pravidly, která jsou důležitá, neb zabraňují chaosu a exesům, které tu leckdo popisujete. Celé to včerejší „divadlo“ se mi líbilo a tím to také končí. Přímý přenos z jejich manželství nebude, alespoň ne pro mne, bulvár nečtu, trochu dost mě ekluje. Moje svatba se Šimonem proběhla před několika desetiletími a byla moc hezká. Jen předseda hovořil trochu déle a plkal jeden nesmysl za druhým ( ale dalo se to vydržet ). Skvěle jsem se najedli, zatančili si, hodně se smáli s maminkou jsme si poplakaly na záchodcích, kde jsme se potkaly. Za 14 měsíců se nám narodil syn … vše bylo a je tak nějak v pořádku. Mimochodem oba naši svědci se po krátké době manželství rozvedli. I přesto považuji manželství za důležitou instituci, která stále dobře funguje. Mně šlo především o děti, chtěla jsem a dbala na to, aby patřily do fungující malé společnosti, jejich pocit komfortu byl zásadní. Jednou jsme s Aničkou počítaly fungující rodiny v jejich třídě, původní maminku s tatínkem mělo z 26 dětí jen 5 školáků. Ostatní byly buď jen s jedním rodičem, nebo měly doma (většinou) druhého tatínka a nějaké ty nevlastní sourozence. Pravda je že téměř permanentně dělá člověk ve vztahu, který má fungovat nějaké kompromisy a zas a znovu se podřizuje pravidlům. Vím, že se do života můžou vplížit opravdu zlé, kruté věci ze kterých člověk musí vycouvat a pak tuto instituci už nemůže považovat za důležitou a nijak zvlášť ji nebude velebit. Tohle skutečně chápu. A poznámka ke květnovým svatbách. Tohle rčení pochází už ze středověku a nejspíš je i starší. Šlo o to, že svatby uzavírané v květnu znamenaly narození prvního dítěte v únoru, březnu. V té době již byly vyjezeny skoro všechny zásoby, nebyly vitamíny a maminky byly zimou vysíleny. Takové porody byly nebezpečné, ve většině případů zřejmě bez pomocnic. Bývalo to prostě velmi často nešťastné. Proto ten květen. Protože dneska se vdávat v květnu je spíše velmi hezké..
Mé vlastní počítadlo mě vyškrtlo z VIP seznamu !
Ano, pověra o neštěstí při květnové svatbě je založena na reálně odpozorované nevhodnosti pro narození miminek, jak popisuješ. (y)
Ach, moje svatba!
Naprosto se vymkla tvému popisu a tím i všednímu pojetí.
Napřed jme se brát nechtěli. Oba jsme to považovali za zbytečné. Zbytečnou zátěž finanční a něco nepotřebného. Pak ale manžel šel k zubaři a měl za úkol tam objednat i mě. Došlo na to, že neví, jak o mě mluvit. Družka byla příliš spisovná, partnerka mu nešla přes pusu, přítelkyně byla divná, když už jsme měli dítě,…no, tak bylo rozhodnuto vezmeme se.
Jela jsem do svých rodných Hájů, abych se tam domluvila na termínu. Mamka jela se mnou, hlídala v autě malého Vojtíka, ale vůbec nic netušila a ani ji netrklo, proč na ten úřad jdu. Mě ani nenapadlo jí to říkat. Nechtěla jsem aby organizovala svatbu a měla nervy. Vzpomínala jsem, jak se vdávala má sestra. Musela zabukovat celý chatičkový pionýrský tábor, přišlo asi 100 lidí a mamka měla jen starosti. Já ji ani na svatbu nechtěla brát, prostě jen svědci někde na úřadě a konec, abychom měli „ten papír“.
Nejbližší termín byl na 17.5., mě to bylo jedno, o nějakých květnových pověrách jsem snad ani neslyšela. Moji sestru jsem požádala o svědectví a Miloš zase jejího manžela. Měli za úkol držet pusu před mamkou.
Týden před svatbou jsem ale došla k nějhoršímu oříšku. Neměla jsem co na sebe. Džíny by asi nebyly akceptovány a nic jiného v mém šatníku nebylo. Ani jiné boty než botasky. Zavolala jsem tedy mamce, jež má podobnou velikost, jako já. Že v sobotu jdu na svatbu, jestli by mi něco nepůjčila na sebe. Jo, samozřejmě. Kdo se bere? No,….my. Cože?! A starosti byly na světě. Okamžitě začala organizovat hostinu a pití a kdo bude dělat salátové mísy chlebíčky, kdo bude krájet zeleninu,..splašila půlku rodiny. Tenkrát jsem to nechápala. Pro mě to opravdu nebylo nic významnýho, jen jsem potřebovala „ten papír“, abych mohla Milošovi říkat manžel.
Tchýně hlídala Vojtíka doma, my odjeli na obřad, kde už na nás číhala mamka s foťákem. Já obřad prochechtala (už nevím proč). Po obřadu byla u nás v domě celá rodina se švédskými stoly. Žádné trapasy se nekonaly. Ani myslím svatební noc 😀 snad jen, že se novomanžel trošku zkouloval,ale nic zvláštního. Jen mamky nervy mi utkvěly v hlavě.
To jsi mi připomněla. Já se vdávala v době papírovejch fotek. Takže když se film vyvolal, první fotka byla fotka mojí maminky, kterou (už nevím kdo) vzal před půlnocí předcházejícího dne, jak sedí, no spíš visí, na židli v kuchyni, totálně hin.
Podotýkám, že jsme měli malou svatbu, jedli v hospodě…
Jo a slavnostně se po třiceti letech přiznávám – svatební noc se nekonala (rofl)
Byli jsme rádi, že jsme padli (chuckle)
Přiznávám se, vdávat se mi nechce. Ale slíbila jsem, že než půjde Áňa do školy, tak se té akce zúčastním.
Když jsem se posledně teda nakonec rozhodla, že si Ferdu vezmu, tak jsem zjistila, že jsem těhotná-a těhotná nebo kojící se rozhodně vdávat nechci.
Prostě jsem nikdy netoužila po princeznovských šatech a nepředstavovala jsem si TEN den. Moje sestřenice si asi tak v 10 letech namalovala první svatební šaty, pořád si hrála na svatbu, ženich se měnil podle toho, jakej plakát kde objevila (strýc byl promítač v kině, tak měla docela výběr). Vdávala se v 19, nemusela, chtěla. Šaty byly skoro stejný, jaký si nakreslila v těch deseti letech. Jen ten ženich se nepodobal plakátům.
Hihi, dobré téma! Včera jsem se na svatbu nedívala, nesnáším tyhle pompézní akce. Stačilo mi jen vidět pár záběrů večer, ale nechápu ty, co vydrželi sedět od rána u ČT24 a koukat na to jak na svatý obrázek (sousedka – a pak si stěžovala, že nemá dodělanou zahradu. To já netuším, jaký která měla klobouk, ale zahrada je skoro hotová).
My to taky měli veselé. Tchyně si přála nevěstu v bílém, dlouhý závoj, družičky, věneček….. velmi rychle jsem jí vyvedla z omylu. Měla jsem smetanové šaty, ve kterých jsem ještě léta chodila do divadla. Tím pádem byla silně nespokojená a dávala to dost najevo. Můj otec prožíval svatbu své jediné dcery, počaté v pozdním věku, jako osobní křivdu a dával to také dost najevo. Naprosto mi neseděli svatebčané ze strany ženicha, z mé strany byli pouze rodiče a svědkyně. Nikoho jiného jsem pozvat nechtěla. Na cestě k nám zabloudili a přijeli o 20 min. později. Nejel výtah, tak vyfuněli do 6. patra, dostali myrtu do klopy, ani panáka nestihli a funěli zase zpátky. Na radnici oddávající měla předkus jak žralok, takže jsme se řehtali tak, že nám upadly prstýnky. Po nalezení – do akce se zapojili všichni svatebčané, jsme se měli políbit, ale fotograf to nestihl, tak jsme se líbali znovu a smáli se u toho, takže jsme dostali vynadáno, že ze svatby děláme estrádu. Pak jsme jeli k fotografce – kamarádce a ostatní do restaurace. My se zdrželi šampáněm, hladoví svatebčané se tvrdě nudili. Díky mým civilním šatům nás obsluha přehlédla a talíř jsme rozbíjeli až dodatečně. Protože v té době jeden z příbuzných ženicha umíral, půlka svatby byla tryzna za jakéhosi strejdu Honzu a druhá půlka estráda při dechovce, kterou si postarší část zúčastněného publika prosadila. Odjížděli jsme na svatební víkend do Řeže u Prahy asi ve 20.00 a měli všech dost. Což ovšem neznamenalo, že naše povinnosti s příbuznými skončily – druhý den ráno nás přišli navštívit do chaty v Řeži už v 8.30 příbuzní, aby si prohlédli zahrádku a vypili si kávu. Byla jsem na prášky, ale vyhodit jsem je nemohla. Jen se pak nesměli divit, že mi nemají chodit do cesty.
Dede! (inlove) To je bezva téma. 🙂 Přes den jsem četla o svatbě na internetu a večer se dívala ve zprávách a nakonec jsem svatební den korunovala filmem o Kate a Williamovi – když už, tak už. 🙂
Anglické dámské klobouky se mi (většinou) moc líbí. Obdivuju nápadité kreace mladých žen a hlavně pastelové a zajímavé modely starších a starých dam.
Svatba s Vaškem byla jednoduchá. Pro oba to bylo podruhé, tak jsme se na svatbu dostavili jen se svědky, odmítli jsme proslov i prstýnky a pak šli do blízkého bufetu na guláš a večer to oslavili s pár přáteli doma. Utkvěly mi dvě věci: oddávají, který zjevně trpěl tím, že jsme ho ošidili o jeho – bezpochyby úžasně socialistickou – řeč a taky to, že na poslední chvíli jsme se přece jen rozhodli pro kytku, a tak Vašek vtrhl do nejbližšího květinářství, se slovy „Promiňte, za čtvrt hodiny se žením“ předběhl frontu a koupil mi tři narcisy. Což byl zázrak, neb bylo jen pár dnů před Vánoci. 🙂
A Dede má naprostou pravdu. Je to zvláštní, ale ten papír má svou váhu. I když bez toho dalšího to může být jen hodně tížící papír.
Přeju všem krásný den! (h)
V době, kdy jsme se vdávala, ještě nebyly obvyklé šaty s velkým výstřihem a já je moc chtěla. Takže když mi je švadlena i matka zamítly, tvrdě jsem řekla, že v tom případě nebudu dělat debila v bílých šatech a měla jsem meruňkové. U proslovu oddávající jsem málem usnula nudou a celou dobu se dívala z okna (fakt by ty řeči měli zkrátit a rozhodně by ty proslovy měly být méně formální). Cestou zpátky jsme jeli kočárem s koňmi, to bylo super. A čemu jsme se zuřivě bránila, ale opět neubránila, bylo čtení svatebních blahopřání a telegramů- vždycky jsme to považovala za soukromou korespondenci a veřejné čtení na svatbách bych jako typický český zvyk zamítla 🙂
Jak to, že mě nezná můj počítač?
Zdánlivě z jiného soudku : Tak se mi vybavilo populární „Nemyslíš,zaplatíš!“ jak pro gró úvahy, tak pro „čarodejnický“ dodatek ! Jinak, pozor na turbulence ! (opět obapolná platnost !!!).
Úááááá! Omlouvám se – a jako vždy musím zalobovat pro používání slova čaroDĚJjnice, čaroDĚJnický, čaroDĚJný. Jest to má úchylka, včera jsem kvůli tomu psala i do svého oblíbeného rádia. (blush)
Pro Vave- i ostatní jazykové puristy. Sám mám rád kouzlo a hlavně vtip krásné češtiny. Jen jsem měl přidat ještě jedny uvozovky, ale to by bylo“přeuvozovkováno“. Takže bez háčku jde o jinotaj-čarodejnice není žádná povětrná tentononc, ale kouzelné stvoření, které „dává čaro“ (ne čóŕo, pozor !). Příště tedy budu více polo(a)patický, neboť sám na sebe jsem poněkud pyšný, jako na specialistu pro čj.- ostatně, je to kousek mého bývalého povolání. Jak říkávala moje milá babička : „Chlapče, ženskejm nesmíš moc lichotit, pak to buď nepochopí, nebo ti nebudou věřit!“ Měla pravdu, jako vždy !
Nevím proč, ale napadla mě Neckářova písnička: Čarodej, dobrodej :)) Když se to vysloví tvrdě, je to legrace :))
Omlouvám se, že jsem nepochopila Vaši hravost.
Bohužel je to pro mě obtížné, v rádiu i televizi je příliš často slyšet čaroDEJnice – a je to myšleno naprosto vážně.
Kdysi jsme o tom tady už mluvili, Li tehdy psala, že si vždycky myslela, že to vlastně pochází od čaro (mi) dej. Když slyším čarodejnice, vždycky si na ni vzpomenu. Ale nějak se nemůžu s tímhle pohledem ztotožnit, prostě mi to skřípe.
Ke startu připravit!
http://www.astro.cz/apod/ap070101.html
Hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Na naší svatbě jsme se bavili tím, že nad námi (brali jsme se chvilku po revoluci) visel veliký lev s hvězdou. Jinak byla všechna totalitní hesla z radnice odstraněna – ale bylo poznat (vyšisovaná místa na dřevěných obloženích) , co se kde psalo (rofl)
Jinak liberecká obřadní síň byla i za totáče krásná – vysoká vitrážová okna zaručovala krásné svatební fotky bez socialistických světlých zítřků…
K dnešnímu dni – každý rok jsme od tatínka dostávaly čokoládové bonbóny. Nikdy neslavil den žen, vždycky nám popřál na čarodějky… Už nám je nekupuje (do města se sám nedostane) , ale popřát nikdy nezapomene (inlove)
Jedem do Jizerek – další tisícovka bez značené cesty volá… Pokud se neozveme, bloudíme kdesi kolem tisícovky Milíř nad Josefovým Dolem. Mimochodem ta hora má už dlouho oficiálně 1003 metry, ale i nové mapy tvrdošíjně opisují starý údaj 999 m … Přitom prý už německé stařičké cedulky poblíž vrcholu píší o tisícovce 🙂
Na „tu“ svatbu jsem se dívala v TV a napadala mě u toho spousta věcí. Většina z nich se týká etikety, propracované do nejmenších detailů. Důstojník, který pánům v uniformě odebírá čepice, neuniformovaným pak cylindry. Představuju si, že někde za sloupem byl stůl s připravenými cedulkami „William, Harry, Charles….“, aby se jim ty čepice nepopletly. Pak jsem byla zvědavá, jak se nevěsta s tou třímetrovou vlečkou dokáže otočit o 180 stupňů a vyjít ven. Nedozvěděla jsem se to, protože od oltáře odplula přímou cestou někam dozadu k podpisu dokumentů. Taky byl zajímavý moment v kočáře, když William salutoval – Kate jako na povel sklonila hlavu a opět se narovnala, až když salutovat přestal.
Klobouky pobavily nejen mě. Hřívnatec, který v průběhu obřadu přisvištěl ze školy, se mě vyptával, kdo je kdo. „Ten velký šedivý placatý, to je matka nevěsty. Královnu snad poznáš, žlutý klobouk s vosou.“ Připomnělo mi to svatbu mého anglického bratrance, kde jsme si matku a tetu nevěsty přejmenovali na Malou rajku a Velkou rajku, protože si byly tak podobné, že jsme je jinak nedokázali rozlišit.
Měla jsem svatbu puštěnou na počítači, zvuk mi šel pořád a pracovala jsem. Občas jsem podle komentáře překlikla na obraz. To salutování a sklánění hlavy jsem viděla a zrovna tak mně utkvělo v hlavě. Jsem ráda, že se mi to nezdálo a že si toho všimnul ještě někdo jiný. Komu, čemu to vzdávali poctu?
Nevšimla jsem si, komu vzdávali poctu (viděla jsem jen videa z BBC, stále ještě nemáme české televize 😀 ), ale vím, že vzdávání pocty – civilní i občanské – mají v Anglii zvládnuté, stačí se podívat na některé oficiální akce, třeba při Remembrance Day. Fascinovalo mě to už v Anglii a moc se mi to líbí. (inlove) A když v průvodu veteránů salutoval a snažil se „postavit do pozoru“ více než devadesátiletý stařeček v uniformě jedoucí na invalidním vozíku, který tlačila jeho manželka, tak jsem byla normálně dojatá a Švejk mě napadl až dlouho potom…
no, čeština je nádherná, Renato promiň, ale nějak jsem si zaměnila v Rajkách to „K“ za písmeno jiné … (chuckle)
Vdávala jsem se v Praze na Starom. nám. Manžel (jak jsem den před jeho příletem z Londýna telefonicky zjistila) nevěděl, že i on má mít prstýnek a honem jeden dokupoval i pro sebe – nemáme tedy stejné. Den před svatbou jsem byla u kadeřnice, kterou jsem požádala, aby mi upravila do fazóny můj už tak dost krátký sestřih. To, že jsem se druhý den vdávala jsem jí zapomněla říci (tedy ano, ale až když už bylo dílo dokonáno). A tak jsem byla nevěsta s hlavičkou jako kuličkou. V raním chaosu přípravy jsme už byli na cestě na radnici (svatba byla v 8), když bratr zjisitl, že maminka nemá pugét – naštěstí nejbližší květinářství už mělo otevřeno a stihl kytičku koupit. Oddávající mluvil česky, manželův svěděk (můj bratr) překládal. Když ale americkému občanu překládal „Zde přítomný soudruhu… berete si zde přítomnou soudružku..“ prý měl co dělat, aby se nerozchechtal. Museli jsme s chotěm přislíbit, že budeme naše společné děti vychovávat v socialistickém duchu – a manžel pak rád s úsměvem říkal, že je to důvod, proč je nemáme. V lavicích obřadní síně sedělo sotva 20 lidí, včetně několika kolegů a kolegyň z práce. U focení před radnicí jsem se klepala zimou (byl konec září) a zázrak, že jsem nenastydla. V deset jsme pak měli „poctivou svatbu“(a já kratičký závoj) v kostele sv.Jiří z Pod., a kam bylo pozvané i široké příbuzenstvo a přátelé. Tahle svatba se tehdy bez té první nesměla konat. Hostina byla slavnostní, ale nijak přehnaně.
Dodržela jsem dokonce i anglické „zaklínadlo ku štěstí“:
„Something old, something new,
something borrowed, something blue“
(něco starého, něco nového, něco půjčeného, něco modrého). Starý jsem měla velký přívěšek, který tatínek dal k svatbě mamince a ona zase mně. Nové jsem měla boty. Od sestřenice jsem měla půjčené její svatební šaty (vylepšila jsem je labutěnkou u krku a kolem sukně), a modré byly kamínky v přívěšku a náušnice. Možná to zaklínadlo funguje, jsme stále spolu.
Obřad by neměl být fraškou… Před obřadní síní prasklo vodovodní potrubí, a tak jsme přecházeli po dost vratké plechové lávce. V průběhu řeči oddávajícího tchán, patrně nudou, spadl ze židle. Matrikářce přestalo psát pero, jeden ze svědků musel posloužit svým. Oddávající předseda MNV – podle vzhledu profesí traktorista – se zřejmě k obřadu dostavil z práce, protože na hromadných fotkách na návsi před úřadem pózuje i ten traktor. Zaboha jsme se mu nedokázali vyhnout, náves ještě nabízela bagr a míchačku na beton. Cestou do sousední vsi, kde byl oběd pro příbuzenstvo, jsme zjistili, že mezi těmi vískami spadl most. Personál restaurace, ač byl předem upozorněn, že si nepřejeme „veselé“ krmení polévkou z jednoho talíře, přesto prostřel pouze jeden talíř a musel tedy narychlo prostírat znovu. Co jsi to říkala o frašce?
Já už to, myslím, tady kdysi psala…Před: Milan: Co mám koupit za kytku? Já: No, vyber, co se ti bude líbit, něco světlého, jenom nemám ráda bílé kaly. Jakou jsem měla kytku? Správně, zapamatoval si pouze bílé kaly.
Cestou ho ještě bodré hanáčisko (měli jsme svatbu v Holomóci) dlouze přemlouvalo, ať neleze do chomoutu. To Milan statečně vydržel (a mnohem statečněji to se mnou vydržel až dodnes)
Na radnici to s námi málem nevydržela oddávající, protože po celé povídání o zářícím mírovém životě a o výchově budoucích dítek k socialistickému vlastenectví jsme si dupali po nohách byvše pamětlivi toho, že kdo tomu druhému šlápne na nohu je doma pánem.
Moje maminka byla zelená jak sedma, nikdy jsem ji tak zničenou neviděla. Já: Mami, neboj se o mně, Milan je hodný a milý… Mamka: No právě, já se strašně bojím o něho…
Lidičky, díky za pěkné i veselé svatební vzpomínky.Zasmála jsem se při nich a je mi hnedle lépe. Moje svatba proběhla už před dlouhou dobou a zcela normálně. kytici jsem měla gerber, které však nepřežily prosincové chlsdno a vytrvalé pršosněžení, jež náss stále pronásledovalo, a´t jsme se hnuli kamkoliv mimobudovy. Fotografem naší svatby byl můj skvělý, i když nevlastní bratránek, který byl také tím, kdo mne vedl k pomyslnémun oltáři. Zastupoval totiž mého ,krátce před svatbou zesnulého tatínka.na svatební hostině taky vyšlo najevo, že můj Jiří nikdy neabsolvovat taneční, jelikož je považoval za zcela zbytečný přepych a zbytečnost. Za peníze na kurzy taneční si radějií zakoupil spoustu vytoužených modelů parních lokomotiv a a své matce tvrdil, že do tanečních chodí. No, svatební tanečky se nekonaly, jelikož s medvědem, co mi dokázal dokonale podupat nejen střevíce, ale hlavně i nohy, se tančit opravdu nedalo. Na tance , taneční zábavy a bály jsme nechodili nikdy, zato na běžkách a a kole jsme lítali stále a i s malými dětmi, které jsem nejprve nosili v nosítkách a později je postavili na vše taky. Pokoušíme se o „kolojízdy !i dnes, i když mi to již tolik nejde. Na běžky mne však Jiří už nedostane, jelikož se bojím i sebemenšího a sebemírnějšího sezduí Jó, kde jsou časy malin nezralých, kdy jsem jako svobodná ohoblovala a hravě sjížděla , ale na sjezdových lyžích, kdejakou a třeba i červenou či černou sjezdovku. veselé vzpomínka y mám pouze na svatbu své sestřičky. 6enich kytku pro matku nevěsty prostě ukradl v parku cestou, když šel o sestřinu ruku žádat. Co se dělo během předsvatebních hiodin, to uiž jsem kdysi kdesi v diskuzi líčila. měli jsme kvůli většímu počtu hostů zapůjkčený sousední byt, který obývali staří manželé. kteří s námi bydlili ještě ve starém Mostě a velice dobře jsme se všichni dohromady za ty roky znali.Oni na sestřinu svatbu nechtěli, jelikož s vnučkou odjeli na celé léto na chalupu. Klíče nám dali s tím, abychom byt používali, jak uznáme za vhodné. V jejiích bytě bylo veškeré svatební pohoštění a sestra si tam taky uložila svatební šaty, Staklo se, že bylo třeba donést další chlebíčky, sestra se toho úkolu ujala a s plnýma rukama táců a talířů zapomněla, že klíče od bytu jsou zastrčené ve vnitřním zámku. zkrátka ty dveře klíče zabouchla loktem a klíč zůstal v zámku. do obřadu zbývala necelá půlhodina, když sesstra zjistila. co se jí povedlo. Oba tyhle byty byly v pátém patře . nebyl čas shánět tehdx vzácné zámčníky a jediná možnost byla, p vylézt na balkon našeho bytu, překonat hjeho zábradlí , přeručkovat ve visu na balkón sousední, vlézt do něj naštěstí otevřeným oknem, otevřít dveře a a sestra se mohla strojit do šatů. Tohle celé divadlo se opravdu událo před zraky všech obyvatel paneláku, kteří nejen bez dechu přihlíželi, ale taky mohutně ženicha křikem podporovali a dodávali mu odvahu k výkonu . celá fraška skončila mohutným a burácivým potleskem všech. Dohra příběhu je však trpce smutná . Už krátce po svatbě sestřička litovala , že šaty tehdy byly vysvobozeny včas a svatební obřad tedy proběhl.